Lenka Poulová si s klokany docela dobře rozumí.

Australský pobyt není jen o prosluněných plážích, ale především o tvrdé práci

Lence je mezi klokany dobře, ale za rok se vrátí domů

O Lence Poulové jste mohli před časem číst na stránkách Raportu poměrně dost často. Její výkony v plážovém volejbalu dosahovaly nejvyšších parametrů. V šestkovém volejbalu hrála 1. ligu za VK Jižní Město – Chodov, v beach-volejbalu patřila k české špičce. Najednou tato rakovnická rodačka (* 1982) ze stránek médií zmizela a už téměř půldruhého roku o ní není skoro slyšet. Na otázku proč? je jednoduchá odpověď. Lenka se vydala „na zkušenou“ k protinožcům – do daleké Austrálie. Využili jsme jejího červencového pobytu v Rakovníku a požádali ji o rozhovor. S úsměvem jí vlastním Lenka souhlasila, i když měla program, tak říkaje, k prasknutí.

Lenko, slyšel jsem, že prý nejste právě cestovatelský typ. Jak s tím koresponduje váš odlet k protinožcům?

Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych někdy odletěla do Austrálie. Krátké dovolené v Evropě, to ano, ale tak daleko a na tak dlouho, to jsem si vůbec nedovedla představit. Jsem spíš domácký typ, radši jsem tady v Čechách, ale na druhou stranu mě zase lákala ta příležitost. Zkusit si, jestli zvládnu být takhle daleko od domova.

Jak k tomu vůbec došlo?

Měla jsem v Austrálii přítele a rozhodla jsem se odjet za ním. Zkusit tam žít, studovat a pracovat. Je to Čech, s kterým jsem se seznámila tady.

Takže jste neodjížděla do úplně neznámého prostředí…

Měla jsem sice kde bydlet, ale jinak tam bylo pro mě všechno nové. Naště­stí jsem docela slušně uměla anglicky a domluvila jsem se. To byl základ. Ale přesto nebyly začátky lehké. Začala jsem chodit do školy a musela jsem si najít práci, abych se uživila. Berou nás tam jako Ukrajince, mnozí neví, kde vůbec Česko je. Získat nějakou lepší práci pro lidi, kteří přijedou do Austrálie na studentské vízum, není právě snadné.

Jak se v Austrálii shání práce?

Složitě. Obcházela jsem bary a restaurace a ptala se tam, zda by pro mě neměli nějakou práci. Hodně záleží na ště­stí. Nebo musíte mít známé, kteří vás doporučí. První dva měsíce jsem prožívala velký stres, protože jsem nemohla žádnou práci najít. A nájem za byt se tam platí týdně. Takže je dobré, když se vydáte do Austrálie, mít určitou sumu peněz, abyste přežili první měsíce, než si najdete práci.

Nakonec jste ale práci našla…

Lenka na skok doma.

Našla. Když jsem ji hledala, zažila jsem i komické situace. Třeba se mě ptali: „Víte, co jsou to sendviče?“ Nebo: „Vařila jste někdy kávu?“ Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělají legraci. Nakonec mě přijali v „české“ restauraci Prague, která se nachází v centru Sydney. Je tam český a slovenský personál, vaří se česká jídla a podávají česká piva. Dopoledne jsem chodila do školy a od 16 hodin jsem pracovala v této restauraci jako servírka. Tuhle práci jsem dělala asi čtyři měsíce a pak mi majitel nabídl, že můžu dělat dva dny v týdnu manažerku s tím, že budu mít celou restauraci na starosti. A to dělám prakticky dodnes.

Když jsem přestala chodit do školy, sehnala jsem si ještě druhou práci – od rána pracuji v kavárně, kde jsou dvě Brazilky a Řek.

Jaká klientela je v restauraci Prague?

Chodí tam pravidelně asi 20 procent Čechů, hlavně studenti a turisté. Zbytek jsou Australané nebo Češi, kteří tam už dlouho žijí. V Austrálii nejsou lidé zvyklí vařit večeře doma a raději se jdou najíst do restaurace. Mluví se tam anglicky. Když ale přijdou Češi a neumí moc anglicky, tak s nimi mluvíme česky. Někdy se stane, že tam zavítají i známé osobnosti. Třeba tam přišli čeští tenisoví reprezentanti Radek Štěpánek a Petra Kvitová, střelkyně a olympijská vítězka z Pekingu Kateřina Emmons a taky muzikanti z kapely Čechomor. S Radkem Štěpánkem jsem se dokonce nechala vyfotit.

Jak to bylo s vaší školou?

V Austrálii existuje několik možností. Buď můžete studovat na vysoké škole, podobně jako u nás. Nebo na jazykové škole, což je nejjednodušší a nejlevnější varianta. Nebo na odborné škole, která trvá dva roky. Je to bakalářské studium. Všechny školy si musíte platit z vlastního a není to právě levná záležitost. Já jsem studovala na jazykové škole, chodila jsem tam rok a udělala si certifikát Cambridge. Studovala jsem angličtinu.

Máte vůbec čas na sport?

Když jsem přiletěla do Austrálie, začala jsem se zajímat o volejbal šestkový, halový i plážový. Je tam spousta možností hrát plážový volejbal. Prvního tři čtvrtě roku jsem byla na třech turnajích s kamarádkou z Čech, ale pak jsem neměla s kým hrát a bylo to náročné i časově. Posléze jsem se dala dohromady s děvčaty, s nimiž chodíme hrát pravidelně o sobotách a nedělích. Navíc chodím plavat a běhat. Šestkový volejbal jsem mohla hrát za jednu fakultu, prošla jsem i výběrem, ale bohužel jsem nemohla chodit trénovat dvakrát týdně.

Austrálie, to jsou pro Čecha klokani, medvídci koala a spousta jedovatých hadů…

Samozřejmě, v Austrálii je spousta jedovatých hadů. Ve městech jich není tolik, jako v buši a v národních parcích (smích). Dost s přítelem cestujeme, hodně jezdíme do přírody, ale ještě jsem žádného neviděla, i když bych ho třeba chtěla vidět. Jsou plaší a většinou utečou. Oni pověstní útoční hadi žijí ve vnitrozemí. Spíš bych se bála pavouků, ti jsou tam také a jsou hodně jedovatí. A na ty můžete narazit kdekoliv.

Také klokanů je v Austrálii hodně. Hlavně ve volné přírodě. Jako my máme psy a kočky, tak Australané mají klokany. Vidíte je hlavně ráno a večer. Opravdu jsou jich mraky. Ale nechají člověka přiblížit maximálně na čtyři metry, pak utečou. Krmit se nenechají, jen ti ochočení.

Koalky nejsou tolik vidět. Jsou ukryti v korunách stromů a moc se nehýbou. Většinu dne prospí. V buši jich je ale hodně. Ve volné přírodě jsou vidět i pštrosi a velbloudi. Vůbec jsem netušila, že tam jsou.

Na skalním útesu nad mořem.

Už jste viděla původní obyvatele Austrálie?

Ano, Aboridžince jsem už viděla. Ve městech ale moc nejsou. Žijí ve svých domečcích v přírodě a turisty nevyhledávají. Když jsme jeli na severu Austrálie džunglí, narazili jsme na jejich obydlí. Jsou snadno rozeznatelní: jsou hodně tmaví, mají velké nosy. Hodně jich žije u Uluru, což je jejich posvátná hora. Jinak nejsou téměř vidět, protože se straní civilizace.

Máte možnost sledovat v Austrálii dění u nás doma?

Víceméně jen na internetu, ale to jen občas, protože chodím z práce do práce a vracím se pozdě domů. Dívám se hlavně na volejbal, a to i na rakovnický. Moc mě potěší, když se mi někdo ozve, a když můžu, tak mu hned odpovím. Vím, jaké je to čekat na maily.

Co byste poradila všem, kteří se chystají odjet na čas do Austrálie?

Nesmí se bát letadla, měli by umět alespoň základy angličtiny, aby se dorozuměli a mohli si sehnat práci. Měli by mít s sebou určitou částku peněz, kdyby nemohli hned najít práci. Škola na půl roku stojí asi 80 tisíc Kč plus 40 tisíc na bydlení a jídlo. Jezdit se stovkou v kapse nemá smysl. Nebát se nových dobrodružství. Doporučuji jet s někým, ale není třeba mít obavy, když jedete sami, protože v Austrálii je spousta lidí, kteří vám rádi poradí a pomůžou.

Jak se lze přihlásit ke studiu na nějaké australské škole?

Škola se zařizuje přes agenturu, která funguje v Austrálii a má pobočku i v České republice. Jmenuje se Australia Online. Její kanceláře jsou v Praze, Brně a Olomouci. Je spolehlivá a opravdu se studentům věnuje. Skvělé je, že agentura vám zařídí i vízum.

U škol většinou není ubytování, ale funguje tam „homestay“ – to znamená, že jsou tam rodiny, které nabízejí studentům ubytování na půldruhého měsíce, než si najdou něco svého. Takže ubytování si zaplatíte u agentury i se školou, australská rodina vás vyzvedne na letišti a nemusíte se o nic starat. Vysvětlí vám, jak to ve městě funguje, kam můžete jít, kam ne…

Nenapadlo vás, že byste si pobyt protáhla na delší dobu, nebo v Austrálii zůstala natrvalo?

Když jsem odjížděla, tak to bylo s tím, že tam budu půl roku. Pak z toho byl rok a nyní je to už rok a půl a stále se nevracím. Dovedu si představit, že budu v Austrálii třeba pět let, ale natrvalo ne. Už mi není dvacet, ani pětadvacet (smích). Příští rok se chceme vrátit. Ještě chceme trošku cestovat. Projet Austrálii, Tasmánii a Nový Zéland. Když už jsme tam, chceme něco vidět. Až se vrátíme, tak uvidíme, jak to tu bude fungovat. Když to nebude fungovat, máme tam dveře stále otevřené. Přítel už má pas rezidenta, já jsem si o něj zažádala, takže se můžeme do Austrálie kdykoliv vrátit a pracovat tam.

Tomáš Bednařík