Převozník Jaroslav Krejčí.

Posledním převozníkem ve Višňové byl tramp a skaut Jaroslav Krejčí – převážel dvanáct let

Přívoz, který pamatuje Voskovce a Wericha

Není to tak dávno, kdy jsme na stránkách Raportu přinesli malý seriál o přívozech na řece Berounce. Těch, které stále fungují. „Nechtěli byste seriál doplnit ještě o přívoz ve Višňové u Roztok? Můj otec tam převážel až do roku 1977 a mohl bych vám poskytnout i nějaké fotografie,“ obrátil se na redakci známý rakovnický fotograf a osadník z Višňové Jaroslav Krejčí. Slovo dalo slovo a dnes si můžete vzpomínku na jeden z nefrekventovanějších přívozů na Křivoklátsku přečíst…

Restaurace Emila Červeného

„Roku 1928 postavena byla (ve Višňové – pozn. autora) restaurace a plovárna, kde za letního dne se sjíždějí občané z celého okolí a hlavně dost Pražáků, kde jest mezi nimi vždy veselo a pěkné posezení při koncertě a dobrém pivečku,“ zaznamenal počin hospodského Emila Červeného kronikář obce Velká Buková, na jejímž katastru Višňová z velké části leží.

Je faktem, že vznik přívozu ve Višňové přímo souvisí se stavbou restaurace Emila Červeného. Ten rychle zareagoval na množící se trampské party, které se začaly ve Višňové od poloviny 20. let minulého století objevovat, a ještě před rokem 1928 zde zřídil boudu, kde nabízel malé občerstvení. Z dobových záznamů vyplývá, že Emil Červený provozoval toto zařízení hlavně o prázdninách a pak o sobotách a nedělích, zatímco během týdne roznášel pivo v rakovnické Střelnici.

Narůstající počet návštěvníků a zvyšující se tržby však přiměly brzy Emila Červeného k radikálnímu řešení. „Místo dosavadní boudy poskytující jednoduché občerstvení se pustil do stavby skutečného hostince. Na základě dovolení lesní správy vybudoval na severní patě ostrohu přízemní restauraci s terasou, jež ve stínu stromů nabízela povznášející pohled na řeku. Bez užitku ale nenechal ani bývalou provozovnu. Vyklidil z ní regály pro zboží a vnitřní prostor přeměnil na sklad převoznického vercajku. Boudička tak i nadále dotvářela kolorit Višňové,“ vysvětluje v knize „Meziválečný tramping na Rakovnicku“ archivář Jan Krško.

Přívoz ve Višňové v době Emila Červeného.

Desky V+W v Berounce

Jak dokazuje reklamní leták z 30. let 20. století, živnost ve Višňové se Emilu Červenému zdárně rozeběhla. Za mírný poplatek nabízel „krásné koupání, půjčovnu loděk s přívozem, chaty, hostinské pokoje, snídaně, obědy a večeře (též v předplacení), nápoje všeho druhu v Ia jakostech, samozřejmě chlazené. K tomu (zdarma) slunce, vzduch, vodu a lesy. Není divu, že se výletníci do Višňové jen hrnuli. Na terase restaurace se odehrávaly nejen četné trampské taškařice, ale i „regulérní“ taneční zábavy. Protože trampové vždycky měli tak trošku „hlouběji do kapsy“, začal Emil Červený (z ekonomických důvodů) stále více preferovat hosty z řad lépe situovaných nedělních výletníků. A tak se ve Višňové začaly množit víkendové domky, jejichž uživatelé měli s romantikou Divokého západu pramálo společného.

Jan Krško v publikaci o meziválečném trampingu na Rakovnicku zaznamenal: „Mezi ,ctihodné‘ majitele výstavnějších chat patřil také rakovnický architekt Jiří Vopršal, jenž v oblasti scénografie spolupracoval např. s Osvobozeným divadlem. Nikoliv náhodou se tak ve Višňové objevovali rovněž Voskovec s Werichem. Většina tamních osadníků komiky milovala a při večerním ohni zpívala jejich texty. Za hvězdnaté oblohy se tak o protější kopce mnohokrát odrážela slova jako Mary, babička Mary… a mnohá další. Stala se zde i veselá příhoda, kdy Voskovec a Werich házeli do řeky své gramofonové desky, neboť je prý nikdo nechce poslouchat. Nemusíme snad ani dodávat, že oba před tímto výstupem zkonzumovali nadměrné množství lihových nápojů.“

Díky Jiřímu Vopršalovi zavítali do Višňové i další známí umělci, například herečka Jiřina Šejbalová, která ráda navštěvovala večerní trampské táboráky a naslouchala jejich písním.

Ruce samý mozol

Pamětníci vzpomínají, že koupaliště a přívoz v té době byly velmi využívané. Převážel nejen pan restauratér Červený, ale i jeho dcery Jiřina a Emilka. Hlavně starší Jiřina si prý přívozu užila dosyta. „Kolikrát jsem měla od vesel ruce samý mozol,“ vzpomínala ještě po letech.

V té době býval přívoz níž po proudu, než ten pozdější proti skále U Anděla. Přívoz se nacházel přímo pod restaurací Červených a vedlo k němu dřevěné molo. Na pramicích se převáželo pomocí vesel, nikoliv bidlem.

„Idyla“ skončila v 50. letech, kdy byla restaurace (včetně rekreačního zařízení) panu Červenému novým režimem znárodněna. Do správy ji dostalo tzv. Lidové spotřební družstvo Jednota. To začalo provozovat jenom restauraci, nevyužívaná plovárna časem zchátrala. Přívoz byl obnoven o několik desítek metrů výš a za základ mu posloužila někdejší Červeného bouda, jež stávala na břehu řeky proti skále U Anděla. Provoz přívozu zajišťoval Okresní podnik služeb Rakovník, provozovna Křivoklát. A právě v této době se zde objevuje pražský tramp a někdejší skaut Jaroslav Krejčí st.

Přívoz ve Višňové od skály U Anděla.

Nabídka Jarky Mottla

„Táta se narodil na Královských Vinohradech v roce 1903. Trampingu a skautingu propadl už v raném mládí. V roce 1923 založili s kamarády nad Vraným osadu Zlaté údolí. Otec byl taky velmi dobrý sportovec. Hrával rugby za Slavii Praha a na osadách pořádal volejbalové soutěže. V polovině 20. let zpíval v kapele Song Club. Rok byli angažováni v Osvobozeném divadle a jezdili natáčet gramofonové desky až do Berlína, protože v Praze ještě nebylo žádné nahrávací studio,“ vypráví Jaroslav Krejčí ml.

„Když se táta oženil, chatu ve Zlatém údolí prodal. Jako děti jsme s bráchou Karlem, sestrou Miladou a rodiči jezdili po různých trampských osadách, nejčastěji do Údolí děsu a na Ztracenou naději. Dlouhá léta pak do Senohrab na Sázavu, kde táta dělal vedoucího tábora podniku PAL. Pak ho ale komunisti vyhodili, protože se nehodlal vzdát skautských a trampských zásad a tradic.“

V roce 1965, kdy už byl Jaroslav Krejčí st. dva roky v penzi, se na něj obrátil jeho kamarád Jarka Mottl, známý skladatel a interpret trampských písní. Řekl mu, že jeho bratr František jde dělat vedoucího do restaurace ve Višňové a shání převozníka a ubytovatele. Protože Jaroslav Krejčí st. znal Berounku i Višňovou z dob mládí, kdy sjížděli Starou řeku na kanoích, neváhal ani minutu. Na starého trampa a skauta čekala opravdová romantika. Bouda zhruba o rozměrech dvakrát dva metry, kterou právě opouštěl předchozí převozník Lojza.

Vesla i lano

„Táta se s Frantou Mottlem domluvil, že bude dělat jenom převozníka, ubytovatele ne. Už rok na to přistavěl k boudě další místnost a po roce ještě jednu. Tam jsme přebývali. Zřizovatel přívozu, OPS – provozovna Křivoklát, investoval nějakou korunu, nakoupili jsme lodě a začali převážet,“ vzpomíná Krejčí junior.

Převáželo se na pramici, na kterou se vešlo maximálně osm lidí, pomocí vesel. Bylo to dost náročné, hlavně při větší vodě, která táhla loď dolů po proudu. A tak časem nechal převozník natáhnout přes řeku lano. „Ve Višňové měla rekreační zařízení také armáda. Tak se táta domluvil s nějakým plukovníkem a ten mu dal k dispozici několik vojáků. Ti zakopali u přívozu traverzu, na druhé straně pod Andělem kotvu, táta dal na kladku velké ocelové lano a loď se pohybovala díky proudu vody a kladky v podstatě sama. Převozník její pohyb jenom reguloval,“ vysvětluje Jaroslav Krejčí ml.

Prý se nejprve převáželo za 50 haléřů, pak za korunu a naposledy za dvě. Tržba se účtovala křivoklátské provozovně OPS. Převáželo se od května až do září. Klientelu tvořili nejen osadníci z Višňové, ale spousta dalších lidí. Hlavně turistů, kteří pokračovali směrem na Rozvědčík a Skryje, a občanů z Roztok, kteří takto jezdili do Višňové na pivo.

Boudu vzala povodeň

Největší problémy měl přívoz vždy s velkou vodou. Jednou prý povodeň utrhla loď a převozník ji chytal až v Roztokách u rekreačního střediska Ludmila. Na začátku 70. let zase potok Klucná při velké vodě vyvrhl do řeky takové množství kamenů, že se přívoz stal neprůjezdným. „Museli jsme koryto řeky bagrovat, aby se vůbec dalo převážet. Od roku 1975 už to za mnoho nestálo. Bylo málo vody. Tak byla řeka zanesená.“

Jaroslav Krejčí st. převážel až do roku 1977, tedy plných dvanáct let. Poslední roky už „na vlastní triko“, protože přívoz ve Višňové přestal být pro okresní podnik služeb zajímavý. Jednu sezónu ještě převážela jeho dcera Milada, ale i ta záhy skončila a přívoz osiřel. Převoznická bouda stávala na břehu Berounky až do srpna 2002, kdy ji odnesla katastrofální povodeň, která zničila polovinu Višňové.

„Je škoda, že už tam dnes přívoz není. Připomíná ho alespoň nová restaurace Pavla Matějovského, která se jmenuje U Přívozu,“ dodává převozníkův syn.

Tomáš Bednařík