Tančit mohou i vozíčkáři

Spousta zdravých lidí vnímá tanec jako utrpení. A když na něj dojde, raději se ukrývají v koutě. Někteří lidé by naopak tančili moc rádi, ale nemůžou, protože skončili nepřízní osudu na invalidním vozíku. Jenže to, že vozíčkář tančit nemůže, tak docela neplatí. Mýty o tom boří Jaroslava Panská, která založila v Žatci občanské sdružení Roztančená kolečka. Sdružení se zabývá pořádáním tanečních kurzů (a nejen jím) pro vozíčkáře. Jaroslava Panská pochází z Kněževsi, do Žatce se odstěhovala po svatbě. Je také vozíčkářka. Nikoli vinou úrazu, ale nevyléčitelné nemoci. Má nemocnou míchu, kvůli čemuž jí předčasně stárnou nervy, a tak postupně ztrácí cit v končetinách. Před nedávnem přijela do svého rodného kraje s besedou o projektu Roztančená kolečka. Dětem ze ZŠ Chrášťany odpovídala na dotazy a zatančila jim se svojí dcerou Martinou Vyskočilovou, která jí dělá taneční asistentku.

Od kolika let jste na vozíčku?

Jaroslava: Nemoc se u mě začala projevovat ve 28 letech. Do té doby jsem stihla porodit tři děti. Na vozíčku jsem od 31 let.

Vždycky jste byla tak aktivní, nebo to přišlo až postupem času?

Jaroslava: Přišlo to časem. Sedla jsem na vozík a dva roky byla doma na gauči. Až kamarád mě vytáhl ven. Založil totiž country kapelu a já country miluju, tak mě vytáhl na jejich koncerty. Dalo by se říct, že mě do života vrátila hudba a společenství kamarádů. Díky nim jsem se nebála, věděla jsem, že mě ochrání.

Kolik let pořádáte roztančená kolečka?

Jaroslava: Dělám je pět let. Vzniklo to právě z toho, že jsem začala chodit s kamarády na koncerty. Nejdřív jsem tancovala jen tak sama, ale časem jsem si řekla, když můžu já, tak proč by nemohli ostatní. Dva roky jsem doma probírala jak na to, co by se dalo udělat. Pak mě hodně podpořil vedoucí odboru sociálních věcí v Žatci, který mi ukázal cestu. Nešlo o to učit tancovat, to problém není, ale sehnat peníze, aby to bylo snazší.

Byli sponzoři aktivní nebo jste je museli hodně přemlouvat?

Jaroslava: Hodně přemlouvat. Dokonce jsem si musela vyslechnout i odpovědi typu: Na mrzáky nedáváme, raději přispějeme třeba dětem.

Martina: A vůbec si neuvědomují, že mrzáci jsou i děti.

Začínala jste tančit s manželem?

Jaroslava: Ne, začala jsem tančit s dětmi. Manžel se tomu vyhýbal, že to neumí a nikdy to dělat nebude.

Martina: Já jsem byla první, pak začala i ségra. Brácha na to moc nebyl, tomu bylo nějakých patnáct, takže puberťák. Já jsem se chytila jako první, protože jsem z nás nejmladší. Dlouho jsme s mamkou tancovaly jen my dvě, protože pak u ségry přišly děti. Když jsem byla těhotná já, musela zaskočit ségra a i ta u toho zůstala. Pořád mám ještě špunta malého, jsou mu tři roky, takže chodí tančit hlavně ségra. A to každou sobotu, když jsou kurzy.

Jaroslava: Je taneční asistentkou jednoho klienta.

Jak dlouho trvá, než dvojice zvládne jeden tanec úplně načisto?

Jaroslava: Je to strašně individuální. Někdo k tomu vlohy má, někdo ne. Je to jako u klasického tancování.

Martina: A taky hodně záleží na postižení. Je spousta lidí, kteří jsou celkově ztuhlí, nebo jim třeba funguje už jen jedna ruka. V takovém případě klienta nemůžu při tanci držet za obě ruce, ale jen za tu zdravou. A otáčím si ho jen tlakem do jednoho ramene. Proto se ke každému musí přistupovat individuálně.

Čí síla je při tanci důležitější? Vozíčkáře nebo jeho tanečního asistenta?

Martina: Je to na obou. Pro nás s mamkou, jelikož už ty figury známe, je to jednoduché. Každá ví, kdy má zatlačit nebo kdy naopak zatáhnout. Jsme v tom sehrané, protože jsme všechny figury dělaly už nesčetněkrát.

Jaroslava: Ale učíme tančit i lidi, kterým ruce už jen tak visí v klíně.

Jak to pak probíhá?

Jaroslava: Když je má spastické, tedy v křeči, jde to krásně. Ruce jsou totiž zpevněné samy o sobě. Horší je, když má někdo ruce jako hadrová panenka.

Martina: Takovou máme například klientku Nelinku. U ní to ještě jde, protože je hubeňoučká a lehká, takže je jednoduché vozík otočit. Když je to ale dospělý člověk, je to náročné a namáhavé. Nejen pro nás asistenty, ale i vozíčkáře samotného, protože ho při otočkách bolí zádové a břišní svaly, které napíná. A také hodně záleží na tom, jestli klient má či nemá nohy. U vozíčkáře, který nemá nohy, je horší udržet stabilitu vozíku. Nohy dělají těžiště. Velice snadno ho můžete překlopit dozadu.

Jaroslava: Do tanečních kurzů chodí i děti ze stacionáře Kamarád Lorm, nebo děláme kurzy i v domově pro seniory. Naší nejstarší klientkou byla paní, které bylo 99 let.

Když se tančí s vozíčkem, je to náročnější na prostor. Máte na kurzy nějakou velkou halu?

Martina: Tady jsme zaplnili celý prostor tělocvičny, protože můžeme. Jinak musíme být skromnější.

Jaroslava: V Žatci je bohužel dost problém sehnat prostory. Když pak máme v kurzu pět nebo šest vozíčkářů, musíme se tam vejít.

Jak dlouho vydrží klienti tančit?

Jaroslava: Ten, kdo začíná, zvládne třeba jen půl písničky a musí si jít odpočinout. Někdo je fyzicky zdatnější a hned napoprvé zvládne tancovat třeba dvě písničky. A zase záleží na postižení. Ale i když už je klient zkušený, chodí do kurzů od začátku a už všechno umí, stejně ho nenechám tančit déle než dvě písničky. Mohl by se přetáhnout a pak by z toho byl problém.

Dá se tančit na jakoukoli hudbu?

Jaroslava: Opravdu na jakoukoli.

Martina: Je to ale hodně o asistentovi. Ten určuje rytmus, rychlost a figury. Když je asistent fakt prkno, nemůže tančit na cokoli.

Jaroslava: I proto nechávám tanečního asistenta, aby si vybral píseň sám, aby mu šla do kroku. Máme například asistenta, který už se mnou i vystupuje při různých plesech a ten tančí hip hop.

Text a foto Markéta Hartlová

« Zpět

Katalog služeb

Zobrazit celý katalog