RAK Team po závodě. Zleva Martin Remar, Ladislav Bodó, Richard Dvořák a Kamil Němeček.

Potřetí se zúčastnil rakovnický tým jednoho z nejtěžších extrémních závodů na světě

Dolomitenmann – RAK Team lepší než vloni

LIENZ/RAKOVNÍK. Red Bull Dolomitenmann patří k nejtvrdším extrémním týmovým závodům na světě. Letošního 24. ročníku se v sobotu 10. září zúčastnilo 109 týmů – 30 profesionálních a 79 amatérských. Mezi 436 závodníky byla také čtveřice „drsných“ mužů z Rakovníka. RAK Team se již potřetí pokusil zdolat nesmírně těžkou trať ve čtyřech sportovních disciplinách – horském běhu, paraglidingu, kajaku a mountainbiku. Do rakouského městečka Lienz vyrazil v osvědčené sestavě – Richard Dvořák (běh), Kamil Němeček (paragliding), Martin Remar (kajak) a Ladislav Bodó (bike).

Vražedná trať

Pořadatelé připravili pro závodníky trať, jakou žádný jiný adrenalinový podnik nenabízí. První v pořadí byl tradičně dvanáctikilometrový běh s převýšením 1767 metrů. Začínalo se na náměstí v Lienzu a cíl byl v dolomitských Alpách ve výšce 2440 metrů nad mořem. Poté přišli na řadu paraglidisté, které čekal kilometrový běh s padákem a dva lety, aby se dostali do Leisachu ve výšce 680 metrů. Pak se pomyslného štafetového kolíku chopili kajakáři. Nejprve museli přebrodit řeku Drávu, absolvovat šestimetrový skok z rampy do vody, zdolat šestikilometrový slalom na divoké vodě, z toho kilometr proti proudu, provést eskymácký obrat a po běhu s kajakem na zádech či v ruce řekou Isel vyslat do boje posledního borce – bikera. Pro jezdce na horském kole připravili pořadatelé dvaceti sedmi kilometrovou trať s převýšením 1690 metrů. Ta vedla po krkolomných cestách a byla zakončena sjezdem znovu na náměstí do Lienzu. Každý závodník bojoval nejen s časem a soupeři, ale především sám se sebou. V tomto závodě si všichni sáhnou až na dno svých sil. Kdo to neudělá, nemá šanci na úspěch.

Závod „rozběhl“ Richard Dvořák. Na snímku uprostřed s číslem 106.

Běžec přijel na doraz

Po zkušenostech z minulých let přijeli rakovničtí borci do Lienzu už v úterý, aby se pořádně aklimatizovali a potrénovali. Ovšem ne všichni: „Richard Dvořák nastoupil do služeb armády a právě prodělává tvrdý výcvik. Takže se k nám připojil až v pátek odpoledne. Přijel pořádně unavený. Říkal, že za poslední týden spal tak sedm hodin dohromady. Takže šel na start z voleje,“ říká Láďa Bodó. „Bylo to obdivuhodné. Já jsem si šel s přítelkyní Markétou běžeckou trať projít a po třech a půl hodinách jsme to vzdali. Vůbec nechápu, jak tam někdo může běžet,“ kroutí nechápavě hlavou Martin Remar. Únava i nedostatek tréninku samozřejmě udělaly své. Richard zaběhl trasu za 2:04:09,8 hod., což byl téměř o 10 minut horší čas, než vloni. Přesto předával štafetu na 53. pozici, tedy o místo lépe, než před rokem.

„Letos to byl takový podivný závod. I když polovina týmu měla proti loňsku velké časové ztráty, přitom jsme celkově dopadli lépe. Vysvětluji si to tím, že muselo dojít k propadu celého startovního pole. Zřejmě udělaly své změny, které na trasách pořadatelé provedli,“ snaží se přijít záhadě na kloub Kamil Němeček.

Soupeř ho sestřelil

Smolařem výpravy se opět stal paraglidista Kamil Němeček. Zatímco před rokem si poranil kotník poté, co ho „shodil“ startující vrtulník pořadatelů, letos ho potkal ještě větší karambol. Kamil přiznává, že z toho byl hodně špatný, protože se cítil na velmi dobrý výkon. Jenže…

„Když jsem se po úvodním běhu chystal k prvnímu letu, do startu snad zbývaly dvě, tři vteřiny, najednou z boku přiletěl jeden ze soupeřů a narazil do mě. Spadli jsme do suťoviště a zamotali jsme se do sebe. Trvalo hroznou dobu, než jsme padáky rozmotali a já jsem mohl odstartovat. Ztratil jsem určitě 12 až 15 minut. Když jsem dolétl na mezipřistání, byl jsem z karambolu úplně rozhozený. Snažil jsem se zabrat co nejvíc, aby se Martin, který šel po mně, vyhnul hromadnému startu, ale šlo to ztuha. Druhý let dopadl naště­stí dobře a stihl jsem předávku jen tak, tak. Můj výsledný čas byl příšerný – 57:12,5 minut. Přitom vloni jsem zdolal trasu za 48 minut a letos jsem se cítil na 42 minut. Je to k naštvání, když takhle dopadnete kvůli chybě někoho jiného,“ říká s hořkostí v hlase Kamil ještě čtrnáct dní po závodě. Zajímavé je porovnání obou Kamilových letů. V první sekci skončil na 81. místě s časem 39:10,3 min., ve druhé na 15. místě s časem 18:02,2 minuty. Martinovi předával štafetu jako 69. v pořadí.

Martin Remar se pere s peřejemi řeky Drávy.

O dvě minuty lepší

Podle Martina Remara byla kajakářská trať těžší než před rokem. Pozměněná byla jak slalomová část, tak i branky v dolní části u kataraktu. „Zejména jedna branka u kataraktu byla vražedná. Při tréninku jsem si ji zkoušel projet. Jednou jsem ji dal, podruhé ne. Když jsem pozoroval soupeře, tak takových 40% ji v tréninku vůbec neprojelo,“ popisuje Martin a dodává, že letos měli kajakáři na zdolání branek dva pokusy.

„Na startu jsem byl strašně nervózní. Vůbec jsem nevěděl, co je s Kamilem. Takové zpoždění, které měl, není u něj normální. Věděl jsem, že se mu něco stalo. Docela jsem si oddechl, když jsem ho viděl přilétat,“ přiznává Martin Remar. Samotný závod probíhal docela dobře. Martin projel – až na jednu výjimku – všemi brankami bez problému. I když měl čas 0:45:58,4 min., tedy skoro o dvě minuty lepší než před rokem, nestihl předat štafetu Láďovi Bodó včas.

„Když jsem se blížil k předávce, slyšel jsem odpočítávání pro hromadný start cyklistů. Do předávky nám chyběla minuta, takže Láďa musel jet z hromadného startu,“ konstatuje Martin, který předával jako padesátý devátý.

Záda bolela, jinak pohoda

„Mně to nevadilo, dokonce si myslím, že pro cyklistu je hromadný start možná i výhodnější. Kdybych jel půl minuty před pelotonem, stejně by mě nejspíš dohonil. Takhle jsem jel prvních pět kilometrů v pohodě v balíku,“ říká Láďa Bodó. Bikeři měli do kopce trasu stejnou jako před rokem, z kopce se nepatrně lišila. „Jelo se mi docela dobře, jenom mě trošku zlobila záda. Chytla mě v pondělí a skoro celý týden jsem se nemohl ohnout. Cítil jsem je hlavně při jízdě do kopce,“ popisuje Láďa zdravotní indispozici, kterou ale vůlí překonal a do cíle v Lienzu dojel na 52. místě v čase 2:03:06 hod., což bylo o sedm a půl minuty rychleji než vloni.

Biker Ladislav Bodó přijíždí do cíle.

Češi na špici

Podobně jako v minulých ročnících nastoupilo do letošního závodu Red Bull Dolomitenmann hodně českých týmů. Celkem 16, z toho 12 v kategorii amatérů. Několik dalších družstev mělo ve svých řadách jednoho-dva Čechy. Vítězem v kategorii profesionálů se stal mezinárodní tým Robotunits, který náročnou trasu zvládl za 3:55:01,7 hod. Kategorii amatérů vévodil česko-slovenský tým Odlo/Giga sport 1(Oto Dlabaja, Ondřej Raab, Kristian Hynek a Zdeno Vacke) s časem 4:13:02,9. Náš RAK Team Rakovník obsadil v konečném pořadí 53. místo. Jeho konečný čas byl 5:50:26,7. Oproti loňsku si polepšil o pět míst.

Kluci z RAK Teamu hodnotí svoji letošní účast s rozporuplnými pocity. „Škoda, že se nám přilepila smůla na paty. Určitě jsem měli letos na víc, věřili jsme, že naše časy budou lepší. Hlavně smolař Kamil byl ze svého výkonu hodně špatný. Skoro celý večer nemluvil. Ale jsme tým a myslím, že jsme se navzájem podrželi. Atmosféra byla opět úžasná, zájem diváků byl obrovský. Příští rok bychom chtěli jet znovu, protože si myslíme, že všichni máme určitě rezervy, takže je šance na ještě lepší umístění,“ hodnotí účast RAK Teamu Martin Remar a Láďa Bodó ho doplňuje: „Musíme také posílit naše zázemí. Jeden člověk na všechno nestačí. Chceme poděkovat Markétě Macákové, která nám tlumočila, fotografovala, jezdila… na všechno byla sama a moc nám pomohla. Stejně tak děkujeme i městu Rakovník a firmě Triton, kteří nás finančně podpořili,“ dodává zkušený rakovnický biker.

Tomáš Bednařík