Afghánistán není jen poušť a kamení, zem nabízí i zajímavé přírodní reliéfy.

Velitel 152. ženijního praporu byl na misi velitelem tlumočníků

V Afghánistánu je tělo v neustálém napětí

Kdyby se všechno vyvíjelo podle plánu, vznikl by tento rozhovor až na jaře. Velitel 152. ženijního praporu Rakovník podplukovník Miroslav Horáček měl totiž strávit na misi v Afghánistánu půl roku a vracet se v průběhu několika následujících dní. Kvůli zdravotním problémům se ale musel vrátit předčasně. „Ač jsem udělal maximum a vojenští lékaři se snažili, tak plotýnky a páteř se bohužel nedají léčit tak rychle, jak bychom chtěli. I tak byly pro mě dva měsíce v Afghánistánu cenná zkušenost,“ říká. Na vojenské základně v Lógaru působil v době, kdy byl při raketovém útoku těžce zraněn jeden z českých vojáků, raketa tehdy dopadla přímo do ubytovacího prostoru provinčního rekonstrukčního týmu (PRT).

Co jste měl v Afghánistánu za úkol, pokud to není tajné?

Tajné to není, byl jsem velitelem tlumočníků. Byli předurčeni pro tlumočení zejména u českého kontingentu. Pohybovali se tedy s našimi jednotkami jak ve vojenských, tak humanitárních akcích, protože předurčením PRT je i poskytovat rozvoj tamnímu obyvatelstvu, tudíž zajišťuje i různé projekty pro obnovení dané lokality. Zabezpečoval jsem tlumočníky podle potřeby PRT a samozřejmě i pro styk s afghánskou stranou, protože kromě nás a Američanů jsou na základě Lógar i afghánské jednotky. Není žádným tajemstvím, že armáda snižuje počty vojáků v Afghánistánu. Nahrazují je výcvikové projekty, na základně probíhá výcvik afghánské národní policie, na němž se podílejí i naši příslušníci s tlumočníky.

Opouštěli jste základnu?

Ano.

Miroslav Horáček

Co člověka vede k tomu, že si z různých zahraničních operací zvolí tu v Afghánistánu? Máte vlastně možnost volby?

Po stránce profesionální si chce člověk něco zkusit, je to zkušenost, která v mnoha směrech člověka obohatí.

Je tamní počasí pro člověka, který je zvyklý na naše klima, hodně nepříjemné?

Neřekl bych zrovna nepříjemné, člověk je tvor přizpůsobivý, ale nápor na tělo je vysoký už jen změnou teploty. Když jsme odtud odlétali, bylo tu mezi 20 a 30 stupni a teploty v Afghánistánu byly v průměru od 40 do 50 °C. Kromě vysokých teplot je tam i vysoká prašnost, protože jste svým způsobem v poušti. Prach je všude a pořád. A navíc je ve všech budovách klimatizace, takže se tělo neustále vyrovnává s různými teplotními šoky.

Pro mnohé lidi je Afghánistán synonymem nebezpečí. Opravdu je jednou z nejméně bezpečných zemí, nebo je to jen zkreslená představa, za kterou může mediální obraz země?

Sám za sebe můžu říct, že jako voják tam člověk dost často prožívá stres a napětí. Ve válečném konfliktu jsem byl předtím dvakrát, vždy v Kosovu. A moje první mise v Kosovu byla v tomto ohledu srovnatelná s Afghánistánem. První týden je to takové „dobrodružství“, poznáváte jiné prostředí a jiné situace. Po deseti dnech už vnímáte naprosto všechno, zejména sluchové vjemy a neustálé napětí v těle. Člověk je stále stažený a ve střehu, očekává, co se může stát.

Jel byste do Afghánistánu jako turista?

Provinční rekonstrukční tým působil v Lógaru téměř pět let, svoji misi ukončil letos 1. února.

Jako turista bych tam asi nejel, ale na druhou stranu jsem nepoznal Afghánistán jako celek, takže mohu jen těžko soudit. Jsem voják, proto jsem se pohyboval v jiných oblastech, než ve kterých bych se pohyboval jako turista. Bezpečnostní situace je tam samozřejmě jiná než v zemích Evropy, ale Afghánistán jako takový bych určitě neodsuzoval.

Nechyběly vám v té pustině stromy?

Strom jsem tam, co se týče základny a jejího okolí, opravdu neviděl. Jediným kouskem zeleně byl trávník, jinak je to kamení a prach. Neznamená ale, že tam lidé nemají svoje malé plantáže, stromy a zeleň, jen v okolí základny nic z toho není. Když máte možnost se na zemi podívat ze vzduchu, uvidíte spoustu přírodních reliéfů, které jsou opravdu krásné. Nemůžu říct, že by byl celý Afghánistán jen holá poušť a kamení.

Jak tamní obyvatelé nahlížejí na české vojáky?

Měl jsem možnost sledovat, že když se někde objevili čeští vojáci, místní lidé je vnímali vcelku pozitivně, chovali se přátelsky a kamarádsky.

Byla situace, kdy jste si říkal: Bože, co tu dělám, já už chci domů?

Jste v misi, je normální, že se občas sám sebe ptáte: Co tu dělám, je to vůbec normální? Ale na druhou stranu jsem voják a musím s tím počítat. Osobně si myslím, že i když člověk projde různými životními zkušenostmi a má něco za sebou, jsou vždy okamžiky, na které nejste připraveni. Však to vidíme v dennodenním zpravodajství v médiích, co se kolem nás děje. Nemluvím o připravenosti po stránce výcviku, ale o představách, co vás čeká. Jsou situace, a to je stejné jako v běžném životě tady doma, na které nemůžete být připraveni a zaskočí vás.

Afghánci se podle velitele chovají k českým vojákům přátelsky.

Jaké je to na misi se vztahy mezi vojáky?

Vzájemná podpora je důležitá. Když jste v krytu nebo posloucháte názory ostatních, tak zjišťujete, že je psychika všude stejná. A to, že jsme tým a jsme sehraní, dává sílu věřit, že zítra bude líp. Ale pochopitelně, když jste s někým 24 hodin denně a v situacích, které nejsou snadné a které někdo prožívá bouřlivěji, někdo klidněji, tak se dostaví i určitá ponorková nemoc. Pak je na veliteli, aby jednotkami trochu zamíchal a situaci uklidnil. Samozřejmě to nesmí ohrozit funkčnost jednotky.

Přehodí si člověk po návratu z Afghánistánu žebříček hodnot?

Člověk je vyrovnanější a začne vnímat život jiným způsobem.

Mrzí vás, že jste tam nezůstal celých šest měsíců?

Na jednu stranu ano, protože tam byla výborná parta, nejen mých lidí, ale i PRT jako takového. V takové situaci se kolektiv hodně semkne. Lidi poznáte i z trochu jiné stránky, protože jste spolu denně a odkázáni jeden na druhého. Bohužel zdravotní omezení mi dalo takovou ránu, jakou jsem nečekal. Na druhou stranu jsem ale rád, že jsem se vrátil do Rakovníka a mohl naplánovat a zahájit výcvikový rok. Jinak bych přišel do již rozjetého vlaku. I v Afghánistánu jsem byl se svou posádkou v denním kontaktu, po telefonu nebo vojenské síti, ale nikdy to nemůže být takové jako osobní přítomnost na místě.

Markéta Hartlová, foto archiv AČR