V lednu 1977 natáčela ve třídě Jiřiny Hejné vzorovou hodinu matematiky Československá televize.

Jiřina Hejná učila děti sedmačtyřicet let, z toho čtyřicet v Novém Strašecí

Na srazy bych mohla chodit každý měsíc

Každá škola má své učitelské legendy, na které žáci, kolegové i zaměstnanci vzpomínají ještě dlouho poté, kdy dotyčný školu opustí. Má je samozřejmě i Základní škola J. A. Komenského v Novém Strašecí. Jednou z nejvýraznějších je paní učitelka Jiřina Hejná, která působila ve školství sedmačtyřicet let.

Jste novostrašecká rodačka?

Ne, jsem přistěhovalec. Narodila jsem se ve Svojetíně, které tehdy patřily do Sudet, kde si můj dědeček postavil dům. I když jsem byla hodně malá, pamatuji si, jak jsme museli Svojetín po Mnichovu opustit. Do první třídy jsem začala chodit v Ročově na Lounsku, odkud pocházela moje maminka.

Pamatujete si, jak odsun do vnitrozemí probíhal?

Podrobnosti si nepamatuji. Byla jsem opravdu hodně malá. Ve Svojetíně žili Češi vedle Němců a maminka mi říkala, že všichni spolu dobře vycházeli. Pak však přišel Mnichov a najednou se všechno změnilo. Vím, že nám začali házet kameny do oken. Měli jsme obraz prezidenta Masaryka, ten nám vzali a rozšlapali. Utkvělo mi v paměti, jak tatínek pálil nějaké knížky a my, děti, jsme musely hlídat, jestli někdo nejde. Jednoho dne nám řekli, abychom se sbalili a odešli. A tak jsme se odstěhovali k maminčiným příbuzným do Ročova. Do našeho domu ve Svojetíně se nastěhoval nějaký Němec a dědečkovi říkal, že mu dům „pohlídá“. Moc hezky mu ho ale pohlídal. Udělal si tam hospodu. Když jsme se v roce 1945 vrátili, byl dům úplně zničený.

Takže do první třídy jste začala chodit v Ročově…

Byla jsem pilná žákyně a mívala jsem na vysvědčení samé jedničky. Měla jsem báječné učitele, hlavně pana řídícího. Pamatuji si, jak jsme se učili psát. Měli jsme předlohy a průsvitné papíry, abychom mohli předlohu obtahovat. Pak jsme písmenko přepisovali do sešitu, postupně, až jsme se ho pěkně naučili. Ve třetí třídě mě učila paní učitelka Sojková. Když viděla, jak moc mi na těch jedničkách záleží, tak mně dala vysvědčení jako poslední z celé třídy a řekla mi, že je jí líto, ale z jednoho předmětu mně musela dát pětku. Zkrátka a dobře, udělala si ze mne, premiantky třídy, legraci a já jsem jí to zbaštila a údajnou pětku obrečela.

Vzpomenete si na návrat do Svojetína?

Vybavuji si tu rozmlácenou hospodu. Rodiče ji museli celou přestavět. Němci se nechtěli vzdát a Sudety opustit. Schovali se s puškami v lese a zastrašovali lidi, kteří se vraceli domů. Jednou oblehli i nádraží. Po tomto incidentu tam přijeli ruští vojáci a hlídali nás. V paměti mně utkvěl obraz, jak při odsunu Němci nastupují na nádraží do vagónů. Po odsunu několik Němců ve Svojetíně zůstalo, ale ti byli ze smíšených manželství.

Jiřina Hejná dnes.

Kam jste chodila do školy potom?

Jezdila jsem vlakem do dívčí školy v Rakovníku. Většina svojetínských dětí ale chodila do Kounova. V Rakovníku byla úžasná paní učitelka, jmenovala se Langová. Byla moc milá a učarovalo mi, jak nás učila. Ještě s jednou spolužačkou jsme si řekly, že bychom taky chtěly být učitelkami. To nám bylo asi jedenáct nebo dvanáct let. Zeptaly jsme se paní učitelky Langové, co všechno bychom pro to musely udělat. Řekla nám, že bychom musely jít na gymnázium a pak na učitelský institut. Tak jsme přestoupily do osmiletého gymnázia v Rakovníku. Tam jsem byla až do kvinty, kdy mně bylo šestnáct.

V Rakovníku jste ale nezůstala…

V tu dobu bylo málo učitelů, a tak se v Brandýse nad Labem utvořilo takové pedagogické gymnázium. Vybírali tam dobré žáky, a tak jsme se tam s kamarádkou dostaly. Byly tam docela drsné podmínky. Ubytovali nás v sokolovně. Každý měl své lehátko, pod ním kufr, často netekla ani voda… Nebýt tamního skvělého ředitele Khuna, tak bych tam odtud asi brzy utekla. Ale vydržela jsem a odmaturovala.

Ihned po maturitě jsme mohly jít učit. Kdo chtěl, mohl si udělat dálkově učitelský institut a tam si mohl vybrat nějaký obor s konkrétním zaměřením. Já už jsem dál studovat nešla, protože jsem chtěla jít učit na první stupeň. Bylo mi devatenáct let a nastoupila jsem na Základní školu ve Žluticích na Karlovarsku. Dostala jsem pátou třídu se šestačtyřiceti dětmi.

Nebylo to na nezkušenou mladou dívku moc?

Tehdy tolik dětí ve třídách bývalo. Škola byla v pohraničí a chodily tam různé děti. Musím ale říct, že jsem to docela zvládala. Kromě páté třídy jsem ještě učila ruštinu v deváté třídě, protože nikdo jiný tam rusky neuměl.

Ve Žluticích jsem ale učila jenom rok. Brzy jsem se vdala, manžel dostal práci v Novém Strašecí, a tak jsem se sem dostala i já. Ze Žlutic mě nechtěli pustit, nakonec to dobře dopadlo a já jsem nastoupila na novostrašeckou devítiletku, kde jsem zůstala až do důchodu.

Můžete zavzpomínat na své novostrašecké působení?

Když jsem nastoupila, ředitelem byl Eduard Feireizl. S tím jsem tam byla pětadvacet let a moc ráda na něho vzpomínám. Byl to bezvadný člověk a dneska můžu říct, že nám dal do pedagogického života víc, než celý institut. Používali jsme hodně pomůcek, zapojovali jsme děti aktivně do hodiny, takže se nikdo nenudil. Když v 70. letech probíhal v Československu experiment s množinami, byli jsme jedinou školou v okrese, která do tohoto experimentu byla zapojená. Bohužel, dnes už pan ředitel Feireizl není mezi námi.

Množiny, to byl tehdy hodně velký experiment…

Začátek učitelské kariéry Jiřiny Hejné v Novém Strašecí.

Já jsem měla experimentální třídu tři roky a myslím, že jsme to dobře zvládli. Jednu vzorovou hodinu matematiky také u nás natáčela Československá televize. Měli jsme výborně udělané pracovní sešity, kde byly slovní úlohy přizpůsobené věku dítěte. Děti při nich musely myslet, ale bavilo je to. Kolikrát se mi stalo, že hodina skončila a děti zklamaně říkaly: „Jé, to už je konec?“ Nevím, co je na děti křičet, nebo jim dokonce dát pohlavek. Mě děti poslouchaly a snažily se učit. Bylo to úplně o něčem jiném, než dnes.

Jsou tedy dnešní děti jiné, než bývaly dříve?

Rozhodně dříve měly děti jiné zájmy, než ty dnešní. Musely být aktivnější, neměly počítače, které nyní dětem hodně práci usnadní. Musely víc používat hlavu. Je pravda, že jsme se žákům hodně věnovali individuálně. Brzy poznáte, komu to jde, jak se říká samo, a kdo potřebuje látku důkladněji vysvětlit. My jsme si na hodinu dělali přípravy sami, připravovali jsme si i různé pomůcky. Z úkolů, které tehdy žáci běžně dostávali, jsme poznali, kdo už látku zvládá a komu se musíme víc věnovat.

Byl nějaký žák, na kterého vzpomínáte ještě teď?

Mýma rukama prošly tisíce dětí. Moji žáci jsou dnes už v důchodovém věku. Ale jeden příklad vám řeknu. Když jsem nastoupila do Strašecí, dostala jsem třetí třídu, kde byli pěkní výtečníci. V hodině přírodovědy se mě snažili nachytat, protože si mysleli, že toho vědí víc než já. Jednou se pěkně servali a jak jsem se je snažila odtrhnout, taky jsem nějakou schytala. Jeden z těch výtečníků dokonce skončil v kriminálu. No, a teď mě zvou na své srazy. A ten, co byl zavřený, přiběhne, sundá mi kabát a omlouvá se za to, že mě tenkrát zlobil.

Musíte mít hlavu plnou vzpomínek…

To tedy mám a jsem ráda, že žáci na mě také hezky vzpomínají. Na třídní srazy bych mohla chodit skoro každý měsíc. Učívala jsem jednoho chlapce z dětského domova. Bylo mi ho moc líto, a tak jsem si ho občas vzala domů. Když měla jeho třída sraz u příležitosti padesátin, také mě pozvali. Při loučení za mnou přišel tenhle chlapec, dnes již dospělý muž, a řekl: „Děkuji vám, paní učitelko, za hezké dětství!“ Moc mě to zahřálo u srdíčka.

Ještě vám řeknu jednu příhodu, která se mi stala. Když jsem už jako důchodkyně učila děti ve druhé třídě, měla jsem tam klučinu, který se jmenoval Kuba. Byl to uličník, ale já pro něj měla slabost. Pak, někdy v dubnu, se odstěhoval s maminkou do jižních Čech. Po nějaké době jsem potkala jeho maminku a ona mi řekla, že Kubík je teď nejlepší ze třídy, protože všechno, co se v nové škole učí, už jsme tady dělali. Na konci roku mě Kuba překvapil. Přijel a abych to nevěděla, přišel do třídy a čekal, co řeknu, až ho tam uvidím. Já jsem věděla, že tam bude, protože jeho maminka mě na to upozornila, ale dělala jsem, že o ničem nevím. Děti už byly tak netrpělivé, že se proti mě vyřítila celá třída. Kubík na mě skočil, objal mě a byli jsme oba šťastní.

Byla mezi vašimi žáky nějaké pozdější osobnost?

Určitě ano, ale tak rychle si nemohu vzpomenout… (po chvilce přemýšlení). Tak třeba Zdeněk Holub je dnes výborný gynekolog a primář kladenské nemocnice. Je zajímavé, že patřil do třídy těch uličníků. Nebo Toník Havel, primář rakovnické nemocnice. Hodně mých žáků dnes učí i na vysokých školách. Těch osobností bylo ale určitě mnohem víc…

Učila jste i na nějaké jiné škole než ve Strašecí?

Na jeden rok jsem přešla do Rudy, kde se zakládala nová školička. Pak jsem se na tři roky vrátila do Strašecí, protože jedna z učitelek odešla na mateřskou dovolenou. Potom jsem se opět přesunula do Rudy, kde měli pátou třídu, ale neměli do ní učitelku. Sotva jsem odešla, volali mi z Lán, zdali bych jim nešla vypomoci. To už jsem byla v důchodu. V Lánech jsem učila dva roky a pak ještě znovu půl roku ve Strašecí. Když to tak všechno spočítám dohromady, je to sedmačtyřicet let ve škole, z toho nějakých čtyřicet let v Novém Strašecí.

Tomáš Bednařík