Stezka by vydala na čtyři betlémy

PŘÍLEPY. Mobilní naučná stezka, kterou vytvořili řezbář Libor Daenemark z Přílep a keramik Jiří Duchek z Mutějovic, nemá v naší republice obdoby. Deset zastavení s chmelem a pivem tvoří dřevěné skříňky plné vyřezávaných figurek. Každá se věnuje jinému tématu a připomíná malý betlém. První vás zavede na chmelnici, kde právě probíhá ruční česání, postupně se seznámíte například s průběhem sušení chmele, s bednáři, ledaři, pivovarníky…Navíc je každé téma zasazeno do některé z místních vesnic. Stezku je možné převážet a vznikla v rámci projektu „Pivo, chmel, slad – To mám rád!“, na který získala obecně prospěšná společnost Rakovnicko dotaci z programu Leader.

Měli jste hned zpočátku jasnou představu, jak by měla mobilní stezka vypadat?

Libor: Nápad na mobilní stezku dostal Radek Dvořák z Rakovnicko, o. p. s., v Německu, kde viděl něco podobného. Tamní naučná stezka ale byla jinak situovaná a byli to spíš takoví trpaslíci v mechu. Zpočátku jsme si mysleli, že budeme jednotlivá zastavení situovat naležato, aby se pokládala na stoly. Pak Jirku napadlo umístit to do beden, což má obrovské výhody. Vejde se tam více výjevů a křídla dvířek se dají využít na umístění textů. Vizuální podoba je společným dílem.

Jiří: Už jsem dělal pár zakázek na objednávku, ale u téhle musím ocenit, že nám do toho Radek jako zadavatel moc nemluvil. Nechal nám tvůrčí svobodu. Nevím, jestli se bude naše práce lidem líbit, ale mně se líbí a mám z ní dobrý pocit. Myslím, že je dobrá a kvalitní i díky tomu, že jsme nemuseli bojovat se zadavatelem. Tím tomu dost pomohl.

V zadání bylo deset zastavení, bylo těžké najít deset témat o chmelařství a pivovarnictví?

Jiří: Některé věci byly jasné hned, například česání chmele, sušení, sladovna a podobně. Další z toho časem vyplynuly. Řekli jsme si, že jedna polovina bude o chmelu a druhá o pivu.

Libor: U poslední bedny jsme dlouho nevěděli, co do ní dáme. Nakonec jsme to vyřešili chmelovými produkty.

Kterou bednu jste si nejvíc užili?

Jiří: Já dočesnou, kterou jsme situovali do Vrábíkova statku v Kněževsi. Všem bednám předcházelo shromažďování informací. Jezdili jsme do terénu a odezírali určitý stav věcí, protože pohledy vycházejí z reálného místa. Pak následovalo pátrání po historii. A právě u dočesné bylo i díky Vrábíkovu statku nejobsáhlejší a nejzajímavější. Studium kronik je dost zajímavá práce.

Libor: Jirka byl hlavní výzkumník, já jsem výtvarník. Pro mě tedy byla největší zábava bedna s hospodou. Je to prostředí, které důvěrně znám, takže to šlo samo, nemusel jsem hledat žádné informace v archivu (směje se). Já si třeba Vrábíkův statek zrovna moc neužil. Z dálky je krásný, ale když ho maluješ, tak to není moc příjemná stavba, jen samá okna. Proti tomu, jak vypadal dříve, mu komunisti dali dost na zadek. S dočesnou to ale nebyla protivná práce jen kvůli oknům. Bedny totiž nemají pravý úhel, boky jsou sešikmené, a tak jsme se museli naučit dělat na sešikmený bok perspektivu.

Jiří: Když pak chceš dovnitř dostat i nějakou náladu, například západ slunce, tak už perspektiva není jen horizontální, ale i vertikální. Vše musíš sladit s velikostí figur, které musejí zůstat stejně velké jako v ostatních bednách. K tomu smysluplnou výšku domu... To bylo náročné. Musím říct, že Libor figury řezal bravurně bez nákresů a měření.

To, jak budou figurky v bedně rozmístěné, jste si nekreslili?

Libor: Většinou se to vytříbilo postupně. Nikdy jsme neudělali bednu tak, že bychom si ji nakreslili a řekli si, takhle ji uděláme. I kdybychom ji namalovali, tak bychom to stejně nedodrželi. Maximálně jsme měli nějaký hrubý nákres.

Foto

Toto zastavení je věnováno bednářům.

Čí byl nápad, zasadit každé téma do konkrétního místa na okrese?

Libor: Přišel s tím Jirka. Jenom hospodu jsme nikam nedosadili, je v ní i hampejz, tak abychom nikoho neurazili. Ostatní jsou zasazeny do skutečných reálií, proto jsme se museli snažit, aby bylo místo k poznání. V podstatě jsme volili chmelařská centra a místa, kde žijeme. Člověk musí trochu propagovat místo, kde žije.

Jiří: Takže chmelnice je v Přílepích a sušení chmele se odehrává v Mutějovicích. Řada výjevů vyplynula ze starých fotek, z nichž jsme si vypůjčili ústřední motiv. Například zastavení o bednářích vychází ze společné fotky krušovických bednářů.

Počítali jste, kolik figurek ve stezce je?

Libor: Ještě ne. Myslím, že by to dalo na čtyři velké betlémy.

Jak dlouho jste na ní pracovali?

Libor: Čtyři měsíce, pak se ještě něco různě doplňovalo a upravovalo.

Jirka: Nebylo to však osm hodin denně, ale 12 hodin denně. Někdy i víc, takže se občas stávalo, že jsem jezdil domů až po půlnoci. Pokud bychom to počítali na čistý pracovní čas, byl by to půlrok práce.

Užívali jste si to, nebo jste se s tím vyvztekali?

Libor: Já jsem si to moc užil. Navíc jsme si to vylepšili a zpříjemnili tím, že jsme se domluvili, že jeden den vaříme my a jeden Duchkovi, takže jsme si vařili i jídla, která dneska mladí odmítají jíst. A je důležité, že se po tom půlroce pořád rádi vidíme. I když jsme se taky hádali.

Jiří: Musím říct, že toho jsem se trochu bál. Pracovat s lidmi není jednoduché a Libor není jednoduchý člověk na spolupráci. Proto jsem měl obavy, jestli budeme i potom, co bedny doděláme, stále kamarádi. A nakonec jsme se k sobě překvapivě spíš přiblížili, než se od sebe vzdálili.

Šli byste do podobné zakázky znovu?

Jiří: Pokud by to bylo téma, které by mě zajímalo a Libor by měl na to chuť, tak určitě.

Libor: Jde hlavně o téma. Jsou věci, které mě nezajímají a odmítám je dělat.

Markéta Hartlová

« Zpět