Tereza Valdhansová

„Taháky používali prarodiče víc než my. Měli méně času na učení, protože museli doma pracovat,“ myslí si školáci

Dřív se děti učitelů bály, když je řezali rákoskou

Pusťte dětem film Škola základ života nebo Cesta do hlubin študákovy duše a jistě vás zahltí otázkami. Proč chodí o přestávce dokola po chodbě a ještě při tom svačí? Co je ten klacík, kterým dostávají přes ruce? Proč chodí do školy v saku, to je nějaká uniforma? A nebo obráceně. Pusťte dnešním osmdesátníkům záznam ze současných školních lavic. I oni budou mít spoustu otázek. Všechno se změnilo, školství nevyjímaje. A tak jsme si tentokráte s dětmi povídali o škole. Nejen o tom, jak to v nich chodí dnes, ale i o tom, jak to asi chodívalo v době jejich praprarodičů. V 1. ZŠ Rakovník nám odpovídali druháci Mateo Zelenka, Ondra Šajner, Tereza Valdhansová a Linda Starová, na 2. ZŠ Rakovník sedmáci Vojtěch Skála, Matěj Kalous, Petra Hájková a Kateřina Keltnerová.

Jak daleko to máte do školy a jak se dopravujete?

Mateo: Pěšky, bydlím za rohem.

Ondra: Já chodím do školy s bráchou a mám to asi osm minut.

Vojtěch: Jezdím z Kněževsi autobusem.

Matěj: Bydlím v Chrášťanech, jezdím buď s mamkou autem nebo autobusem.

Umíte si představit, jak chodila do školy vaše prababička?

Terezka: Asi chodila pěšky, nebo jezdila autem.

Linda: Tenkrát ještě nebyla auta. Umím si představit, že bydlela na vesnici a chodila pěšky přes les. Babička mi říkala, že chodila do školy ve sněhu.

Petra: Jak to mohla mít prababička daleko, nevím, ale asi chodila pěšky.

Kateřina: Určitě pěšky, v tu dobu asi auta tolik nebyla. Jiná možnost nebyla, museli chodit pěšky i v zimě. Já si tedy nedovedu představit, že bych chodila do školy každý den pár kilometrů. To bych snad do ní radši ani nechodila.

Co si nosíte ke svačině a jaké máte pití (dostáváte je ve škole)?

Mateo: Rohlík s máslem a čaj, ve škole žádné pití nedostáváme.

Ondra: Máma mi dává to, co mi chutná. Rohlík s máslem a malinovou šťávu.

Vojtěch: K pití nosím minerálku, vodu nebo šťávu. Ke svačině chleba se sýrem nebo máslem. A rajčata, ty mám nejradši.

Matěj: Rohlík nebo nějakou buchtu a jogurt. A k pití mám většinou šťávu.

Co asi nosili ke svačině prarodiče?

Linda Starová

Terezka: Asi chleba s nějakou divnou pomazánkou, kterou si vyrobili doma. K pití asi nosili vodu, ale nevím, v čem ji nosili, protože plastové láhve asi ještě nebyly. Možná byly ze železa.

Linda: Třeba nějakou pomazánku z prasátka, mléko, chleba, který si pekli doma. Babička mi taky dělá tu pomazánku z prasátka. Je dobrá.

Petra: Asi nosívali chleba a mohli si ho mazat sádlem. A k tomu zeleninu, co si doma vypěstovali.

Kateřina: Chleba s máslem a solí, nebo i suchý nenamazaný, a nějakou tu zeleninu. K pití měli vodu. A jak ji nosili, když nebyly petky? Tak to tedy vůbec netuším.

Máte ve škole automaty na pití nebo na jídlo a můžete si něco kupovat?

Ondra: Asi ne, ale můžeme si něco koupit v jídelně.

Vojtěch: Je tu na pití a na tatranky. A prý tu byl dřív i bufet.

Matěj: Do bufetu jsem si občas chodil kupovat brambůrky, ale do automatu moc nechodím.

Byly v dřívějších školách nějaké automaty na jídlo nebo na pití?

Terezka: Ne, protože to neměli z čeho vyrábět – neměli plast.

Linda: Mohli si vzít jídlo v jídelně.

Petra: Samozřejmě ne. Určitě ani neměli možnost koupit si něco ve škole. Snědli to, co dostali ke svačině.

Vybírali jste si vybavení do školy, nebo vám ho vybrali sami rodiče, či jste něco zdědili?

Mateo: Aktovku mi kupovali rodiče, ale vzali mě s sebou. Pro mě byla důležitá barva, chtěl jsem modrou.

Ondra: Já mám aktovku z první třídy, ale mám nový penál. Ten jsem si vybíral podle obrázků, mám s autem, ale už nevím, jaké auto to je. Po sourozenci bych nic nosit nechtěl.

Vojtěch: Dneska už do toho určitě mluvím, ale v první třídě mi to spíš vybírali naši. Teď jsem si strašně vydobyl nový batoh a jsem za něj moc rád. Něco dědím i po sourozencích, hlavně oblečení. Mám tři sourozence, dodnes mám některé věci po nich. Vždycky jsem to bral normálně, nestyděl jsem se za to.

Matěj: Dřív to asi vybírala máma, teď už já sám. Nic nedědím, protože jsem starší.

Mohli si vaši předci také vybírat aktovky a penály?

Terezka: Nemohli, protože nikde nebyly krámy. Museli si nějakou tašku najít. Třeba šli lesem a třeba nějakou tašku našli. Ty jejich tašky asi nebyly s obrázky, ale mohli si nějaký vyrobit třeba z listů nebo z něčeho jiného a pak už byli spokojení.

Ondra Šajner

Linda: Myslím si, že si je mohli vybrat, že jejich aktovky byly látkové, měly dvě poutka a ty se zacvakly. A asi byly oranžové a menší než naše tašky. Tehdy je asi i dědili, ale občas měli i něco nového.

Petra: Dřív to po sobě museli hodně dědit, protože nebylo tolik peněz. Oblečení dědili určitě a aktovku taky. Ty vypadaly jako kufřík a nebyly vůbec barevný.

Kateřina: Aktovka se mohla dědit tak dlouho, dokud to vydržela. Jak tehdy vypadaly penály, si nedokážu představit. Ale vím, že se psalo perem a inkoustem.

Nosíte do školy kapesný? Dostáváte ho automaticky nebo si ho musíte něčím zasloužit?

Mateo: Ne. Dostávám ho za to, že jsem hodný, ale nechávám si ho doma.

Ondra: Jo, nosím jen jeden – látkový. (Po upřesnění, že se neptáme na kapesník) Ne.

Vojtěch: Jelikož dojíždím, tak mám peněženku pořád s sebou. Kapesné dostávám a z něj si šetřím. Nedostávám peníze za práci, to by se ani nemělo. Kapesné by mělo být automatické, abychom si mohli šetřit. Já to dělám už od malička, moc neutrácím. Vím, že budu peníze někdy později potřebovat. Třeba v patnácti.

Matěj: Kapesné dostávám, ale ne pravidelně každý týden.

Dostávali prarodiče kapesné, když chodili do školy?

Terezka: Asi ne, mohli si vyrobit nějaký stroj a z něho by se dělaly papírovky.

Linda: Když potřebovali zaplatit třeba sešity, tak peníze dostali, jinak ne.

Petra: Naši prarodiče asi žádné peníze nedostávali. Rodiče jim dávali, jen co potřebovali. Oblečení, jídlo, ale peníze ne.

Kateřina: Tehdy ani nemohli utrácet za kraviny.

Jak by se vám líbilo chodit ve školní uniformě?

Mateo: Neumím si jí představit a ani bych v ní nechtěl chodit. Radši nosím barevná trička, chodit každý den ve stejném oblečení by mě nebavilo.

Ondra: Já bych v ní také nechodil, protože by mě to brzo přestalo bavit. Jsem rád, že si každý den můžu vybírat, jaké triko si vezmu.

Vojtěch: Určitě by to lidi nerozdělovalo, nemohli by si závidět, že jeden má tohle a druhý tohle. Mně by se to celkem líbilo. Líbilo by se mi něco tradičního.

Matěj: Já bych uniformy zavedl ve škole, kde je šikana. U nás ne. Já bych jí nenosil.

Byly dříve nějaké školní uniformy?

Mateo Zelenka

Terezka: Asi ano. Ale neumím si ji představit, nevím ani, co tehdy nosili.

Linda: Musely být, protože tehdy nebyla taková barevná trička, jako má Matýsek. Tehdy asi spíš nosili nějaké pletené svetry a ne mikiny jako dneska, protože uměli plést.

Petra: Dřív chodili normálně oblečení. A oblečení mohlo vypadat tak, že bylo doma pletené.

Kateřina: Chodili oblečení v tom, v čem normálně chodili. Nějaké kalhoty a trika.

Co nosíte na tělocvik?

Mateo: Kraťasy a triko. Můžeme nosit jakékoliv barvy.

Vojtěch: Cvičební úbor. Mám tričko, kraťasy a boty. Nemusíme mít všichni něco stejně barevného.

Matěj: Nosím triko, které už je zmuchlané, a kraťasy a boty.

Jak se na tělocvik oblékaly babičky?

Terezka: Asi nosily takové staré věci po prababičce. Možná nosily kraťasy.

Linda: Myslím si, že kluci chodili na tělocvik stejně obleční. Měli oranžové kalhoty a bílé tričko.

Petra: Možná měli nějaké stejné úbory.

Kateřina: A boty se nosily ty jarmilky.

Jak vypadají vaše přestávky?

Mateo: Svačíme, chodíme na záchod a povídáme s kamarády.

Ondra: Svačím, piju a občas si dojdu i na záchod.

Vojtěch: Nejdřív si připravím věci na další hodinu, protože učitelky jsou na to čím dál háklivější. O velkou přestávku se i nasvačím. A když je to hodina, o kterou něco píšeme, tak se na to ještě předtím podívám.

Matěj: Musíme přejít z jedné třídy do druhé, pak se připravím na hodinu a povídám si s ostatními. Nebo děláme různý blbosti. Žádný nemravný.

Jak vypadaly dřívější přestávky?

Vojtěch Skála

Terezka: Když chtěli čůrat, tak normálně šli ven někam za strom.

Linda: Já si myslím, že měli záchody, takže si tam mohli dojít, svačili, povídali si, bylo to asi hodně podobné.

Petra: Asi hrávali hry, třeba kuličky nebo čáru. Někde třeba mohli chodit i ven.

Kateřina: Myslím, že byli o přestávku slušní a nedělali takový kraviny.

Jak vnímáte svého učitele (autorita, kamarád...)?

Mateo: Paní učitelka je na nás hodná, takže je spíš taková kamarádka.

Vojtěch: Jak kdo. Někteří mají velkou autoritu, někoho bereme tak středně. Autoritu by měli mít všichni, aby si k nim nikdo nic nedovoloval. Mělo by to být přiměřené. Ne že když je učitelka hodná, tak se jí budou dělat naschvály, což se děje a je to škoda, protože to akorát kazí hodinu.

Matěj: Někteří učitelé jsou hodní a někteří mají autoritu. Je dobré, když je to někde uprostřed. Když umí udržet pořádek, ale zároveň být i hodný.

Byl i dřívější učitel spíše kamarád?

Terezka: Kamarád.

Linda: Možná tak napůl.

Petra: Tehdy se děti učitelů určitě bály, protože je i řezali rákoskou. A když to doma řekly, tak dostaly ještě jednou. Myslím, že pak byly ve škole radši hodný.

Kateřina: Určitě si děti nedovolovaly to, co dneska. V hodinách byly hodnější.

Těšíte se na něco do školy a na co?

Linda: Na matiku a kamarády.

Terezka: Já hlavně na kamarádky a na plavání a na tělocvik.

Kateřina: Těším se na kamarády, ale když si představím, že se budu muset ještě i učit, tak to moc ne.

Petra: Učení mě fakt nebaví. Sedět hodinu v lavici a poslouchat mě moc nebaví. Ale když tu jsou kamarádi, tak je to dobrý.

Jak to asi mohlo vypadat dříve?

Kateřina Keltnerová

Ondra: Myslím si, že dříve se dětem do školy moc nechtělo.

Mateo: Já si myslím, že se na kamarády těšili, ale na učení ne.

Vojtěch: Někdo se tehdy asi do školy těšil. A asi si víc vážili toho, že můžou chodit do školy.

Malujete se a kdy jste začaly?

Linda: Já nenosím do školy nalakované nehty, mamka mi to dovolí jen o nějakou slavnou událost. Myslím si, že je normální se malovat asi od 9. nebo 6. třídy.

Terezka: Já si také nebarvím řady a nemaluju se, jen někdy nám máma nalakuje nehty, mám je jen jeden den a pak se mi to zase smyje. Ani nikdo jiný od nás ze třídy nechodí namalovaný. Moje sestřenice sem chodila do deváté třídy a malovala se.

Kateřina: Maluji se, někdy od minulého roku, takže od šesté třídy. Na prvním stupni by to bylo divné, ale na druhém už to učitele nepřekvapí.

Petra: Já zatím ne, ale asi začnu.

Myslíte si, že dříve chodily holky do školy namalované?

Ondra: Myslím si, že jo.

Mateo: Ne, dříve to ještě nebylo.

Matěj: Neměli na to tehdy peníze a asi to ještě ani nebylo. Navíc, kdyby šly do školy těch deset kilometrů vánicí, tak by to stejně nemělo smysl.

Vojtěch: Mamka a babička říkaly, že oni spoustu věcí, co známe my, neznaly. Určitě se nemalovaly. Je to i zbytečný.

Můžete mít v hodinách mobil?

Linda: Já ho ještě nemám, smím ho mít až od třetí třídy. Ale ani pak ho nebudu smět nosit do školy, to mi rodiče říkali.

Terezka: Já jsem měla mobil, ale nechala jsem ho ve skříni a když jsem ho vytáhla, nešel mi zapnout a rozbil se mi. Ale i když jsem ho měla, do školy jsem ho nenosila, abych ho neztratila.

Petra: V hodinách bychom ho používat neměli, ale tak polovina ho stejně používá. Píšeme esemesky, nebo tajně posloucháme písničky. Když to učitelé zjistí, tak nám ho občas i seberou a zavolají to domů.

Kateřina: O výtvarnou výchovu ho třeba můžeme používat na písničky. Mobil mám od druhé třídy. Tehdy jsme si zvuk opravdu poctivě vypínali, pak už ne.

Měli vaši dědové mobil?

Matěj Kalous

Ondra: Asi ne, protože by jim ho paní učitelka zabavila.

Mateo: Já si myslím, že dřív mobily ještě moc nebyly, asi je neměli ani moji rodiče, když byli tak velcí jako já.

Vojtěch: Dědové těžko, ani moji rodiče ho jako děti ještě neměli.

Matěj: Rodiče ho mohli mít ve dvaceti.

Používáte taháky?

Linda: Nepoužívám, i když mi to moje teta říká.

Terezka: Já nevím, co to je.

Petra: Určitě, ale nemůžeme říct jaké.

A kdysi za prarodičů?

Matěj: Určitě měli taháky i kdysi. A myslím, že je používali i víc než my, protože měli míň času na učení, byli pořád někde venku a nebo museli pracovat.

Vojtěch: Ale čas na to, aby si udělali tahák, určitě měli.

Jak se o hodinu dorozumíváte?

Linda: Já si s nikým o hodinu nepovídám, vydržím to do přestávky.

Terezka: Já jsem v první třídě napsala kamarádce psaníčko a poslala jí ho, ale ve druhé třídě už to nedělám.

Petra: Vzkazy si posíláme na papírku nebo esemeskou.

Posílali si i dříve psaníčka po třídě?

Vojtěch: Určitě si posílali papírky, ale snažili se víc tajně, aby od učitele nedostali. Netroufli si nic křičet přes třídu.

Hrajete nějaké hry během hodiny?

Linda: Ne, když něco dodělám dřív, tak si klidně sednu a počkám.

Petra Hájková

Terezka: Kdybychom nosili hry do školy, paní učitelka by nám je zabavila.

Petra: Většinou jo, na mobilu.

Hrálo se dříve něco o hodinu?

Mateo: Možná nějaké hry, na které je potřeba jen papír a tužka.

Matěj: Třeba piškvorky nebo lodě.

Vojtěch: Nebo tahali holky za vlasy a máčeli jim je v kalamáři. Ale i my jsme jednou měli den modrých vlasů, když někdo přitáhl do školy sprej.

Nosíte učitelům během roku dárky?

Linda: Jen za vysvědčení.

Terezka: Když jsem šla do první třídy, přinesla jsem kytičku. A když měla svátek, dala jsem jí tužku.

Petra: Občas se o nějaké úplatky pokoušíme, ale učitelka si je nikdy nevezme.

Kateřina: Nejvíc to zkoušíme s bonboniérou a že by nám za to mohla dát nějakou dobrou známku. Ale nevychází to.

Nosily se dříve dárky panu učiteli?

Mateo: Možná jen něco ze zahrádky.

Vojtěch: Něco se určitě učitelům nosívalo, třeba nějaká rajčátka a zelenina, sedláci něco ze zabijačky. Ale ne přímo jako úplatek, třeba jen tak na přilepšenou.

Co dáváte učitelům na konci školního roku?

Petra: Většinou kytky, každý nosí svojí.

Kateřina: Až v devítce se kupuje něco společného.

A jak to bylo dříve?

Ondra: Mohli dávat i bonboniéry.

Mateo: Kytky, které natrhali na louce.

Matěj: Rozhodně kytky ze zahrádky, co tam zrovna rostlo.

Vojtěch: A když to někdo doma nestíhal a měl cestu lesem, natrhal lesní jahody.

Markéta Hartlová, Lenka Pelcová