„Když koza, tak rohatá,“ říkají skryjští farmáři. Proto chovají plemeno koza krátkosrstá bílá. Na snímku podává Saša Bartoň večeři.
Bývalý vepřín jim pomohl splnit sen o vlastním hospodářství
Kozí farma, to je kupa individualit
Jmenuje se Jůlinka. Sice má štíhlé nohy a umí hypnotizovat pohledem, ale žádná uhrančivá křehotinka z Shakespearova románu to není. Když se jí něco nelíbí, tak si dupne (kopýtkem), nebo do vás trkne (rohy). Jůlinka je koza. Hlavní šéfová stáda, na které můžete narazit na svých toulkách po Skryjích. Rodinná kozí farma tu funguje prvním rokem. Pavlína Jirsová a Saša Bartoň si splnili svůj dávný sen o vlastním hospodářství.
Z koňské stáje sešlo
„Můj velký sen byl mít hospodářství spojené s cestovním ruchem. Uskutečňovat jsme ho začali ale až od chvíle, kdy jsme se přistěhovali do Skryjí. Původně jsme tu chtěli mít penzion a u něj koňskou stáj s jízdárnou, ale když jsme to rozumově zvážili, nakonec jsme se vyprofilovali na kozy. Věnujeme se jim asi tři roky,“ popisuje Saša Bartoň.
Dům si ve Skryjích postavili hned vedle bývalého vepřína. Že se jednou stane součástí jejich hospodářství a budou v něm chovat kozy, ale původně neplánovali. „Sice to zapadalo do naší myšlenky, ale majitel vepřína měl jiného kupce. Z koupě však nakonec sešlo, a tak majitel oslovil nás, protože znal náš záměr. Tři roky jsme nevěděli, co dál. Nechali jsme to uzrát a teprve po třech letech jsme začali vepřín rekonstruovat a postupně realizovat kozí farmu,“ říká hospodář.
Umanuté a chytré
První rok zasvětili teorii. Jezdili po farmách, inspirovali se a především se seznamovali s kozami jako takovými. „Stále víc jsme zjišťovali, že je to příšerný tvor,“ směje se. Ale neodradilo je to. „Farmáři většinou utečou od koz k ovcím. Koza je totiž chytrý a umanutý tvor, navíc strašně individualistický. To spoustu chovatelů odradí. My jsme si ale řekli, že právě proto budeme mít větší pole působnosti, že konkurence nebude taková. Navíc jsou kozy nevysychající zdroj inspirace a jsou opravdu nesmírně užitkové. Jejich mléko je to nejlepší, co může být,“ říká.
O kozí farmu se stará celá rodina, i synek Edík coby malý pasáček.
Když koza, tak rohatá
Stádo poskládali z koz z nejlepších chovů v republice. A upřednostnili ty rohaté. „Dnešním trendem jsou spíš bezrohé, protože to lidem přijde bezpečnější, ale nám se kozy bez rohů nelíbí. Vybrali jsme plemeno koza krátkosrstá bílá,“ vysvětluje. A když upozorním na některé, které mezi bílé moc nezapadají, směje se. „Ty jsou ze stáda našich prvních koz. To se nám ještě stávalo, že se z nich vylouplo něco jiného, než nám chovatelé namluvili.“
Kdo je šéfovou stáda, poznáte snadno. Celou dobu, kdy si povídáme u ohradníku, u nás jedna z koz postává, nechá se drbat na hlavě a pozorně naslouchá. „To je Jůlinka. Kam si stoupnu, tam je. Ta mě miluje, je to zároveň naše starostka. A tady má místostarostku,“ ukazuje na druhou posluchačku, která má ulámané rohy. „Je to strašná potvora. Ulámala si je v souboji. Když byla malá, dala jí chovatelka, od které jsme ji kupovali, na růžky škrtící gumičky. Ty roh uškrtí a on odpadne. My jsme jí gumičky odstranili, ale už to s rohy nebylo ono. Měla je zeslabené a jak se pořád bila, přišla o ně. Kdyby měla rohy, tak je starostkou stáda ona a Jůlinka místostarostka. A třetí domina v pořadí je její dcera Aja.“
Vilém, vůdce truhlíků
Základní stádo tvoří čtyřicet koz, dva kozlové a kozlík Vilém, který je kastrovaný. „Ve dvou dnech mu zemřela maminka, tak jsme ho vychovali v bedýnce v koupelně. Proto tu zůstal. Do Viléma dobyvatele má daleko. Moc nevyrostl, byl spíš takový otloukánek. Drží se v partě těch truhlíků, které by naše dominy rády utlačovaly, a dělá jim v rámci svých možností šéfa. Kozy si strašně závidí. Hlavně jídlo. Každá by nejraději ochutnala, co má ta druhá. Kdybychom to nehlídali, tak by se ty dominantní kusy přežraly a dostaly acidózu, a ti naši truhlíci by zůstali o hladu a dostali ketózu,“ vysvětluje farmář a představuje zlepšovák, díky kterému si jsou u kýblů všichni rovni.
Je to jednoduché a účinné. Potrava se podává v chodbičce za boxy, které trochu připomínají startovací boxy při dostizích. Když na ni chtějí kozy dosáhnout, musí prostrčit hlavu boxem. Pak stačí jen zajistit lištu, která zabraňuje, aby protáhly hlavu zpět, a tím se zamezí, aby nevyjídaly kýbl sousedce.
„Úpony jsou na čtyřicet kusů. Tím jsme limitováni, takže v současné době nemůžeme stádo rozšiřovat. Ale ani nechceme. Šlo nám o to, aby se obsluha dala zvládnout ve dvou lidech a aby se v nejhorším případě dokázal o stádo postarat jeden člověk,“ říká Saša Bartoň.
Sýry už prodávají
Loni poprvé zkoušeli s úspěchem vyrábět kozí sýry pro sebe a známé. Letos už je mohou prodávat. Zřídili mléčnici a sýrárnu, které na jaře zkolaudovali.
Sýry prodávají na farmářských trzích, v krámku u farmy a díky spolupráci s obecně prospěšnou společností Rakovnicko je nabízí při různých akcích i Křivoklátská koštovna. Úspěšnou premiéru tak měly například předminulý víkend při Šafářově dvorečku ve Zbečně. Doslova se po nich zaprášilo.
„Protože máme nově postavené stádo a ne všechny kozy bylo možné připustit, jsme na menší kapacitě, než jsme stavěni, což je sto litrů denně. Zpracováváme jen čtyřicet litrů denně a zájem o sýry je tak veliký, že ani nestíháme uspokojit poptávku. Jejich distribuci do Rakovníka proto zatím neplánujeme. To až příští rok, až pojedeme naplno,“ uzavírá farmář.
Markéta Hartlová