Ondra Růžička

Zápas českých hokejistů se Slováky stál Ondru Růžičku pořádný „kýbl“ nervů

Lyžování ve Whistleru – nezapomenutelný zážitek

Za pár dní tomu bude rok, co se konala v kanadském Vancouveru zimní olympiáda. Před Vancouverem se sportovci sjeli do italského Turína, kam není pro Čechy složité se dostat, ale do Vancouveru? Přesto se našel jeden z občanů Rakovnicka, který pobyl v městě zimní olympiády skoro deset měsíců. Jmenuje se Ondřej Růžička.

Cestovatelský duch

Ondra Růžička nosí boty z kůže toulavého telete. Již v osmnácti odcestoval do Ameriky. Po návratu sice působil dva roky v Rakoně, ale období to nebylo nejšťastnější. „Pracoval jsem na kancelářské pozici a vůbec mi to nevyhovovalo. Táhlo mě to ven, za poznáním. Když se naskytla možnost odjet do Vancouveru, tak jsem neváhal ani chvilku. Zjistil jsem si, co je potřeba splnit, a vše jsem začal realizovat. Jednalo se o program, který můžeš využít jednou za život, a je určen pro lidi od osmnácti do pětatřiceti let. Na základě tohoto programu poté dostaneš pracovní vízum na jeden rok. Největším problémem byly finance. Kanada není nejlevnější destinace. Abych odletěl, tak jsem potřeboval osmdesát tisíc. Tato částka byla rozdělena na několik dílů. Něco dáš agentuře, zaplatíš letenku, pojištění, pracovní vízum a něco musíš mít na účtu,“ prozradil Ondra.

Sám do neznáma

Málokdo z nás by na takovou cestu odletěl sám. Ondra je jiný typ člověka. „Mně to vůbec nevadí. Počítal jsem s tím, že poletím sám. Zpočátku byly náznaky, že by tomu tak být nemuselo, ale finance a různé důvody zvítězily. Vždy se někde s někým seznámíš a mně je jedno, jakou má barvu pleti. Doma sice nad mým nápadem příliš nadšení nebyli, ale nakonec jim nic nezbylo,“ řekl Ondra.

Přílet do Vancouveru

Vše se událo tak rychle, že již první týden v lednu seděl Ondra v letadle a mířil za velkou louži. Směřoval do města, kde si zanedlouho dali dostaveníčko nejlepší sportovci, aby v rámci zimní olympiády změřili své síly. „Základem bylo co nejrychleji sehnat práci. Vytvořil jsem si životopis a ze svých zkušeností jsem věděl, že musím hledat v oblasti stravování, což mě baví. S angličtinou na tom nejsem špatně. Bylo mi jasné, že do Vancouveru přijede řada fanoušků a ti budou potřebovat jíst. Později se ukázalo, že se mé myšlenky ubíraly správným směrem. Všechny podniky v tomto oboru nabíraly mnoho nových sil, aby nápor zvládly. Měl jsem ště­stí, že již po sedmi dnech jsem byl přijat do kuchyně v jedné restauraci,“ pokračuje ve vyprávění Ondra.

Ondra Růžička při lyžování na olympijských tratích ve Whistleru.

Ubytování v hostelu

Po příletu do Vancouveru měl jednu jistotu. Díky agentuře měl zajištěn nocleh na první noc. „Přiletěl jsem k večeru do Vancouveru. Tři hodiny jsem čekal na imigračním, než mě odbavili, a do hostelu jsem se dostal kolem desáté večer. Přespal jsem jednu noc, a jelikož mi to vyhovovalo, tak jsem si prodlužoval ubytování až do začátku olympiády. Pak ale majitel o sto procent zdražil ubytování, což jsem nechtěl platit a našel si jiný hostel, kde byla cena dvacet dolarů za noc. V tom předcházejícím zdražili na čtyřicet. Nakonec jsem si zaplatil měsíční částku dvě stě čtyřicet dolarů a zůstal tam celých deset měsíců. V hostelu byla velká směsice lidí různých národností. Vždy se ale našel někdo, kdo si chtěl pokecat, protože se nudil. A to mi přesně vyhovovalo,“ popisuje Ondra.

V šesti na pokoji

V Kanadě je řada druhů hostelů, které jsou různě drahé. „Nejlevnější je, a to byl i můj případ, když bydlíš na vícelůžkovém pokoji. Já měl kolem sebe dalších pět borců, což vylučuje nějaké soukromí. Máš pouze postel a menší skříň. Když máš ště­stí, jde i zamknout. Já to ště­stí měl, ale osobní věci, peníze a doklady jsem tahal neustále s sebou. Pro mě to bylo jako na vojně, na které jsem ale v Čechách nebyl (smích). Zhruba po šesti měsících, to už jsem byl na hostelu jako inventář, přišel majitel, zda bych mu nepomohl s neplatiči. Měl už jsem své jméno a začal dělat takového ,majordoma‘. Chodil jsem vybírat peníze od ubytovaných a hlavně od neplatičů. Nebyla to nijak extra funkce, ale měl jsem levnější ubytování. Většina těch neplatičů si toho byla vědoma, a než aby si pro ně přišli policajti, tak hostel opustili sami a dobrovolně.“

Začal u sendvičů

Restaurace, ve které Ondra pracoval, měla velikou kuchyni, kde se střídaly dvě party. Ondra byl přijat na úsek sendvičů, salátů a dezertů. „Nebylo to jednoduché. Musel jsem se naučit rychle sledovat dění kolem, protože vše na sebe navazovalo. Aby kvůli mně třeba nechladl steak na talíři, jen proto, že nemám připravený salát, či dezert. Po pár dnech to ale šlo. Člověk se naučil ten správný „tajmink“ a nebyl problém. Práce mě bavila a další výhodou bylo, že vždy něco uzobneš, takže jsem ani tolik neutratil za jídlo. Nakonec jsem tuto stanici dostal na starosti. Byl to manažerský způsob vedení. Přirovnal bych to k McDonaldu. Mohu upřímně prozradit, že se tam vyrábělo velice kvalitní jídlo, a kdybych viděl tuto firmu kdekoliv ve světě, tak se tam půjdu najíst,“ tvrdí Ondra.

Nestrádal jsem

Po získání práce ležela před Ondrou rozhodující otázka. Pracovat, šetřit a přivézt si nějaké peníze domů, nebo si pobyt ve Vancouveru užít. „Můj plat nebyl nic moc, ale na pohodové živobytí to stačilo. Jelikož jsem byl v takovém městě, tak jsem se rozhodl, že nebudu škudlit. I proto, že jsem se chtěl podívat na různá sportoviště během olympiády, což se mi podařilo. Na druhou stranu je pravda, že jsem si olympiádu neužil tak, jako kdybych byl doma, protože jsem musel pracovat. Trochu jsem si vše vynahradil tím, že jsem si koupil televizi s anténou a opět měl ště­stí. Ze čtyř programů, které jsem chytal, na jednom šla celý den olympiáda.“

Ondra Růžička se svým kolegou kuchařem.

Hokejové nervy

V době olympiády by bylo hříchem nějaká sportoviště nenavštívit. Ondrovi je nejbližší hokej a ště­stí se na něj opět usmálo. Sehnal lístky na utkání Česko – Slovensko. „Než jsem si ale sedl na sedačku na stadionu, tak to byly nervy. Všude totiž visely plakáty, aby se nekupovaly lístky od prodavačů venku stojících, že jsou falešné a při vstupu lidé nebudou vpuštěni. Dnes musím uznat, že Kanaďané měli velice dobře zvládnutý systém proti černému trhu. A co já. Chtěl jsem na hokej a v kasách už bylo vyprodáno. Najednou se objevila dvojice, která měla lístek navíc. Chvilku jsem přemýšlel, ale nakonec vyndal sto šedesát dolarů a vyrazil na stadion. První kontrola mne nepustila dovnitř, protože prý mám neplatný lístek. Čelo mi polil pot. Padla na mě skepse z toho, že jsem vyhodil sto šedesát dolarů. Už jsem byl rozhodnutý, že půjdu domů koukat na televizi. Náhle se ke mně přitočil jiný člen ochranky a po prohlédnutí lístku mi vysvětlil, že tudy se jde na krasobruslení. Na hokej je vstup jinde a ukázal mi kde. Tam už šlo vše hladce. Usadil jsem se na sedadle a vychutnal si hokej. Stálo to za to. Atmosféra parádní, ovšem ještě větší byla, když Crosby ve finále vstřelil vítězný gól, to bylo něco neskutečného. Celý Vancouver byl vzhůru nohama. Běhal mi mráz po zádech. Bylo to něco úžasného a nezapomenutelného.“

Lyžování ve Whistleru

Ondra je velkým fandou nejen hokeje, ale také lyžování. Proto si nemohl nechat ujít prohlídku olympijských tratích na sjezdové lyžování, které byly ve Whistleru. „Vancouver má malé centrum, ale okolí je neskutečně rozlehlé. Od divočiny až po pláže. Spousta nádherných parků a všude pořádek a nádherné prostředí. Díky výborné síti dopravy ani nepotřebuješ auto, protože všude se dostaneš metrem nebo hromadnou dopravou. Co se týče Whistleru, tak to bylo velké lákadlo. Sehnal jsem asi za dvě stě dolarů permanentku včetně lyží, které neměly chybu. A co bylo potom, to se nedá popsat. Každému vášnivému lyžaři bych přál, aby se ve Whistleru sklouzl. Bylo to nejlepší lyžování v mém životě. Fakt paráda. Lyžoval jsem celý den a stihl jsem projet zhruba třicet procent tratí,“ neskrývá nadšení Ondra.

Výlet do Spojených států

V červenci přijel za Ondrou na návštěvu kamarád Jakub Bradáč, se kterým si půjčili auto a vydali se na výlet do USA. „Kuba pořád básnil o Kanadě a Americe. Nakonec se mu povedlo získat turistické vízum a mohl se za mnou na měsíc přijet podívat. Když viděl, jak bydlím, tak strnul a skoro nemluvil. Ale vydržel to (smích). V práci jsem si vzal po domluvě volno a vyrazili jsme na cesty. Bylo to asi nejhezčí období za těch deset měsíců. Nejdříve jsem Kubovi ukázal Vancouver a jeho okolí a pak jsme se rozhodli vyrazit za poznáním. Osm dní jsme strávili na cestách po Spojených státech. Projeli jsme státy Washington, Oregon, kde jsme jeli po pobřeží po nejkrásnější silnici Ameriky, která se značí 101. Svítilo sluníčko, potkávali jsme motorkáře a mělo to svůj půvab. Nakonec jsme se dostali až do Kalifornie, kde jsme navštívili San Francisco a Santa Cruz. A přes Sacramento, Reno a Nevadu se vrátili přes Oregon zpátky do Vancouveru. Ujeli jsme 4315 kilometrů. Nejvíc volna jsme si udělali v San Franciscu a v Santa Cruz. Byli jsme se podívat v ráji surfařů. Zbylá města jsme prolítli a jeli zase dál. Jedinou nevýhodou bylo, že Kubovi bylo devatenáct a nemohl kvůli pojištění řídit. Měli jsme kempovací zařízení a spali v kempech ve stanu. Kuba se po měsíci vrátil domů a já jej následoval za tři měsíce.

Návrat do Čech

Po deseti měsících ve Vancouveru měl Ondra zabukovanou letenku zpět domů. Stál před otázkou, zda odletět, nebo si zaplatit přebukování a přiletět těsně před Vánoci. „Byl jsem rozhodnutý se vrátit. Nechtěl jsem platit přebukování a taky mě to už táhlo domů. To ovšem neznamená, že to byl můj poslední výlet. Určitě bych se rád do Ameriky vrátil a projel si dálnici Duchů ,66‘ z Chicaga do Los Angeles. Láká mě i Dánsko a Skotsko,“ uzavírá Ondra své vyprávění.

David Svoboda