Rakovnická air show je pořadatelským dítkem Jaromíra Hoblíka.

„S letadlem na lankách cítím každý poryv větru,“ říká rakovnický modelář

Polovina rodiny jezdí s ním, druhá skřípe zuby

Slova jako „sumky“ či „upoutanci“ mnohým z nás nic neříkají, jinak je tomu u skupiny lidí, kteří se zabývají leteckým modelářstvím. Jedním z těch, jež jsou s touto zálibou spjati takřka celoživotně, je i Jaromír Hoblík. Poměrně nedávno se mu podařilo vyhrát mezinárodní soutěž v Hradci Králové a i v celorepublikovém žebříčku má našlápnuto na velmi dobré umístění.

Upoutány na lanko

„Skupina, kde lítám, jsou upoutané modely (upoutanci). Tato letadla nejsou řízena rádiem, ale dvěma slabými lanky uvázanými na řídícím mechanismu, jejichž druhý konec drží pilot. Jsou to jediné modely, které pilot opravdu cítí. V ruce je znát každý poryv větru,“ vysvětluje modelář. Nevýhodou upoutanců je, že lanka dlouhá patnáct až dvacet metrů nedovolí letadlu vznést se od země více, než dovoluje jejich délka. Proto létají téměř permanentně těsně nad zemí, čímž se zvyšuje riziko karambolu. „S tím mají problém většinou začátečníci, zkušený pilot ví, co si může dovolit,“ pokračuje.

Upoutané modely zažily vrchol své slávy v šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy nebyl problém sehnat dvě ocelová lanka, ale radiovou aparaturu na řízení modelu ano. „V případě prvních radiových souprav se však nedalo mluvit o plném řízení letadla. Pochopitelně s vývojem techniky se zdokonalovaly i aparatury a umožňovaly větší řízení modelu. Došlo i k jejich výraznému zlevnění, takže ani rodiče pětiletého dítěte nemají dnes větší problém pořídit mu něco na rádio,“ objasňuje Jaromír Hoblík. Nástup rádiem řízených modelů znamenal ústup upoutanců, čímž ubylo i soutěží. „Upoutanci pomalu končí, i když posledních deset let ukazuje, že mají něco do sebe. To, že cítím, co model dělá, je k nezaplacení. To s rádiem nikdy nezažijete.“

Realismus letu

Jaromír Hoblík má pochopitelně i modely řízené rádiem, ale upoutanci ho drží už od žákovských let. „Létal jsem je už v osmdesátých letech jako junior. V roce 1984, kdy tuto kategorii létalo čtyřicet lidí, jsem byl dokonce šestý v republikovém žebříčku. Dnes je situace taková, že SUM („sumky“ – sportovní upoutané modely) létá soutěžně kolem třinácti lidí v republice. Jsou to ale takoví fandové, že neváhají a kvůli soutěži přejedou celou republiku.“

Sumky jsou zmenšeninami skutečných letadel. Na soutěžích se hodnotí jednak to, jak věrně jsou modely udělané – statické hodnocení a pak má každý pilot tři letová kola, aby předvedl, co on i letadlo ve vzduchu dokáží. Čtyři prvky jsou povinné a tři výběrové. Pilot si může zvolit ze zhruba deseti obratů, z nichž každý má jiný koeficient obtížnosti. Tím se bodový zisk ještě násobí. „V podstatě je to o tom, že člověk létá v jakési polokouli s modelem, který vypadá a chová se jako skutečné letadlo. Jeden z výrazně nadhodnocených prvků je realismus letu, který se hodnotí po celou dobu letu. Pilot je tlačen k tomu, aby se snažil letět jako předloha.“

Jaromír Hoblík s modelem ruského letadla JAK 54 .

Žebříčky a hodnocení

V loňském republikovém žebříčku skončil Jaromír Hoblík druhý, letos by mohl dopadnout ještě lépe. „Předpokládám, že výsledek z Hradce se mi zapíše do žebříčku. Zatím to však nevím. Žebříček se v daných kategoriích sestavuje ze tří nejlepších soutěží. Pokud někde nalítám ještě lepší výsledek, hradecký se mi započítávat nebude. To by bylo ještě lepší.“ Hodnotitelé (bodovači) mají k dispozici známky od jedné do deseti, přičemž každý z obratů je přesně popsán v pravidlech. „Některé jsou takové, že v trochu větrnějším počasí nejdou vůbec zaletět. Nulou se hodnotí prvek, který se nepodaří zaletět, od jednoho do čtyř bodů ten, který je jen naznačen. Známky devět a deset nebývají moc často vidět. Což je dobře, protože bodovači mají prostor, když někdo zaletí výborně, dát mu nejvyšší hodnocení. Součet statiky a dvou lepších letů pak určuje výsledek na soutěži.“

Mezipřistání či seskok parašutisty jsou jednoduché prvky s nízkými koeficienty. „Kdo na ně má postavený model, ví, že bude mít desítku, ale násobenou jen nízkým koeficientem, takže v součtu nedostane tolik. Nejvyšší koeficienty mají akrobatické prvky, které se dají jen obtížně zaletět se speciálním modelem natož se zmenšeninou velkého letadla.“

Létám vyzkoušené

Soutěžící tak stojí před rozhodnutím, zda riskovat nebo vsadit na jistotu. „Když jen naznačím složitý obrat, tratím víc, než kdybych perfektně zaletěl jednoduchý. Vím, jaké prvky by moje letadlo dokázalo zaletět, ale protože je nemám vyzkoušené, nelítám je. Létám lehce pod tím nejlepším. Zatím se mi tato strategie vyplatila. Teď mám letadlo, které není po statické stránce až tak na výši, ale zatím se mi daří, díky tomu, že létám obtížné obraty, tuto ztrátu dorovnávat. V Hradci jsem zabodoval i přesto, že se mi v prvním letu ‚podařilo‘ jeden prvek vynechat. Ve výsledku jsem měl druhý, třetí a šestý nejlepší let soutěže.“

Laika po těchto slovech napadne, zda by nebylo jednodušší dotáhnout model tak, aby co nejvíce odpovídal svému vzoru a pokaždé tak měl jisté body, ale ze slov Jaromíra Hoblíka vyplývá, že to není tak jednoduché. „Je to konstruktérská záležitost. Problém tkví v tom, že akrobatické speciály nemají jednoduché tvary a těžko se přenášejí do modelového provedení. Model pak váží víc než srovnatelně velký letoun jednoduchých tvarů a při akrobacii hraje váha poměrně velkou roli. Proto se cesty modelářů ubírají dvěma směry. Prvním je stavba zjednodušeného modelu akrobatického speciálu, který má předpoklad létat nejsložitější figury, druhým je perfektní, precizně provedený model, jenž málokdy dokáže bezpečně letět akrobatické figury.“

JAK 54 ze stavebnice

Vítězství v Hradci docílil Jaromír Hoblík s modelem ruského dvoumístného letadla JAK 54 ze stavebnice. „Dnes už bych do jeho stavby nešel, byť byl model téměř hotový. Protože byl na rádio, musel jsem ho předělávat na upoutané řízení – dát tam úplně jiná střeva. Aby se podobal podkladům, musel jsem i kompletně předělat ocasní plochy a zkrátit trup. Od mládí si své modely radši stavím sám. Netvrdím však, že jsem nikdy nepostavil nic ze stavebnice. Většinou jsem ji vzal jako polotovar a přemýšlel o tom, co by se dalo vylepšit. K tomu, že si i stavebnici upravím k obrazu svému, mám trochu předpoklady, vystudoval jsem totiž konstrukci letadel.“

Kolik letadel má Jaromír Hoblík ve své sbírce se prý špatně počítá. Nelétá totiž jen sumky, ale i národní akrobatické modely. Ty se nepodobají žádným skutečným letadlům, jsou konstruovány tak, aby dobře zvládaly akrobacii. „K nim jsem se vrátil po zhruba dvaceti letech, kdy synové trochu odrostli a já jsem začal mít více času. Přispělo k tomu i zjištění, že skupina fandů těchto modelů komunikuje po internetu. Díky tomu jsem postavil nový aeroplán a dnes (po pěti letech) mám rozestavěný už čtvrtý.“

Pilot „sumky“ – upoutaného modelu v akci.

Polovina rodiny jezdí také

Letadla baví Jaromíra Hoblíka už od klukovských let. Těsně se k nim dostal v Aeru Vodochody a v Avii Letňanech v rámci studentských brigád. „Když jsem tam pracoval, už se tam nedělala letadla, jen náhradní díly. Po nějaké době jsem však z ekonomických důvodů nastoupil na šachtu, kde jsem byl osm let. Dnes mám slušnou práci, což mi umožňuje věnovat se svému koníčku. Žádný koníček, když se dělá na trochu větší úrovni, není vůbec levná záležitost.“

Rodina prý jeho koníčka bere pouze částečně. „Polovina rodiny jezdí se mnou a druhá skřípe zuby. Člověk tomu obětuje kdeco. V sezoně jsem co čtrnáct dnů na závodech. Nejdál jsem zatím byl ve Svitavách.“

Přestože sezona u leteckých modelářů je načasována na léto, začíná se poslední dobou tato tradice měnit. „Během loňského léta vykrystalizovaly optimální tvary halového upoutaného stroje, takže se nám létání začíná protahovat i do zimy. Letadla do haly pochopitelně nemohou mít spalovací motor, musí být na elektriku. A i tak se nás koncem února sešlo jednadvacet bláznů s halovými modely v Pardubicích. Přijeli tam i kluci až z Humenného a jeden kolega z Varšavy.“

Soutěže i v Rakovníku

Soutěže s upoutanci se v padesátých letech létaly i v Rakovníku. „Když jsem po nich začal jezdit i já, bylo mi jasné, že by nebylo od věci, zorganizovat si soutěž doma. Přispělo k tomu i to, že na rakovnickém letišti byly příhodné podmínky. Létat se dá prakticky všude, ale letiště je asi vhodnější než hřiště SK,“ směje se. Mít vlastní areál však obnáší i sekání trávy zejména v dubnu a v květnu. „Tak si jednou za čtrnáct dnů musím sednout na sekačku a posekat si kolo o průměru padesáti metrů. Ale udělat soutěž neznamená jen posekat trávu a vypotit papír, že se něco koná. Patří k tomu i obeslat soutěžící, zajistit bodovače, vymodlit počasí a sehnat ceny. Soudě podle hojné účasti, se mi to zatím dařilo,“ uzavírá modelář.

Lenka Pelcová