Andrej Barla při zahájení výstavy v Rakovníku.

„Odpočívám tak, že stále něco dělám,“ říká kameraman Andrej Barla

Udělejte zázrak, máte na to šest minut!

Ve výstavní síni ve Vysoké se můžete setkat s fotografiemi Andreje Barly. Ten, kdo zavítal na vernisáž, mohl potkat i samotného autora – muže nevelkého vzrůstu s bílými vlasy, který má neskutečný elán a chuť do života. Andrej Barla je slovenský kameraman, kterého si kdysi zvolil za spolupracovníka Otakar Vávra. Do dlouhého seznamu filmů, které natáčel, patří například Romance pro křídlovku, Rozpuštěný a vypuštěný, ale i Sokolovo. Podílel se i na vzniku mnoha známých seriálů – Zlá krev, Cirkus Humberto. Jak se z obyčejného kluka z východního Slovenska stal uznávaný kameraman? Jak vzpomíná na Otakara Vávru či jak se natáčelo například Sokolovo? To jsou jen některé z otázek, na něž odpovídá v následujícím rozhovoru.

V Bratislavě jste vystudoval fotografii. Jak jste se k ní dostal?

Naprostou náhodou, nikdy jsem to nechtěl dělat, od dětství jsem chtěl být malířem. Narodil jsem se v Sečovcích a od konce války jsem žil v Košicích. Sousedi se mi posmívali, zda prý budu malířem pokojů. Bavilo mě kreslit, takže jsem věděl, že až ukončím základní školu, přihlásím se na školu umeleckého priemyslu. Udělal jsem to, absolvoval přijímací pohovory a předvedl své kresby, ale na grafice, kam jsem chtěl, měli plno. Tak mě dali na fotografii. Nikdy předtím jsem nedržel fotoaparát v ruce a s fotografií jsem se odevzdaně seznámil až tam. Myslel jsem si, že se to časem vyjasní, ale nestalo se tak. Naště­stí jsme měli kantory, kteří rozuměli věci a uměli ji podat. Řemeslu jsem se učil u profesora Absolona, kterému jsem postupem doby začal i asistovat. Pomáhal jsem mu s vyvoláváním filmů a časem mě pustil i ke zvětšování, které vyžaduje praxi.

Vaše cesta od fotografie k filmu vedla do Prahy...

Tehdy zaúřadovala náhoda podruhé. Jeden z mých spolužáků totiž přišel s nápadem, že půjde na FAMU. Tomuto rozhodnutí nahrávalo i to, že nás ve třetím ročníku učil režisér Pogran a kameraman Peťovský. Ti nám vyprávěli o filmu a kameře. Nakonec se nás na FAMU přihlásilo pět z ročníku a čtyři jsme byli přijati. To se do té doby na filmové fakultě ještě nestalo, také se nestalo, že by ročník měl čtrnáct posluchačů. Obojí byl historický rekord. Byl jsem přijat díky tomu, že mé snímky byly technicky perfektní a vystudoval jsem, i když začátky byly nelehké. První ročník jsem dokonce opakoval. Ale když jsem končil, řekl mi vedoucí katedry – tuze přísný docent Šmok – že udělal dobře, že mě nevyhnal.

Jak jste se dostal ke spolupráci s Otakarem Vávrou?

Právě v době, kdy jsem natáčel absolventský film s Jurajem Jakubiskem (Čekají na Godota), hledal Otakar Vávra nového kameramana. Do té doby pracoval s prvorepublikovým klasikem Tuzarem, a teď chtěl nový pohled. Nevím, koho oslovil, ale profesionálové, jimž nabídl spolupráci, zjevně odmítli. Poté se rozhodl pro radikální řešení – oslovit nějakého čerstvého absolventa. Z našeho ročníku (to jsem se dozvěděl až po dvaceti letech) jsem byl jedním ze dvou možných adeptů. Tak jsem se dostal s ještě nedotočeným absolventským filmem na Barrandov jako kameraman.

Nikdy jste se už nevrátil k malování?

Malířství vyžaduje soustavnou práci, stejně jako film. Jakmile člověk začne točit, nezastaví se. Už sama příprava spolkne ohromné množství času, pokud má být práce provedena pořádně.

Co si má laik představit pod pojmem příprava kameramana?

Například se musím naučit nazpaměť scénář, pak si musím představit, jako co bude vypadat a najít vhodná prostředí, v nichž se bude točit. Musím se zajímat i o kostýmy, dekorace, rekvizity. Rozhodnout, jaká osvětlovací tělesa (rekvizity) budu potřebovat a jaké lampy na nasvícení scény (nemůžete sebou vozit všechno).

Natáčel jste filmy různých žánrů. Co se z pohledu kameramana točí lépe a co hůře?

To se nedá říci. Tuze náročná byla například Romance pro křídlovku, kterou jsme točili velmi pomalu. Ale když se na film díváte, máte pocit, že lehce plyne. Právě v tom je zakleto tajemství. Když je záběr v pořádku, běží to jakoby samo a člověk si ani nevšimne střihu. Pokud kameraman udělá filmový obraz vhodným způsobem, je divák schopen stát se účastníkem děje a ztotožnit se s postavami. Vždy jsem se snažil, aby moje práce odpovídala požadavkům scénáře. Je pravda, že některé scény – třeba válečné – jsou náročné, ale spíše organizačně. Problematické je třeba natočit, jak létá vážka nad vodou. Tato situace je i v Romanci pro křídlovku. Už během příprav jsem režiséra Vávru upozorňoval na to, že bychom to měli svěřit dokumentaristovi, který točí přírodní snímky. Oslovili jsme kolegu Šibravu a domluvili se s ním. Řekl nám, že na to potřebuje dva lidi a čtrnáct dnů času. Už jsme měli hotovou asi polovinu filmu a točili jsme podvečerní scénu, kdy u rybníka sedí Vojta s Terinou a jedí višně. Najednou se udělalo hrozné dusno a horko a já jsem si všiml, že nad rybníkem poletují vážky. Postavil jsem kameru, nasadil správný objektiv a točil jsem je. Když jsme si materiál prohlédli v projekci, bylo to ono, takže jsme nakonec odborníka nepotřebovali. Kupodivu to ani nesežralo moc filmu. Prakticky polovinu toho, co jsme natočili, jsme i použili.

Jedno z Barlových zátiší nese název Nejezte vepřové.

Jak vzpomínáte na Otakara Vávru?

Často a s nesmírnou úctou. Byl to muž, který v mém životě sehrál roli druhého rodiče. Ne, že by mě poučoval, bral mě jako partnera. Vždy si vyslechl, co mu říkám a pak jsme to spolu probrali. Nebyl diktátor, své spolupracovníky si pečlivě vybíral, aby s nimi mohl partnersky jednat.

Když se dnes podíváte na některý váš film ze šedesátých let, líbí se vám, nebo na něm vidíte věci, které byste dnes udělal jinak?

Pořád mám ty samé oči a jsem to pořád já, ale pochopitelně za tu dobu došlo k určitému vývoji techniky i názorů. Řadu věcí bych dnes udělal jinak. Na starých filmech vidím, že by chtěly takové nebo onaké vylepšení. Ale vůbec nelituji toho, jak jsou natočené. Dnes se o tom snadno mluví, když člověk sedí v křesle a jen se dívá, ale jiné je to v reálu. Obvykle jsme ve velkém časovém presu. Některý z herců pospíchá na představení a na samotné natáčení je třeba půl hodiny. Přitom záběr je potřeba připravovat hodinu, pak by se mělo zkoušet a následně deset minut točit. Navíc v exteriéru jsme závislí na počasí, když sluneční svit nemá určitý sklon a sílu, pomáháme si lampou nebo musíme plánované světlo oželet a další scénu změnit s ohledem na tyto poměry. Režisér pak řekne: „Pane kameramane, udělejte z toho zázrak, máte na to šest minut.“ Takhle to většinou chodí.

Slyšela jsem, že při natáčení filmu Sokolovo jste si, protože bylo málo sněhu, vypomáhali různými náhražkami, které prý zničily tamní přírodu. Je to pravda?

Krajinu jsme nemohli ničím poprášit, ale kus ulice ano. Sypali jsme tím, co bylo dostupné – naftalínem nebo solí. Takže k určitému poničení došlo tím, že jsme vytvořili slané prostředí a vyhubili zbytky trávy v chodnících, ale v kanalizaci se to zředilo. Rozhodně to nebylo ve velkém rozsahu, posypali jsme zhruba sto až dvě stě metrů čtvrerečních.

Koho považujete za svého největšího kameramanského učitele?

Jana Kališe, který mě učil na FAMU. Byl to nejen skvělý kameraman, ale i rozený pedagog. Uměl báječně zacházet s lidmi i vysvětlit, co bylo třeba. Ke svým posluchačům přistupoval individuálně. Například ve druhém ročníku jsem točil s Jakubiskem dokument ve slepičárně. Potřebovali jsme dotočit ještě jeden záběr, ale došel nám materiál. A profesor Kališ mi (svému posluchači) přinesl z Barrandova patnáct metrů filmu a řekl mi, ať se pro to v neděli večer u něho zastavím. To mě tehdy docela vzalo.

V Rakovníku se prezentujete svými snímky, jak jste je vybíral?

Chtěl jsem tu vystavit zátiší, která nevystavuji příliš často. Myslím si, že jsou pro diváky poměrně zajímavá. Původně jsem panu Zoubkovi nabídl čtyři témata, ale když mi ukázal výstavní prostor, pochopil jsem, že je to moc, tak jsem je zredukoval na dvě a k zátiším jsem s ohledem na Václava Rabase připojil krajiny. Z devadesáti procent tvoří krajiny nové snímky, které vznikly pro tuto výstavu.

Vaše zátiší jsou velmi zajímavá, jak vznikala?

Před několika lety, když jsem se vrátil z dovolené na Cejlonu, jsem zjistil, že mi zbyly dva barevné filmy. Protože hrozilo, že by mi mohly projít, řekl jsem si, že musím hned něco nafotit. Na zahrádce jsem právě sebral rajčata a položil je na nějakou desku, abych je odnesl. Když jsem se na ně podíval, připadalo mi jejich rozložení zajímavé. Tak jsem vyfotografoval dvanáct rajčat (snímek Čtveřice). To je vlastně základní školní úkol – vytvořit z dvanácti rajčat dílo. Ze zahrady jsem měl ještě nějaké papričky, tak jsem to začal různě skládat a rozjel zátiší. Fotografoval jsem je několik let. Současně jsem se zabýval i strukturami a tato témata jsem se snažil sloučit. To se mi podařilo, ale víceméně náhodou, takže výsledná zátiší jsou počítačové složeniny. Není tu jediný snímek, kde bych s objekty nemanipuloval.

Jste velmi aktivní člověk, umíte odpočívat?

Odpočívám tak, že stále něco dělám. To mám zakódováno už od dětství. I když jedu na dovolenou, pořád někde pochoduji s fotoaparátem. A když žádnou práci nemám, vymyslím si ji.

Lenka Pelcová