Cesta k leči.

Výstup na Sněžku je proti lovu v křivoklátských hvozdech nedělní procházkou

Den mezi lovci a honci

Houština je jako neprostupná hradba. Když ale zazní povel vpřed, nemáte na vybranou. Jdete křoví – nekřoví. Terén si nevybírají ani další muži postupující v pravidelných rozestupech. Mnozí povykují, tleskají, hvízdají. „Hledej prasátko, hledej,“ vyzývají psy rejdící kolem. Štěkotem zvedají zalehnutou zvěř. Opodál třesknou první výstřely. Svéráz lovu v honitbě mysliveckého sdružení Čertovka Hracholusky právě začíná...

„Zvu tě k nám na naháňku,“ oslovil mě před časem hospodář sdružení a zvěrolékař Jan Biňovec. Známe se léta a ihned jsem souhlasil. Možnost zakusit pocity lovce zvítězila.

Myslivci, jak známo, nemají u veřejnosti zrovna na růžích ustláno. Většině je sice jejich počínání ukradené, nicméně část na ně hledí kvůli zabíjení zvěře s despektem. Mnozí v nich vidí elitu s manýry novodobé šlechty. Jen málokdo hospodáře, bez jehož přičinění by lesní zvěř často vzala v zimě za své. Při jejím přemnožení by naopak trpěl les.

„Na naháňku? Proč ne na hon?“ opáčím neznale. „Hon je na drobnou a pernatou zvěř. My jdeme na černou a to je naháňka. Vezmi si dobrý boty a starší oblečení. Udělám z tebe honce,“ směje se doktor. Je jasné, že nezodpovězených otazníků je ještě hodně.

Lovu zdar

Terénní vůz si sobotní ráno pobrukuje do pavlíkovského vršku. Vedle řidiče Ivana Hinka sedí Josef Hejda s psíkem u nohou. Vzadu po mé pravici další muž v zeleném – Pavel Topka. Všichni z mysliveckého sdružení rakovnické Bulovny. Při cestě do Hracholusk klábosí. „Ten terén je tam strašnej. Vyplatilo by se mít jednu nohu kratší. Moc se neoblíkej, zahřeješ se,“ dává mi rady Pavel a ostatní přikyvují. Zřejmě součást pověstné myslivecké latiny. Říkám si v duchu. Netuším, že nelžou polovinou slova.

Na louce za bývalou školou v Hracholuskách se mísí čtyřicítka mužů (zahlédnu i dvě dámy) s puškami. Přátelsky si třesou rukama. Kromě češtiny je slyšet slovenština, němčina a ruština. Dnešní lov je poplatkový. Vybrané částky od lovců sdružení použije na uhrazení nájmů za honitbu, kterou má pronajatou od lesů ČR.

„Lovit se smí zvěř černá – sele a lončák. Dále kolouch a laň jelena siky a škodná. Kdo střelí velký kus, zaplatí pokutu tři tisíce korun,“ upozorňuje při slavnostním nástupu hospodář. Poučení o bezpečnosti při lovu připojuje šéf místního sdružení Miroslav Liška. Zazní „lovu zdar“ a jde se na věc.

Jako cestáři

Představa, že lovci před honem (nebo naháňkou) „zazdí“ do každé nohy panáka a takto rozkuráženi vyrazí za střeleckou zábavou, je na hony vzdálená od reality. Možná to tak někde občas chodilo, ale dnes, jak říkají sami myslivci, si to nikdo nelajzne. Na lovy chodí časté kontroly a bez mrknutí oka můžete přijít o střelecký průkaz. Nedej bože, aby vám hladinu alkoholu naměřili při nějaké nešťastné události na lovu. Kriminál vás nemine.

K přitvrzení bezpečnosti došlo i v samotném ustrojení. I když si myslivci zakládají na stylovém oblečení, na lovu s ním naděláte parádu maximálně při slavnostním nástupu a na konci při výřadu. Během lovu je dnes zelené sukno zčásti překryto oranžovou vestou a signální šerpou na klobouku.

Klady této „cestářské image“ výrazně převažují nad vkusem. Střílející lovec si vás jen těžko splete s divočákem a signální barvu ocení i honci. Mají o sobě přehled i za snížené viditelnosti. Podobně vyzdobeni jsou i psi. Tady je riziko záměny za lovnou zvěř ještě větší.

Do leče

Hracholuská naháňka je rozdělena na dvě skupiny. Každou tvoří vždy lovci a honci. Zkušený myslivec nikdy neřekne, jdu lovit, ale jdu na „štont“ nebo stání. Znamená to, že během lovu má přidělené stanoviště, odkud střílí na naháněnou zvěř. Ani honec neřekne, jdu nahánět, ale jdu do leče. Leč je řada myslivců (občas se mezi nimi objeví i novinář) postupujících v pravidelném rozestupu určeným směrem. Povykem a psy zvedají zalehnutou zvěř směrem k číhajícím lovcům. I honec může mít pušku a střílet, pokud mu to situace dovolí.

Já jsem si místo pušky pověsil na krk zrcadlovku Nikon a měl jsem celou dobu co dělat, abych fotoaparát pohromadě donesl nazpět. O možnosti focení nemluvě.

Naše leč byla desetičlenná a postupovala směrem na vrch Písařák, rozkládající se nad údolím Berounky.

Vede křepelák

Jsem v dobré společnosti. Po mé levici starosta Hracholusk a sympaťák Radek Hlaváček. Raději jsme si rovnou potykali, abychom na sebe nemuseli volat, pane starosto nebo pane redaktore. Místo po mé pravici zaujal již zmíněný Josef Hejda. Taky sympaťák. Jeho fenka Brita byla důvodem k malé exkurzi do světa loveckých psů.

Většinou kolem nás kroužili psi podobného vzhledu jako tmavohnědá Brita. „Je to německý křepelák. Univerzální plemeno. Zvěř nejen honí, ale i dohledává, značí a zvedá,“ chrlí na mě ochotně Pepík. V průběhu lovu poznávám, co jednotlivé termíny znamenají. Vedle křepeláků si na naháňkách dobře vedou i nekompromisní jagdteriéři. Tento malý psík dokáže zvednout i divočáka, který na pouhé psí štěkání nereaguje. V naší leči si skvělou práci odvedla i jezevčice Ája zkušeného chovatele a lovce Jiřího Součka.

Divočák.

Nejlepší buřty

Jako pomůcku na krkolomný terén sbírám klacek. Později mě několikrát zachránil před jistým pádem. Po vrstevnici srázu připomínající sklonem alpskou sjezdovku postupujeme k místu zvaném Písařák. Přes hradbu křoví a klacky z bukové vysekávky pod nohama to jde pomalu. Přemítám, jestli tohle je ten lovecký adrenalin. Chvála bohu, zase kus vzrostlého lesa. Z myšlenek mě vytrhne volání: „Jelen, jelen.“ Konečně. Parohatý krasavec vznešeně odbíhá někam za naši leč. Jako by si byl vědom své nezranitelnosti. „Je to Evropák. Ten se na naháňce střílet nesmí,“ upozorňuje Radek Hlaváček.

Scházíme na cestu vedoucí k hájovně Křiniště. Teď třeskne výstřel docela blízko. Na cestě vidíme výsledek. Zásah dostala laň jelena siky. Padlý kus je na místě vyvržen a označen. Tady současně první leč končí.

U hájovny už plápolá oheň. „To je na tom to nejlepší,“ pomlaskává Jirka Souček nad opečeným buřtíkem. Musím mu dát za pravdu. Po vyčerpávající cestě je špekáček a nealko pivko královským občerstvením. Chlapi u ohně vyhodnocují své postřehy z první naháňky. „Škoda, že jsme nemohli střílet to, co jsme nesměli,“ vystihuje stručně Ivan Hink, kolik nelovitelné zvěře kolem něj prošlo. Z útržků hovorů vypadá, že řada lovců byla jinak úspěšná.

Dělová koule

Povídalo by se dál, ale naháňka nekončí. Druhá leč se chystá kolem Čertovky a obloukem zpět na Křiniště. Snad bude terén milosrdnější. Tajemný úsměv předsedy sdružení Míry Lišky (nomen omen!), naznačuje pravý opak. Jde se zase po vrstevnici a zase krpálem. Jen s drobnou změnou. Pokud jsem si při postupu první lečí přál mít kratší levou nohu, nyní pro změnu pravou.

Stejné je to i s neprostupností houštin. „Hejá, hop, hop,“ volá svérázně honec po mé levici a směle kráčí dopředu. I já si už umím vyhovět. Porost je protkán zvířecími stezkami, takzvanými veksly. Když jdete přikrčeni po veklu, dá se jakžtakž projít.

Sluníčko se kloní za vršky a říkám si, že už snad žádnou zvěř nenafotím. „Divočák nahoru,“ ozývá se náhle odspodu leče. Podle praskání větví míří k nám. Kontroluji rychle nastavení foťáku. A je tady. Vystřelit na tenhle kapitální kus puškou by bylo drahé. Já několikrát mačkám spoušť fotoaparátu. Zásah – povedlo se.

Zážitek s prasetem přichází i o pár desítek metrů dál. Za štěkotu psů se jeden „lončák“ (zhruba rok starý kus) vyřítil přímo proti naší leči. Jak vidí honce, stáčí to dolů ze „sjezdovky“ rychlostí dělové koule. „To nemůže ubrzdit,“ pokouším se o vtip. „Vezme to do protikopce,“ kontruje pohotově Míra Liška. Jen co jej ztratíme z dohledu, padne rána. Večer se s divočákem uvidíme ještě jednou.

Výřad

Leč končí opět na cestě ke Křiništi. Koukám po chlapech, jestli toho mají „plné kecky“ jako já. Některým je i přes šedesát, ale humor je neopouští. „Tak proti tomuhle je výstup na Sněžku nedělní procházkou,“ pokouším se o přirovnání směrem k předsedovi spolku. V leči na něm únava nebyla znát, ale teď je i on rád, že to máme za sebou. „Aspoň ti bude večer chutnat pivo,“ zamrká spiklenecky Míra Liška.

Už se šeří, když dorážíme ke hracholuské škole. Práce ještě zdaleka nekončí. Ulovená zvěř se z těžko přístupného lesa musí dopravit k místu výřadu. „Zastřelený kus rozhodně nepatří střelci. Je majetkem mysliveckého spolku. Pokud by zvěřinu lovec chtěl, musí ji odkoupit,“ vysvětluje hospodář sdružení. Mezitím vyplňuje identifikační karty a připravuje ulovené kusy na odevzdávku.

Je už tma, když se lovci schází k slavnostnímu výřadu. V obdélníku ohraničeném chvojí leží vyrovnaná zvěřina. Lišky, zvěř vysoká, divočáci. Mezi zuby má každý kus úlomek větvičky jehličí – poslední hryz. Prastarým rituálem lovci vzdávají poctu padlé zvěři.

Sláva Vaic

Myslivecké sdružení Čertovka Hracholusky:

– přes 500 ha polní honitby

– přes 500 ha lesní honitby

Na naháňce se 19. 11. sešlo:

29 lovců a 20 honců

21 loveckých psů

Celkem bylo střeleno a odevzdáno:

9 selat divočáka a 4 lončáci

2 kolouchové jelena siky

1 laň jelena siky

3 lišky