Oba ženské elementy musely svou přítomnost obhájit před soudem.

Převlečená za chlapa na Pěkné v Šanově a před soudním stolcem

„Co nám to sem vlezlo? …Ženská!“

ŠANOV. Posvícení a pondělní Pěkná patří neodmyslitelně k podzimním povyražením. Některé jsou však svým způsobem specifické. K nim patří i Pěkná v Šanově, která je oživena dopoledním zasedáním soudního stolce, kam mají přístup pouze muži. Tento zvyk byl v minulosti porušen pouze jednou, a to když se v Šanově narodila dvojčata. Tehdy směla jejich babička chvíli posedět s chlapy. Zvyk se soudním dvorem se v Šanově zrodil už v padesátých letech, kdy tehdejší národní výbor opomněl vybudovat osvětlení v jedné z ulic. Tehdy se místní rozhodli řešit věc hned a po svém – soudem. A od té doby přetrvává tradice do dnešních dnů. Na letošním soudu však padlo dlouhodobé tabu.

Zkažený víkend

Víte, jak málo stačí, abyste měli zkažený víkend? Jeden telefonát od šéfredaktora v pátek odpoledne: „V pondělí je v Šanově Pěkná, nepouštějí tam ženské ani novináře, co kdyby ses převlékla za chlapa a jela tam?“ Jsem právě na oslavě sedmaosmasátin sochaře Miroslava Pangráce, tak o návrhu moc nedumám a přitakávám. Možná mi to v tu chvíli dokonce připadá jako dobrý nápad. Po chvíli se mi však začnou v hlavě trousit pochyby – v převleku a ještě s foťákem pozornosti jistě neujdu. Obracím se tedy na vedle sedícího kamaráda a kolegu z Amfory Petra Nejmana, zda by nejel se mnou a nepořídil fotodokumentaci. Petr, možná také lehce ovíněn, přikyvuje, čímž je pro páteční den, vše vyřízené.

Pánské záchody?!

První pochyby o správnosti mého rozhodnutí se začínají objevovat v sobotu. Hledám kalhoty (vhodné nemám, takže nakonec poslouží džíny přešité po synovi), v saku vypadám, jako bych ho zdědila po ramenatém strýci. Problém nemám snad jen s košilí a kravatou. Po chvíli štrachání nacházím i klobouk, kterým chci překrýt vlasy. Ale když se ustrojím, pochyby narůstají. „Chtělo by to alespoň paruku a kníry,“ konstatuje dcera a dodává: „Vypadáš prostě jako převlečená ženská. A mami, to budeš chodit i na pánské záchody?“ Doufám, že až se ukážu v práci, nebude nikdo chtít, abych jela. Přesto se ještě v neděli snažím sehnat paruku a knír, ale marně. Po částečně probdělé noci, je tu pondělí a první co slyším od Slávy Vaice, je otázka: „Máš převlek?“ Snažím se vysvětlit, že hodně nedokonalý. „To nevadí, po pár pivech tě chlapi nepoznají, uvidíš.“

Soud = pokuty

Jeden z kolegů mě připravuje na to, co mě čeká: „Za všechno se platí pokuty. Třeba deset piv jen za to, že jsi tam poprvé.“ Po tomto se mi nechce jet se dvěma stovkami v peněžence, tak žádám šéfredaktora o zálohu. S pětistovkou v ruce a se Slávovým ujištěním, že o mně v Šanově ví několik lidí, se cítím klidnější. Převlékám se, vážu kravatu a vyrážím. „Ještě náušnice! A co prstýnek,“ vrací mě od dveří kolega Bednařík. Zatěžkávací zkouškou je už cesta k autu. Lidé na mě koukají jako na podezřelé individuum. U auta čeká Petr v obleku, svůj slib dodržel, takže nemusím jet sama. „Kdybys něco řekla, půjčil bych ti svoje sako, to by ti padlo líp,“ ubezpečuje mě v tom, co už dávno vím – vypadám jako strašák do zelí. Cesta trvá chvilku, takže co nevidět parkujeme před Hospodou U Doutníka a vcházíme dovnitř.

Co to sem vlezlo?

Stoly jsou téměř plně obsazeny chlapy všech věkových kategorií. Na první pohled to vypadá, jako by si v Šanově dala sraz místní mafie, chybí jen klobouky (ten mám jen já) a tmavé brýle. Tu správnou atmosféru dodává plížící se clona z cigeretového dýmu, svíčky na stolech a půllitr před každým z mužů. Trápím se s hledáním místa a pozoruji pohledy, které mluví jasnou řečí – co nám to sem vlezlo? Několik volných židlí je až na konci sálu. Cestou k nim však „vypadávám z role“, když vidím známého a automaticky pozdravím. Zaostří, a když procházím kolem, nadzdvihne mi sako i košili s poznámkou, že chce kontrolu. Říkám, že snad vidí správný poklopec... Nechá mě jít, takže usedám, Petr vybaluje foťák a děláme, jako že tam patříme. Zasedání šanovského soudního tribunálu právě začíná.

Je tu ženská!

Nejprve je před porotu předvolána zpěvačka kapely Melodie, neboť i ona porušila zákaz. Poté, co usedne, se od našeho stolu ozve – je tu ještě jedna ženská. Čekám, co bude dál. Když se soudce ptá kde, ukáže nějaký vtipálek na mladíka s dlouhými vlnitými vlasy. „Pokud někdo ví, že je tu další žena, ať ji sem předvede,“ vyzývá předseda soudu. Nikdo se však nezvedá. Pak změní předseda výzvu: „Pokud je v sále žena, ať předstoupí.“ Nedá mi to, zvedám se a jdu odevzdaně před soudní stolec. Evidentně spokojená s mým přiznáním je zpěvačka: „To jsem ráda, že v tom nejsem sama...,“ říká a po chvíli pronáší svou obhajobu, či spíše výhrůžku: „Klidně budu za dveřmi, když mě tu nechcete!“ To zabírá, zpěvačka může zůstat. V mém případě chce soud vědět, kdo jsem a co mě vedlo k tomu sem přijít a převléknout se za chlapa. Vysvětluji, jak k celé situaci došlo a jsem propuštěna bez pokuty. Tu však okamžitě vyfasuje Petr za pořizování fotodokumentace. Musí zaplatit deset piv a slíbit, že nebude dělat žádné kompromitující snímky.

Panáka na „ex“ jsem zvládla.

Pokuta pět piv

Po vyřešení ženské otázky, následují další body jednání. Mezi první patří pasování – dědků, prvních otců i přivítání nových občanů (těch, co se letos přihlásili k trvalému pobytu). Nechybí ani vzpomínka na ty, co odešli, během níž zní sálem tklivá melodie a všichni povstávají. Pak předseda vyzývá, aby se přihlásili ti, kteří jsou poprvé na Pěkné. „Lenko, běž...,“ nenechá mě sedět Dušan Žáček. Jeho všímavost mě stojí pět piv, takže vytahuji šéfredaktorovu zálohu. Druzí dva předvolaní musí prozradit, kolik je jim let a proč ještě na Pěkné nebyli. Můj věk nikdo naště­stí znát nechce a proč jsem tam poprvé, je asi každému jasné. Takže platím, vracím se ke stolu a děkuji bohu, že během následující hodiny patří soudní stolice už jiným provinilcům.

Hříšní fotbalisté

Jako první přichází na přetřes turnaj v kopané v Petrovicích. Předsedající vyvolává fotbalisty a seznamuje je i posluchače s prohřeškem: „Skončili poslední, zmazali se a než přijeli do Šanova, přepsali diplom na první místo. Pak chtěli po starostovi, aby jim zaplatil panáky za dobrou reprezentaci obce.“ Fotbalisté se však umí bránit: „Byli jsme oceněni jako první, ale skončili jsme osmí. Cestou domů jsme pili pivo a diplom se nám taky rozpil. Z osmičky pak snadno byla trojka a my přijeli do Šanova se ctí.“ Šanovská vlajka, kterou měli fotbalisté sebou, byla vzata jako polehčující okolnost, takže je vylepšování výsledku přišlo na pět piv a mohli jít.

Džentlmen Šanova

Během soudního přelíčení se však projevilo i to, jací džentlmeni žijí v Šanově. O co šlo, objasnil sám „obžalovaný“: „Vracel jsem se z Plzně a musel jsem natankovat, tak jsem zastavil u pumpy v Kaznějově. Uviděl jsem nějakou ženu, jak táhne bombu, tak jsem se nabídl, že jí pomůžu a hodím jí to do auta, ale ona nesla bombu domů. Po třech kilometrech jsem si uvědomil, že jsem u pumpy nechal odemčené auto, přesto jsem bombu donesl a mastil zpátky. Auto tam naště­stí bylo a pumpařka mi řekla, že tohle ještě nezažila.“ Tohoto „hříšníka“ se soud rozhodl odměnit glejtem – Džentlmen Šanova. „Ale pět piv zaplatíš,“ zněl dovětek.

Šanovský exhib

Další z projednávaných stížností prý dorazila z rakovnické obce baráčnické. Jedna z občanek Rakovníka si v ní stěžuje na bývalého šanováka, který chodí nahý kouřit na balkon. „Šanovský občan je zvyklý, že nikdo na nic nekouká a najednou přijde do Rakovníka, kde je vše osvětlené a stačí jedna starší občanka a stížnost je na světě,“ projevil soud pochopení a vyzval obžalovaného, aby se ke kauze vyjádřil. „Ti blbci udělali na balkonu nízkou podezdívku, jinak bych tam mohl chodit a nikdo by nic neviděl,“ znělo jeho prozaické vysvětlení. Rozřešení bylo v tomto případě jasné: „Dej deset piv a choď kouřit dál, ať uděláš bábě radost.“

Přepadl hospodu

Málokoho by asi napadlo, že v této pokojné obci žije i muž, který přepadl hospodu Na Hrádku. Přesto tomu tak je, a i tento příběh má své vysvětlení: „Zavolal mi kamarád a chtěl, abych přijel a udělal nějakou srandu. V autě jsem našel plastovou pistoli, číro a černý brejle, tak jsem si je nasadil a za pas strčil pistoli,“ vypráví výtržník a pokračuje: „U popelnic jsem ještě našel kufr, tak jsem ho vzal a vletěl do hospody. Tam všechno ztichlo, jen hostinská stihla zavolat policii. Než jsem udělal cokoliv dalšího, byli tam a mířili na mě. Nevěděl jsem, co mám dělat, strhl jsem číro a omlouval jsem se, že jsem ve stresu, že to byla jenom legrace. Naště­stí pochopili.“ Přestože si „lupič“ nic nenahrabal, musel zaplatit pět piv. Zajímavých kauz bylo ještě víc, našli se i jedinci, kteří své vysvětlení podali ve verších, přesto vtipné soudní jednání skončilo a početné publikum opět zamířilo k baru.

Na panáka

Chystám se zmizet, abych nekazila pánskou jízdu. Ale tak rychle to přece jen nejde. „Co pijete,“ ptá se jeden ze Šanováků, kterým moje přítomnost až tak nevadí. „Becherovku,“ odpovídám nesměle, vědoma si toho, že alkohol se nemá míchat a „bechera“ jsem už vypila u soudního stolce. U baru chlapi pozorují, zda ho tam „kopnu“ a pak se nechávají se mnou vyfotit. Panáka mám v sobě, tak rychle pryč. Ale je tu další, tentokrát známý pořadatel z KC, prý ho nemohu odmítnout. Následuje tedy další panák. Ale teď už vážně mizím, nechci být „našrot“, takže odmítám další pozvání s tím, že za rok. Ale jaká bude příští Pěkná, si asi nechám ujít. Při odchodu totiž potkávám Šanováka, který je porušením pravidel vážně rozhořčen: „Naštvalo mě to a za to můžete vy,“ říká mi celý brunátný v obličeji. Raději rychle opouštím sál, ale cestou ještě musím... hádejte kam. Věřte, nebo ne, s klidem jdu na dámy.

Lenka Pelcová