Pavel Langer

„Sedíme u internetu a koukáme, který blázen dá nejvíc,“ říká Pavel Langer

Ve sbírce má i karty od Destinnové

Rakovnický rodák Pavel Langer se již léta živí jako kouzelník. Přestože žije v Praze, poměrně pravidelně se vrací do Rakovníka a v současné době představuje v Jesenici svou další aktivitu – sběratelskou vášeň. Ve zdejší pobočce muzea jsou vystaveny vykládací karty z jeho vlastní a ze sbírek dalších členů klubu sběratelů hracích karet. V následujícím rozhovoru jsme se pochopitelně věnovali kouzlení i sběratelství.

Jak jste se dostal ke kouzlení?

Jsem vyučený elektrikář a poté, co jsem v roce 1987 odešel z Rakovníka do Prahy, jsem pracoval na metru. Ke kouzlení jsem se dostal přes kolegu a kamaráda. Byl to pro mě koníček, který mě bavil. Díky svému prvnímu učiteli jsem během roku stál na jevišti. Byl to starý profík, který uměl do člověka natlouct základy.

Použil jste termín natloukl základy. Myslela jsem si, že kouzelníci se neradi dělí o své triky...

Záleží na tom, na koho narazíte. Když jsem řekl natlouct, myslel jsem tím základní kouzelnické drily – člověk si musí zpočátku naohýbat ruce, aby uměl nechat zmizet drobné rekvizity. To je manipulační záležitost, která se musí tvrdě trénovat. Pak jsou kouzla, která chodí tzv. sama – říkáme jim chodivky – ta bývají často zveřejňována v dětských knížkách. Musím však podotknout, že toto kouzlo vypadá jednoduše v rukou dítěte, ale když vám je ukáže profesionál, koukáte na ně s otevřenou pusou. To se mi stalo v mých začátcích, když jsem čaroval na Příkopech. Právě v té době vyšla kniha Václava Zůry Kouzelníkem snadno a rychle. Byl v ní i trik se třemi nestejně dlouhými provazy. Chystal jsem se jej předvést a jeden kluk mi říkal, že ho zná, že se dělá tak a tak. Tak jsem mu ho předvedl a klukovi sklaplo. Odcházel pak s tím, že tohle bylo kouzlo, ne to z knížky.

Jakými triky a kouzly se zabýváte?

Aby se tím člověk mohl živit, musí mít téměř celou škálu – od mikromagie a tradiční práci s kartami, mincemi či šátky, přes střední kategorii, do níž spadají kruhy a zvířata (používám především hrdličky), po velké iluze, do kterých patří levitace či řezání partnerky.

Přeřezávání je trik, který mi vůbec nejde do hlavy...

Použiju slova pana Wericha – to je blbý, to se bude líbit. Čím krásnější a jednodušší princip, tím je úspěšnější. Díky tomu, že se rád hrabu v historii a starých věcech, tíhnu k dnes již zapomenutým rekvizitám a principům. V magii už vše jednou bylo, jen se to opráší a dá se tomu moderní design. Když si však porovnám čínskou plastovou rekvizitu s nějakou historickou, vyrobenou ze dřeva, intarzovanou, mám jasno v tom, kterou držím v ruce radši.

Teď jste hovořil o vývoji rekvizit. Jak se vyvíjí kouzelník?

Určitě jinak vypadá program na začátku kariéry a jinak po deseti či dvaceti letech. U mě je to ještě oživeno tím, že jakmile se dostanu k nějakému oboru, zajímám se i o jeho historii. Proto jsem se začal zajímat i o historii kouzelnictví, kouzelnické artefakty a o lidi, kteří se v tomto oboru pohybovali. Začal jsem sbírat staré rekvizity, plakáty a materiály. Tato moje záliba asi vychází z dětských let, kdy jsem se jako malý kluk zabýval numismatikou a filatelií. Vedl mě k tomu například tehdejší předseda rakovnického numismatického kroužku Václav Prchal. Ale musím říct, že jsem měl kolem sebe spoustu kvalitních lidí, kteří mě takto nasměrovali.

Část vaší sbírky je vystavena v pobočce Národního muzea...

To je záležitost stará zhruba sedm let. Tehdy mě oslovilo Národní muzeum s tím, že v Prachaticích vzniká jeho pobočka – Muzeum české loutky a cirkusu, kde bude jedna místnost kouzelnická a varietní. Tak mě přemluvili, že jsem tam ty nejzajímavější a nejvzácnější exempláře zapůjčil. Navíc jsme se domluvili s několika dalšími kolegy a natočili smyčku, kde jsme všechny vystavené rekvizity použili.

Předpokládám, že cesta od sbírání kouzelnických rekvizit ke kartám už asi nebyla příliš složitá...

To opravdu ne, ručně malované karty se poměrně často objevovaly ve starých kouzelnických rekvizitách, protože na kouzla byly třeba karty větších rozměrů. Ale časem se mi začaly hromadit i jiné. Říkal jsem si, že tímto směrem se nikdy nevydám, ale jak šel čas, začaly se mi po grafické stránce velmi líbit vykládací karty. Jak mi sbírka začala narůstat do zajímavějších rozměrů, seznámil jsem se s dalšími sběrateli a před rokem a čtvrt jsme založili Klub sběratelů hracích karet. Dnes má sedmnáct členů.

Dá se datovat, kdy vykládací karty spatřily světlo světa?

Když jsme připravovali tuto výstavu, také jsme si položili otázku, odkdy jsou známy vykládací karty. Protože jsme nechtěli lhát v katalogu, dostali jsme se poměrně do úzkých. Tarot je známý už ze starého Egypta, jeho obdoba je známa i v Číně, ale v Evropě jsme se s ničím podobným poměrně dlouho nesetkávali. Nemůžeme se divit, vždyť ve středověku byly věštkyně a vědmy upalovány. Tak se dostáváme až k madam Lenormand, která někdy kolem roku 1820 použila normální hrací karty a dodělala k nim obrázky. Karty, které vznikly před rokem 1880, jsou poměrně velkou vzácnosti. Ještě se dá sehnat přelom století, ale jak se blížíme roku 1800, je to těžší a těžší.

Karty nejsou zajímavé jen svým stářím případně uměleckou úrovní, ale i svou velikostí. V jakém rozpětí jsou?

Nejmenší karty, které jsem viděl, byly 1,5 x 1,5 cm. Ty byly malované ve věznici na Mírově. Stejně velké, ale vytištěné vydalo OTK Kolín. Největší karty vznikly tamtéž. Majitel OTK je sponzorem našeho klubu a vydal mariášové karty, které jsou o trochu větší než A4. Jsou dokonce zapsané v české Guinessově knize rekordů, je jich pouze 250 kusů a každý rok se jich pouští do oběhu deset, aby se po nich udržela poptávka.

Předpokládám, že vykládací karty jsou celosvětovou záležitostí, liší se hodně jejich symboly?

Téměř ne, jsou si hodně podobné. Je to tím, že většinou vycházejí z karet madam Lenormand, takže tam bývá kříž – neště­stí, kočka – faleš, pes – věrnost. Přesto se tyto symboly historicky vyvíjejí. Mě docela zajímá smrtka, ta je poměrně výrazná. Na jedněch kartách je rozpřažená s kosou, na dalších ji má přes rameno, jindy působí až dobrotivě. Nesmíte to brát tak, že karta smrt je špatná. Naopak, může značit konec a tím pádem i začátek něčeho nového.

Sbíráte vykládací karty, znáte i jejich symboly, vykládáte je?

Samozřejmě symboly znám, ale do jejich vykládání se nehrnu. Ale nechal jsem si je několikrát vyložit s různým výsledkem. Záleží na tom, kdo vám je vykládá. Něco jiného jsou kartářky na poutích pochybné kvality, a něco jiného lidé, kteří tomu opravdu rozumí. Sice vás neznají, ale během chvíle si vás přečtou. Vykládání není jen o tom, co padne za list, je v tom i psychologie. Toho člověka si musíte otipovat, stejné jako u kouzlení. Podívám se a hned vidím, koho mám před sebou a co mohu očekávat. Musím vědět, koho si můžu půjčit, koho si držet od těla a koho zkrotit. Když se člověk začne živit kouzly, nevěří na ně ani na tajemno. Ale čím víc se tím zabývá, tím víc mu dochází, že na tom něco je.

Kolik kusů čítá vaše sbírka karet?

Ne všechny balíčky jsou kompletní, dost často v nich jedna či dvě karty chybí. Mám asi 120 balíčků vykládacích karet, což není velké množství. Ale z devadesáti procent to jsou velmi vzácné kusy. Přiznám se, že moderní karty mě moc neberou, uznávám práci starých pánů grafiků. Dnes namaluje karty kdejaký mazal. Nejde mi o rozšiřování sbírky, ale o její zkvalitnění.

Která za vašich karet je pro vás nejvzácnější?

Nikdy bych žádnou nechtěl cenit podle toho, kolik mě stála. Ale vybrat si jen jednu také moc nejde. Mojí srdeční záležitostí jsou karty s národnostními motivy. Ty jsou zatím pouze jedny. Pak to jsou karty od Roberta Schlossera z pozůstalosti Emy Destinnové – je to unikát malovaný olejem – co karta, to umělecké dílo. Zajímavé jsou i autorské karty Emy Destinnové, i když ty se mi po grafické stránce tolik nelíbí. Mám rád i staré planetky. Krásných karet jsou mraky a někdy nemusí být ani moc drahé.

Máte nějaký kartářský sen, který chcete získat?

Chloubou každé sbírky by byly staré taroky – nějaký středověk – ale to je trochu nedostižné. Sleduji aukce po světě a jakmile se něco zajímavého ukáže, jdu po tom. Teď jsem vstával ve tři ráno, abych byl u internetové aukce.

Takže internet, aukce, antikvariáty. Je ještě jiný způsob jak získávat karty?

Může se rozpouštět nějaká sbírka po zesnulém sběrateli, nebo se něco najde někde na půdě, ale to se většinou dostane k nějakému antikváři. Jakmile se nějaká vzácná karta objeví, hned se o tom v našich kruzích ví. Pak jen sedíme na internetu a koukáme, který blázen dá nejvíc. Ceny některých balíčků karet se pohybují ve stokorunách, další v tisícikorunách a jiné v desetitisících. Svou roli pochopitelně hraje, kdo je vydal, jak jsou staré a v jakém jsou stavu.

Lenka Pelcová