Rakovan při jednom z četných vystoupení.

Výměna valašských šátků za rudé znamenala konec souboru Rakovan

Sekera donutila tanečníka vyskočit, i kdyby nechtěl

„Kdo nám soubor ukradne, tomu ruka upadne. Kdo nám ho zas vrátí, tomu budem hráti polku, čardáš, kvapík, protože je chlapík,“ toto napsal před zhruba padesáti lety Alois Bílek, umělecký vedoucí souboru Rakovan poté, co okresní výbor KSČ dal příkaz, aby byly valašské šátky vyměněny za rudé. „Když prý necháme chlapcům ušít překrásné modráky a zpěvačkám dáme svazácký kroj, budeme mít veškerou stranickou podporu. Když jsem namítl, že tančit Valašsko v modrácích jsem ještě neviděl a osobně by mi to lezlo krkem, povstal ředitel školy a řekl, že krkem by to lezlo jen těm, kterým leze krkem režim. Večer mi pak volal známý z OV KSČ, že je zle, že mě i se souborem mají poslat do pr... A že se to nejen se souborem, ale i se mnou pěkně houpe. Tak jsme to po uvážení vzdali a odešli jako kdysi Nezbedný bakalář,“ uvedl Alois Bílek v dopise dvěma nadšencům, kteří se po padesáti letech rozhodli zavzpomínat na několik let fungování souboru, poskládali na DVD snímky se svými vzpomínkami a připomenuli tak jeho historii.

Valašsko v Rakoně

Těmi nadšenci jsou Petr Nejman, kdysi člen taneční složky souboru, a Josef Jelínek, jenž vládl houslím v části hudební. Valašský taneční soubor byl založen v roce 1958 v Rakoně díky tehdejšímu zaměstnanci podniku Aloisi Bílkovi. „Pocházel z Valašska, znal tamní folklor a snažil se ho sem zavést. Nám v té době bylo kolem osmnácti a on dokázal najít mezi zaměstnanci asi sedm párů, které začaly s nácvikem valašských folklorních tanců,“ vzpomíná Petr. Vlastní hudbu tehdejší soubor ještě neměl, byla sestavena z muzikantů kapely Rakonka. „Díky tomu, že už tehdy byly magnetofony (bedny, které nosili dva kluci) a muzikanti nám nahráli písničky, jezdívali jsme s Rakonkou pouze na vystoupení, jinak jsme využívali reprodukovanou hudbu. Zpočátku jsme nacvičovali v jídelně Rakony, ale když se ukázalo, že je pro nás malá, našli jsme prostor v sokolovně,“ pokračuje.

Členové taneční sekce Maruška Fojtová a Petr Nejman.

Se sekerkou v ruce

Taneční soubor měl i část, která předváděla chlapecké valašské hry. Na ně si oblékali lněné haleny s širokými, roztřepenými kalhotami. Rakona posléze objednala souboru i pravé valašské kroje, ale sekerky – valašky – si pánská část souboru nechala vyrobit. „Byly železné. Udělal nám je kovář z Rakony Antonín Zachariáš a my jsme si je pak dali do Stadionky pochromovat. Sami jsme si k nim zhotovili topůrka a ozdobili je cvočky. Každá sekyrka měla poutko a byla řetízkem spojena s topůrkem, kdyby nám náhodnou vyletěla. Byly to normálně ostré sekery, a když jsme s nimi mávali, byl to docela mazec. Taneční pásmo začínalo tak, že jsme tančili Odzemek a po určité době jsme zasekávali sekyrky do pařezu, který byl na jevišti,“ objasňuje Petr Nejman. Z jeho dalšího vyprávění vysvítá, že jednou na ostrost valašek doplatil i sám vedoucí souboru Alois Bílek. „Tančil s námi, byl temperamentnější než my, ale jednou při vystoupení pozdě uhnul a rázem měl sekerku v ruce. Naště­stí ho jenom škrábla, takže odpolední představení v Tyláku dokončil a před večerním jsme ho stačili ofačovat.“

Rakovan v zemědělce

Na přelomu let 1959 – 1960 přešel Alois Bílek z Rakony do Zemědělské technické školy (ZTŠ) a spolu s ním se přesunul i taneční soubor. V této době začal fungoval pod názvem Rakovan a vedle taneční složky se rozrostl o hudební, pěveckou a recitační, z nichž každá měla svého instruktora. Uměleckým vedoucím a choreografem byl stále Alois Bílek, organizační činnost měl na starosti Miroslav Šeda, pěveckou a hudební složku dirigoval Jaroslav Čech a recitace valašských „povídaček“ spadala do kompetencí učitelky češtiny ze zemědělské školy Vlasty Herbrychové. „Profesor Čech byl vynikající muzikant, byl primášem kapely, uměl skvěle hrát na housle a na klavír doprovázel zkoušky. Secvičil i čtyřhlasý dívčí sbor. Jedné ze soutěži se účastnil s Dvořákovými Moravskými dvojzpěvy. Dělal také všechny aranže,“ říká Josef Jelínek. S podobným nadšením vzpomíná i Petr Nejman na Aloise Bílka: „Lojza nás s tancem tak péroval, že jsme druhý den chodili ze schodů dolu pozadu, protože nás bolela lýtka. Ale sekera lítala, takže člověk musel vyskočit, i kdyby nechtěl. Později si udělal kurz na společenské tance a dlouhá léta je v Rakovníku učil.“

Sylva a Alois Bílkovi.

Úspěchy souboru

Přestože soubor, kam chodilo tančit, hrát a zpívat zhruba osmdesát mladých lidí (převážně studentů ZTŠ, ale i gymnazistů a rakoňáků), existoval pod hlavičkou ZTŠ pouze krátce, dosáhl řady úspěchů, vítězil na přehlídkách tvořivosti mládeže v okrese i v kraji. „V té době jsme už měli i vlastní cimbál (pořídila ho zemědělská škola jako vyrovnání krojům, do nichž investovala Rakona). Na první soutěži nám vytkli, že holkám chybí květované šátky a chlapům klobouky, tak se oboje doobjednalo. Hodně jsme však šetřili boty – krpce – které byly velmi drahé, protože byly ručně šité. Tak jsme je na zkoušky a do průvodů nahrazovali normálními botami,“ dodává Petr.

Velká estráda

Protože hudba i taneční složka byly obsazeny zhruba dvaceti lidmi, zpěváků bylo asi padesát, nikdy se na zkouškách nesešli všichni členové souboru. „Ani jsme se mezi sebou moc neznali, scházeli jsme se jen na vystoupeních. Ale když jsme někam jeli kompletně, měli jsme autobus s vlekem a ještě s námi jel náklaďák, protože jsme se nevešli. Organizace byla dotažena do neskutečných detailů. Jako například první při odjezdu na vystoupení nastupovali tanečníci, takže seděli, následovaly zpěvačky a jako poslední muzikanti, kteří dost často stáli,“ říká Petr a Josef Jelínek ho doplňuje: „Organizaci dopravy a dalších nezbytností měl na starosti učitel Šeda. Vysekával žáky z různých praxí, zajišťoval i sály. Dělala se i propagace našich vystoupení. Jednou jsme například přijeli do Zlonic a po vsi byly rozvěšeny plakáty hlásající – velká estráda. Trochu jsme se toho zalekli, ale hráli jsme tam dvě představení, na odpolední byl obrovský sál plný a sklidili jsme obrovský aplaus a večer přišlo ještě víc lidí. Program trval dvě a půl hodiny. Měli jsme secvičené dvě celovečerní vystoupení.“

Jaroslav Čech s hudební složkou souboru Rakovan.

Soukup byl pohromou

V průběhu školního roku 1961/1962 bylo zrušeno osvobození členů souboru od povinných brigád a ztíženo bylo i uvolňování žáků z praxí v době zkoušek a veřejných vystoupení. Vedení školy kritizovalo jejich četnost s poukazem na to, že odvádí žáky od řádného studia. Kulturní a společenskou reprezentaci školy nikdo nebral v úvahu. „Jaroslav Soukup, tehdejší ředitel zemědělské školy, to zdůvodňoval tím, že kromě práce na školním zemědělském statku, která byla v osnovách, museli se žáci zúčastnit i povinných brigád. A členové souboru bývali dost často uvolňováni. Jakmile přišly první maturity, vše zablokoval s tím, že se žáci na ně musí připravovat. Přitom všichni tam chodili velmi rádi, protože tam vládla nádherná atmosféra. Jaroslav Soukup byl dělnický ředitel, který nevěděl o čem mluví a ani neuměl učit. Byl dosazen, aby udělal na škole pořádek. Během prvních dvou let vyházel třináct kantorů,“ vysvětluje Josef Jelínek.

Nepomohla ani častuška

Nejsilněji zastoupeným ročníkem v souboru byl maturitní ročník 1962 (první maturující na zemědělce). „Když odešel, nevěděli jsme kudy kam. V té době už s námi hráli i kluci z gymnázia (Jirka Kolbek, Jirka Talacko, Láďa Hlína) a soubor mohl pokračoval, kdyby byla politická vůle. Dokonce jsme zařadili do repertoáru i častušku – V tom janovském JZD – byla to odrhovačka, kterou holky strašně nerady zpívaly,“ pokračuje Josef Jelínek. Největší problém nastal ve složce taneční a hudební. K doplnění chybějících členů zájemci z jiných škol však nebyl dán souhlas. Taneční skupina se sice pokoušela o změnu náplně, ale veškerá snaha skončila po politické likvidaci vedoucího souboru Aloise Bílka, který byl donucen odejít ze školy. Tím začalo v zemědělské škole období politických čistek, ale to už je jiná kapitola.

Lenka Pelcová