Olena Lagovská

Za tři měsíce se naučila česky, dnes je redaktorkou českého vysílání

Když nemáme peníze, krize nás nepostihne

Dalo by se říci, že Olena Lagovská nemá s Rakovníkem mnoho společného. Díky ní však zdobí obálku nedávno pokřtěné knihy Ivo Mičky „S Volyňskými Čechy v Žitomiru a v Rakovníku“ Ukrajinky v „šik“ krojích a její zásluhou zmíněný autor promlouval v českém vysílání žitomirského rozhlasu. Setkaly jsme se křtu knihy, kde byla jednou z kmoter. Během krátkého rozhovoru prozradila, jak se dostala k češtině, jak vzniklo české vysílání na Ukrajině, a vyprávěla i o tom, s jakými obtížemi se setkává, když chce přijet do Čech.

Pšššt!

„Žádné potvrzení, že by nějací moji předci pocházeli z Čech, nemám. Pouze moje maminka vzpomínala, že vždy, když se v rodině začalo mluvit o Češích, udělala babička pšššt..., aby se dále nepokračovalo,“ říká. „Myslím si, že to bylo stalinskou dobou a panujícím strachem. Vždyť kolik lidí zmizelo a kolik jich bylo posláno na Sibiř.“ Když začala pátrat po svých kořenech, zjistila, že nejčastěji se v rodinném rodokmenu objevují Poláci, k nimž se postupně přidávají Ukrajinci. Přesto v otcově linii našla příjmení, kde se objevovalo netypické kř.., př...

Sama prý neví, kde se v ní vzala láska k češtině. Jako čerstvě vdaná využila příležitosti vycestovat s manželem a ke svému dvouletému pobytu zvolili právě tehdejší Československo. „Bylo to za bývalého Sovětského Svazu, manžel – elektroinženýr se jako záložák přihlásil k vojenskému útvaru, já byla čerstvou absolventkou umělecké školy. Když mu nabídli práci v zahraničí, využili jsme příležitosti, protože to byla šance přivydělat si a pomoci rodině. Mohli jsme si vybrat ze tří zemí. Mongolsko, Německo a Československo. Mongolsko bylo daleko, vůči Německu jsem cítila určitou averzi, takže zvítězila ta tajuplná stránka našeho rodokmenu,“ pokračuje Olena Lagovská.

Propadnutí češtině

Pouhé tři měsíce pobytu stačily, aby začala mluvit česky, i když neměla učebnice a neznala abecedu. „Dělala jsem uklízečku, takže jsem měla dostatek prostoru učit se češtinu. Stačily mi noviny, rozhlas a komunikace s českými kamarády. Přesto ta rychlost byla zvláštní. Několikrát jsem si kladla za cíl naučit se polštinu, ale to se mi nedaří. Když k nám přijedou příbuzní z Polska nebo zavítám já k nim, začínám jakž takž mluvit až po několika dnech. Ale čeština do mě vlétla a zůstala,“ vypráví.

Po návratu domů si myslela, že na češtinu zapomněla. Díky své práci v rozhlase zjistila, že v Žitomiru existuje český spolek a propadnutí češtině bylo dokonalé. „Myslela jsem si, že se v ní zlepším, ale opak byl pravdou, přišla jsem na to, že jeho členové sice mluví česky, ale byl to trochu jiný, byť zajímavý jazyk. Přesto jsem se v něm kochala, až jsem se divila, odkud se to ve mně bere.“

Český spolek

Olga Lagovská prožila s českým spolkem sedm plných let. „Zpočátku pro nás byla jedna místnost velká, ale postupně, jak se spolek rozvíjel, nám čtyři nestačily. Učila jsem děti i dospělé češtině, pátrala po různých historických zajímavostech a přednášela o nich (často to bylo ze den na den). Založili jsme pěvecké sbory a dokonce jsem během těch sedmi let dosáhla cíle, po němž jsem toužila – bylo zahájeno vysílání v českém jazyce. Zpočátku jsme se scházeli jednou za čtrnáct dnů, pak třikrát za týden. Jezdili jsme i na české plesy, ale když jsme viděli krásné kroje jiných spolků, připadali jsme si jako chudáci. Tak jsem je nakonec ušila – jsou vidět na obalu knihy Ivo Mičky – a dokonale tím překvapila svou maminku. “ Tento zlatý věk ukončilo těžké životní období. „Otec byl paralyzován po mrtvici (leží už deset let), dcera byla po těžkém porodu a přišla jsem o mladšího bratra, který se staral o rodiče, takže jsem musela své aktivity v českém spolku nejprve přibrzdit a pak dokonce ukončit,“ vysvětluje.

Rádio Praha

České vysílání však pokračuje. „Nápad na ně se zrodil v Praze, když jsem zde pobývala na univerzitní stáži. Učila jsem se gramatickou češtinu. Nebyl to žádný výlet, tvrdě jsem pracovala, pořád něco studovala, hledala. Ještě pět let poté jsem místo potravin nosila v tašce knihy a slovníky,“ popisuje. Do ukrajinského rozhlasu se dostala po konkurzu na místo hlasatelky. Dnes už v něm strávila pětadvacet let z toho deset je u českého vysílání. Jeho zrod byl prý snadný. „Podařilo se mi to lehce, na ředitelství byli vstřícní a podpořili mě. Před sedmi lety jsem se dostala do kontaktu s oddělením zahraničního vysílání Rádia Praha a od té doby nastal informační boom. Dostávala jsem řadu už hotových pořadů, informací z historie, umění, vzdělání. Práce mě začala bavit tak, že si ani nechci představit, jak bych se bez ní cítila. Bohužel je pro mě rok od roku těžší a těžší se dostat do Čech,“ konstatuje prostý leč smutný fakt.

Studená sprcha

Ukrajinci musejí mít víza, a přestože by Olena Lagovská měla mít jako novinářka spolupracující se zahraničním vysíláním českého rozhlasu právo přijíždět bez problémů, není jí to umožněno. „I v případě této mé poslední cesty jsem si musela zařídit pozvání od svých kamarádů, přitom jsem jela na oslavy sedmdesátého pátého výročí zahájení zahraničního vysílání Rádia Praha. Podle vícekonzula v Kyjevě by stačilo, aby mi v Rádiu Praha vystavili potvrzení, že tolik a tolik let spolupracujeme a že nemají nic proti tomu, abych čas od času přijížděla.“

Z hovoru s ředitelem však vyplynulo, že není důvod, aby potvrzení vystavil. „Řekl mi, že mě pozvou, když něco pořádají, a když mě nepozvou, proč bych sem měla jezdit. Byla jsem z toho zaražená. Nevěděla jsem, jak to mám chápat, zda tady vůbec někomu na mé práci záleží. Je to taková studená sprcha, ale takových jsem už za těch deset let zažila hodně, ale ne z Ukrajiny.“

Poslední dvě návštěvy Oleny Lagovské v České republice dělí čtyři roky, což je pro žurnalistu, který dělá pořady o Česku v češtině mimo naše území, poměrně tristní. Přesto si nenaříká. „Nemáme problémy s penězi, když žádné nemáme, tak nás nějaká krize nepostihne. Nikdo nás nepodporuje, ale dokud jsme živí a bude nás to bavit, budeme vysílat,“ uzavírá.

Lenka Pelcová