Mirko Polcar v den svých devadesátin.

„Nezlobte mě, nebo vám nepůjdu na pohřeb,“ říká o čtyřicet let mladším kolegům.

„Patriarcha“ Polcar stále učí v autoškole

RAKOVNÍK. Lidem, kteří překročili devadesát let svého života, se podle současné medicíny říká patriarchové. Jak se říká lidem tohoto věku, kteří stále docházejí do zaměstnání a předávají ostatním své bohaté zkušenosti, nevím. Napadá mě jediné, byť z filmu vypůjčené označení – „železný dědek“. Takovým rakovnickým patriarchou a zároveň „železným dědkem“ je legendární učitel autoškoly Mirko Polcar. Pan „profesor volantu“ učí adepty řidičského umění od roku 1962, tedy plných padesát let. Myslím, že ve státech Evropské unie druhý takový neexistuje…

„Patriarcha“ učí i po devadesátce. Minulý týden se ujal dopravní výchovy žáků 4. tříd ZŠ Řevničov.

Rozprášená průmyslovka

Životní příběh Mirko Polcara by vydal na pěkně tlustou knihu. Pokusme se ho shrnout do několika odstavců. „Narodil jsem se 27. dubna 1922 v Rakovníku na Krétě, v Libušině ulici, a tady bych chtěl i umřít. Na základku jsem chodil na chlapeckou školu. Jeden rok nás tam bylo tolik, že jsme se museli chodit učit do Lužné,“ začíná své vyprávění Mirko Polcar.

V sedmatřicátém roce se začal učit automechanikem u známého motocyklového závodníka Josefa Halašty v Pivovarské ulici. „Pamatuji si, jak Pepík koupil bugatku od tehdy známé automobilové závodnice Elišky Junkové a my jsme ji tlačili z nádraží, kam přišla vlakem, až do Pivovarské ulice.“ U Halašty pobyl Mirko rok a pak se vyučil strojařině ve Stadionce. Protože mu učení šlo a strojařina ho bavila, odešel studovat na dvouletou strojní průmyslovku do Kladna. To už se ale z Československa stal Protektorát Böhmen und Mähren a všechno bylo jinak. „Poté, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, byly střední školy uzavřeny. Vtrhli k nám esesáci, všechny nás vyhnali na dvůr a začali nás selektovat. Ty studenty, kteří pocházeli z úřednických rodin, odvezli. Hodně z nich prý do Terezína. Já jsem měl ště­stí, že můj táta byl posunovačem na dráze, takže jsem měl dělnický původ. Naši skupinu vyhnali ze dvora a nechali nás být. Vzpomínám, jak jsme utíkali na vlak a jeli jsme domů.“

Rok 1943 – Mirko Polcar v uniformě Technische Nothilfe.

Technische Nothilfe

Svému údělu ale Mirko Polcar neunikl. V roce 1943 byl „totálně nasazen“ do Říše spolu s několika dalšími kamarády z Rakovnicka. „Dostali jsme uniformy a byli jsme zařazeni k tak zvaným Technische Nothilfe (Technická nouzová služba – pozn. autora) přímo v Berlíně. Dělali jsme ty nejhorší práce – odklízeli jsme trosky rozbombardovaných domů, tahali z nich mrtvoly, opravovali jsme kanalizace, odstraňovali rozvaliny z komunikací…. Byl jsem tam ze všech skoro nejstarší a pamatuji si, že mně kluci říkali Táto,“ pokračuje Mirko Polcar ve vyprávění. K hrůznému zážitku, na který do smrti nezapomene, došlo 23. listopadu 1943. Tehdy spojenci podnikli další z pravidelných náletů na centrum Berlína. „Nahnali nás na Alexanderplatzu do krytu. Dům, kde byl, zasáhly dvě bomby a my jsme byli zasypaní. Asi dvacet metrů od mne byli mí kamarádi Jiří Dienel z Rakovníka, Miloš Vyčichlo ze Senomat a František Černý z Pavlíkova. Část jejich krytu dostala přímý zásah, začalo tam hořet a všichni tři, spolu s dalšími, tam uhořeli. Pořád mám před očima, jak jsme vytahovali jejich ohořelá těla. Kluci byli někde v Berlíně pohřbeni, bohužel nevím kde.“

Po tomto otřesném zážitku se obrátili rodiče přeživších českých „nothilferů“ na tehdejšího protektorátního ministra školství a propagandy Emanuela Moravce a ten je postupně z Berlína vyreklamoval. Mirko Polcar se vrátil domů na podzim roku 1944.

Mirko Polcar a parádní sumec z Hronu.

Slovenská anabáze

Hned po skončení války dostal Mirko povolávací rozkaz. Narukoval do Berouna a odtud byl převelen do Lobzů u Sokolova. Byla to taková vylidněná vesnice v bohem zapomenutém kraji. „Tam jsem pobyl dva měsíce a pak mě poslali domů. To byla celá moje vojna. Asi vzali v úvahu moje nasazení v Berlíně, a tak mě propustili do civilu.“

Nastal čas, aby si Mirko dodělal přerušenou průmyslovku. Dokončil dva roky a hned pokračoval další dva. Maturoval v roce 1948. Strojařině se věnoval i v praxi. Nějaký čas pracoval v konstrukci u Vltavských a posléze ve Stadionce. „V roce 1951 mě začali lákat Slováci do Levic, kde v nedalekých Tlmačích začala výstavba závodu S. M. Kirova na výrobu elektrofiltrů. To už jsem byl ženatý. Slíbili mi byt, plat byl taky vyšší než tady, zaplatili mně stěhování. A tak jsem se přestěhoval na pět let na Slovensko,“ říká Mirko Polcar s tím, že se mu tam líbilo. Dělal šéfa montážní skupiny, manželka pracovala v prodejně a tam se jim narodil i první syn Mirek (dnes známý Písa – pozn. autora). Když zrovna nejezdil po montážích – elektrofiltry montovali také v Polsku, Maďarsku, ale třeba i v Brně – chodil chytat ryby do Hronu. „Jednou jsem chytil parádního sumce,“ chlubí se Mirko.

Čestné uznání, které panu Polcarovi „udělily“ jeho žákyně.

Na vrtech v Příbrami

Pět let uteklo jako voda a nastal čas návratu. „Nastoupil jsem do STS Olešná, kde jsem měl dělat hlavního inženýra po Pepíkovi Halaštovi, u něhož jsem se před válkou učil. Nějak jsem si ale nepadl do oka s tamním ředitelem Kolbabou. A tak jsem se po roce rozhodl odejít. Od šéfa rakovnické autoškoly Wintra jsem dostal nabídku, že můžu jít k nim. Soudruh Kolbaba si ale postavil hlavu a prohlásil, že mě nepustí. Prý jenom do dolů. Tak jsem v roce 1956 odešel do Jáchymovských dolů Příbram. Nejprve jsem dělal na vrtech na Novostrašecku a pak na Příbramsku. Tehdy jsem si tam vydělal na tu dobu velké peníze, měsíčně jsem bral 15 až 20 tisíc. S chutí jsem pak výplatní pásku ukázal soudruhovi Kolbabovi, aby viděl, jak mě ,potrestal‘. Bohužel, ze zdravotních důvodů jsem musel v roce 1958 z dolů odejít. Vrátil jsem se na Rakovnicko a prošel několika krátkodobými zaměstnáními, například Dřevovýrobou Okresního průmyslového podniku, než jsem v roce 1962 zakotvil ve Výboru lidové kontroly (VLK) v Rakovníku a později na kontrolním oddělení ONV. Od roku 1962 jsem začal externě učit v autoškole, která tehdy ještě bývala v bývalém hostinci U Žabů v Lubenské ulici,“ shrnuje Mirko Polcar své aktivity v 50. a 60. letech.

Nekřičím, jen zvedám hlas

Zlomovým v jeho životě lze nazvat rok 1973, kdy se stal učitelem Autoškoly Svazarmu na plný úvazek. Tehdy sídlila ve Vysoké ulici v domě, kde je dnes advokátní kancelář JUDr. Černého. „No, a od té doby učím v autoškole prakticky dodnes, i když posledních třicet let už jen jako vypomáhající pracující důchodce,“ směje se nestor rakovnických auto-učitelů. Za tu dobu mu prošel rukama nespočet žáků. Všichni se shodují v jednom: pan Polcar byl velmi přísným učitelem, ke zkouškám nepustil nikoho, o kom nebyl přesvědčen, že dokonale zvládá teorii a hlavně praxi. I když občas na žáky zvedl hlas a jeho výrazivo vždy nekorespondovalo s jazykem Jiřího Gutha-Jarkovského, většina z žáků na něj vzpomíná v dobrém a oceňuje, jak dobře je naučil jezdit.

„Když jsem začal vyučovat, byl na silnicích úplně jiný provoz, než dneska. Jelo jedno auto a deset koňských povozů. Ano, byl jsem přísný, zejména dívky mně říkaly, abych na ně nekřičel. A já jim odpovídal, že na ně nekřičím, že jenom zvyšuji hlas, protože, kdybych zakřičel, tak jim prasknou bubínky v uších. Uznávám, že jsem byl ostrý, ale nemrzí mě to. Mrzelo by mě, kdyby někdo řekl, že můj žák někde něco provedl. Musím to zaklepat, ale o takovém případu jsem zatím neslyšel,“ přiznává po letech Mirko Polcar.

Kam nevidím, nejedu!

Jeho specialitou byly jízdy do Prahy. I když se to nesmělo, bral tam žáky „načerno“. Dodnes je přesvědčený, že kdo zvládne jízdu po Praze, zvládne všechno. Ptám se pana Polcara, co ho nejvíc dokázalo vytočit. „Nejvíc mě zlobilo, když jsem žákovi něco dvakrát, třikrát vytknul a on to udělal znovu. Tak jsem ho sprdnul. Když s nimi dneska mluvím, tak to chápou. Jedna dáma mi vyčetla, že prý jsem jí řekl, že je kráva, ale to si vůbec nepamatuji. Myslím, že tohle jsem nikdy neřekl. Uznávám, že někdy jsem byl asi protivný, ale vždycky to bylo v zájmu žáků.

Dneska už Mirko Polcar učí víceméně teorii, někdy zaskakuje i při výuce motocyklů do 120 ccm. „Žákům říkám, že nejdůležitější je na silnicích ohleduplnost. Zdůrazňuji jim, že když nebudou dodržovat zákon číslo 361 a budou se chovat na silnicích bezohledně, tak tam bude čím dál tím víc mrtvých. Aby si uvědomili, že motorové vozidlo je vlastně hodně nebezpečná zbraň. Nejdůležitější na silnici je předvídat. To, že jedu po hlavní silnici, ještě neznamená, že jsem vždy v bezpečí. Další zásadou je, že kam nevidím, tam nejedu! Bohužel se setkávám i s tím, že dnešní řidiči neznají pořádně ani značky.“

Recept na dlouhověkost

I když se to na první pohled nezdá, je Mirko Polcar veselá nátura. Při oslavách devadesátin mu přišli blahopřát snad všichni jeho kolegové. Samozřejmě, že si ho notně dobírali a dávali k lepšímu příběhy, které s ním za ta léta zažili. „Pan profesor“ se ale jen usmíval a říkal: „Kluci, nezlobte mě, nebo vám nepůjdu na pohřeb!“

Na závěr našeho setkání jsem pana Polcara požádal, aby prozradil našim čtenářům recept na dlouhověkost. Na chvíli se zamyslel a pak odpověděl: „Jak to říkal prezident Masaryk: ,Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta.‘ Já se nepřežírám, nepiju, přestal jsem kouřit a vzal jsem si manželku, která se o mě dobře stará. Důležité je, aby člověk žil střídmě a aby pořád něco dělal.“

Tomáš Bednařík