Jako policejní mluvčí zajišťoval René Černý i přednášky pro děti, kromě preventivních i ty, které jim měly přiblížit činnost policie.

„Práci, kterou mám rád, můžu dělat i bez policie, byť s těžkým srdcem,“ říká René Černý

Mluvčí není lehkoživka, co si válí šunky

Každý, kdo sleduje televizní zpravodajství, ví, jak vypadá René Černý. Deset let byl tiskovým mluvčím rakovnické policie, takže je pochopitelné, že je na Rakovnicku známou tváří. Znají ho ale i děti, jako pracovník preventivně informační skupiny policie totiž jezdil přednášet do škol. Loni René Černý od policie odešel, a to po dlouhých 25 letech. Jako civil se poprvé probudil 1. prosince.

Co bylo hlavním impulsem, který v tobě začal nahlodávat myšlenku na odchod od policie?

Loni z jara jsem skončil specializační kurz v Brně, který mi otevřel oči. Ukázal mi, že abych dělal práci, kterou mám rád, půjde to i bez policie, byť s těžkým srdcem. Díky Brnu jsem začal mít jasno ve svých možnostech a schopnostech, neboť mi bylo složeno několik příjemných poklon od lidí, kteří jsou ve svých oborech skutečnými profesionály. Navíc jsem na kurzu zachytil informace, že nás čekají různé změny. Jak se blížily prázdniny, přicházelo stále více informací, že pravděpodobně dojde k odstřelu či redukci preventivně informačních skupin a tím pádem i tiskových mluvčí. A pak mě také mrzely hlasy od některých kolegů, že tiskový mluvčí je na okresní úrovni k ničemu, že je to jen lehkoživka, co si válí šunky v kanceláři, což není pravda. Každý, kdo nedělá danou profesi, o ní neví tolik, aby ji mohl hodnotit. Ale tohle konkrétně nebyl hlavní důvod k mému odchodu, protože není člověk ten, aby se zavděčil všem, a navíc ne všichni kolegové měli takové názory. Někteří dokázali moji práci opravdu ocenit. Ukázkový příklad dobré spolupráce byl třeba s Láďou Hellerem z dopravky, od něj jsem cítil, že si plně uvědomuje dosah mojí práce a dokázal mi za to také poděkovat.

Kdybys u policie zůstal, znamenalo by to finanční propad ve výsluze, to roli nehrálo?

Za ta léta u policie už je člověk zvyklý, že jde dolů s penězi. Prioritně jsem tuhle práci dělal, protože mě bavila. Jenže půl roku před mým odchodem jsem začal cítit, že z mé profese postupně vymizí prostor pro seberealizaci, že začne fungovat obrovská šablona a diktát, jak ji dělat unifikovaně ve všech regionech a na to já nejsem stavěný. Další záležitostí, která přispěla k mému rozhodnutí, bylo, že jsem byl ustanoven tzv. hospodářem nákladového střediska, což v sobě zahrnovalo i tak nesmyslný úkon, jakým je evidence toaletního papíru. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale to jsou činnosti, které vždy vykonávali občanští zaměstnanci a ne lidi v uniformě. Přitom slyšíme v médiích pravý opak, jak budou policisté v rámci reformy zbaveni tzv. nepolicejních činností.

Rozhodnout se po 25 letech pro změnu asi nebylo tak snadné?

Rozhodování bylo příšerné, je to 25 let života, krásného života. Na jednu stranu se mi sice některé hlasy, které se ke mě dostávaly, neposlouchaly příjemně, ale ten zbytek byla práce s úžasnými lidmi a kamarády. To snad s sebou žádná jiná profese, kromě obdobných složek, nenese.

A neměl jsi obavy, že poté, co se přestaneš objevovat v médiích a svlékneš uniformu, určitým způsobem klesneš ve společenském žebříčku?

Myslím, že na společenském žebříčku člověk neklesne se ztrátou určité profese, ale výhradně tím, když se chová nevhodně ke svému okolí. Cítím, že mne lidé vnímají stejně jako policistu i jako civilistu. Vím, že se mi bude po mé práci stýskat, ale potom, co vidím na internetu zprávy, kdy je jasné, že už se opravdu hraje o budoucnost policie, že do roku 2014 bude velký tlak snížit počty o dalších 10 tisíc policistů, tak je jasné, že profese tiskových mluvčí bude stejně likvidována. A vracet se po 25 letech na obvodní oddělení? Co si budeme povídat, jinak se na obvodě slouží, když je ti pětadvacet, než když ti je pětačtyřicet. Samozřejmě si jsem vědom toho, že mi policie pomohla vybudovat si v regionu vcelku slušné renomé. To cítím i z dalšího zájmu školských zařízení. I to dílem přispělo k rozhodnutí zkusit jít cestou prevence bez svázanosti s policií.

Takže bys rád dál dělal preventivní přednášky pro děti a seniory?

Policie tomu i nahrává, protože se těchto činností zřejmě zbaví. Až si doplním určité administrativní záležitosti, tak už bude záležet jen na konsenzu se školami v regionu či sousedních regionech, které jsou v rozumném dosahu.

Budeš moci dál nosit uniformu?

Zažádal jsem si a bylo mi vyhověno. Při slavnostních či jiných významných a společenských příležitostech můžu nosit tzv. veteránskou uniformu, tedy bez státního znaku a služebního čísla a s veteránským znakem policie.

Zkus se teď vrátit o 25 let dozadu, co tě tehdy inspirovalo k tomu stát se policistou?

Už od dětství jsem byl postižený uniformami a historií ozbrojených sil a letectva. A když jsem zjistil, že zdravotně nemám na to stát se vojenským pilotem (mé zuby už měly pár velkých plomb), padla volba na policii. Přiznávám, že jsme tehdy byli tendenčně ovlivněni televizními seriály jako Malý pitaval nebo Major Zeman, ale člověk se při jejich sledování soustředil spíš na kriminalistické záležitosti a klasickou policejní práci.

René Černý působil i jako externí spolupracovník letecké služby.

To by tě měla lákat spíš kriminálka?

Jenže to bych musel být bez uniformy. Když už jsem měl být u policie, tak jsem stál o to nosit uniformu. K policii jsem nastoupil v roce 1986 ve dvaceti letech. První řízenou praxi jsem měl na oddělení v Praze 4 Na Lhotce, kde byla dobrá parta. Tam jsem odsloužil i tehdy povinný rok v Praze. Když jsem ale začal pokukovat po založení rodiny, chtěl jsem někam blíž k Rakovníku, a tak jsem 1. března 1989 nastoupil na obvodní oddělení na Stochově. Tam jsem prožil i revoluci, shodou okolností jsem měl 17. listopadu dozorčí službu, ale nic se nedělo, vyjížděl jsem jen na jednu ztracenou občanku do Tuchlovic. Službu jsem prožil, aniž bych tušil, že se něco děje. Až 18. listopadu večer jsem se musel kvůli pohotovosti dostavit znovu do práce. Týden jsme potom bydleli na oddělení na Stochově, ale nic moc se nedělo, kriminalita vzrostla až po amnestii.

Kdy jsi začal působit na Rakovnicku?

K 1. srpnu 1990 na Obvodním oddělení v Rakovníku. Na vlastní žádost jsem dostal v roce 1992 k výkonu služby psa, absolvoval psovodské kurzy a dva roky na obvodě sloužil se psem. Jeden z prvních úspěchů se psem jsem měl zrovna stejné ráno, kdy se mi narodila dcera Káťa. Jeli jsme na vloupání do prodejny v Nesuchyni a lump byl ještě uvnitř. Pes zahučel do objektu a za chvíli jsem slyšel, že štěká a něco se děje. Ze sprchového koutu už táhl za nohu pachatele. Ten den pak bylo dvojnásob co slavit. Do jara roku 1999 jsem působil jako psovod ve výjezdové skupině tehdejšího okresního ředitelství.

U rakovnického oddělení jsi ale nezůstal až do éry tiskového mluvčího?

Ne, chvíli jsem byl i na cizinecké policii, což pro mě byl hrozný šok, protože mě posadili za přepážku, kde jsem razítkoval pasy. Takže jsem se honem rychle snažil vrátit zpátky na obvod a dostal se do Hořesedel, kde jsem byl tři roky, než jsem šel dělat tiskového mluvčího. Hořesedelské oddělení bylo úžasnou partou a jednou velkou rodinou. Díky těmto klukům jsem překonal i několik svých osobních životních krizí. Nikdy jsem neměl žádné velké ambice, smysluplnost služby jsem viděl spíš v práci venkovského policajta.

Obvodní oddělení v posledních letech dost omladila, projevilo se to nějak například na objasňování trestné činnosti?

Není ideální, když přicházejí mladí policisté a nemá je kdo zaučovat. V době mého nástupu fungovala přirozená obměna generací. Když nastoupil mladý kluk po škole, dostal ho na starosti chlap, který měl tři nebo čtyři roky do důchodu a měl všechno zmáknuté par excellence. Předal mu kontakty, vysvětlil vazby, protáhl ho rajónem... Samozřejmě zbytek si musel každý načerpat postupně praxí.

Občas se určitě potkáváš s lidmi, které jsi zatýkal, hlásíte se k sobě?

Se starými delikventy jsme v podstatě kamarádi. Když se potkáme, tak zavzpomínáme na staré časy. Dneska už nepáchají trestnou činnost, berou to jako mladickou nerozvážnost. A paradoxně mě i potěší, když vidím, že nemají důvod být na mě naštvaní, berou to sportovně. Že udělali chybu a pak spadla klec. Oni ani nebývali agresivní při zadržení. To bývali spíš opilí řidiči, od těch si člověk vyslechl nejvíc nadávek.

Měl jsi někdy strach?

Tomu se asi žádný polda neubrání, občas má strach každý, když neví, do čeho jde, ale musí ho umět ovládnout. Ale pokud jsem šel někam jako první, tak to bylo v době, kdy jsem dělal psovoda, a to jsem se spoléhal na psa. Ani jsem nikdy nemusel použít zbraň, ale kolega ano. Bylo to proti odcizenému vozidlu, kdy nám pachatel ujížděl a nereagoval na výzvy. Byla to honička jak z amerického filmu.

Určitě máš i nějaké humorné příhody ze služby?

Když jsem sloužil na Stochově, tak jsme měli v rajónu paní, která několikrát do měsíce volala, ať honem přijedeme, že jí na střeše přistávají ufoni a ona má strach, že jí něco udělají s barákem. Prověřit se musí každé oznámení, co kdyby se jí opravdu někdo vloupal na půdu, takže jsme tam pravidelně jezdili kontrolovat „létající talíř“. Nebo už tady na Hořesedelsku jsme jednou přijeli ke starší paní, která oznámila, že jí rozkradli střešní tašky. A ona na nás: Vidíte, kluci, ty díry na střeše? My jsme koukali, střecha kompaktní, tak jsme jí odpověděli, že nevidíme. Tak ona šla a začala nám holí ta místa ukazovat. Samozřejmě tam žádné díry nebyly. Ale nafotili jsme to, paní byla spokojená a do úředního záznamu jsme napsali, že střecha je v pořádku.

Jaké bylo tvoje ráno 1. prosince? Vstával jsi s nadšením, že nemusíš do práce, nebo naopak s nostalgií?

Vstával jsem s jasnou hlavou, protože jsme 30. listopadu nepili. Docela mě překvapilo, že jsem se najednou cítil volnější, svobodnější, čekal jsem to horší. Jsem člověk takového naturelu, že se určitě nudit nebudu. Už teď mám skluz oproti původnímu předpokladu, kdy jsem si plánoval, že v tuto dobu (polovina prosince, pozn. aut.) už budu mít postavenou polovinu letadla a ještě jsem na to nesáhl, protože pořád někde běhám a vyřizuji papíry k tomu, abych se mohl věnovat prevenci, tedy už sám na sebe. Do toho řeším i své budoucí zaměstnání, které zatím neprozradím, protože to ještě nemám černé na bílém.

Markéta Hartlová