Rakovnická výprava v Bratislavě. Zleva Jarda Chytrý, Martin Kapoun, Jirka Zeman a Zdeněk Hubáček.

Osmifinále MS v hokeji sledoval i trojlístek rakovnických fanoušků

Výměna názorů s Vladislavem Treťjakem

RAKOVNÍK. První polovina měsíce května patřila v českých zemích (a nejen tam) fenoménu zvanému hokej. Letošní mistrovství světa bylo pro nás obzvlášť atraktivní, protože se hrálo v sousedním Slovensku, tedy téměř doma. Navíc pořadatelé se zachovali k českému týmu jinak, než vloni Němci, a nasadili ho do bratislavské skupiny. Z Čech co by kamenem dohodil. Není tedy divu, že na každý zápas úřadujících mistrů světa proudily přes slovenskou hranici stovky osobních automobilů a autobusů. Naši diváci byli v hledišti vidět a slyšet. Několik záběrů televizních kamer mezi nimi odhalilo i skupinku fanoušků z Rakovníka. Seděli pod V I P lóží ruské reprezentace. Po skončení mistrovství jsme se sešli na kus řeči s jedním z nich – s bývalým rakovnickým pozemkářem Jardou Chytrým.

Kdy jste se rozhodli, že na MS pojedete a kolik se vás do Bratislavy vydalo?

Začali jsme o tom uvažovat někdy na konci loňského roku. Byli jsme čtyři, z toho tři z Rakovníka – já, Zdeněk Hubáček a Martin Kapoun. A ještě Jiří Zeman, to je Čech, který vlastní penzion v Rakousku, kde jsme se s ním seznámili.

Byl problém sehnat vstupenky?

Koncem loňského roku ještě ne. Zajistil je Martin Kapoun přes internet. Chtěli jsme jet na osmifinále, které se hrálo od 5. do 9. května v Bratislavě. Na internetu byla uveřejněna maketa stadionu, označeny volné vstupenky, a tak jsme si podle toho vybrali konkrétní místa. To jsme samozřejmě netušili, že budeme sedět pod ruskou V I P lóží a kdykoliv ji kamera zabere, tak že budeme vidět taky. Kromě vstupenek na všechny osmifinálové zápasy byly v balíčku ještě vstupenky na tři utkání skupiny o udržení. Viděli jsme pěkné zápasy, a to nejen našeho reprezentačního týmu, ale třeba i Rusko – Finsko, nebo Německo – Rusko.

Kolik taková vstupenka stojí?

Na osmifinále 47 Euro na jeden zápas, na utkání o udržení to bylo 15 až 16 Euro. Celý balíček nás vyšel asi na 12 tisíc korun.

Kde jste byli v Bratislavě ubytovaní?

Jaroslav Chytrý.

Ubytování taky zajistil Martin přes internet. Byl to menší penzionek Remi na kraji Bratislavy. Sedm stanic tramvají od stadionu. Místo jízdenky platila vstupenka, takže se na ni mohlo jezdit celý den po Bratislavě zadarmo. To bylo bezvadný.

Jaká byla v ulicích atmosféra?

Slováci žili hokejem, dokud jejich tým nepostoupil do čtvrtfinále. Poté, co prohráli s Finy rozhodující zápas o postup, tak euforie opadla a mistrovství je přestalo zajímat. Padla na ně deka. A ti, co pak na hokej chodili, byli v hledišti zmrzlí a příliš nefandili.

Prý se daly po vyřazení slovenské reprezentace od zklamaných fanoušků koupit v ulicích vstupenky za slušnou cenu ?

Určitě, zbavovali se jich. Ale i před tím se daly vstupenky na určitých místech koupit na černém trhu. Tomu se asi nedá zabránit. Slyšeli jsme, že na náš zápas se Slováky se daly na poslední chvíli koupit na ulici lístky za 300 Euro!

Jaká byla bezpečnostní opatření?

Bezpečnostní opatření byla podobná, jako třeba v Praze v O2 aréně. Sice jsme nemuseli procházet rámy, jako třeba na letišti, ale každý návštěvník byl zkontrolován senzory, jestli něco na stadion nepronáší. Nesmělo se tam třeba nosit pití. Namátkové kontroly probíhaly i přímo před vstupem do hlediště. V ulicích ale žádná zvláštní bezpečností opatření nebyla. Bylo sice zavřeno pár ulic v bezprostřední blízkosti stadionu a auty tam mohli jen V I P, ale jinak všude panovaly pohoda a klid.

To nedocházelo v ulicích ani k žádným střetům fanoušků jednotlivých týmů?

Všechno probíhalo v klidu. S fotbalem se to nedá srovnat. Pouze se pokřikovalo, fandilo, ale nikdo nikoho nenapadal, neurážel, nikdo se nesnažil žádný konflikt vyvolat. Nedocházelo k žádnému vandalství. Lidé se přišli hokejem bavit a ne se vybít a poprat, jako tomu mnohdy bývá při fotbalu.

Slyšel jsem, že před derby našich a slovenských hokejistů byla atmosféra slovenskými médii hodně vyhecovaná…

Před zápasem se Slovenskem byli rakovničtí kluci oblečení do českých dresů vítaným „soustem“ pro domácí novináře.

Nic takového jsem nepozoroval. Každý fandil svému mužstvu. Když dali Slováci gól, tak jejich fandové bouřili a my seděli celí zkoprnělí, a když jsme dali gól my, tak to bylo přesně obráceně. Ani v ulicích nějaká přílišná euforie nepanovala. Jen nás zastavovali reportéři z různých novin a televizí a ptali se nás na náš tip.

Dá se říct, že Slováci žili jen svým týmem, a když byly další zápasy, kde nehráli, tak ani nikomu moc nefandili, jen se dívali. Že by fandili nám, jak se tady psalo, to jsem tedy nepozoroval. Dobré akce odměnili potleskem, ale aby to nějak emotivně prožívali, tak to ne.

Byly v hledišti vyčleněny sektory pro fanoušky jednotlivých mužstev, jako tomu bývá při fotbale?

Žádné sektory tam nebyly. Diváci byli různě promíchaní. Seděli jsme jeden zápas vedle Němců, druhý vedle Slováků a další vedle Rusů. My jsme měli pořád stejné místo. To, že nás občas zabraly televizní kamery, bylo hlavně kvůli ruské V.I.P. lóži, kde seděl Vladislav Treťjak. Když hráli Rusové, tak ho kamera často zabírala a s ním i nás, protože jsme seděli hned pod ním.

V rakovnických hostincích se říkalo, že jste měli s Treťjakem nějaký konflikt. Je to pravda?

Konfliktem bych to nenazýval. Šlo o to, že když Arťuchin zranil naše hráče Rachůnka a Michálka, tak se z ruské lóže ozvalo „Chorošo, moloděc!“ Tak jsme to nevydrželi, otočili jsme se a něco málo jsme si řekli!

Můžeš říct, co to bylo?

Křikli jsme na ně: „Eto nět chorošo!“ Treťjak nám řekl, abychom se dívali na hřiště a neotáčeli se na něj. No a pořadatelé, kteří měli tuhle VIP lóži na starosti, nás napomenuli, abychom Rusy neprovokovali. Pan Treťjak a spol. si jim stěžovali, že je rušíme. Nás naštvalo, že by měli být nad věcí. Takové reakce při zranění soupeře do sportu nepatří, navíc od bývalého vrcholového sportovce. Není ale pravda, že nás chtěli ze stadionu vyvést, nebo že nám přidělili ostrahu, jak se tady po Rakovníku povídalo.

Oni poznali, že jste čeští fandové?

Museli to poznat. Měli jsme na sobě naše dresy a šály. Zdeněk měl dres Jágra, já byl bez označení, Martin měl retro dres a Jirka měl taky dres bez jména. Měli jsme tři červené dresy a jeden bílý. Když jsem se tak rozhlédl po stadionu, Jágrů se tam vyskytovalo fakt hodně.

Vstupenka na derby Česko – Slovensko.

Ve V I P lóži nad vámi seděla vždycky jenom ruská generalita?

Většinou, ale nebylo to pravidlem. Jednou jsem tam zahlédl i německého trenéra Uwe Kruppa, jindy zase hokejisty z Pardubic a ještě nějaké naše hráče. To ale asi bylo v případě, že Rusové neměli o zápas zájem a nepřišli.

Vraťme se ještě na chvíli k oněm dvěma Arťuchinovým zákrokům. Vy jste je viděli na vlastní oči. Byly to opravdu fauly, nebo jenom naši hráči nebyli na takové střety připravení?

Byly to jednoznačně fauly. Televizní kamera sleduje hlavně puk. My jsme měli hřiště krásně před sebou. Tak jsme viděli, jak se Arťuchin choval. Bylo vidět, jak krouží, krouží a hledá hráče, kterého by sestřelil. Oba naše hráče atakoval, když už dávno neměli puk. Byla to hrubost nebo bránění ve hře. To samé ale dělal v zápase s Finy. Dva hráče sejmul bez puku. A pak ještě jednou s Kanadou ve čtvrtfinále. Za to ale dostal dvouminutový trest.

Měli jste možnost, potkat se s našimi reprezentanty?

To neměli. Oni prý bydleli v hotelu, který sousedí se stadionem a chodili na kluziště přímo z hotelu nějakou podzemní chodbou. Alespoň tak jsme to slyšeli.

Kolik zápasů jste vůbec viděli?

Denně se hrály dva zápasy, někdy i tři. Bylo to docela dlouhé. Byli jsme na stadionu někdy od 12 hodin v poledne a večerní utkání končily kolem 23. hodiny. Na stadionu byly bufety, kde se dalo občerstvit, ale ty byly přeplněné. Pivo nic moc. Ještě, že jsme měli mezi zápasy volno půldruhé hodiny, dvě, a mohli jsme se skočit někam do města najíst a napít.

Slovenští hoteliéři a restauratéři si v médiích stěžovali, že Češi v Bratislavě dlouho nezůstávají a hned po zápase odjíždějí domů…

To je sice pravda, ale myslím, že si majitelé restaurací nemůžou stěžovat, že by u nich Češi nic neutratili. Kdekoliv jsme seděli, bylo tam spousta Čechů, ale i Finů, Rusů a Dánů.

Vladislav Treťjak.

V penzionu, kde jste bydleli, byli ještě nějací jiní fanouškové?

Byli tam ještě Finové, pak i nějací Slováci. Byl to malý hotýlek, a tak tam moc lidí nebylo. Ale zažili jsme tam jednu zajímavou příhodu. Shodou okolností v ten samý termín, jako MS v hokeji, se hrál v Bratislavě turnaj olympijských nadějí v pozemním hokeji a čeští reprezentanti spali ve stejném hotelu jako my. Byly mezi nimi i čtyři dívky a jeden kluk z Rakovníka. Tak jsme jim věnovali vstupenky na zápas Bělorusko – Slovinsko o udržení, aby si také ochutnali náboj mistrovství.

Co říkal personál penzionu na výkony našich hokejistů a naopak, co na hru slovenských reprezentantů?

Sportovně uznali, že hrajeme lepší hokej než slovenský tým. Slovenští fandové byli hodně zklamaní ze hry svého mužstva. Říkali, že Slováci nominovali spíš zvučná jména, jejichž nositelé už ale jsou výkonnostně za zenitem. Fyzicky nestačili. To slovenští fandové vedení jejich týmu hodně vytýkali. A taky to, že je vedl Kanaďan, který nezná slovenskou mentalitu. Byli na hráče docela nepříjemní. Když prohráli s Finy, tak je normálně při odchodu do šaten vypískali.

Jak bys MS zhodnotil z pohledu vystoupení českého týmu ty?

Mně se vystoupení našeho mužstva líbilo, protože hrálo kolektivně a předvádělo atraktivní útočný hokej. Prohráli jsme jen jediný zápas se Švédy v semifinále. Ti pak dostali ve finále od Finů koledu. A my jsme zase byli jediní, kteří porazili budoucí mistry světa. Tak vyrovnaná je dnešní hokejová špička. Myslím, že semifinále trošku ovlivnili rozhodčí, kteří neodpískali trestné střílení na Plekance a také faul na Pavelce, po němž padl jeden gól. Ale vcelku pískali rozhodčí na tomhle mistrovství objektivně. Jsou to také jenom lidé a při té rychlosti, v jaké se dneska hokej hraje, mohou snadno něco přehlédnout.

Tomáš Bednařík

Foto archiv Jaroslava Chytrého