Melody Makers na předsálí Národního divadla v Ostravě.

Pán Bůh mě potrestal za všechny moje bubenické hříchy

S Havelkou na záskok v Národním divadle

Když o tom tak zpětně přemítám, mám za to, že mě pán Bůh potrestal. Ze všechny moje bubenické hříchy. Možná jste mě při tom taky viděli. Tak třeba když hrál na autosalonu Pavel Bobek se skupinou Petra Kocmana, bubeník si odskočil, a než se stačil vrátit, už jsem seděl za bicími a dal s kapelou poslední přídavek. Vnutil jsem se dokonce i za conga k Richardovi Tesaříkovi, když vystupoval na autosalonu Yo Yo Band. Měl jsem tu drzost nacpat se na podium i Čechomorům, když hráli v Rakovníku na plese jen tak ve dvou (Holas, Černý) a já měl pocit, že jim ty bicí vyloženě chybí. Navíc souprava Kampanusu stála na podiu taková opuštěná. O bezpočtu plesů, kam jsem šel původně fotit nebo tančit, abych nakonec skončil za bicími, ani nemluvě. Naposledy jsem takhle vyděsil Míru Videmanna na plese Rakony. Stačilo malé zdržení na baru, a už jsem tam seděl. Ale všeho do času! Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Gretsche připluly z USA

Všechno začalo vlastně zhruba před dvěma lety, kdy jsem na americkém serveru Ebay začal pošilhávat po bigbandových bubnech ze 30. let minulého století. Občas je někdo objeví na půdě a nabídne do prodeje. Pokud jsou to bubny legendárních značek, jako Gretsch, Slingerland, Leedy nebo Ludwig, cena se v dražbě vyšplhá do astronomických výšek. Navíc Evropany do takové aukce vůbec nepustí. Jedná se často o vzácné kousky, a tak prodávající většinou trvá na tom, aby si zájemce přijel pro bubny osobně. Někdy je nabízena možnost poslat zboží i poštou, ale pouze po vlastech amerických. Balíky jsou ze zámoří odesílány letecky a velký buben se letadlem dopravit prostě nedá. Jenže na Čechy si Američané nepřijdou. Díky Zásilkové službě jsem si zřídil americkou adresu v South San Franciscu, pronajal si poštovní schránku a takto vyzbrojen se pustil do bitvy o bicí soupravu značky Gretsch z roku 1941.

Tenhle překrásný kousek prý hrával v ulicích Chicaga. Bubny z mahagonového dřeva, potažené bílou perletí o rozměrech 27 palců (velký buben), dva přechody, malý buben a spousta doplňků. K vyvolávací ceně 1100 dolarů kupodivu zatím nikdo nepřihodil ani dolar. Při bližším ohledání zjišťuji proč. K velkému bubnu chybí blány a rozměr 27 palců se jaksi nevyrábí. Gretsche navíc nedělaly takový rozměr ani v minulosti, tudíž se musí jednat o nepovedený kus. A tak jsem bubny koupil za vyvolávací cenu, zaplatil pár stovek za lodní dopravu kontejnerem a za pár týdnů byly Gretsche v Rakovníku. Po poradě s odborníkem na bicí nástroje jsem se dozvěděl, že na průměr 27 palců sedí úplně přesně blány z tympánů, tudíž jsem si dvě objednal, namontoval a souprava byla připravena na svůj první křest ohněm.

V klubu Stolárna ve Frýdku Místku.

Nejdříve muzea, pak filmy

Bubny nejprve stály v muzeu T. G. M., kde byly ozdobou expozice o 20 letech ­Brass Bandu. Po dvou měsících pak výstava putovala na hrad Křivoklát, kde byla k vidění další půlrok. Pak se bubny stěhovaly opět do muzea. Tentokrát Národního. Tady se kupodivu nestaly součástí sbírek, ale zahrály si ve filmu. Muzeum je v rekonstrukci a část jeho interiérů využili američtí filmaři. Několika podobně ulítlým lidem, jako jsem já, jsem soupravu ukázal. Dokonce jsem bubny přivezl i na zkoušku pražské kapely Harlemania. Kapelníkovi Marku Rejhonovi se moc líbily. A když pak hollywoodská produkce natáčela v Národním muzeu film Serena, doporučil moje bicí americké produkci. „Já jim půjčoval kytaru, a když přišla řeč na bicí, věděl jsem, že shánějí tvoje Gretsche,“ vysvětloval Marek. Bubny si tak odbyly svoji premiéru v Národním muzeu. Jen jsem zvědav, jestli se ve scéně, která se natáčela celých dvanáct hodin, aspoň mihnou.

Podruhé jsem Gretsche postavil před kameru při natáčení klipu kapely Divokej Bill v Chrášťanech (viz Raport č. 48). Tentokrát jsem si za ně sedl sám, ale hru jsem jen předstíral, podobně jako můj kolega komparsista ve filmu Serena. Zvuk mahagonu ze 40. let měli poprvé uslyšet až posluchači na severní Moravě.

Nešel by sis zahrát?

A teď konečně přichází na řadu část příběhu, která se týká oněch v úvodu zmíňovaných Božích mlýnů. Jednou takhle zvečera, hráli jsme zrovna na nějaké soukromé party s Brass Bandem, volá trumpetista Jiří Patócs. Mezi řečí s Pavlem Kadlíkem prohodí, aby vyřídil Skleničkovi, že mu budou volat kvůli nějakému hraní s Melody Makers Ondřeje Havelky, kde Patócs hraje na trumpetu. „Nešel by sis s námi zahrát?“ ptá se později Jiří a vypadá to, že si dělá srandu cestou z hospody. „Jasně, kdykoliv. Stačí zavolat,“ žertuji v podobném duchu. Jenže druhý den dopoledne volá kapelník Melody Makers Petr Tichý a pozvánka začíná nabírat reálných rozměrů. „Náš bubeník Pípa Novák si přehrál ruce, takže neudrží paličky. Má zřejmě zánět šlach. Nejel by sis s námi zahrát?“ Odpovídám, že je to pro mě velká čest. Následuje otázka, jak jsem na tom s notama. Přiznávám, že noty jakž takž čtu, ale už jsem z nich dlouho nehrál. „Tak v úterý ráno v půl desátý v Praze U Poštovky. Vem si smoking a košile na tři dny. Jedeme turné po severní Moravě. Nahrávky ti pošlu, noty dostaneš v autobuse. A prej máš nějaký krásný bubny. Tak si je vem,“ chrlí Petr Tichý a mně začíná běhat mráz po zádech. Chvíli poté přichází přes úschovnu nahrávky. Když jsem kývnul na záskok s Melody Makers, počítal jsem, že budou hrát Jen pro ten dnešní den, Ježka a podobně známé kousky. Jenže to jsem netušil, že mají nový program, který si napsal na míru slovenský trumpetista Juraj Bartoš. Léta sbíral ty největší swingové vypalovačky, pak je dva měsíce zkoušel s Melody Makers, aby je nakonec nahráli na novou desku. A teď s tímhle nářezem vyrážejí na turné. Ježkovy voči!

Ondřej Havelka a zpěvačka Věra Gondolánová sledují sólo Jana Třísky.

Kde sú tie zvončeky?

Přijíždím na místo srazu, nakládám bubny do autobusu a za chvíli už sedím na třetím dvousedadle vlevo. Na místě Pípy Nováka. Muzikanti se se mnou zdraví, kapelník mi podává balík not, abych se cestou naučil zhruba 20 věcí, které se budou během turné hrát. „Důležitý jsou ty akcenty v trumpetových sólech. No a takový ty složitější nástupy do Ondřejovýho stepu a podobné vychytávky si vyzkoušíme před koncertem. Buď hodně pilnej,“ opouští mě kapelník. Po chvíli za mnou přichází pianista Miroslav Lacko zvaný Žíla. Ptá se, co poslouchám, a když mu říkám, že mám ty originální nahrávky, podá mi svůj mobil, na kterém jsou demo nahrávky Melody Makers. „Poslouchej radši nás,“ radí mi, a když vidí můj pobledlý obličej, ptá se, jestli mám strach. Přiznávám, že mám asi takový pocit, jako bych měl jít v pěti letech o půlnoci do márnice. Bojím se, abych to kapele nezkazil. Na netu jsem totiž objevil, kde přesně se hraje. V úterý divadlo v Novém Jičíně, ve středu Národní divadlo Ostrava a ve čtvrtek jazzový klub ve Frýdku Místku. Všechny koncerty jsou beznadějně vyprodané, přestože lístky stojí několik set korun. Nikde ani zmínka o tom, že s kapelou jede na záskok amatér z Rakovníka...

Asi tak hodinu před začátkem koncertu je zvuková zkouška. Kapela je připravena, přichází pan Havelka, který přijel autem společně s manažerem. „Já jsem Ondřej,“ podává mi ruku a navrhuje, abychom si přejeli ty nejtěžší pasáže. Z bubnů je nadšený, teď ještě ty moje ruce a nohy... Když vidí můj vystrašený obličej, dostává podobnou barvu jako já.

Po chvíli přijíždí i Juraj Bartoš z Bratislavy. Po několika taktech kapelu zastavuje a obrací se k trombonistovi: „Michale, v tom 33. taktu si sa predišiel o dve doby.“ „Omlouvám se,“ pronese pokorně Plecitý. Dáváme to znovu a tentokrát se staví kvůli bicím. „Pavle, v 46. taktu sú napísané také kravské zvončeky. Máš je tam tiež?“ „Ano.“ „Tak je tam prosím zahraj, sú tam pekné,“ přeje si aranžér. Zřejmě netuší, že jsem se v tom fofru ztratil hned na začátku a jsem rád, že držím tempo. Odklepává se podle metronomu, například 320 čtvrťových not za minutu. A do toho zvončeky! „Nečum pořád do těch not, poslouchej trumpety, koukej po kapele. My ti pomůžeme,“ radí mi přátelsky pianista. „A srovnej si noty. Tedy je dnešní repertoár,“ podává mi kapelník list papíru s datem a titulkem Nový Jičín.

Sólo s piruetou

Půl hodiny před začátkem představení máme sraz na jevišti a jdeme vítat lidi na předsálí. Beru valchu a hrají se „koulovky“. Tedy věci zpaměti, což je moje parketa. Hned ve druhém kousku dostávám sólo, prokládám ho piruetou, šosy fraku vlají jak sukně folklorní tanečnice a kapela včetně Ondřeje to smíchy málem nedohraje. „Dámy a pánové, teď už klidně můžete odejít domů. Nic lepšího, než bylo tohle sólo pana Skleničky, už dnes stejně neuvidíte,“ glosuje Havelka a rázem je po trémě. Koncert se nakonec vydařil, Melody Makers několikrát přidávají, děkovačka nebere konce. V zákulisí si podáváme ruce jako po vyhraném zápase a jdeme do sklepení divadla na panáky.

Podobným způsobem se vyvíjí i další dny. V Ostravě, ve zlaté moravské kapličce, mám desetkrát větší strach než v Novém Jičíně. Obrovské jeviště, zlaté balkony a měkké koberce působí velkolepě. O to menší je dušička záskokáře. Nevěřím tomu, že bych tady mohl hrát, a tak se držím více při zdi. Ale ani zde publikum nic nepozná a kapela končí s podobným úspěchem jako v Jičíně. Až ve Frýdku Místku se cítím jako doma. Je čtvrtek večer. Klub v bývalém truhlářském provozu je hodně rustikální. Melody Makers v oblecích šitých na míru v něm působí téměř nepatřičně. Je úplně narváno, kapela šlape jako rozjetá lokomotiva, užívám si to. Lidi nás nechtějí pustit z podia. Absolutně nejlepší koncert z celé šňůry. Balíme a z placu jdeme rovnou do autobusu. Loučíme se s tím, že se třeba ještě někdy uvidíme, ale já už budu sedět vždycky jenom v publiku. To fakt slibuju. V sobotu už jede uzdravený Pípa Novák. Takže někdy nashledanou.

Je pátek večer a po týdnu na cestách jsem konečně doma s rodinou. Najednou telefon. „Ahoj, Pípu ty ruce pořád strašně bolí. Pokud bys měl v sobotu čas, jseš nominovanej. Jedeme do Poděbrad. Ale neboj, to, co ses naučil, hrát nebudeme. Tenhle koncert je bez Jury Bartoše, takže budeš hrát zase úplně jiný věci,“ směje se kapelník Petr Tichý. Takže v půl pátý na Poštovce. „Můžu si vzít černej oblek, místo toho fraku?“ ptám se ještě. „Předám ti Ondřeje,“ říká kapelník a ze sluchátka se ozve Havelkův sametový hlas: „Vem si frak. Ten je roztomilejší.“

Pavel Sklenička