Radost na střídačce.

Futsalista Petr Šnídl reprezentoval ČR na mistrovství světa v Kolumbii

Celníci kvůli drogám zabavili míče, pak chtěli autogram

Další cestovatelský špendlík zapíchl do své fotbalové mapy světa rakovnický futsalista a sálový fotbalista Petr Šnídl. V březnu odjel na mistrovství světa v sálové kopané, které hostila Kolumbie. Pro Petra to byl po dvou letech opět návrat do Jižní Ameriky. Předchozí mistrovství světa totiž hostila Argentina. Nyní se k jeho cestě vracíme v prázdninovém rozhovoru.

Jak moc bylo složité dostat se do nominace?

Podzim nebyl zrovna jednoduchý, protože mě stíhalo jedno zranění za druhým. S trenérem jsem byl ale domluvený, že mě do Kolumbie chce a že to bude záležet jen na mně a na tom, jak budu zdravotně v pořádku. Po Vánocích už se to herně i zdravotně zlepšilo, tak jsem do Kolumbie odjel. Jinak na MS se tým kvalifikoval tím, že skončil na třetím místě na ME, které se konalo v Kalinigradu.

Cesta se asi protáhla, co?

Bylo to takové delší. Z Prachatic jsme jeli autobusem do Mnichova. Z Mnichova letěli do Paříže a odtud do Bogoty. Z Bogoty jsme dále letěli vnitrostátní linkou ještě do Bella, kde jsme měli svoji skupinu. Jenom jedenáct a čtvrt hodiny se letěla trasa Paříž – Bogota. Celkově tedy z Mnichova až do Bella skoro sedmnáct hodin. Bylo to hrozný, ale dalo se to přežít. Pustíš si film, dáš si pivko, usneš (smích).

Poprvé jsi měl ale s odjezdem problém.

Jenom malej (smích). Bohemka, kde hraji nejvyšší soutěž futsalu, mě nechtěla pustit. V tu dobu se hrálo play-off a že prý jsem kapitán a že jsem klíčovým hráčem a kdesi cosi. Přitom já už v listopadu nahlásil na Bohemce, kdy odlétáme, aby se snažili zápasy přeložit, abych chyběl co nejméně. Nic se ale nepřeložilo, a tak jsem chyběl dva zápasy. Vlastně čtyři. Den před odletem jsem byl na zápase, ale trenér mě nepostavil a stejně se zachoval, když jsem přijel.

Petr Šnídl

Když jsi slyšel naléhání Bohemky, přemýšlel jsi, že bys do Kolumbie nejel?

To určitě ne. Pozvánka z reprezentace se neodmítá a pro mě je to čest reprezentovat. Tímto způsobem jsem se také hájil a věřím, že už je vše urovnáno a nebude problém.

Kolumbie – stát s velkou kriminalitou. Byly obavy, aby se něco nestalo?

Určitě byly. Hlavně jsme nevěděli, co od toho čekat. Když jsme přiletěli do Bella, už byla tma, tak jsme říkali, že to bude hezká cesta na hotel. Na letišti strašně moc policajtů, což nám na psychice nepřidalo. Dokud jsme nezjistili, že ti policajti jsou tam kvůli nám. Nastoupili jsme do připraveného autobusu a jeli k hotelu. Samozřejmě s policejním doprovodem a pod houkačkami. Ráno jsme sedli znovu do autobusu a pod policejní eskortou odjeli na trénink. Tak to bylo vždy, když jsme přejížděli na zápasy nebo na tréninky. Jinak hotel byl v obrovském komplexu, který byl uzavřen a tam jsme se mohli pohybovat volně, ale vždy nejméně ve třech. Když jsme chtěli do města, muselo se to nahlásit a každá skupinka měla policajty jako ochranu. Už na začátku nám doporučovali, abychom nechodili do zapadlých uliček.

Jaká byla příprava na utkání?

Řekl bych standardní. Jenom při prvním tréninku jsme byli v šoku. Na palubovce byl nános prachu, jako by se tam mlela mouka. Na druhou stranu musím říct, že okamžitě přiběhla parta a palubovku setřela a na další tréninky už to bylo v pohodě.

Jak daleko byl postup ze skupiny?

Na jednu stranu blízko, na jednu daleko. Z každé skupiny postupovaly dva týmy. My měli ve skupině Mexiko, Paraguay a Venezuelu. Velkou neznámou pro nás bylo Mexiko, které jsme nakonec přehráli a zvítězili 4:0, což bylo pro soupeře hodně milosrdné. V tomto zápase se mi podařilo vstřelit dva góly. Ve druhém duelu na nás čekali v tu dobu úřadující mistři světa - Paraguay. To byl náš nejlepší zápas. Po mé asistenci jsme se dostali do vedení. Oni nás sice mleli, ale my bránili dobře. Bohužel v posledních dvou minutách před přestávkou jsme dvakrát inkasovali, a to rozhodlo. Ve druhé půlce jsme sice měli optickou převahu, ale vyrovnat se nám nepodařilo. Oni, když mají míč, tak ti ho nepůjčí. Mají to neustále přilepené u nohy a je těžké jim míč sebrat. V posledním zápase nás čekala Venezuela, která se nakonec ukázala v lepším světle než Paraguay, a jelikož jejich vzájemný duel skončil remízou, tak jsme museli vyhrát. Tady už to bylo v režii Venezuely, která vyhrála 5:2. Utkání s Venezuelou se hrálo hned druhý den, a to bylo moc rychle. Přeci jen jsme se hodně vydali s Paraguayi a s Venezuelou v závěru chyběla síla. Ono se taky na naše poměry hůře dýchalo. Hrálo se to hodně vysoko v nadmořské výšce a vzduch byl řidší. Kdybychom postoupili, tak jsme si to prodloužili jen o jeden zápas. Druhý ze skupiny šel na domácí Kolumbii. Pro nás byla škoda, že jsme nevyfasovali jinou skupinu. Takový už je ale sport.

Petr Šnídl si to vyřizuje se soupeři po faulu na spoluhráče.

Jaká byla medializace a divácká návštěvnost?

Neskutečná. Na naše zápasy chodilo kolem pěti tisíc lidí a na domácí Kolumbii seděli i na schodech mezi sedačkami. Tam bylo neskutečně narváno. Atmosféra vynikající. Jinak, co se týče medializace, pustil jsi televizi a pět kanálů se celý den věnovalo jenom mistrovství. Opakovaly se zápasy, přicházely živé vstupy, rozhovory s hráči. To sis myslel, že se hraje jenom sálovka. A při finále to byl hukot jako prase.

Při finále? To znamená, že jsme zůstali až do konce?

Přesně tak. Ona Kolumbie není za rohem a nikdy nevíš, jak dopadneš. Všechny týmy byly v dějišti až do konce, protože měly takto zabukované letenky a jejich přebukování by bylo dražší než týdenní pobyt. Po vypadnutí ze skupiny jsme byli převezeni do Bogoty, kde byl veliký komplex a v něm ubytované všechny zahraniční výpravy. Zde už byl režim volnější. Mohlo se do města, na procházku, ale pořád platilo, že nejméně ve třech.

Takže pěkná dovolená?

Nebylo to špatné, ale jenom jsme neleželi. Normálně se trénovalo a dokonce jsme odehráli tři přátelské zápasy. Uruguay jsme porazili 5:3, to jsem se jednou trefil. Pak jsme hráli s dvěma kolumbijskými týmy. S jedním jsme remizovali a s druhým prohráli.

Největší zážitek?

Určitě finále Kolumbie – Paraguay. Do haly se vměstnalo snad dvanáct tisíc lidí. My neměli lístky a venku před halou fronty jako blázen. Tak jsem zavelel a šli jsme zadem, kudy se dostávají do haly týmy. Ono finále Kolumbie – Paraguay, a my v českých soupravách. Chvilku nás nechtěl pustit, ale pak jsme to rukama nohama vysvětlili a byli jsme tam. Parádní sálový fotbal, parádní atmosféra. Kolumbie nakonec vyhrála titul mistrů světa. To byla show. Co dělali lidi, to se nedá vyprávět, to se musí vidět.

Před dvěma lety jsi byl v Argentině, nyní v Kolumbii. Dají se tyto dva šampionáty srovnat?

Když porovnám oba šampionáty, Kolumbie byla kvalitnějším mistrovstvím. Jak po organizační stránce, tak atmosférou. V Argentině jsou lidi neskuteční pohodáři. Mají pro tebe přijet v devět ráno, aby tě odvezli na trénink. Přijedou s půlhodinovým zpožděním a nic neřeší. Halu máš mít na trénink od deseti a třeba hodinu čekáš, až se uvolní, protože oni vyhověli na stejný čas dvěma týmům. V Argentině byly lepší pouze večerní vycházky a steaky, které neměly chybu. Jinak ve všem byla Kolumbie lepší. Hotely byly luxusní.

Ve volném čase došlo i na výlety.

Při cestě zpět nebyly problémy?

To víš, že byly. Na letištích jsou neskutečné kontroly a najednou přišel jeden celník, a co prý máme schované v míčích? My koukali jako blázni. A že prý tři míče jsou divné. Trenéři mávli rukou, že to jsou naše hrací míče a ať si je klidně nechají. Za chvilku přiběhli tři celníci. Každý nesl jeden náš míč. Už jsme se báli, co se bude dít. Oni vyndali fixu a každý se musel na míč podepsat (smích).

Co strava a co drogy?

Že by někdo přivezl nějaké drogy, tak o tom nevím. Jinak strava byla v pohodě. Hodně drůbeže a hodně rýže. Mají to tam jinak uspořádané. Jiný kraj, jiný mrav, ale dalo se to sníst. Někdo sice měl zažívací potíže, ale já mezi nimi nebyl. Mé tělo spaluje dobře (smích).

Co čeká Petra Šnídla do budoucna?

Za dva roky jsou v Kolumbii takové olympijské hry v neolympijských sportech. Kdyby zdravíčko vydrželo, tak bych se tam rád podíval. To bude asi vše. Už nejsem nejmladší a tělo taky bolí. Díky své bezvadné manželce jsem mohl procestovat mnoho zemí. Začíná období, kdy to musím jak manželce tak dětem začít pomalu vracet a být doma (smích).

David Svoboda