Josef Váňa.

Po vážném zranění v Německu prožil legendární český žokej klinickou smrt, srdce mu lékaři nahodili až po patnácti minutách

První zvíře, které Josef Váňa osedlal, bylo prase

Jakmile usednete s Josefem Váňou k rozhovoru, pochopíte, proč ho reportéři po Velké pardubické osloví s mikrofonem i tehdy, když nevyhraje. Josef Váňa je totiž velmi příjemný a skromný člověk. Pochybuji, že by se od něj někdo někdy dočkal odpovědi: Neotravuj, nemám náladu. Je to přesně ten typ člověka, který se sice zapsal do dějin a dokázal velké věci, ale přesto dokáže splynout s davem. Navíc je velmi pozitivní a usměvavý. Možná i díky pyramidám, v jejichž léčivou sílu nejen věří, ale také ji prakticky využívá. Nabíjí tak sebe i své koně. Na Rakovnicko zavítal 1. března díky Dni otevřených dveří firmy Pekass v Senomatech, od které má na své farmě několik strojů.

Jste opravdu vedle žokeje a trenéra i farmářem?

Mám s bídou čas na to, abych koně trénoval a sem tam se na nich svezl, takže na farmaření, protože si děláme i krmení pro koně, mám své lidi. Všechno najednou by se nedalo zvládnout.

Cítíte se líp jako žokej, nebo jako trenér?

Jako trenér to míň bolí, ale s odpovědností je to horší. Žokej to má lepší, ten se sveze, a když to nevyjde, tak řekne: Kůň špatně šel. (směje se) Trenér sice taky může říct, že to žokej špatně odjezdil, ale to není můj styl.

Vyrůstal jste na farmě, nebo jste se ke koním dostal jinou cestou?

Jsem z malé vesničky z Valašska, kde tehdy jezdecké koně absolutně nebyli, s koňmi se pracovalo jen na polích a v lese. Pořádného jezdeckého koně jsem viděl až v šestnácti letech v Kladrubech nad Labem, kam jsem se šel na dva roky učit jako chovatel koní. Odmala jsem ale měl neřest, a nevím, kde jsem ji vzal, že co mělo čtyři nohy, tak jsem na tom seděl. Od kozy až po prasata.

Jak se dá jet na praseti?

Normálně, vezmete si klacík a řídíte ho (směje se). Prase je velmi vnímavé zvíře, určitě víc než kráva. Přes překážky jsem s ním sice nezkoušel, ale i tak to bylo vzrůšo. Bylo mi pět nebo šest let. Pak jsem začal jezdit na kozách a kravách. Na koních až kolem dvanácti nebo třinácti let.

Pamatujete si ještě na první pocity z koňského hřbetu a na koně, na kterém jste seděl poprvé?

Vzpomínám si na to, jako by to bylo dneska. Jako malý kluk jsem chodíval na kovárnu odhánět mouchy chladnokrevným koním, aby lépe stáli. A jednou, za to, že jsem byl tak hodný a mouchy odháněl, mě sedlák posadil za chomout. Pocity už si přesně nepamatuji, ale byl jsem v sedmém nebi.

Velkou pardubickou jste jel poprvé ve 33 letech, není to trochu pozdě?

Když jsem začal jezdit dostihy, bylo mi devětadvacet. Moji spolužáci z Kladrub tehdy říkali, že už končí, že už jsou na to staří. Já jsem do devětadvaceti dělal jiné sporty, jelikož jsem na vojně přibral asi dvacet kilo a vyrostl o šest centimetrů. Proto jsem si myslel, že už nikdy v životě žokej být nemůžu. Jenže jsem ty kila ze sebe sepral a i za cenu, že jsem byl věčně hladovej žokej, jsem nakonec s dostihy začal.

Asi nemůžete být gurmánem?

V dnešní době je to už jedno, jezdím jen Velkou pardubickou. Ale když jsem za mlada chtěl jezdit mladé koně a i další dostihy, tak jsem potřeboval být co nejlehčí. Proto jsem s váhou od doby, co jsem si usmyslel, že znovu začnu jezdit koně, stále bojoval. Takže mám za sebou nějakých 35 roků hladovění. Vlastně ne, zas tak starý nejsem. (směje se)

Nebylo vám přeci jen někdy líto, že jste ještě o pár centimetrů nevyrostl?

Měl jsem 171 centimetrů a tehdy nebyly holky tak velké jako v dnešní době, takže mě to nemrzelo. Protože jsem vždycky tvrdil, že bych se s vyšší ženskou nešel ani vyčůrat. Ale stejně mám teď manželku, která je o pár centimetrů vyšší. Je to kvůli tomu, že jsem měl úraz páteře a zlomeninu obratlů a od té doby jsem o šest centimetrů menší. Trochu jsem se srazil.

Asi nejen pro mě zůstane nezapomenutelné hlavně spojení Váňa a Železník. Myslíte, že kdyby tohle období nebylo, že byste byl stejnou legendou Velké jako dnes?

Určitě ne. Každý žokej musí trefit na koně, který ho proslaví. Pavel Liebich měl Sagara, se kterým vyhrál třikrát za sebou, Zdeněk Matysík Peruána, Peter Gehm Registánu nebo Vašek Chaloupka Koroka. Ten kdyby jezdil ty všechny ostatní mrzáky a neměl Koroka, tak by o něm nikdo nevěděl (směje se). Železník byl modla, byl to výjimečný kůň své doby.

Vím, že jste si s Železníkem zrovna neseděli, jak je možné, že jste i přesto čtyřikrát vyhráli?

Měl jsem vždycky vůli vnutit mu, co chci já. Že nebudu poslouchat, co chce on. Nebyli jsme spolu za dobře kvůli tomu, že byl vážně potvora. Klidně v týdnu před kvalifikací někdy ve středu vyštycoval 70centimetrovou překážku na jízdárně a pak v sobotu vyhrál kvalifikaci na Velkou pardubickou.

Pořád nechápu, jak se vám podařilo to neuvěřitelné vítězství v roce 1991, kdy jste spadl a přesto zvítězil?

Bylo to jednoduché, ostatní si mysleli, že už je Železník v prdeli, tak to vzali zpátky a jeli pomalu. Viděli, že jsem spadnul, a mysleli si, že už jsem ze hry. Kdyby měl tehdy Chaloupka rozum a nechal Draka normálně cválat, tak bych je samozřejmě nedohnal. Já, jakmile jsem k nim znovu přišel, jsem nechal Železníka za lesem chvilku orazit, měl dost času si odpočinout, a znovu zaútočil. Byl to opravdu kůň z jiného světa.

Tušil jste tehdy, že má ještě na vítězství?

Kdybych to netušil, tak bych na něj ani nesedal.

Tenkrát jsem brečela, jako bych vyhrála sama. Jak se u vás projevují emoce, brečíte taky?

Já jsem jako skála. Ale teď už druhý rok, co se moje paní spojila s plaveckým oddílem postižených dětí v Karlových Varech, se tam při vyhlašování vítězů neudržím. Vždycky mi vyhrknou slzy do očí, protože to je skutečné hrdinství. Ty děti nemají ruce nebo nohy, a přesto dovedou sportovat. Nejen na republikové, ale i světové úrovni.

Vlastní vítězství vás opravdu nikdy nedojalo?

Josef Váňa losuje výherce tomboly.

Ne, proč? Z vítězství samozřejmě radost mám, ale že by mi vehnalo slzy do očí, tak to opravdu ne.

Říká se, že čím je člověk starší, tím je citlivější. Tak to třeba za nějakých deset let přijde?

Jenže to už nebudu vyhrávat.

U vás člověk nikdy neví.

Ne, to už opravdu ne (směje se). Já jsem vždycky hodně sportoval, hlavně na lyžích vysokohorské sjezdy, byl jsem i horolezec. Věnoval jsem se spoustě adrenalinových sportů, takže mě na sportu uspokojuje to vzrušení. Já potřebuji k životu hlavně adrenalin.

Býváte před startem nervózní?

Nevím, jestli je to nervozita. Spíš, a to bude mít asi každý, si pořád říkám, už abychom jeli. Když si sednu v parku na koně, tak ještě pozdravím ty okolo, ale pak už se soustředím jen na to, že pojedu. Ale nejsem určitě nervózní.

Kdybyste byl, poznal by to kůň a mohl by pak začít vyšilovat?

Je to docela možné, proto taky některé koně na startu vyšilují.

Je pro vás i po tolika letech na Velké nějaká překážka, která je vaším strašákem?

Je, šestka. Je to Popkovický skok. Tam jsem o stý ročník spadl s Železníkem a pak ještě s Cipískem. Vždycky všem před startem říkám, aby jeli na šestku rovně, ale oni to stejně magoři střihají bokem. Když máš skok a najíždíš na něj šikmo, tak se samozřejmě příkop, který je za ním, prodlouží. Proto vždycky říkám, proč bychom to měli jet riskantně, když se dá skákat rovně, ale moc mě neposlouchají. Není to sama o sobě těžká překážka, ale těžko se na ni najíždí.

Když člověk v televizi Velkou pardubickou sleduje, nechápe, jak se můžete správně zorientovat, kam jet. Já bych asi potřebovala šipky?

Velká pardubická není na kurz tak náročná jako třeba crossy v Itálii. Mně to nikdy nepřipadalo jako problém a teď po tolika letech už vůbec ne. A když jsem byl mladý, tak jsem si dostih tak desetkrát předtím, než jsem jel, proběhl.

Mohli byste si trať projet předem i na koni?

Některé skoky by se možná zkusit mohly, ale Taxis, haďáky nebo velká voda to jsou tak těžké skoky, že je absolutní nesmysl skákat je v tréninku. Je to nebezpečné v dostihu, tak proč je ještě trénovat.

Jak si pak můžete být jisti, že kůň skok zvládne, když ho nikdy nezkusil?

Protože skákal spoustu menších a hodně podobných či stejných skoků. Živý plot je skoro každý stejný, akorát je některý menší, některý vyšší, jeden má předtím břevno, jiný za tím příkop... Je to pak všechno o ště­stí. Musíte koně dobře navést, aby skok překonával tak, jak je potřeba. Třeba Železník už byl ve starších letech takový machr, že malý skok prostě překročil a těžký skok jednoduše skočil. Když sem pak přijedou Angláni a vedou koně tak, že každý skok skáčou jako Taxis, tak se nesmí divit, že už v polovině dostihu nemají sílu. Nemůžou skočit třicet Taxisů za sebou a být přitom fit. Tak si vysvětluju, proč nemají Angličani na Velké pardubické úspěch.

Když jste v roce 2000 na Velké poprvé po patnácti letech nestartoval, bylo vám to líto?

Spíš bylo hrozné, se jen dívat. Jsou menší nervy koně jet, než se na závod jen dívat.

Se kterým koněm jste měl zatím nejbližší přátelství?

S žádným. Jsem profesionální trenér, nemůžu mezi nimi dělat rozdíly. Ale většinou mám blíž ke koním, kteří jsou hůř ovladatelní a jsou menší kámoši s lidmi. Když byl někdy s nějakým koněm problém, tak to byla pro mne výzva. Když mu všichni nadávali do nejhorších potvor, tak jsem si k němu kontakt našel. A víc než k tomu hodnému.

Jste zkušený chovatel. Znáte koňskou povahu tak dobře, že u koně bezpečně poznáte, že je to budoucí šampion? Nebo se také občas seknete?

Když si člověk začne myslet, že všechno umí a ví, tak dostane takového facana, že je mu z toho špatně. Muže se stát, že koupíš koně za 2,5 milionu a je to třeba totální žebrák. A pak zase koupíš koně za pár tisíc euro a je z něj šampion. Ale samozřejmě se dá díky původům a i nějaké vzájemné sympatii úspěšnost vytáhnout nad padesát procent. Ideální stav pro trenéra by pochopitelně bylo, když ho majitel pověří, aby mu nějakého koně koupil, aby vybral opravdu dobrého. Ale ne pokaždé se to povede.

Pracujete s energiemi, kdy jste zjistil, že jste na ně citlivý?

Jednou jsem vzal do ruky virgule a ony se mi zatočily, tak od té doby to umím (směje se).

Vím, že máte ve stájích pověšené pyramidy, jak koním pomáhají?

Myslím si, že pyramida dovede urychlit hojení problémů. A za další je schopna dodat do toho, co pod pyramidu postavíte, energii. Je to vyzkoušeno i s vodou nebo masem. Co dáte pod pyramidu, se nezkazí, a co dáte někde vedle, tak ano. A pak, když změříte auru jakéhokoli tvora, ať je to člověk, kůň, pes nebo koza, a dáte ho na dvacet minut pod pyramidu, tak má rázem auru, tedy pozitivní energii, kterou vydává, mnohem lepší. Je i negativní energie, ale u živých tvorů jsem ji moc neviděl. Třeba monitor počítače nebo mobil vyzařují negativní energii.

Když převážíte koně na pardubickou, tak mají nad sebou pyramidu?

Ne, koně dávám pod pyramidu akorát dvacet minut denně, když je čistím. To ji mají nad sebou. Aura vám řekne hodně. Já si většinou soupeře, kteří poběží v závodě, měřím virgulí. A většinou skutečně vychází, že který z nich má momentálně nejlepší auru, ten vyhraje. Vychází mi to na devadesát a možná ještě víc procent. Pokud ovšem nemají cestou problémy a nespadnou.

Kdyby měl váš kůň před dostihem hodně slabou auru, pustil byste ho na dostih?

Příznivci Josefa Váni měli možnost ho při dni otevřených dveří firmy Pekass požádat o autogram.

Ne, je rozumnější ho nepustit, protože takovému koni určitě něco je, něco není v pořádku.

Už jste přestál spoustu zranění. Co vás napadlo, když jste se v roce 1994 probudil v nemocnici po těžkém zranění v Německu? Bál jste se, že je to konec kariéry?

Dokud to tak vypadalo, tak jsem to nevnímal. A jakmile jsem zase začal vnímat, tak jsem si řekl: Takhle ne, to dáme znovu dohromady. Když jsem se poprvé probudil, tak jsem zrovna lítal na speciální posteli, na kterou přivazují lidi, co mají těžká zranění. Je to z důvodu, aby se tělo pravidelně okysličovalo. Takže první, co mě napadlo, když jsem se probral, bylo: Co se to děje, kde to lítám (směje se). Jakmile jsem se probudil, chtěl jsem začít mluvit, ale jak mi dali kyslík z pusy, hned jsme se začal znovu dusit. Tak mi ho vrátili a já zase padl do limbu. Tak jsem tomu nechal volný průběh, ale nakonec jsem nenápadně seskočil z postele a utekl.

Vy jste jim utekl z nemocnice?

Asi za dvacet dní, co mě tam přivezli, a třetí den potom, co mě pustili z JIPky. Ležel jsem na pokoji s nějakým mladým Rusem, který měl asi dva a půl měsíce zlomenou stehenní kost a pořád brečel, jaký je chudák a jak je na tom špatně. Tak jsem si řekl: S tebou tu nebudu ani týden. V tu dobu jsem měl ještě zalitý prostor hrudníku krví, ale během jednoho a půl dne jsem to všechno vykašlal ven a rychle se dal dohromady.

Takže vám to, že jste ležel na pokoji s fňukalem, pomohlo se rychleji uzdravit?

Mě to jeho fňukání hrozně iritovalo. Musel jsem pryč.

Co se tehdy při dostihu stalo?

Moc přesně to nevím. Najednou se to před skokem přede mnou zavřelo, takže Veron na skok neviděl a samozřejmě ho ani nemohl skočit. Nějak ho vzal, ale byl to první nebo druhý skok na steeplechase, což je pevný skok, který se nedá proskočit. Veron vzal břevno a já udělal salto. A bohužel kůň, který šel za mnou, na to asi taky neviděl, tak ho vzal taky, udělal salto a mě přibouchl, jak letěl zády na zem, k zemi a rozdrtil mi hrudník. Asi před dvěma nebo třemi dny jsem to poprvé viděl na nějakém šotu na YouTube. Sám si to nevybavuji. A až později jsem si začal vybavovat některé momenty, kdy jsem byl v komatu. Třeba jsem viděl, jak někde ležím a nějací lidé ženou kládami koně proti vodopádům. A ty, co nevyskočili nahoru na vodopád, těmi kládami dorazili. To je moje první vzpomínka po pádu.

Známé světlo v tunelu jste neviděl?

Ne. Ale měl jsem patnáct minut klinickou smrt. Až po čtvrt hodině mi nahodili srdíčko zpátky. Naště­stí se to stalo v Baden-Badenu. Kdyby se to stalo kdekoli u nás, tak asi bohužel...

Je to hodně bolestivý sport, nesnažil jste se kvůli tomu směřovat svoje syny k jiné kariéře?

Škoda, že nejste třeba horolezkyně, pak byste pochopila, že je to něco normálního. Spíš jsem se naopak snažil svoje děti směřovat stejným směrem, ale povedlo se mi to jen u jednoho.

Ve vašich šlépějích jde až nejmladší Pepa. Je celkem vtipné, že se to povedlo až u třetího syna, který dostal vaše jméno?

On měl už odmalička tu správnou povahu. Když se mu něco nepovedlo, tak se dovedl naštvat a řekl si: Tak to ne, příště to bude lepší. Už v pěti letech padal z poníka, a to byste ho musela vidět, jak byl přitom nasranej a zkoušel to pořád dál.

Bylo hned jasné, že se žokejem opravdu jednou stane?

Ono to s ním vypadalo všelijak. Začal hrozně brzy kouřit marjánku a mít takové problémy, že se zdálo, že ho ani nezvládneme. Ale pak se to najednou zlomilo, když přišel do Mariánek (na Jezdeckou akademii v Mariánských lázních, pozn. aut.) a během měsíce to byl úplně jiný kluk. Začal brát život jinak. Možná i díky tomu je dneska tam, kde je. A myslím, že velkou zásluhu má na tom i Pepa Bartoš, který u nás v tu dobu nastoupil a začal se v něm vidět. Pepča je přeci jen borec borců.

Myslíte, že vás jednou zastoupí i v roli hlavního tahouna Velké pardubické?

Já tahounem nejsem, vždycky se jen snažím žokejům poradit, jak by se mělo udělat, aby měl dostih hladký průběh. Ale stejně to pak na šestce většinou dopadne jinak. Jsem možná jeden z mála blbců, kteří, když si někdo neví s něčím rady a přijde pro radu, tak se snaží pomoct. Mám to prostě v povaze.

Pak se není čemu divit, že vám i soupeři během dostihu půjčují bičík. Na tom je vidět, že vás mají rádi.

Nikdy jsem nebyl na nikoho hajzl, takže je docela dobře možné, že díky tomu nemám v tomhle směru žádné problémy.

Myslíte, že se někdy někomu povede překonat váš rekord sedmi vítězství ve Velké pardubické?

Rozhodně to jednou přijde. A víte, kolikrát jsem tu Velkou pardubickou mohl vyhrát? Železník mohl vyhrát každý start, ale vždycky může přijít nějaký průser, nějaká smůla. Jsem asi dítě štěstěny, že se mi to podařilo tolikrát. Třeba Kamil Kuchovský jel pardubickou osmnáctkrát a byl nejlíp druhý. Nebo Jarda Myška jezdí už deset let a ještě Velkou nevyhrál, přitom byl mezitím dvakrát šampion, je to super žokej a jezdí jen dobrý koně. Mandarino vyhraje kvalifikačku, každý si myslí, že vyhraje i Velkou, a pak už mu to na podzim nejede. Je to o ště­stí a o koních.

Už máte připraveného koně na letošní Velkou?

Nemám. Tiumena už si vezme Pepča, tak uvidím, jestli ho porazím třeba s nějakým jiným. Třeba Sixteen nemá cenu si brát. Znám ji z práce a nerozumím si s ní. Nejsme kamarádi. Ona skáče jako krtek, sem tam jsem rychlejší než ona. Je dobrá, ale když s ní nejsem schopen skákat ani malé skoky, tak proč bych se s ní hnal na Velkou.

Jak to, že vám syn vezme Tiumena, to může?

Už loni mi říkal, že to bylo naposledy. A pak, když si každý myslí, že zase vyhraje Tiumen, není to pro mě žádná motivace. Takže si nejspíš vezmu nějakého horšího koně.

Máte teď ve stáji nějakého nového budoucího šampiona?

Mám stáje plné šampionů (směje se). Záleží ale na tom, který bude zrovna v dobré formě. V květnu musíme koně přihlásit. V průběhu sezony se vystříbří, kdo půjde do Velký. Nemá cenu, abychom měli osm koní na startu a ani jeden nedošel. Vždycky to děláme tak, že ti, co mají zrovna nejlepší formu, jedou Velkou, a zbytek třeba Cenu Labe. Aby i ti, kteří nejsou momentálně tak dobří, měli šanci udělat majitelům radost. Držet si jezdeckého koně není žádná sranda, proto jsou majitelé rádi, když se jim to alespoň nějak kompenzuje. I když je pravda, že dnes máme výhodu, že můžeme jezdit na dostihy do Itálie nebo do Francie, a díky tomu je to jakž takž udržitelné.

Markéta Hartlová