Radouš Pavlíček dnes.

„Než si za obraz říct směšnou cenu, je lepší ho darovat,“ tvrdí Radouš Pavlíček

„Zátahy“ svateb na hradě natáčela Intervize

Pamětníků a legend, které spojily svůj život s Křivoklátem nebo jeho blízkým okolím, valem ubývá. S nimi i zdravý patriotismus a chuť udělat něco pro spoluobčany jen tak pro potěchu své duše. Takových lidí už je jako onoho pověstného šafránu. Proto zachycená vzpomínka každého z „posledních mohykánů“ má cenu zlata. Jedním z nich je pan Radomír Pavlíček z Městečka. Nikdo mu neřekne jinak, než Radouš. Malíř, bývalý fotbalista a hokejista, ochotnický herec a skvělý vypravěč oslavil v listopadu loňského roku 80. narozeniny. Víc než dobrý důvod posedět a popovídat si…

Radouši, jak jste se dostal k malování?

Úplnou náhodou. Ve škole jsem neměl nikdy z kreslení jednotku. Učil nás pan ředitel Jindřich Donát, měl nás na rýsování a kreslení. Mě mnohem víc bavilo rýsování a můžu říct, že mi i šlo. Malíř jsem byl průměrný. O mnoho let později, když už byl pan ředitel Donát dávno v penzi a já mu dělal na jeho domě v Křivoklátě břizolitovou fasádu, tak jsem mu řekl: „Pane řediteli, dneska už na tom nezáleží, ale já jsem tenkrát, když jsem vycházel školu, potřeboval, abyste mi dal z kreslení jednotku. Chtěl jsem jít do Vojenského zeměměřičského ústavu malovat mapy a tam byla podmínkou jednička z kreslení. A vy jste mi dal dvojku.“ Pan Donát mi na to s klidem odpověděl: „Vidíš, Pavlíčku, kdybych ti tenkrát dal jedničku, tak jsem dneska neměl na baráku tak nádhernou fasádu!“ Jen tak mimochodem. Břizolitových fasád jsem udělal za svůj život okolo čtyř stovek.

O vás je známo, že jste dlouhá léta psal diplomy na Malou křivoklátskou a pochod Lány – Křivoklát…

Městecké „Hu-ňa-ňa“ patřilo dlouhá léta k vrcholům silvestrovské zábavy.

Tak k tomu jsem se dostal jako Dalibor k houslím. Jednou za mnou přišel Karel Zbořil, který tenkrát dělal ředitele Malé křivoklátské, a povídá, že jeho manželka navrhla poháry, on je v komunálu vytočil z břízy na soustruhu a potřeboval by je nazdobit. Já mu na to řekl, že to pro mě není problém. Udělal jsem dva, pro jednotlivce a pro družstva. Když jsem je Karlovi dal, tak povídá: „Radouši, potřeboval bych ještě napsat diplomy.“ Tak jsem je napsal taky a pak jsem to dělal dalších 30 let.

S pochodem Lány – Křivoklát to bylo podobné. Byl jsem na něj původně pozván jedním z pořadatelů. Prý abych se přišel podívat. Diplomy měl psát učitel Vítězslav Široký, ale on nikde. Všichni ho sháněli, a pak někdo povídá, že se Široký zastavil na Brejlu a maluje si tam nějaký strom. Chlapi mně strčili do ruky barvičky a musel jsem diplomy napsat za učitele Širokého.

A co váš sportovní život?

Hrával jsem fotbal a hokej za Křivoklát. Měl jsem tam spoustu kamarádů, většina z nich, bohužel, už nežije. V mančaftu se mnou byli třeba Arnošt Hruška, Karel Nováček, Venca Krůta, Zdeněk Rác, Mirek Slapnička a mnozí další. Mám na to celou řadu vzpomínek. Pamatuji si, jak jsme jednou hráli na hřišti U Kolečka s Panoším Újezdem a jednomu klukovi tam praskla klíční kost. Křivoklátský doktor Karel Syrový, skvělý praktik a velký fanda, chodil na každý zápas. Vzal zraněného kluka do prvního domku u hřiště, kde tehdy bydlel krejčí Strejček, a řekl si o štamprli rumu. Když ho paní Strejčková nalila a zraněný kluk po něm sahal, plácl ho doktor Syrový přes ruku a povídá: „Ten je pro mě!“ Ostatně, jednou jsem péči doktora Syrového zažil i sám na sobě.

Také při fotbalu?

Ne, to bylo při hokeji, ještě když se hrávalo na rybníku na Amalíně, nad křivoklátským kostelem. Už nevím, s kým jsme hráli, ale v zápalu boje mi někdo přerazil nos. Teklo ze mě krve, jako z vola. Karel Syrový hned přispěchal, nos mi narovnal a řekl mi, abych ráno přišel k němu do ordinace. Když jsem se tam objevil, ještě mně nos srovnal a dal mi na něj flastr jako hrom. Zeptal jsem se ho, kdy mám přijít na převaz. „Jakej převaz?“ podivil se. „V sobotu večer se hraje, tak ať jsi na ledě!“

Radouš Pavlíček – ochotník. Snímek je ze hry Společný byt.

Doslechl jsem se, že jste také hrál v jednom mužstvu s legendárním Josefem Kadrabou?

To je pravda. Pepík Kadraba se učil prodavačem u svého táty, prodával ovoce a zeleninu. Je o rok mladší než já. Spolu jsme pak chodili do pokračovačky, to ještě bývalo škvárové hřiště na YMCE. Jednou mi Pepík povídá: „Radouši, pojď si s námi zahrát, je nás jenom deset.“ Já na to: „Pepíku, já to ale moc neumím, ale rychle běhám.“ Na to Pepík Kadraba: „To mi stačí. Budeš dělat vítr v obraně soupeře.“ Byl to velký borec, který dával hodně gólů.

Když přešel z Kladna do Slavie, šel jsem za ním do Edenu, když hrála Slavia s Plzní. Pepík přijel a já mu povídám, že bych od hráčů potřeboval podepsat vlajku. Řekl mi, abych mu ji dal a o poločasu, abych na něj počkal u šaten, že mi ji přinese. Co slíbil, to splnil a já mám podepsanou vlajku dokonce i od brankáře Pláničky a herce Martina Růžka, předsedy Fan klubu Slavie, kteří tam tehdy byli.

Vraťme se ještě na chvíli k malování. Znal jste se s legendárním křivoklátským malířem Karlem Šnoblem?

Znal. Seznámil jsem se s ním jako mladej. Když mi došla barva, šel jsem za ním a řekl jsem mu: „Pane Šnobl, půjčil byste mi tu a tu barvu?“ Byl ochotný a vždycky mi ji půjčil. Já jsem mu ji pak samozřejmě vrátil. O malování jsem se začal vážněji zajímat, když jsem po vyučení začal dělat zámečníka v Transportě Roztoky. Začínal jsem tak, že jsem opajcl nějakého toho Aleše… ale postupem času jsem se pouštěl stále víc do vlastních obrazů. Nejraději jsem maloval krajinky, a také zátiší s květinami.

Dá se spočítat, kolik obrazů jste za svůj život namaloval?

Kolik obrazů Radouš Pavlíček za svůj život namaloval prý už dneska nikdo nespočítá.

Absolutně ne. To nedokážu spočítat. Každou chvíli mi v práci někdo řekl: „Radouši, namaluj nám něco, ať na tebe máme památku.“ Většinu obrazů jsem rozdal. Ono totiž, než si za obraz říct nějakou směšnou cenu, tak je lepší ho darovat. A máš z toho větší radost, než ten, kdo obraz dostává.

Do legend vstoupily slavné „zátahy“ svateb…

Udělal jsem dvoukolku, trošku jsem ji zaklonil a říkal jsem klukům, že je to proto, abychom viděli, jaké má nevěsta kalhotky. Zatahovali jsme na hradě, před národním výborem v Křivoklátě, ale třeba i před rakovnickou radnici. Já a kamarádi Olda Brůha, Jirka Friebert, Mirek Slapnička a další jsme utvořili filmový štáb. Z krabice jsme udělali kameru s nápisem Intervize, opatřili ji klikou, dovnitř jsme dali takové vrčivé zařízení, a když svatba vyšla z obřadní síně, začali jsme točit. Já dělal režiséra a křičel jsem: „Dámy, my točíme v barvě, tak vy, co máte velký prsa, trošku ustupte, protože mi tam házíte stín!“ No a ony ustupovaly i ty, který moc velký prsa neměly. Jirka Friebert pak dělal rozhovory s novomanželi do „mikrofonu“. Takhle jsme zatáhli spoustu kluků, kteří dělali v roztocké fabrice.

Vím, že jste hrával v Městečku také ochotnické divadlo…

S divadlem jsem ale začínal na Křivoklátě, bylo to hned po válce. S režisérem Karlem Tomsem jsem zkoušel hru Tygří kožich. Nakonec jsme ji ale nehráli, už ani nevím, proč. Později v Městečku jsme dávali taky čtyři hry za rok. Hrávalo se na jevištích U Černých a U Burešů. Tehdy tady bývalo hodně ochotníků, a tak jsme hráli i na dvě party. Vzpomínám si na jednu příhodu ze hry Společný byt. Měl jsem text ukrytý v novinách, abych se ho nemusel učit. Kolega Jindra Jirásek mi noviny vyměnil a dovnitř mně namaloval samé kosočtverečky. Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem se jako rozčílil, kde jsou čerstvé noviny, že tyhle jsou staré. Všiml jsem si, že ty moje s textem ležely na okně, tak jsem si je sebral a pokračoval jsem ve hře. Všichni ti dobráci mě pozorovali mezi kulisami a čekali, co udělám.

Pamatuji se na oblíbené městecké silvestrovské Huňaňa…

Kronikář František Jiskra celý rok sbíral drby z obce, pak je zrýmoval, namaloval figury, vystřihl ruce a obličej. Každý z herců strčil do díry ksicht a četl text, který mu Jiskra těsně před tím podal. Nikdo dopředu nevěděl, o čem a o kom to bude. Takže jsme pomlouvali třeba i sami sebe. My netušili, co přijde, a sál řval smíchy. Dělali jsme to hrozně dlouho. Mezi výstupy se zpíval za doprovodu harmoniky popěvek „huňaňa“. Proto ten název. Tahle doba už se nevrátí. Na vesnici prakticky jiná zábava nebyla, lidi měli potřebu se setkávat a sdružovat a my jsme navíc ještě dokázali bavit sami sebe.

Tomáš Bednařík

Foto archiv Radomíra Pavlíčka