Státní maturity provázelo několikanásobné plombování bedny s otázkami. Na snímku ředitel gymnázia v Rakovníku Luděk Štíbr a maturitní komisař Jaroslav Krob.

Státní maturity – byrokracie, papírování, protahování i degradace

Studenti si libují nad nižší verzí

Deset let o nich kdekdo mluvil, deset let se spekulovalo, zda mají být či nikoliv, deset let nikdo nevěděl, jak budou vypadat, přesto můžeme po dvacátém červnu konstatovat, že úspěšní maturanti mají státní maturity za sebou. Co znamenaly pro školy a jaké komplikace přinesly, jsme sledovali v jejich průběhu na gymnáziu v Novém Strašecí a v Rakovníku a na střední průmyslové škole.

Zkouška ostré verze

Novostrašečtí gymnazisté měli oproti jiným školám v okrese tu výhodu, že prošli nejen generálkou, ale i zkouškou ostré verze, kdy Cermat zjišťoval její náročnost. „Byli jsme jednou ze čtyřiceti škol, kde si děti mohly dobrovolně zkusit základní i vyšší ostrou verzi. Účast byla dobrovolná, ale studenti si alespoň udělali určitou představu, co je čeká,“ říká ředitel školy Richard Spiegl. O své první poznatky ze státních maturit se podělil po ústní části. „Máme za sebou profilovou část, která se v zásadě neliší od toho, jak jsme dělávali maturity dřív, i ústní ze státní části. Na nějaké hodnocení je ještě brzo, ale už dnes víme, že státní maturity kladou zvýšené nároky na žáky i na učitele. Například státní část ústní zkoušky z cizího jazyka je rozčleněna po minutách, takže se neustále musí sledovat čas. To jsme vyřešili počítačovým programem, který nás pípnutím upozornil, že máme přejít k dalšímu tématu.“

Maturitní minutník

Názory na tento minutový systém se různí. Mezi argumenty kritiků patří, že se žák ani nestačí rozmluvit a po dvou minutách musí přecházet k jinému tématu. Oponenti zase tvrdí, že minutové rozvržení je lepší než mámení odpovědi na otázku, která studentu příliš nesedla. Faktem je, že tímto způsobem může udělat maturitu jen ten, kdo má celkový přehled. Podle ředitele Spiegla je jazyková zkouška poměrně pestrá. Student má půl minuty na představení, nechybí v ní ani dialog či popis obrázku.

Test před ústní

Z dalších slov Richarda Spiegla vyplývá, že základní úroveň státní části z češtiny je pro studenty gymnázií lehká. „Přečtou si dvacet, třicet knih, z nichž mají u zkoušky ukázku (pracovní listy jsme si dělali sami, nepřijali jsme žádný vzorový z Cermatu), pak se o tom textu hovoří. Je dobré diskutovat, ale musíme mít o čem. Podle mého bylo z tohoto důvodu nešťastné zařazení ústní zkoušky před písemnou. Studenti by měli nejprve prokázat faktografické vědomosti, napsat esej, kde prokáží, že s nimi umí pracovat, a pak teprve diskutovat. Dokonce bych uvítal, kdyby písemky opravoval někdo z vnějšku, když si je opravujeme sami, kde je objektivita. Dále si myslím, že by mohl stačit jednoduchý test, který prověří znalosti, a pak už nechat zkoušky na nás.“

Co den, to předmět

Státní maturity jsou náročnější i organizačně. Strašecké gymnázium je malá škola, přesto aby se maturity neprotahovaly, fungovaly tam dvě komise. „Učitelé přebíhali z učebny do učebny, navíc jsme zvolili model, kdy žáci nematurovali v jednom dni. V pondělí dělali češtinu, další den jazyk a pak následovaly další předměty. Ptal jsem se maturantů, zda jim to vyhovovalo, ale bylo to tak půl na půl. Jedni byli rádi, že měli čas se připravit na další předmět, další to chtěli mít hotové naráz. Někteří nám tu i kolabovali, měli jsme tu i záchranku.“

Podobný model byl i v písemné části maturit a byl jednotný pro celou republiku. „Čeština byla v pondělí, v úterý cizí jazyky, němčina ale až v pátek a ten, kdo si vybral občanku a dějepis, pokračoval ještě následující týden. Zkoušky začínaly a končily ve stejný čas rozpečetěním a zapečetěním beden s materiály,“ objasňuje ředitel rakovnického gymnázia Luděk Štíbr.

Stojící zleva: Petr Toncar a Ondřej Krško, sedící: Ondřej Voharčík a Pavel Vitouš

Byrokratický nárůst

Největší změna, jak se shodují všichni oslovení, je v byrokracii. Státní maturity jsou obrovskou zátěží pro školy jak z hlediska časového, tak i finančního. Školy kupovaly papíry i tonery. Podle ředitele Štíbra si písemná zkouška vyžádala 800 – 1200 barevných kopií na jednoho studenta. Nákladná byla pochopitelně i příprava učitelů, kteří museli projít školením a složit zkoušky. Náklady na státní maturity odhaduje Richard Spiegl na téměř 20 tisíc.

Velké papírování

Problémem bude podle oslovených ředitelů i archivace. Místo slabých desek z dřívějších let, čeká školy několik desítek let skladování stohů papírů z maturitních zkoušek. „Snad budeme muset přistavět budovu, abychom měli na archivaci místo,“ neodpustil si ironickou poznámku ředitel průmyslové školy Jaroslav Pavlíček. Podle něho je velkým problémem i to, že maturity čím dál tím více zasahují do druhého pololetí i do výuky nižších ročníků. „Za mých dob byly ústní maturity v polovině června a krásně to fungovalo. Neumím si představit, že příští rok by písemné zkoušky měly předcházet ústním a být ještě blíže k pololetí.“

Sporné úrovně

„Očekával jsem, že státní maturita přinese sjednocení. To však, podle mého, rozhodně nenaplňuje její dělení na nižší a vyšší úroveň. Chápal bych rozdělení v češtině a jazycích na gymnázia a odborné školy, protože gymnázia mají více hodin jazyků i češtiny, ale matematiku bych nechal všem maturantům na jedné úrovni a udělal bych ji povinnou pro všechny (letos byla možnost výběru matematika – jazyk),“ pokračuje Jaroslav Pavlíček. „Neviděl jsem testy, ale podle toho, co slyším od studentů, si nad nižší verzí docela libují. Obávám se, aby toto nevedlo ke zhoršení studijních výsledků na středních školách. Kolega inženýr Žák si už několikrát posteskl, že my tu studenty doučíme základní školu a ti, co projdou vysokou, se tam doučí průmyslovku.“

Degradace maturit?

Téměř na všech školách se našli studenti, kteří si vyzkoušeli vyšší úroveň maturitní zkoušky. Na průmyslovce se jich sedm přihlásilo na vyšší matematiku, protože ČVUT už na ni bude brát zřetel při přijímačkách. Na rakovnickém gymnáziu si několik studentů zvolilo vyšší úroveň v češtině, matematice a angličtině. „Úroveň zkoušky byla dána na základě přihlášky, kterou si studenti podávali na podzim loňského roku. Rozhodovali se už před třičtvrtě rokem, kdy ještě nikdo nic nevěděl,“ říká Luděk Štíbr. „Ale myslím si, že pro gymnázia by vyšší úroveň měla být téměř povinná. V písemných testech i v rámci ústních zkoušek se projevilo, že pro gymnázia byla státní zkouška svým způsobem degradující. Studenti nemohli uplatnit vědomosti, které tu získali. Na tom se shodují třídní učitelé i sami studenti.“

Skřípající soukolí

Organizačně byly státní maturity zvládnuté, i když s obrovským nasazením škol. Všichni oslovení se však shodují, že jsou zbytečně zdlouhavé a byrokratické. „Určitě by se ještě řada věcí měla změnit, aby se vrátila úroveň, důstojnost a váha maturit. Nešťastné bylo i to, že maturity u nás začaly 23. května a studenti se až do 20. června nedozvěděli, jak dopadli. Paradoxně si sem chodili pro potvrzení, že se zúčastnili maturitní zkoušky,“ uzavírá Luděk Štíbr.

Rozplizlost a dlouhé čekání

Je pátek 3. června odpoledne, venku horko k zalknutí, přesto se najdou tací, co v obleku sedí dvě hodiny v uzavřené třídě a přemýšlí nad matematickými úlohami. Střední průmyslová škola Rakovník je totiž jednou z těch, kde si několik studentů zapsalo vyšší úroveň maturitní zkoušky z matematiky.

Do třídy nesmí vstoupit nikdo jiný než zadavatel a studenti. Člověk ani nechce pomyslet na to, co by se dělo, kdyby uvnitř někdo zkolaboval. Tašky musí být pod tabulí, na lavici mohou ležet jen pomůcky vypsané v zadání. O lahvi s vodou na pití nemůže být ani řeč, ale stejně na ni nikdo nemá ani pomyšlení, to spíše na větrák, který by občas zchladil čelo.

Krátce před čtvrtou hodinou vychází čtveřice studentů ze třídy, je na nich vidět, že už mají všeho dost, přesto jsou ochotni podělit se o své dojmy z vyšší matematické zkoušky. „Bylo tam třiadvacet příkladů, některé byly těžké, jiné docela šly. Byla tam limita, úlohy na soustavy rovnic i na logiku, shodují se Ondřej Voharčík a Pavel Vitouš. Podle Ondřeje prý byla z celé maturity nejhorší ústní část, ale i ta se prý dala zvládnout.

Pavel pak objasňuje důvod, proč si zvolil vyšší verzi: „Když bych ji udělal nad sedmdesát procent, mohl bych jít na ČVUT bez přijímaček. Ale nevypadá to, že by mi to vyšlo, spíš to vidím tak na padesát, šedesát procent.“

Podobný důvod volby měli i Ondřej Krško a Petr Toncar, byť u Ondřeje, protože si nakonec zvolil jinou školu, tento důvod pominul. „Chtěl jsem původně jít na ČVUT na fakultu informačních technologií, ale půjdu jinam, tak jsem tuto zkoušku vzal jako výzvu.“

Petr prozrazuje, že nejtěžší pro něho byly otevřené úlohy. To jsou ty, kde se studenti musí sami dobrat výsledku, nemohou vybírat z možností. „Byly půl na půl. Polovina měla možnosti a druhá ne.“

Podle kluků nejhorší na celé maturitě byla její rozplizlost a čekání na výsledky, přestože se prý při páteční matematice poměrně zapotili. „Trochu jsme se báli státních maturit, ale když jsme je začali dělat, už to bylo dobrý. Takže jediné, co na tom odsuzujeme, je fakt to čekání.“ Pochvalují si i čas na přípravu: „Před praktickou maturitou máme jeden svaťák, druhý byl před ústní a volno jsme měli i před písemnými maturitami, takže to bylo v pohodě.“

Po chvilce, kdy už z nich začíná opadávat stres, prozrazují, že nižší verze docela ušly. „Na sloh bych si troufl klidně po druháku,“ zní jeden hlas a další přitakává: „Na češtinu se nedalo moc naučit, tam to bylo spíš o citu pro věc, o porozumění textu. A některé věci měly k češtině hodně daleko.“

Lenka Pelcová