Pomníček obou mužů je už dlouhá léta v tristním stavu.

Nad smrtí nimrodů Karla Jugla a Františka Miky se vznáší i po 60 letech spousta otazníků

Dvojnásobná vražda v řevničovských polích

Když jsem zhruba před deseti lety zveřejnil na stránkách Raportu článek o vraždě dvou řevničovských občanů – Karla Jugla a Františka Miky – dostal jsem spoustu dopisů. Souhlasných i nesouhlasných. Ozvali se lidé, kterým byla proti srsti teorie Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu v Praze, že se 21. září 1952 nemuselo u Řevničova jednat o náhodný střet místních nimrodů Jugla a Miky s agenty – chodci americké zpravodajské služby CIC, ale o cílenou provokaci agentů československé Státní bezpečnosti s cílem zastrašit obyvatelstvo. Napsali i tací, kteří tuto možnost připouštěli. Díky našemu spolupracovníkovi JUDr. Petru Švecovi z Muzea Policie ČR v Praze se nám podařilo získat nové, dosud nezveřejněné dokumenty. Vraťme se tedy o šest desítek let zpátky, do osudného září roku 1952.

Temná padesátá léta

Padesátá léta patřila k nejtemnějšímu období novodobých českých dějin. Popravy odpůrců socialistického režimu, internace v tzv. pracovních táborech a v komunistických žalářích. Na druhé straně horečné budování „nové“ republiky, kolektivizace venkova, expanze zejména těžkého průmyslu. Suma sumárum: totální přeměna státu, který se ještě nedávno pyšnil masarykovským pojetím demokracie. Úder dělnické pěsti byl drtivý. Rozbil vše, co se mu postavilo do cesty. Než se tak ale stalo, tekla krev. Na obou stranách.

Nejodvážnější odpůrci „nových pořádků“ se nechtěli vzdát bez boje. A tak vzali do rukou zbraně. Za nocí vzplály stohy většinou násilně utvořených Jednotných zemědělských družstev (JZD), byl tráven zkolektivizovaný dobytek, kulky si našly ty, kteří se postavili do čela společenských přeměn. Represivní státní aparát, složený převážně z bývalých partyzánů a nej­uvědomělejších dělnických kádrů, oplácel stejnou mincí. Zatýkáni, vězněni a popravováni byli především bývalí velcí statkáři (tzv. kulaci), příslušníci západního zahraničního odboje, představitelé inteligence lpějící na masarykovských tradicích a církevní hodnostáři.

Válka zpravodajských služeb

Padesátá léta rozpoutala naplno také válku zpravodajských a bezpečnostních služeb. Americké a britské špionážní centrály vysílaly na naše území své agenty – chodce. Ti měli za úkol narušovat chod hospodářského života, likvidovat funkcionáře místních národních výborů (MNV) a JZD a pomáhat lidem „nekomunistického“ smýšlení v útěku za hranice. Došlo-li ke střetu těchto agentů s československou Bezpečností, většinou se střílelo a byli mrtví.

Československá StB, řízená sovětskými poradci, se soustředila nejen na jejich odhalování a likvidaci, ale také na boj s „vnitřním nepřítelem“, jak byli tehdy označováni odpůrci socialistického režimu. Součástí tohoto vnitřního boje byly i řízené provokace. Ty měly šířit pocit strachu nejen mezi odpůrci režimu, ale i mezi mlčící většinou národa. Byly i řevničovské vraždy podobným případem, jak se v roce 1999 snažili vypátrat pracovníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu v Praze?

Přísně tajná depeše

V Muzeu Policie ČR v Praze se dochovala přísně tajná depeše, kterou zaslal náčelník štábu Hlavní správy Pohraniční a vnitřní stráže v Praze pplk. Miroslav Duda 22. 9. 1952 všem velitelům krajských správ Veřejné bezpečnosti v ČSR. V depeši se mj. píše:

„Dne 21. 9. 1952 v 16.55 hod. byli u obce Řevničov, okr. Nové Strašecí, zavražděni dvěma neznámými muži dva funkcionáři KSČ, 52 letý Karel Jugl a 47 letý František Mika. Jeden z pachatelů byl zastřelen a druhý prchá pravděpodobně směrem Kroučová – Louny.

Jeho popis: je asi 170 cm vysoký, oblečen v tmavé šaty, krátký kabát a na hlavě měl čepici nebo baret. Není vyloučeno, že je postřelen a že se bude dožadovati lékařské pomoci. Učiňte proto potřebná opatření u lékařů, v nemocnicích apod. Podle obsahu pachatelovy aktovky se jedná pravděpodobně o polského nebo ukrajinského příslušníka. Pozor! Pachatel je ozbrojen 15 ranou pistolí ráže 9 mm vzor FN. Jakékoliv poznatky, jež by mohly přispěti k dopadení pachatele, hlaste okamžitě zdejší HS VB.“

Tragický střet

O případu existuje několik dalších písemných zpráv. Na první pohled se ale jedná o informace tendenčně zpracované tehdejší propagandou.

Připomeňme si, co se, podle oficiálních zdrojů, vlastně stalo. Byla neděle 21. září 1952. Přípravný výbor řevničovského JZD (Mika byl jeho členem) svolal na dopoledne brigádu na osetí polí žitem. Této brigády se zúčastnili také Karel Jugl, zřízenec Československých drah, a František Mika, dělník na pile a malý zemědělec. Po skončení brigády, krátce po poledni, se dohodli, že odpoledne půjdou do polí za obec na šoulačku. Oba byli členy místní myslivecké společnosti, a tak vyrazili, každý přes rameno brokovnici, kolem hřbitova směrem na Mejzluží. Tady měl Mika záhumenek s bramborami. Když byli vzdáleni asi 1 kilometr od obce, spatřili na polní cestě, kde se říkalo Pod Kadousy, neznámého mladého muže ve fialové košili. Bylo krátce před 17. hodinou. Cizinec seděl na mezi a kouřil. Oba myslivci k němu přistoupili a vyzvali ho, aby se legitimoval. Mladík sáhl do kapsy, ale místo legitimace vytáhl pistoli belgické výroby FN a zamířil na Miku. Strhla se rvačka, při které vyšla z pistole rána. Kulka zasáhla Miku do prsou. Najednou z brambořiště vstává druhý muž (patrně zde vybíral brambory, nebo se před přicházejícími myslivci skryl) a bez varování střílí na Jugla. Ten, zasažen také do prsou, padá k zemi. Mezitím se František Mika, byť již zasažen šesti kulkami, shýbá pro brokovnici a střílí po mladíkovi ve fialovém. Sedmá a osmá kulka z pistole FN druhého cizince ho však posílá k zemi.

Jediný svědek utekl

Neznámý se dává na útěk směrem ke Kroučové. Pak, jako by si vše rozmyslel, se vrací. Znovu vytahuje pistoli a ranou do týla ukončuje definitivně životní pouť Františka Miky a svého kolegy. Z jeho průkazu, znějícího na falešné resp. krycí jméno Sokol, vytrhává fotografii a legitimaci zahazuje do pole (!). Těžce zraněný Karel Jugl sbírá poslední síly a pálí z dvojky bez míření směrem, kde tuší nepřítele. Kulka ho škrábne do ruky. Jde a bodnutím do týla umlčuje Jugla. Pak prchá do lesa Na Králce. Na místě zanechává dvě žluté aktovky (!) se spoustou usvědčujících materiálů (!): jsou mezi nimi falešné průkazy pro Československo, Polsko, tajné inkousty, cigarety, konzervy, polské, československé a sovětské peníze, miniaturní radiostanice, dolarové bankovky, náramkové hodinky, několik prstenů, modlitební knížky, archy poštovních známek, instrukce, šifry a hesla a dokonce samopal značky Stengun (!). Nedaleko ležela celta a na ní byla rozložená mapa. Arzenál téměř k vyhlášení třetí světové války.

Zatímco agent mizí v lese u Kroučové, k Řevničovu prchá jediný (!) svědek střetu – Jaroslav Křeček, který nedaleko pásl krávy. Agent CIC ho neuznal hodna pohledu, a tak mohl vyděšený Křeček nahlásit tajemníkovi MNV Josefu Černému, co se Na Kadousích stalo. Pátrací akce, které se neprodleně zúčastnili ozbrojení (!) myslivci, milicionáři a příslušníci Bezpečnosti, vyzněla naprázdno. Po cizinci jako by se slehla zem.

Podvržené stopy

Od pondělí 22. do středy 24. září pátrali po celém regionu po uprchlém střelci stovky příslušníků SNB. Pátrání se zúčastnil také Cvičný prapor vojenského učiliště pohraniční stráže (CP VUPS). Ve štábu Hlavní správy Pohraniční a vnitřní stráže v Praze se objevila dvě hlášení, která mohla s případem souviset. „Dnešního dne v 10.30 hodin dopoledne byl spatřen v prostoru obce Vrbice, okr. Podbořany neznámý muž, který nápadně kulhal na pravou nohu a bloudil mezi obcemi Vrbice a Skřipov, okr. Podbořany. Jmenovaného spatřila občanka Moravcová ze Skřipova. Když ji neznámý spatřil, dal se na útěk, při čemž upadl v poli do brambořiště a bylo na něm poznat, že jest pravděpodobně zraněn. Popis, který uvedla občanka Moravcová, plně souhlasí s popisem vraha… v souvislosti s touto správou žádal velitel KS StB K. Vary zdejší velitelství o vyslání 3 služebních psů a psovodů do tohoto prostoru… Byla vyhlášena zvýšená ostraha státní hranice…“

Další hlášení zaslal velitel CP VUPS mjr. Michek: „V prostoru Žatce byl nalezen zakrvácená podhlavník. Na tuto stopu byli nasazeni služební psi a podhlavník byl odeslán ke zkoušce krve.“

V dalším hlášení (po skončení pátrací akce) mjr. Michek uvádí: „Během akce byla hlášena zpráva, že v prostoru Podbořany byla zjištěna osoba, která se podobala hledané, a v prostoru Žatec byl nalezen zakrvácený podhlavník. Tyto zprávy byly prověřovány a zjistilo se, že obě stopy byly podvrženy.“ (!)

Místo, kde došlo ke střetu řevničovských nimrodů Jugla a Miky s údajnými agenty CIC.

Reakční kraj

Zajímavé je i poslední shrnující zpráva velitele CP VUPS. Mjr. Michek v něm svým nadřízeným píše: „Můj politický zástupce, jakož i ostatní příslušníci jednotky pracovali mezi obyvatelstvem. Zjistili jsme, že se jedná o kraj velmi reakční, kde se vyskytují vesničtí boháči, kteří škodí našemu zřízení, jak mimo JZD, tak i v JZD, kde v mnoha družstvech jsou. Vyskytují se případy, že organisace velmi slabě pracují a jsou zatíženy škodlivými frakcemi ve straně (organisace Hředle).“

Také závěr zprávy naznačuje, jak do­opravdy pátrání po vrazích Jugla a Miky probíhalo. „Celá akce byla nedostatečně zajištěna po zpravodajské stránce. Neměli jsme za celou dobu téměř žádných zpráv o hledané osobě. Rovněž styk zpravodajských orgánů se mnou nebyl žádný. O veškeré zprávy, které jsem měl, jsem se musel domáhat sám,“ posteskl si mjr. Michek.

Státní pohřeb

V sobotu 27. září 1952 se konal na řevničovské návsi státní pohřeb. V 15.30 hod. byly na vyvýšeném místě před budovou MNV vystaveny dva katafalky, rakve s ostatky zavražděných byly zabaleny do státních vlajek, okolo nich tvořili čestnou stráž milicionáři a vojáci. U rakví byly položeny věnce prezidenta ČSR Klementa Gottwalda, ministra Národní bezpečnosti Karola Bacílka, ministra vnitra Václava Noska, KNV, KV KSČ, celá řada věnců ústředních úřadů, organizací KSČ, místních národních výborů, závodů, JZD atd. Všude se tísnily davy smutečních hostí. Rodinnými příslušníky počínaje, přes funkcionáře všech možných organizací a institucí, pionýry, svazáky, členy mysliveckého sdružení a téměř všemi řevničovskými občany konče. Prezident Gottwald udělil oběma mužům vyznamenání Za statečnost In memoriam. Pompézní pohřeb se stal okázalou manifestací komunistického režimu. V pondělí o něm referovaly všechny ústřední listy v republice.

Vrahy prý byli esesáci

Kdo byli údajní vrazi Jugla a Miky se zjistilo o tři roky později. Na V. světovém festivalu mládeže ve Varšavě prý zadržela polská Státní bezpečnost záškodníka jménem Krasiňski. Ten při výslechu udal, že agenti, kteří stříleli u Řevničova, byli bývalí příslušníci divize SS Gallizien (!) s krycími jmény Sokol a Zenko. Ten druhý, kterému se podařilo z místa střetu uprchnout, byl osobním strážcem nechvalně známého zločince Štefana Bandery (!), kterého měl údajně zastřelit. Oba pouze Československem procházeli do Polska. Vyšli z Norimberka, přes Tirschenreuth pronikli na území ČSR a mířili na severovýchod. Tolik oficiální zdroje, tolik verze případu, která se dochovala do dnešních dnů.

Zůstává spousta otazníků

Výpovědi tří řevničovských pamětníků – bývalého předsedy MNV Václava Petráčka, někdejší účetní JZD Jiřiny Kulhánkové a kostelníka Bedřicha Břízy, které se nám podařilo získat, vnášejí do případu otazníky. Všichni se shodují v tom, že Mika s Juglem nešli na šoulačku sami, ale byl s nimi ještě Josef Tichý, kterému se všeobecně v Řevničově říkalo Lojščík. Co dělal při střetu Jugla a Miky s cizinci? Kde byl? Proč nestřílel? Proč údajní agenti nestříleli na něj?

Také Václav Petráček připustil, že v polích a přilehlých lesících mohlo být víc myslivců. Dokonce mluví o jakémsi nadhánění zvěře. To by potvrzovalo oficiální informaci o tom, že ozbrojení myslivci neprodleně (spolu s místními milicionáři) začali pročesávat okolí obce. Pokud bylo poblíž místa střetu víc myslivců, proč nikdo Mikovi a Juglovi nepřispěchal na pomoc?!

Pitevní zpráva

V matrice zemřelých obce Řevničova je zápis o úmrtí obou mužů. Provedl ho matrikář Karel Linc na základě léčebného a ohledacího listu vystaveného dne 22. 9. 1952 MUDr. Milošem Koněrou, zástupcem státního obvodního lékaře v Řevničově čp. 365, a pitevního nálezu Ústavu pro soudní lékařství Karlovy university v Praze ze dne 23. 9. 1952. U obou zemřelých je jako příčina úmrtí uvedena násilná smrt zastřelením, zakrvácení dutiny hrudní a břišní. O žádných posledních ranách do týla ani zmínka. Ani o devíti kulkách v těle Františka Miky. Proč chtěla komunistická propaganda udělat z obou mužů, kteří byli podle Václava Petráčka a Jiřiny Kulhánkové „obyčejní, nepříliš majetní a pracovití lidé“, supermany?! Paní Kulhánková dokonce prohlásila, že se oba onoho nedělního odpoledne dopustili osudové chyby. Kdyby nebyli tak horliví a cizincům se vyhnuli, nemuselo se nic stát. Naznačila, že se po obci povídalo, že dokonce jeden z nich (snad mladší Mika) vystřelil první a cizinec pouze střelbu opětoval. Tyto detaily asi už dnes nikdo nezjistí.

Agenti, nebo diletanti?

Je téměř nesmyslné, aby zkušení agenti – chodci, vyškolení specialisty ze C.I.C., se chovali tak diletantsky a zanechali na místě činu vše, co jsme výše popsali. To tam mohli rovnou nechat i svoje adresy. Taková snůška jasných důkazů nutí rozumně uvažujícího člověka k domněnce, že vše, co se na místě činu našlo, bylo pečlivě nastrčeno. Nebylo by to v tehdejší absurdní době poprvé, ani naposledy. O Polákovi Krasiňském si také můžeme myslet ledacos. Jeho kamínek zapadající do mozaiky lidských zrůd (příslušníci SS, vrah samotného ďábla Bandery) je víc než podezřelý.

Stali se tedy řevničovští chlapi obětí vlastní unáhlenosti, bezohlednosti amerických agentů nebo předem připravené a dobře zinscenované provokace československé Státní bezpečnosti? Tyto otázky ještě stále nebyly zodpovězeny.

Dovětek

Poté, co před 10 lety vyšel o řevničovské vraždě v Raportu článek, získal jsem zajímavou informaci od pana Stanislava H. z Nového Strašecí, bývalého politického vězně. Tehdy mi napsal: „V listopadu 1952 jsem byl v soudní vazbě na Pankráci. Moje vyšetřování už bylo skončené a čekal jsem na soud. Přesto jsem byl jednoho dne předvolán k výslechu do kanceláře, kde se mě příslušníci Státní bezpečnosti vyptávali na řevničovské občany, mimo jiné také na Věroslava Oliče, největšího sedláka obce a odbojáře z druhé světové války. Když mě odváděli, jeden z estébáků řekl: „Máte z pekla ště­stí, že jsme vás zavřeli dřív, než se v Řevničově vraždilo.“ Došlo mi, že kdyby nás nechali na svobodě, udělali by z nás teroristickou skupinu a nic by nám nepomohlo. Za to byl provaz. Takže mi vlastně horlivost StB zachránila život. Bylo mi jasné, že potřebovali někoho, komu by ty řevničovské vraždy přišili. Z vězení jsem se vrátil až v roce 1960.“

Tomáš Bednařík