Nejvíce legrace si diváci užijí, kdy se řeší personální otázka v šéfově kanceláři.

Jakmile vpadne do kanceláře šéf, vyburcují se zaměstnanci i herci

Ochotníci v práci, kde se (ne)pracuje

ČISTÁ. Cesta do nedávné minulosti, i tak by se mohla jmenovat nová divadelní hra, kterou letos nastudoval čistecký divadelní soubor Tyl. Dle tradice ji poprvé představil domácímu publiku (premiéra se konala opět na závěr školního roku) a podruhé při zahájení Husových slavností v Krakovci. Hru „Tak, kdo k čertu odejde“ napsal Valentin Krasnogorov. Soubor tedy stejně jako před dvěma lety sáhl po ruském autorovi. A byť se hra odehrává v někdejším SSSR, nebýt jmen postav (Nikolaj Nikanorovič, Stěpan Semjonovič či Praskovja Fjodorovna) řekli byste, že prostředím je jednoznačně Československo v době totality. Předpokládám, že kdo zažil práci v podnikových kancelářích za socialismu, musí mít při sledování nové čistecké komedie pocit déjà vu.

Kdo jde z kola ven?

Běžný pracovní den v jednom běžném podniku. Kancelář odboru plánování spodního prádla, kde zaměstnanci sice ví, kde pracují, ale nikdo z nich netuší, co jejich odbor vlastně dělá. A už vůbec neví, co by měli dělat oni sami. A tak po uvaření ranní kávy zasednou za psací stroje, které uvedou do chodu jen ve chvíli, kdy kanceláří prochází šéf, vytáhnou pletení, noviny, knížku, lak na nehty, šachy důmyslně ukryté v šanonu... a snaží se nějak přežít dobu, než bude padla. Rutinní pracovní pohodu ale naruší zpráva z vedení. Odbor musí zeštíhlit, a tak jeden zaměstnanec musí z kola ven. Kdo to bude? To ať si rozhodne šéf. Obětuje svoji milenku Ljubu? Přesluhujícího Stěpana, svého bývalého šéfa? Sportovce Juru (teď před Spartakiádou)? Osamělou matku Marii (osamělou jen kvůli vyšším příspěvkům na dítě)? Angažovanou odborářku Praskovju? Nebo Andreje, který jako jediný v práci pracuje (což je podezřelé, vždyť jen kazí morálku kolektivu).

Alkohol sice na pracoviště nepatří, ale když je dneska MDŽ, tak si dáme skleničku. A nebo dvě...

U šéfa největší sranda

A právě v tuto chvíli dostává představení opravdový spád a komičnost. Bohužel čas rozhodování přichází až s druhým dějstvím. I první polovina má sice veselé momenty, ale působí příliš rozvlekle a utahaně. Postavy nemají tolik příležitostí se vyjevit a možná je to i důsledek toho, že je po většinu doby šéf na poradě.

Vedoucího totiž hraje Daniel Váhala, který je jednoznačně hlavním tahounem představení. Soubor tak vlastně sám bezděky naplňuje model fungování kanceláře. Stejně jako zaměstnanci, tak i herci ze sebe dostávají maximum právě ve chvílích, kdy je šéf na scéně. Například Dagmar Helebrantová jako Praskovja Fjodorovna v pracovní rutinně nijak nevyniká, ale jakmile přijde na pohovor s vedoucím, Danielu Váhalovi velmi zdatně sekunduje. Podobné je to i s ostatními. Nejvíce legrace si tedy publikum užívá ve chvílích, kdy herci překročí práh šéfovi kanceláře.

Povedená retro vyjížďka

Při předchozí Ženitbě se čistečtí ochotníci nechali inspirovat profesionály. Před nastudováním hry vyrazili do Prahy do divadla a po zhlédnutí Ženitby dokázali charaktery svých postavy snáze uchopit. Profesionální herci je navedli správným směrem a na představení to mělo pozitivní vliv. Stejná inspirace by prospěla i nové hře. I když se s ní ochotníci sžili vcelku dobře a jednotlivé charaktery hercům celkem sedí, přeci jen nemá představení takový šmrnc jako Ženitba.

Možná by pomohlo počeštění postav a v prvním dějství určitě i zásah do textu. Ostatně starší členové souboru musí mít z éry socialismu spoustu osobních postřehů, které by vlažnější momenty oživily. Škoda, že neměl soubor kvůli autorským právům volnou ruku. Mohl to být opravdový poprask. I tak se ale čisteckému Tylu retro vyjížďka do osmdesátek povedla a rozhodně neprohloupíte, když zavítáte na některou z repríz (případně si soubor pozvete do vaší obce). A nezapomeňte s sebou vzít své děti, protože pak se vám představení nepochybně protáhne i do třetího „domácího dějství“, kdy budete vyprávět vlastní zážitky na téma: Chtělo to tenkrát hodně úsilí, najít v práci nějakou práci.

V nicnedělání měli herci volnou ruku

Máme hru, známe postavy, tak pro ně vybereme vhodné herce – tento postup možná funguje u profesionálních divadel, ochotníci to mají mnohem těžší. Čistecký soubor musí před nastudováním nové hry použít jiný model. „U nás to funguje tak, že máme počet lidí, který chce hrát, a podle toho hledáme hru. Letos chtělo hrát sedm lidí, tak jsem hledali hru pro čtyři muže a tři ženy. A pak je ještě problém najít takovou, která by lidem typově trochu sedla,“ říká režisér čisteckého Tylu Pavel Tintěra mladší.

Byl kromě správného počtu herců ještě další důvod, proč jste zvolili právě hru Tak, kdo k čertu odejde?

Je, dá se říci, současná. Personální otázky jsou stále aktuální a na mnoha pracovištích to pořád vypadá podobně jako tady, že se práce jen předstírá. I když byla hra napsána v roce 1979 a je zasazená do sovětských reálií, tak jsme z ní měli pocit, že je současná. Tehdy musela být naprosto k popukání. Jsme si vědomi toho, že to mladé generaci nemůže přijít až tak směšné, ale tu starší určitě osloví. Sledujeme to i z reakcí publika, kdy často zaslechneme: Jé, tak to přesně vypadalo u nás.

Dalo by se říci, že se starším členům souboru hrálo lépe, protože přesně věděli, jak to tenkrát bylo?

Ti, co to zažili, jsou v podstatě jen tři – moji rodiče a Tonda Hurt. Když jsme hru probírali, tak na tehdejší dobu vzpomínali a říkali, že přesně tak to bylo. Možná do svých představ vložili i své zážitky, protože při nicnedělání, kdy se každý v kanceláři musí zabavit po svém, jsem jim nechal volnou ruku. Ve scénáři bylo jen pletení svetru, ale to, že si někdo čte, další spí a podobně, si každý dělal po svém.

Většinu času jste na jevišti všichni, bylo těžké vymyslet scénu tak, aby se na ni vešly dvě kanceláře se sedmi zaměstnanci?

Vměstnat na pódium téměř permanentně sedm lidí, zvláště když víme, že pak budeme hrát na Krakovci, kdy nemáme tolik prostoru, byl samozřejmě problém. Ale vždycky si poradíme a vymyslíme to tak, aby byly rekvizity jednoduché a skladné. Takže třeba pracovní stolky se dají snadno složit, jsou lehké a zároveň vypadají jako skutečný kancelářský nábytek.

V případě kostýmů asi stačilo zalovit na půdách?

Za ta léta už máme v divadle určitý fundus, ale je pravda, že si spoustu věcí všichni přinesli z domova. Oblečení měli ještě svoje nebo po rodičích. O to jsme to měli jednodušší než při minulé hře, kdy byly potřeba honosné kostýmy.

V souboru máte novou tvář, Kláru Rudolfovou, je také z Čisté?

Bydlí v Čisté, je to paní učitelka. Oslovili jsme ji, jestli by s námi nechtěla hrát a kývla na to. Myslím, že to byl kvalitní start. Jen máme trochu strach, co s ní bude do budoucna, protože všechny naše nové herečky, které do souboru přišly, do roka otěhotněly (směje se). Nejen vlivem těhotenství, ale i stěhování, studií nebo dojíždění za prací náš soubor teď trochu prořídl. A těch sedm lidí, kteří aktuálně hrají, je naše maximum. Ale už začínají dorůstat děti, takže počítáme, že se příští rok zase vrátí holky, které byly na mateřské. Divadlo je opravdu náročné na čas a kdo neví, do čeho jde, je pak dost překvapený.

Markéta Hartlová