Jiří Procházka dnes

„Pan Sovák nepil místo Francovky vodu, ale vodku,“ říká Jiří Procházka

Jako Dlouhý Janek vysvobodil Leontýnku

Stejně jako kluci milovali Leontýnku, byl pro děvčata idolem Dlouhý Janek, tedy hlavní dětský hrdina filmu Ať žijí duchové. Tmavovlasý kluk, který je vůdcem celé party a díky kterému se nakonec Leontýnka stane smrtelnicí. Ve svých třinácti letech ho hrál Jiří Procházka. I když se v dětství objevil i v dalších filmech (Leť, ptáku leť či Kondor létá vysoko), u herectví nakonec nezůstal. Živí se muzikou. Dnes 47letý Jiří Procházka je lídrem country kapely Sally band a provozuje hudební agenturu. Na film, díky němuž ho znají lidé všech generací, ale vzpomíná s nadšením. A tak se kastelánovi hradu Krakovce, kde se spousta scén natáčela, už dvakrát podařilo uspořádat s ním na hradě besedu. Poprvé před dvěma lety, kdy se poznali, a podruhé v sobotu 11. června.

Setkání díky spolužákovi

K tomu, že se Jiří Procházka po letech vrátil na místo činu, přispěla před dvěma lety náhoda. „Objevil se tu chlápek a při vstupu říká: Já bych sem měl mít vlastně doživotně vstup zadarmo. Tak mu říkám: Ale, jak pak to, pane? A on, že hrál v té pohádce Ať žijí duchové. Tak jsem se zeptal koho a on že prý Dlouhého Janka. Ale když jsem se na něj díval, nějak se mi to nezdálo,“ přibližuje kastelán hradu Jiří Sobek.

Podobu Dlouhého Janka v něm opravdu hledal marně. Byl jím totiž jen částečně. Janka sice skutečně hrál, ale jen jeden týden jako záskok. A proč? „V průběhu natáčení jsem byl týden nemocný, takže za mě zaskočil můj spolužák, se kterým jsem seděl ve třídě v jedné lavici a který mi byl postavou a tmavými vlasy trochu podobný. Natáčel za mě scény, kdy jsem nemluvil a nebyl na nich vidět detail na můj obličej. Takže například, ač ve filmu běží Dlouhý Janek z hladomorny po schodech nahoru, já to nebyl. Když se na záběr podíváte pořádně, všimnete si toho,“ vysvětluje Jiří Procházka. Právě jeho dublér a spolužák nakonec před dvěma lety setkání Jiřího Procházky s kastelánem zpunktoval.

Prázdniny před kamerou

Jiří Procházka měl díky filmovým natáčení netradiční dětství. Od jedenácti let prakticky neznal letní prázdniny, tedy takové, jaké prožívaly ostatní děti. Prázdniny totiž trávil před kamerou. „Ať žijí duchové se natáčelo čtyři a půl měsíce. Tady na Krakovci jsme byli zhruba celé prázdniny. Dohromady i s postsynchrony zabral film půl roku,“ říká.

Roli Jendy získal při konkurzu a zajímavostí je, že většina tmavovlasých kluků, kteří ve filmu hrají, dělala konkurz na stejnou roli, ale neuspěla. „Konkurzu se dokonce zúčastnil i bývalý pražský primátor Pavel Bém, ale nakonec si ve filmu nezahrál. Myslím, že s tím nesouhlasili jeho rodiče.“

Maličký z děcáku

Dětí si ve filmu zahrálo kromě Leontýnky a Janka spousty, z vedlejších rolí si každý asi nejvíc pamatuje Maličkého, jemuž propůjčila svůj hlas Aťka Janoušková. „Takhle malé dítě by se při postsynchronech ani nenamluvilo, navíc ve skutečnosti šišlal,“ vysvětluje Jiří Procházka. Jediný moment, kdy mu filmaři ponechali jeho skutečný hlas, je záběr ze třídy, kdy děti chystají Janka na první schůzku ohledně budoucnosti hradu Brtníka. Slova: „Jasně, mládež,“ řekne svým hlasem.

„Maličkého hrál Jirka Brož. Byl to kluk z dětského domova, kterého si potom adoptoval herec Vladimír Krška. Ale co jsem slyšel, tak se mu moc neodvděčil. Dělal různé špeky, že mu bral doma peníze a byl i v ústavech. Od natáčení jsem ho neviděl, jen jsem se o něm tohle doslechl. Ale ve filmu se moc povedl, byl úplně přirozený.“

Parchanti uřvaný

Při výběru herců neměl štáb šťastnou ruku jen u dětských rolí, skvělé je i obsazení dospěláků v čele s rytířem Brtníkem. „Pan Sovák měl rád alkohol a kamarády, byl velice vtipný a navíc profesionál každým coulem. Ale dětské herce moc nemusel, to se o něm všeobecně vědělo. Byli jsme pro něj haranti, parchanti uřvaný, ksindlové sprostý. To jsme si od něj všechno vyslechli,“ směje se Jiří Procházka. Ovšem všechna tato slova mu děti párkrát vrátily. „Pár zlomyslností jsme mu udělali. Pan Sovák kouřil fajfky. Byl takový puntičkář, že si každou čistil speciálním štětečkem. My jsme se mu chtěli za to, jak nás peskuje, trochu pomstít, a tak jsme mu štětečky schovali. Fajfku jsme si netroufli, to by se asi děly věci, ale i se štětečky to bohatě stačilo. Dva dny se kvůli tomu netočilo, protože prohlásil, že nebude hrát, dokud se to nenajde. A k tomu dodal: Snad ještě nejsem takový sklerotik, abych si zapomněl, kurva, to čistění. Servítky si nebral.“

Další past, kterou nastražili, tak trochu odnesl i řidič, který ho každý den vozil na natáčení. „Jednou pan Sovák pospíchal do divadla, tak jsme u Volhy, kterou tenkrát jezdili taxikáři, ucpali výfuk. Párkem od svačiny. Po sto metrech začalo auto prskat.“

Jiří Procházka coby Dlouhý Janek ve filmu Ať žijí duchové.

„Vodu chlastat nebudu!“

A jak to bylo s Francovkou? „Francovka v lahvi určitě nebyla. A voda? Použiji slova Jiřího Sováka, kdy říkal režisérovi: Vodu ti chlastat nebudu! To jsem slyšel na vlastní uši. Pak jsme se dozvěděli, že měl celou dobu v lahvi vodku, takže normálně na tvrdo do sebe při natáčení lil vodku. Ště­stí bylo, že pan Sovák nemusel záběry opakovat. Měl dubléra oblečeného v kostýmu, který s námi dětmi vždycky záběr nejdřív nazkoušel a pak teprve přišel Sovák a na první se to natočilo. Kolikrát se točila i ostrá klapka s dublérem a teprve ve chvíli, kdy jsme to my děti uměly, přišel Sovák a natočilo se to napoprvé. Byl to opravdu pan herec.“

Hladomorna na Barrandově

Všechny záběry, na nichž jsou vidět interiéry Brtníku, se natáčely v barrandovských ateliérech. Včetně známé scény s podepisováním v hladomorně. „Návštěvníci se mě samozřejmě při prohlídkách ptají, kde se děti podepisovaly. A až před dvěma lety, kdy jsme se s Jirkou poprvé setkali, jsem zjistil, že jsem jim celou dobu lhal. Skutečně jsem si myslel, že to bylo tady ve sklepě, protože ve filmu vypadá věrohodně. Jen jsem si říkal, že asi museli zvednout o nějaký metr podlahu, aby se mohla propadnout,“ říká kastelán Jiří Sobek.

Věrohodně scéna vypadá díky tomu, že si kulisáci všechny detaily zdí zkopírovali a podle nich vytvořili na Barrandově nové sklepení z kašírky. „Nemohlo se to točit tady, protože i při podpisech jsou triky, kdy křída píše sama nebo se udělá ohnivý nápis. I kvůli tomu to muselo být ve studiu. Ale jiný záběr s propadlištěm, tedy s jámou, kterou na nás Brtník nastražil a pak se do ní sám propadl, se tady natáčel (v prostoru hradní lidomorny, nad nímž filmaři vytvořili umělou zem). Kaskadér to ale neměl snadný. Je to vysoko asi tři nebo čtyři metry, navíc tam jsou schody a na ty se špatně padá,“ přibližuje Dlouhý Janek.

Leontýnka s taškou

Některá místa na hradě si filmaři pro natáčení upravili. Například přistavili na západní straně nádvoří zeď, pochopitelně opět z kašírky. Právě tuto zeď děti ve filmu opravují. „Dali mi do ruky zednickou lžíci a kladívko a měl jsem zdít. No, vyslechl jsem si, co jsem to za kopyto. U zdi se odehrává i scéna, kdy Leontýnka chodí kolem mě s taškou, aby zjistila, jestli se mi líbí. Ve scénáři byla původně trochu jinak. Ale když pan režisér Lipský vysvětloval Daně Vávrový, jakým způsobem má tašku nést, řekl jí, že ji musí nést tak, jako by se mě ptala: Vidíš tu tašku? A já v tu chvíli nedával pozor, tak jsem automaticky odpověděl: Vidím. A rejža se toho chytil a říká: To je výborný, takhle to tam použijeme. A nakonec se to přesně takhle ve filmu objevilo.“

Co se nevešlo

„Speciálně tady na Krakovci se natočila spousta pěkných scén a záběrů, které se bohužel do filmu nedostaly. Cenzura tenkrát zapracovala,“ říká Jiří Procházka. Jedna z nich navazuje na scénu, při níž volá Boháček na Brtníka, že mu ředitel vzkazuje, jestli by s ním nešel večer na pivo. A Sovák odpovídá: Na pivo? Tak to abych si vzal parádní škorně. „Na to navázala scéna, kdy je ředitel s Brtníkem v hospodě. Brtník tam různě čaruje a do toho se nějak zaplete policie. Proto taky scénu nakonec zakázali, protože z policajtů udělá při čarování oslíky. Ale v hospodě to neskončilo. Naváže další scéna na hradě, ve které hraje důležitou roli Brtníkův oblíbený balkon ve věži. Ráno po návštěvě hospůdky se Brtník probere a má pěknou opici. Vyleze ven, v ruce má pořád Francovku a kouká na nádvoří. Jelikož předtím uzavřel s dětmi dohodu, že se začne hrad opravovat, tak už sem děti přivezly míchačku. Přes ní byla hozená hadice, na ní byl velký trychtýř a o míchačku byla opřená lopata. Když to kamera rozložila, vypadalo to, že tam nestojí míchačka, ale rytíř v brnění. Brtník vyleze na balkon, a protože nedokáže po opici pořádně zaostřit, přijde k míchačce a začne se s ní bavit: Oni tě cestou oloupili, ty můj vzácný rytíři. Kde máš zbrojnoše a doprovod. Pojď na mou hruď. A jak se míchačky dotkne, tak ji zapne, ona se začne točit a chrstne mu do obličeje maltu. Brtník se rozčílí a začne plísnit: Ty na mě pliveš, můj rod je ti málo vznešený? Tak poznáš, kdo je rytíř z Brtníku a začne se s míchačkou mečem bít. Při natáčení téhle scény jsme nebyli, ale náhodou jsme ji viděli při postsynchronech, když ji pan Sovák namlouval. Náramně jsme se při ní bavili, takže jsme se pak všichni divili, že se do filmu nedostala,“ vypráví Dlouhý Janek. Film měl původně dvě hodiny, po sestříhání trvá jen 80 minut, takže v koši skončila spousta materiálu. Škoda, že nebyly vynechané scény alespoň zařazeny jako bonusy na DVD. „Ale co si pamatuji, tak podle scénáře pak byla napsána kniha a v té jsou i všechny srandičky, které se do filmu nedostaly.“

Na triky patent

Spousta návštěvníků, kteří znají Krakovec jen z filmu, se při jeho první návštěvě diví, proč mu nenechali střechu. Tu ale bohužel trpaslíci postavili jen na model hradu (Ještě před pár lety byl model vystaven ve věži, nakonec ale zmizel). Byl to jen jeden z mnoha triků, které filmaři použili. „Dneska se všechny triky dělají v počítači, ale tehdy všechno vznikalo mechanicky. Bylo to hlavně o tom vymyslet, jak je udělat. Proto měli filmaři na spoustu triků patent. Konkrétně za triky v Ať žijí duchové dokonce získali na jednom francouzském festivalu ocenění. Pro nás děti bylo nejnáročnější natáčení s trpaslíky. Trpaslíky hráli dospělí a trik byl v tom, že všechno nářadí měli několikanásobně větší. Sekera, kterou nesli dva dospělí lidé, byla třeba desetimetrová, plůtek byl velký jako činžák. Když jsme s trpaslíky natáčeli tady, tak se to udělalo tak, že se trpaslíci pohybovali na plácku před mostem a my byli hned u kamery, která stála na té oplocené zahrádce před chalupou, když se jde k hradu. Tím pádem jsme my vypadali velcí a oni malí. Musely se přitom dodržet všechny míry a vzdálenosti, aby to vypadalo reálně,“ popisuje.

To ale nebylo všechno. Trpaslíci totiž ve filmu pracují rychle, a tak ostatní herci, kteří byli na scéně, museli dělat všechny pohyby zpomaleně. „Jeden záběr se točil třeba deset minut a při tom se muselo pořád hlídat, abychom chodili zpomaleně. Záběry se pak ve výsledku zrychlily, takže to vypadalo, že trpaslíci pracují rychle a my se pohybujeme normálně.“

Dodnes s Pribináky

Ať žijí duchové se kromě barrandovských ateliérů a Krakovce natáčelo i v Jinonicích (scény u brány s výhledem na hrad) nebo v parku v Průhonicích (úvodní scény u krmelce nebo závěrečná u stromu).

„Když se film natáčel, tak jsme byli malí, takže mi všechno kolem přišlo veliký. Teď s odstupem času, když sem na hrad přijdu, si teprve uvědomím, že to zas tak veliký není,“ říká Jiří Procházka. Ani po tolika letech nevytěsnal film ze své paměti. A i kdyby chtěl, lidé mu ho pořád připomínají. „Když někde hraju s kapelou a lidi se dozví, že jsem v Ať žijí duchové hrál, tak po mně vždycky chtějí, abych jim zazpíval nějakou z těch písniček. Dřív jsem to řešil tak, že jsem jim je pouštěl, ale nebylo to ono. Tak jsem si asi před pěti lety nechal natočit základy a už je zpívám.“

Markéta Hartlová