Romana Fajmanová a Chunky.

Border kolie má prý inteligenci tříletého dítěte a potřebuje činnost

Chunky umí být i divokým závodníkem

Již šestým rokem se klienti Domova Na Zátiší mohou setkávat s černobílou fenkou border kolie při canisterapii. Její přesné jméno podle průkazu původu je Happy Chunky Foxy Fox, ale zkráceně se jí říká Chunky. O jejích léčebných schopnostech se přesvědčují i děti ze speciální školy a klienti domova pro seniory v Kolešovicích.

Léčba psem

Canisterapie neboli léčba psem spočívá v tom, že v kontaktu se čtyřnohým přítelem člověka se lidem zlepší nálada i psychika. Panička Chunky Romana Fajmanová se o canisterapii dozvěděla zhruba před osmi lety od známých. „Začala jsem se o tuto aktivitu zajímat, byla jsem se podívat ve sdružení, které ji praktikuje a vychovává i asistenční psy. Pak jsem si pořídila Chunky, a když jí byl rok a půl, zkusily jsme zkoušky, abych věděla, zda je na tuto činnost vhodná,“ vypráví.

Zkoušky mají dvě části. Cílem první je zjistit, jak je pes poslušný, jak reaguje, když je odložen a cizí osoba působí nepřiměřený hluk. Druhá část zkoušky je praktická. Chunky ji absolvovala v psychiatrické léčebně v Bohnicích. „Tam už byli klienti léčebny a zkoušející pozorovali, jak pes funguje, jak je sehraný se svým pánem, jak reaguje na ruch, na vozík a hlavně jaký má vztah k lidem a dětem. Důležité je například i to, jak si pes bere pamlsek. Bylo to náročné jak pro mě, tak pro Chunky,“ pokračuje.

Základy poslušnosti dostala Chunky na rakovnickém cvičáku. To ostatní už prý musí mít pes v sobě, narodit se s tím. „Musí to vycházet z jeho srdce. Byla jsem svědkem toho, že u zkoušek někteří psi neprošli. Neustáli třeba to, že byli odloučeni od svého pána a sahali na ně cizí lidé.“

Fenka Chunky se stala kamarádkou dětí ve speciální škole v Rakovníku.

Interaktivní hry

Chunky je první pes Romany, i když v její rodině byli psí miláčci běžnou součástí života. „Rodiče jsou zaměřeni na pudly a na výstavy, já jdu spíše do sportu. Původně jsem nechtěla psa na canisterapii, chtěla jsem dělat agility a jezdit na výstavy. K této rase jsem se dostala přes knížky a internet. Border kolie mi padla do oka svým vzhledem, velikostí i tím, že je vhodná na jakoukoliv aktivitu. Až dodatečně jsem zjistila, že je to nejchytřejší pes. Cokoliv s ním děláte a věnujete se tomu, naučí se to.“ Agility skutečně Chunky se svou paničkou běhá, ale během tréninku a závodů se prý mění v úplně jiného psa. „Není to klidný mazel, štěká a štípe mě do nohy, když už chce závodit.“ Agility a terapie však nejsou jediné činnosti společenské Chunky. Romana Fajmanová pracuje jako referent na vysoké škole a denně dojíždí do Prahy. Po návratu z práce se však do večerních hodin věnuje psovi. „Trávíme spolu veškerý volný čas, když jdeme na procházku jen na hodinu, připadá mi odbytá. O víkendu jsme venku až tři hodiny, pokud nejsme na tréninku či závodech. Když jí to nestačí, řekne si po návratu domů o hru. Například ráda hledá schované plyšáky a vrací na místo. Hrajeme i interaktivní hry pro psy, kterými si zaměstnává hlavu (mozek border kolie je prý na úrovni tříletého dítěte). Tvoří je desky, kam se umístí pamlsek a pes musí zjistit, jak se k němu dostane. Děláme i prvky z tance a slalom mezi nohama,“ popisuje Romana Fajmanová. Kdo prý si pořídí toto plemeno, musí počítat s tím, že péče o ně obnáší spoustu času. Border kolie je inteligentní pes, který potřebuje činnost, když ji nemá, vymýšlí nepřístojnosti.

K seniorům i dětem

Když Chunky prošla zkouškami (podzim 2005), oslovila Romana Fajmanová tehdejší ředitelku Domova Na Zátiší, zda nemá zájem o canisterapii. „Domluvily jsme se a začátkem následujícího roku jsme tam s Chunky začaly docházet. Mnozí klienti byli na psa zvyklí z domova, a tak jsou rádi, že si ho pohladí. Další zase, že za nimi někdo přijde a popovídá si s nimi. Jsem trochu vrba, ale hlavní je, že se úplně rozzáří, když přijdeme, a že se na nás těší,“ pokračuje Romana.

O dva roky později projevili zájem i ze speciální školy. „Našli si nás na internetu. Nevěděla jsem, jak bude Chunky reagovat na malé děti, ale bylo to úplně úžasné. Dnes tam chodíme pravidelně jednou za čtrnáct dní a děti už mají stanovený program po skupinách. Jakmile vylezeme z auta, Chunky už mě táhne, vletí do tělocvičny, olíže děti a je hrozně spokojená. Ony si ji hladí a cvičí s ní. K nepohyblivým dětem si Chunky lehá a ony, jakmile ucítí její teplo, začnou pozorovat, co se děje. Děti, které mají křeče v rukou, si je díky hlazení narovnávají.“

Posledním místem, kam Romana s Chunky jezdí, je Domov pro seniory v Kolešovicích. „Oslovili nás v roce 2010, obávala jsem se, že to nebudeme stíhat, ale zatím to zvládáme. Vzhledem k velikosti tohoto domova ho nemůžeme obejít celý, tak zde máme několik okruhů. Canisterapie by totiž měla trvat asi hodinu. Byť se může zdát, že pes během ní téměř nic nedělá, je na něm vidět, jak moc je po ní unavený.“

Inteligence Chunky se projevuje i tím, že si moc dobře pamatuje, kde dostala něco na zub. „Když ji pustím, bezpečně se usadí před dveře, kde třeba před měsícem dostala šunku, štěká a drápe na ně. Stejně tak si dobře pamatuje šuplíky, kde pro ni bylo něco na zub. Zpočátku měli senioři tendence jí podstrojovat, schovávali jí řízky i škvarkové placky. Pak jsem jim vysvětlila, že po běžném jídle by jí bylo špatně. To všichni respektují.“

Setkání s fenkou Chunky je pro seniory povzbuzující.

Chlap v kapuci? Ne!

Pokud si někdo myslí, že canisterapie je výdělečný podnik, je na velkém omylu. Provádí se zcela zdarma ve volném čase. Romana Fajmanová ji jako zaměstnaná žena může vykonávat díky vstřícnosti svého nadřízeného. „V práci mám domluvené se šéfem, že mě v pátek pouští dříve.“

Když je v práci, nechává Chunky samotnou v bytě. Prý s tím, že je celý den doma sama, problém nemá. „Má už zažitý rytmus a odpočívá. Když jsme spolu na dovolené a každý den chodíme na procházky, je za několik dnů unavená a čeká, kdy zase půjdu do práce.“

Canisterapie však má i svou odvrácenou stranu. Vzhledem k tomu, že Chunky je velmi společenská a zvyklá na radost, kterou působí seniorům i dětem, myslí si, že o ni všichni stojí. „Stačí, že někoho vidí v dálce, začne se vlnit a vrtět. Pak ji musím rychle přivolávat, aby k těm lidem neběžela. Stejně reaguje na děti, babičky s holí nebo když slyší dobrý den nebo ahoj. Myslí si, že je to na ni a že jsou z ní všichni nadšení. Nevím, jak by se zachovala, kdyby mě někdo napadl. Několikrát se nám stalo, že jsme šly za tmy a proti nám se vynořil chlap v kapuci, zvedla ocas a začala nepřátelsky brumlat. Neubránila by mě, protože není agresivní, asi by začala štěkat. Určitě by nekousla, na to spoléhat nemohu.“

Lenka Pelcová