Ladislav Černý moderuje ve dvojici s Vojtou.

„Když dělám ženskou, nemohu vypadat jako boxer,“ říká manažer Screamers

Na vystoupení padnou několikery punčocháče

Travesti skupina Screamers není v Rakovníku žádným nováčkem, po pozvolném rozjezdu dnes zaplní hlediště dokonce dvakrát po sobě. Přitom její začátky nebyly zcela snadné, dokonce i název vznikl dřív než stabilní sestava. Nejen o tom, jak všechno začalo, jsme si povídali s manažerem a konferenciérem skupiny Ladislavem Černým, který při vystoupeních vytváří pouze mužské role.

Pro jste si vybrali název Screamers (Řvouni)?

Ten vznikl náhodně kvůli jedné akci v americkém klubu v Praze, protože ho tamní manažerka chtěla dát na plakáty. Tehdy bylo travesti v začátcích (je to téměř dvacet let), takže jsme si řekli, že to vyřveme do světa. Navrhl jsem proto jméno Řvouni, ale vzhledem k tomu, že to byl americký klub, zalistoval jsem ve slovníku (nejsem žádný angličtinář) a našel jsem, že řvouni jsou screamers. Název jsme tedy měli, ale pak vše utichlo. Parta, která v tomto klubu vystupovala, se rozdělila na dvě části a začala vystupovat ve dvou klubech. Ale bylo to takové chaotické, nic nebylo pevně dané, vystupoval prostě ten, kdo přišel.

A kdy tedy nastal onen pověstný zlom?

To jsem byl na dovolené na Kanárských ostrovech. Jeden člověk mi tam zavolal, že v Praze otevírá skutečně luxusní klub, kde chce mít nějaká vystoupení, ale není příznivcem striptýzu. Chtěl vědět, zda bych mohl dát dohromady nějakou travesti skupinu. Tak jsem použil název Screamers, dal dohromady asi deset lidí a začali jsme, ale stále jsme si nechávali svá občanská povolání. Klub fungoval rok a půl, měl beznadějně vyprodáno, takže jsme ze sobot a nedělí rozšířili vystoupení i na středu, čtvrtek a pátek. Ale poté nám do toho začal majitel mluvit, nepohodli jsme se a on mě vyhodil.

To nevypadá na právě povedený začátek...

Já už jsem měl tehdy určité tendence roztahovat se po republice. A protože za mnou během poměrně krátké chvíle utekli i kluci, vznikla skupina Screamers téměř v té podobě, v jaké vystupuje i dnes. V sestavě Alexander alias Saša, Lukáš uměleckým jménem Paula a Jarda alias Lili jsme jezdili asi rok. To už jsme se vzdali civilních zaměstnání. Poté jsme přibrali Sergeje uměleckým jménem Valerie a fungovali až do roku 2000, kdy jsem se zranil na lyžích. Musel jsem na operaci s páteří a kluci potřebovali jiného moderátora. Tak se do Screamers dostal Vojta alias Nadja, a když jsem se vrátil, domluvili jsme se, že bude moderovat jako holka, takže výstupy uvádíme jako pár. Příští rok oslavíme jako skupina patnáct let.

Je těžké najít účinkující do travesti show?

V začátcích to bylo těžké, dnes už ne. Mám pocit, že lidi láká, že máme plné sály a určitou životní úroveň, ale málokdo vidí, jaká je to dřina, že jsme každý den v jiném městě a v autě jsme víc než v posteli. Já kromě vystupování zajišťuji i termíny dalších představení, takže spím třeba tři, čtyři hodiny denně a z měst znám jen hotely, divadla a kulturáky. Dnes by se našlo dost zájemců, ale jde o jejich úroveň. V začátcích stačilo oblečení a naučit se pohyby, ale dnes ti, co jdou na travesti, chtějí vidět divadlo – satiru. Neuspěli bychom s tím, kdyby metrákový kluk neuměl chodit na lodičkách a nedokázal si dělat legraci sám ze sebe a neměl taneční průpravu. Dnešní členové Screamers už získali takovou průpravu, že mnozí by si mohli stoupnout na prkna Národního divadla a hrát. Řada z nich by mohla dělat i módní návrháře, choreografy, navrhovat scény, protože to vše si vytváříme.

Co vyžadujete od člověka, který by se k vám chtěl přidat?

V první řadě zázemí, které bude jeho práci brát a podporovat ho, pak fyzickou a psychickou průpravu (ne každý vydrží být měsíc z domova) a do začátku musí mít i nějaký finanční základ, protože ty róby něco stojí. A nejsou to jen kostýmy, je potřeba i kvalitní make-up, protože jejich líčení není jako u žen. Chlap, když jde na jeviště za ženskou, se musí oholit, a na tu čerstvě oholenou pleť plácá make-upy, pudry a všechno možné, takže se musí o pleť i náležitě starat.

Hovoříte o finanční náročnosti, co si mám pod tím představit?

Alexander alias Saša jako Pygmej, jinak dokonalý imitátor Tiny Turner.

Sestavujeme tři programy ročně, ale jako travesti neseženeme žádného sponzora, takže si vše financujeme sami. Od kulis, jejichž cena se na program pohybuje kolem padesáti tisíc, přes kostýmy, na které potřebujeme neobvyklé látky, takže metr vyjde kolem dvanácti set, po kvalitní boty. Lodičky musí být pevné, protože chlap má úplně jinou chůzi, i když se naučí napodobovat tu ženskou. Problémy jsou i s punčocháči, ženám běžně vydrží třeba čtrnáct dnů, ale kluci za vystoupení roztrhají třeba čtvery. Metráži na dámské kostýmy říkám fjú-fjú látky, ale když chci kvalitní na sako, vyjde mě na patnáct tisíc bez ušití. Když jdete na jeviště, lidé očekávají něco zvláštního, takže i pánské boty musím mít nestandardní až extravagantní a na každý program nové. Dámský kostým vyjde minimálně na třináct tisíc, ale uvědomte si, že někteří se během programu převléknou i osmkrát. Máme výhodu, že si umíme vzájemně udělat kompars, takže naše vystoupení není jen o tom, že přijde zpěvačka a něco odzpívá, my i hrajeme.

Kolik času potřebují kluci na přípravu?

Záleží na náladě a na čase. Čím dříve přijedeme do divadla, tím déle jim to trvá. Ale stalo se nám i to, že jsme se zapovídali s paní ředitelkou a najednou jsme zjistili, že za čtvrt hodiny začínáme. Zpozdili jsme se jen o deset minut.

Spolupracujete při sestavování programů?

Třemi programy ročně jsme si na sebe ušili bič. Před rokem 2000 neměly naše programy žádný název, nijak jsme je nespecifikovali, ale pak mi v ostravském divadle produkční řekla, že bychom měli mít nějaký název pořadu. Od té doby je vymýšlím a kluci k dodávají písničky. Společně vytvoříme scénu a mluvené slovo.

Když se řekne travesti show, napadnou mnohého transvestité, jak se s tím srovnáváte?

Lidé se bohužel stále pletou travesti, transvesti a transexualismus, což jsou tři úplně rozdílné věci. Kdyby znali historii, věděli by, že ve starém čínském i anglickém divadle žena na jeviště nesměla, mohli by to tedy brát obdobně. Těm, co se nad tím pozastavují, říkám: ‚Že vám nevadí herecké legendy, které se převlékají do šatů opačných pohlaví?‘ Ani kluci v těch dámských šatech nevlezou do auta a nejedou v nich domů. Oni je berou jako montérky. A mohu vám prozradit, že po vystoupení jsou velice rádi, když je ze sebe sundají. Nemá smysl lidem něco vysvětlovat, jeden pán mi například řekl, že na jevišti jsou kluci takoví vykroucení. Tak jsem mu poradil, ať si vezme lodičky a zkusí být chlap. Když hraju divadlo a dělám ženskou, nemohu tam vypadat jako boxer v ringu. Je to nevědomost lidí, ale myslím si, že převážná většina těch, co na nás chodí, to nezkoumá. Vědí, že se s námi budou bavit.

Vloni jste se zúčastnili soutěže Česko – Slovensko má talent. Proč jste si vybrali právě ji, když současně běžela i Talentmania?

Byla nám celkově sympatičtější včetně poroty a moderátorů a oslovila širší publikum. Podstatné je, že obě soutěže pomohly travesti show dostat se do širšího povědomí diváka. Pro nás to byla úžasná PR akce. Za to, že jsme se jí zúčastnili, může Lukáš alias Paula, který nás přihlásil. Dnes jsem mu vděčný, i když to byly nervy. Ale ten adrenalin byl úžasný.

Takže důvodem vašeho přihlášení byla reklama?

Ano, v žádném případě jsme neměli ambice vyhrát, výhra by nám spíše ublížila. V každém případě to pro nás byla obrovská zkušenost, protože do té doby jsme se nikdy nezúčastnili žádného živého přenosu. Porota byla úžasná a jsem rád, že se nám nakonec podařilo přesvědčit Jara Slávika, že travesti může být i normální divadlo.

Jedno z vašich vystoupení v soutěži bylo á la pionýrky...

To byla parodie na Bambini di Praga a já jsem si tam dělal legraci z dirigenta Kulínského. Byli jsme i jako Adamsova rodina, čímž jsme nadchli porotu. Pak jsme využili Harryho Pottera, který z pěti rakví na jevišti postupně probouzel Marilyn Monroe, Marlen Dietrich, Edith Piaf, Freddieho Mercuryho a Michaela Jacksona.

Můžete tato vystoupení nějak využít do svých pořadů?

Vystoupení travesti skupiny Screamers jsou hlavně o pohybu.

Zatím ne, smlouva nám platí ještě tento rok. Máme dost jiných nápadů, takže to nepotřebujeme, ale v příštím roce se k nim chceme vrátit.

V úvodu našeho povídání jste zmínil, že než se u vás začala projevovat ponorková nemoc, jezdívali jste společně i na dovolené. Jak dnes bojujete proti ponorkovce?

Pokud to jde, nespíme v jednom hotelu. Na vystoupení jezdíme šesti auty, což není kvůli naší rozežranosti, ale protože se sjíždíme z celé republiky. Takhle už to funguje asi pět nebo šest let. Pochopitelně, když jedeme na otočku na Slovensko, napakujeme se do dvou vozů, jinak ne. Ale nejsme svatí, takže ponorkové nemoci občas neunikneme, naposledy jsme se pohádali před třemi dny, ale většinou je to kvůli malichernostem.

Vystupujete téměř denně. Jak dlouho se to dá vydržet?

V létě máme divadelní prázdniny, takže si odpočineme.

Jaký je vlastně věkový průměr souboru?

Dohromady nám letos bude 251 let. Pod třicet není ani jednomu.

Má každý z kluků své zpěváky – zpěvačky a druhý mu je nebere?

Ano, navíc si nedokážu představit, že by třeba Lukáš dělal Evu Pilarovou, nebo že by Jarda, který ji dělá, předváděl Helenu Vondráčkovou, přitom je úžasný jako Tina Turner.

Takže to je o fyzických předpokladech?

To ano, ale nikdo by nedělal zpěváka nebo zpěvačku, k nimž nic necítí, i kdyby byli sebeslavnější a lidé by je chtěli. Předvádění musí být jejich krevní skupina.

Lenka Pelcová