Vojáci při akci čisté Kosovo. Na fotografii je vidět tradiční zástavba.

Za poslední roky udělalo Kosovo velký pokrok. Pokud to půjde dál stejným tempem, mohlo by být během deseti let zemí k žití

Každou svatbu provází střelba z automatických zbraní

Osm měsíců strávilo 330 českých vojáků coby 16. kontingent mise KFOR v Kosovu. Jádro kontingentu tvořili vojáci rakovnického 152. ženijního praporu, kteří se dosud v tak vysokém počtu žádné mise nezúčastnili. Pro Rakovník byl navíc kontingent výjimečný tím, že mu velel podplukovník Martin Kavalír, velitel našeho ženijního praporu. „Na misi KFOR jsme byli posledním českým kontingentem v tak velkém počtu příslušníků nasazených přímo na území Kosova. Vystřídal nás prapor operačních záloh, který je z větší části na území České republiky. Na základně Šajkovac má kolem 90 osob,“ říká velitel Martin Kavalír. Kromě něj se s námi o zážitky z Kosova podělili praporčík Jan Šmerda, velitel strážního družstva, a nadrotmistr Ladislav Túry, strážný.

Podnětů z mise musíte mít spoustu, ale dalo by se shrnout, co vám účast v misi dala a co naopak vzala?

M. K.: Jako veliteli mi mise dala mnoho zkušeností, ať už v oblasti řízení velkého kolektivu nebo z velení v zemi, která je kulturně velmi odlišná od naší země, a dala mi dobrý pocit z dobře vykonané práce. A co mi vzala? Osm měsíců od rodiny.

J. Š.: Mně dala hlavně rozšíření obzorů. Měl jsem možnost spolupracovat s lidmi z jiných útvarů. Viděl jsem, jak fungují zahraniční armády. A jestli mi něco vzala? Nebyla to moje první mise, věděl jsem, do čeho jdu, takže nic.

L. T.: Člověk má možnost setkat se s jinou kulturou, zjistit, jak se chovají lidé jinde. Takže mně mise dala hlavně to, že si víc vážím toho, jak se máme v České republice. V Kosovu se všechno zatím rozvíjí a bude trvat ještě dlouhou dobu, než se tamní lidé budou mít stejně dobře jako my. Mise pro mne byla dobrá zkušenost pro budoucnost. A jak říkal velitel, rozhodně mi vzala osm měsíců od rodiny. Nevím, jestli se mi podaří jim to někdy vynahradit.

Je krušné vracet se po osmi měsících domů k rodině?

Martin Kavalír

L.T.: Je to složité. Rodina si musí zase zvyknout, že jste doma. Za osm měsíců si utvořila jiný režim. Ale co se týče mé rodiny, tak to dopadlo dobře. Ustáli jsme to. I když máme dvě trochu starší děti, se kterými je v tomto období dost starostí. Bylo dobré, že jsme měli v Kosovu možnost kdykoli domů zavolat. Pokud byl v rodině problém, mohl se vyřešit. Sice po telefonu, ale alespoň nějak. A bylo příjemné, že jsme měli dvě týdenní dovolené, během kterých se daly některé osobní věci urovnat.

Jaké byly vaše první dojmy z Kosova? Řekněme ten první týden pobytu, než jste se skutečně rozkoukali?

M. K.: V prvním týdnu jsme neměli moc času se po Kosovu „rozkoukat“, spíš jsme se soustředili na svoji práci. Když se zaměřím na Kosovo jako takové, tak k většímu rozkoukání došlo asi po prvním měsíci. Teprve tehdy si člověk udělal obrázek, jak země vypadá a jak v ní lidé žijí. Rozdíl mezi Českou republikou a zemí na jihu Balkánu vidíte na první pohled. I když je pravda, že mne překvapilo, že je to lepší, než jsem očekával. Ekonomika jde pomalu nahoru, což se projevuje rozmachem ve stavebnictví. Ale sociální rozdíly jsou veliké. Staví se většinou ve městech, kde je i moderní infrastruktura, vysoké školy a podobně. Naopak na vesnicích je stále velká chudoba a někteří lidé mají doma jen hliněné podlahy. Školy tam jsou jen o jedné třídě pro takovou skupinu dětí, jakou máme u nás ve třech nebo čtyřech třídách.

J. Š.: Pokud srovnám balkánské země, tak je na tom Kosovo opravdu špatně a má před sebou ještě dlouhou cestu. Byl jsem i v Bosně a ta je na tom podle mého mnohem lépe, nejen infrastrukturou.

L. T.: Já jsem byl v Kosovu už před třemi lety, kdy jsem zemi projel poměrně celou. A musím říct, že během tří let se toho spoustu změnilo k lepšímu. Stát udělal velký pokrok. Jestli to tak půjde dál stejným tempem, tak by to během deseti let už mohla být země k žití. I když ve větších městech je to takové už dnes. Tam lidé žijí v moderní době. V některých okrajových vesnicích je ale skutečná bída. V zemi je stále 80procentní nezaměstnanost a je to na ní vidět. Až se to změní, jistě půjde vývoj rychle nahoru.

Situace v Kosovu je dnes klidnější, než v době zahájení mise KFOR, ale přesto, zažili jste momenty, kdy jste měli strach o život?

M. K.: Pokud myslíte, jestli došlo k nějaké přestřelce, tak za osm měsíců nebyl proti českému kontingentu jediný útok. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že Balkán je jiný než střed Evropy. Mezi obyvateli Kosova je stále velký počet pěchotních zbraní. I když alianční jednotky tyto zbraně už roky vyhledávají a obyvatelstvo odzbrojují, tak zbraně k tamní kultuře patří. V lidech je zakořeněno, že zbraň patří k domácnosti. Takže každá svatba znamenala střelbu z automatických zbraní.

Místo ohňostroje?

Jan Šmerda

M. K.: Tak nějak. U nich patří střelba ze zbraní k oslavám, což pro nás znamenalo výjezdy našich týmů a rychlé reakce se snahou o zajištění a odebrání zbraní. Většinou bezúspěšně. Kosovo je z větší části muslimský stát, proto se tam většina svateb odehrává před svátkem Ramadán. Letos to vyšlo na léto, takže se před Ramadánem střílelo pořád a všude.

Nemátlo vás to? Kdyby někde skutečně došlo k přestřelce, mohli jste si myslet, že se jen někde slaví.

M. K.: Samozřejmě jsme při žádné střelbě nemohli být v klidu. Většinou jsme využívali i místní kosovskou policii. Podle hluku jsme ji upozornili, odkud střelba jde, ona pak prostor zaměřila, prozkoumala a případně zasáhla.

Vrátím se zpátky k obavám o život, ani vy jste je při misi neměli?

J. Š.: Já ne. Bylo to dáno mojí pozicí. Jako velitel strážního družstva jsem strávil veškerý čas na základně.

L. T.: Strach jsem neměl. Při misi před třemi lety to bylo trochu horší. To jsem musel mnohem více komunikovat s místními lidmi, prohledávali jsme budovy, takže jsem zažil i chvíle, kdy člověku o život šlo. Občas jsme s obyvateli nějakou potyčku měli. Ve dvou případech jsme museli alespoň natáhnout zbraň, aby se situace uklidnila. S místními to někdy nebylo snadné. Někteří si nechtěli připustit, že tam vojenské jednotky musí být. Chudší lidé většinou přítomnost vojáků brali dobře, ale ti, kteří jsou na tom finančně lépe, ne. A to někdy vedlo k potyčkám. Dnes je v zemi bezpečněji. Konflikty, co se týče KFOR nebo dalších jednotek, jsou minimální.

Dal by se z mise vyčlenit nějaký nejhlubší zážitek? Nemyslím přímo po vojenské stránce, zkrátka něco, co vás nejvíce zasáhlo jako člověka?

M. K.: Mohl bych vzpomenout příběh, kdy na základnu přišla rodina s asi dvouletou holčičkou, která měla opravdu ošklivě opařený hrudník. Zvrhla na sebe vařící čaj a měla popáleniny 2. stupně. Rodiče s ní chodili do místní nemocnice, ale úroveň okresních nemocnic tam není moc velká a na kvalitnější zdravotnickou péči neměli peníze. Proto ji léčili jen dermatologickými mastmi, které vůbec nezabíraly. Rodiče tedy přišli požádat KFOR o pomoc. Navštívili nás jako takovou poslední instanci s prosbou, jestli by se na ni mohl náš doktor alespoň podívat a poradit jim. Slyšeli totiž od svých známých, že se jim někdy v minulosti u KFOR dostalo pomoci. Ta holčička zkusila hodně bolesti a byla moc vystresovaná při pohledu na bílý plášť. Doktor k ní musel jít jen v zeleném triku, aby se ho nebála a nechala na sebe sáhnout. Dokonce jí některý z vojáků věnoval plyšového žabáka, aby se nebála. Náš doktor ji začal léčit a její stav se výrazně zlepšil, až se nakonec uzdravila.

Ladislav Túry

J. Š.: Můj největší zážitek už tu padl. Je to právě možnost srovnání, v jakých podmínkách musejí lidé žít. My si tu pořád naříkáme a přitom se máme velice dobře.

L.T.: Já to mám stejně. Myslím, že tady si spousta lidí neváží, jak může žít. V Kosovu si lidé přes všechno, co se stalo, mnohem více pomáhají. Možná je to dané tím, že jim nic jiného nezbývá, ale můj dojem je, že se tam lidé k sobě chovají líp. Bída lidi daleko více stmelí.

Byly chvíle, kdy jste se nudili? Jestli to vlastně vůbec můžete říct?

M. K.: To samozřejmě můžeme, máte to povoleno (otáčí se na ostatní). Já osobně jsem se nenudil. Moje práce byla tak rozmanitá, že jsem měl pořád co dělat. Z titulu funkce velitele kontingentu jsem samozřejmě nebyl jen na základně, ale jezdil jsem s patrolami, kontroloval práci vojáků v terénu, zúčastňoval se humanitárních akcí nebo jezdil na vyšší velitelství. Na zahraniční operaci není žádná pracovní doba, takže se pracuje od nevidím, do nevidím. Možná to trochu zavání otázkou: Byli jste tam osm měsíců, co jste dělali po 16. hodině? Ale my jsme šestnáctou hodinu brali jen tak, že zbývá ještě hodina do večeře a pak pokračujeme normálně dál.

J. Š.: Mám to povoleno, ale stejně bude moje odpověď jednoduchá. Nebyl čas se nudit. Pokud jsme neplnili úkoly a měli volno před nástupem do služby, tak jsme ho hodně trávili na sportovištích. Sportovní vyžití bylo na základně opravdu dobré. Někteří z nás se k tomu ještě snažili jazykově vzdělávat, to také zabralo dost času.

L.T.: Myslím, že se nikdo nenudil. Kromě sportovního vyžití se hodně hrály společenské hry, byla k dispozici i slušně vybavená knihovna a nebo se jen tak probíraly věci týkající se rodiny. A pak, velitelé se snažili, abychom měli co dělat až do noci.

M. K.: To bych asi měl vysvětlit. Ono je to účelové. Musíte si představit, že kontingent je tři sta lidí, kteří jsou několik měsíců od rodiny. Pokud mají osobní volno, tak nikam nemůžou, takže sedí na základně, bydlí v obytné buňce s kolegou, kde mají postel, maximálně počítač. V takovém prostřední znamená každá v uvozovkách nuda, že začnou přemýšlet o tom, co se děje doma. K tomu mluví třikrát týdně po telefonu s manželkou, která jim nasadí brouka do hlavy s nějakým problémem. Nuda vede akorát k tomu, že člověk víc přemýšlí o problémech, které stejně nemůže vyřešit. Proto jsme se my jako velitelé snažili držet celé mužstvo v zaměstnání.

Pořádali jste humanitární sbírku pro tamní školu, je to běžná praxe, že každý kontingent uspořádá nějakou humanitární akci?

Krajina v Kosovu je ideální pro pěší turistiku. Vojáci si to sami několikrát vyzkoušeli díky pochodům, které pořádají alianční jednotky. Na snímku dánský pochod, který měl 720 účastníků.

M. K.: Je to snaha každého kontingentu, každý volí jinou formu. My jsme o humanitární sbírce přemýšleli už předtím, než jsme odjeli. Ti, co v Rakovníku na útvaru zůstali, ji dali dohromady a my jsme pak měli jen tu příjemnou povinnost, že jsme ji v Kosovu předali. Co se týče finanční sbírky, kterou vybral kontingent, tak i to je běžná praxe. A mile mě překvapila výše obnosu, který se podařilo shromáždit.

L. T.: Sbírek bylo několik a přispěla na ně většina z nás. Vybíralo se na víc věcí, třeba i na fenku Alici a její veterinární ošetření (viz samostatný článek). Na ni se vybralo asi 400 euro. Nakonec s námi byla i na slavnostním nástupu na Husově náměstí.

Je už Kosovo schopné se obejít bez vojáků NATO?

M. K.: Je na dobré cestě. Současná strategie aliance v Kosovu je maximálně přesunout zodpovědnost na místní instituce. Už v době, kdy jsme tam byli, byla KFOR až třetí instancí při řešení problémů. První byla kosovská policie a druhou Evropská unie. To samo naznačuje, že vojenská síla pomalu ustupuje do pozadí. Proto byl náš kontingent posledním. Česká republika vytvořila prapor operačních záloh, který je z 80 procent na území ČR a v Kosovu má jen kolem 90 osob. Zemi ale bude ještě nějaký čas trvat, než bude situace skutečně optimální. Generace lidí, kteří si pamatují křivdy, nedokáží jen tak vymazat, co prožily.

J. Š.: Proto jsou v Kosovu stále rebelující skupinky, které se snaží, aby se vše vrátilo do stavu, v jakém to bylo. Ale myslím, že současný politický vývoj už to nedovolí.

Dovedete si představit, že by se jezdilo za pár let do Kosova za turistikou?

M. K.: Po stránce přírody je Kosovo nádherné, jsou tam úžasné zelené kopce, na turistiku ideální. Ale není tam žádná infrastruktura, tedy žádné ubytování ani služby, na které jsme při cestování zvyklí. Pokud se zemi podaří přilákat turisty, může to pro ni být výrazný zdroj příjmů.

L. T.: Horská turistika je tam velice dobrá. Našla by se spousta lidí, kteří by do Kosova zajeli právě proto, že tam turisté nejezdí a nic tam nefunguje. Ta nedotčenost je pro mnohé lákavá. A rozhodně tam není čeho se bát. Tamní lidé nepředstavují žádný problém, jsou hodně vstřícní. Spíš je problém v tom, že je Kosovo známé jen kvůli válce. Nikdo neví, co je tam k vidění.

Velitel Martin Kavalír při oficiálním předání památníku Gazimestan, který střežily jednotky KFOR od roku 1999, Kosovské policii.

Co bude se základnou Šajkovac dál. Jsou to nějaké buňky, které se dají přemístit, nebo rozebrat a použít na stavbu něčeho jiného?

M. K.: Poslední varianta, než jsme opustili misi, byla, že Česká republika bude v zemi do června 2011, pak se základna opustí a lidově řečeno rozebere. Gró základny tvoří kosovský Státní podnik – vodárna. Její střed je tedy vodárna nad vesničkou Šajkovac, do níž se čerpá voda z přehrady. Je to malá zděná vodárna, kolem které jsou, lidově řečeno, naplácány přenosné buňky. Celé je to oploceno a na poli je vytvořen vozový park. Náš kontingent už udělal takový první krok k likvidaci základny. Odsunuli jsme do ČR dva vlakové transporty s technikou a asi třicítkou obytných buněk.

Jak vlastně v Kosovu vypadají vesnice a města?

M. K.: Vesnice jsou velice chudé. Například prodej u nich probíhá v objektech, které vypadají jako autobusová zastávka. Občas přijede i uzenář, který má na vozíku naporcované půlky krav. A protože je to z větší části muslimský stát, tak mají místo kostelů mešity. Často na cestě potkáte krávy. Je tam kvantum toulavých psů. Domy na vesnici jsou většinou neomítané. Oproti tomu města, když vezmu například hlavní město Prištinu, tak v něm se zástavba táhne od chudých čtvrtí až do centra, kde je pěší zóna, která se vyrovná kterémukoli jinému evropskému městu. Jsou tam kavárny, moderní obchody a zboží. Tam opravdu nepoznáte, že jste v Kosovu.

Mají města a vesnice podobu, na jakou jsme zvyklí od nás? Tedy pravidelný urbanismus, kde je středem sídla náměstí?

M. K.: Balkán má jinou architekturu než my. Staví se tam jinak, generačně. Rodiny žijí tradičně pospolu v jednom domě, který se přistavuje podle toho, jak se rodina rozrůstá. Staří lidé tam nemají šanci se uživit, proto se celá rodina drží pohromadě. Domy staví tak, že stropy a rohy staveb jsou železobetonové a vyplněné zdí z cihel. Když je potřeba přistavět, jde se do výšky. V Kosovu je vysoký trend, že mužské pokolení jede na západ vydělat peníze, aby se mohla dostavět další část domu. Proto tam vidíte domy, kde se bydlí v přízemí a horní patro je rozestavěné. Po sezoně přijede živitel ze západu, přiveze peníze a patro se dokončí. Případně se připraví další a pokračuje se tak dál. Celé to drží železobetonová kostra. Většinou mají domy dvě až tři patra, aby se tam všichni vešli.

O nějaké hezké architektuře to tam asi nebude?

M. K.: Občas tam vidíte i hezké domy. Většinou vám pak místní vysvětlí, že tam bydlí například fotbalista, který hraje v Německu.

Díky jedné z humanitárních sbírek předali vojáci kosovským školákům školní pomůcky a hračky.

J. Š.: U nás má urbanizace měst a vesnic nějaký systém, tam to nefunguje. Podle toho, jak lidem patří políčka, jsou na nich různě rozmístěny domy. Nefunguje tam kanalizační nebo vodovodní síť. Domy jsou nepravidelně a daleko od sebe, takže to ani nejde. Proto je pohled na vesnici takový zvláštní. Bohatství se tam dá poznat podle toho, že dům má fasádu a plot. Kdo má plot načančaný různými ozdobami typu trpaslíci, tak je někdo.

Na co se při obnově země soustředí víc, na opravu komunikací nebo novou výstavbu?

L. T.: Myslím, že na to, na co dá Evropská unie peníze. Bez dotací se neobejdou a zřejmě to tak dlouho zůstane. Obnova země hodně závisí na tom, jak bude EU vstřícná. V Kosovu se skoro nic netěží a ani nevyrábí. V poslední době se tam alespoň začínají objevovat zahraniční firmy, které investují a zaměstnávají lidi. Místní živí hlavně zemědělství, každý má své políčko a co si vypěstuje, z toho žije. Ale o moderních strojích si mohou nechat zdát. Když vidíte některé stroje, jaké používají, je to dost na pováženou. Z každého motoru jsou schopni si udělat nějaký neskutečný stroj. Je to dost velký národ kutilů.

V době, kdy jste v Kosovu byli, se země osamostatnila, zaznamenali jste to nějak?

J. Š.: Jen tím, že obyvatelé vozili vlaječky na autech, jinak se pro nás ani pro běžné občany Kosova prakticky nic nezměnilo.

Markéta Hartlová

Psí příběh se šťastným koncem

Kosovo je plné toulavých psů. Na jednoho z nich však čeští vojáci mise KFOR nikdy nezapomenou. Je jím fenka Alice. Obyčejný voříšek, který se stal maskotem základny Šajkovac. Šestiletá fenka se na základnu zatoulala jako štěně a díky své povaze si ji během krátké doby vojáci střežící základnu oblíbili. Ale nemyslete, že byla jen nějakým obyčejným mazlíčkem, z učenlivé fenky se brzy stala plnohodnotná posila armády, nový strážce základny.

Dvouletá Atina při ošetření popálenin. Od vojáků dostala plyšového žabáka, který jí pomohl překonat strach z lékařů.

Alice absolvovala po dobu své „služby“ všechny ranní rozdílení strážní směny (nevynechala ani jednou). Pokaždé následovala starou směnu a odcházela na bránu s novou. Odháněla od základny jiné psy a volně pobíhající domácí zvířata. Pokud na základnu přijíždělo cizí auto, štěkotem to hlásila vojákům ve stráži. A díky ní se odjezdy a návraty na základnu staly pro vojáky veselejšími.

Kontingenty se na základně střídaly zhruba po půl roce, Alice ale na bráně zůstávala a pokaždé si bez problémů zvykala na nové tváře. Stala se součástí brány, za což od českých a slovenských vojáků dostala mnoho pochvalných diplomů. Zarámované pak visely na strážním stanovišti.

Přišel rok 2010, kdy na Šajkovac dorazil poslední kontingent. Stálá přítomnost našich vojáků v Kosovu se začala chýlit ke konci. Ve vzduchu tedy visela i otázka, co bude s Alicí až se základna zruší? Navíc v době, kdy se jí stále zhoršovalo staré zranění na čenichu. Štěstěna ale chlupatou vojandu neopustila.

Do jejího příběhu vstoupil rakovnický voják Juraj Králik, který chodil každý den do služby na bránu. „Sedm měsíců jsme byli denně v kontaktu a hodně si na sebe zvykli. Dá se těžko popsat proč, ale je úžasná,“ říká Juraj Králik. Věděl, že její zhoršující se zranění potřebuje odbornou pomoc a že by Alice zrušení základny nepřežila, a tak se rozhodl, že si ji odveze domů.

„Nebylo to těžké rozhodování. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli je to složité, nebo ne. Prostě jsem se rozhodl, a tak jsem to udělal,“ říká. Když se mu služba v KFOR chýlila ke konci, zajistil Alici všechna potřebná vyšetření, včetně odeslání její krve do České republiky ke kontrole a zaevidování, a nakonec z Kosova odletěl společně s kolegy, aby se za krátkou dobu pro fenku vrátil autem jako obyčejný civilista. Cesta autem do Kosova mu trvala 35 hodin. „Spal jsem asi pět hodin. Nakonec mě žádné problémy nepotkaly, jen malá komplikace na srbských hranicích, ale čekal jsem to horší. Na základně jsem vzal Alici, asi dvě hodiny tam pobyl a jeli jsme domů,“ popisuje Juraj Králik.

Fenka polovinu cesty prospala. Protože autem nikdy nejela, raději jí dali prášky na uklidnění. „Druhou polovinu cesty už byla vzhůru a moc se jí to nelíbilo, ale zvládla to. A teď už se v autě nebojí. Stačí otevřít auto a hned do něj skočí,“ říká její majitel. Vlastně první skutečný majitel.

Při všem ště­stí, které Alici v životě potkalo, jí jedna bolest přeci jen přetrvává. Zranění na čenichu, které je podle veterináře již chronické a nikdy se zcela nezahojí. Zřejmě ji coby štěně někdo nakopl a zlomil jí horní čelist. „Rentgen ukázal, že kost měla úplně rozsypanou a poškodilo jí to dutiny. Zlomenina jí sice srostla, ale špatně a nikdy už se ji nepodaří dát úplně do pořádku. Rána se nikdy nezacelí, ale už se s ní naučila žít a nijak ji neomezuje. Jen se musí ob den vyčistit,“ vysvětluje Juraj Králik a dodává, že svého rozhodnutí poskytnout kosovské veteránce domov nikdy nezalitoval.

A kdeže Alice svůj první opravdový domov našla? Ve vesnici Nebreziny u Plas. Že se tu každý den nepotkává s vojáky a neslouží na bráně, jí určitě nevadí. Tak jako se stala maskotem základny Šajkovac, je totiž i miláčkem vesnice. Pokud musí Juraj Králik odjet, nebo má nějaké povinnosti, stačí někomu ze sousedů zavolat a on se o ni postará. „Vlastně se o ni stará celá vesnice,“ směje se majitel.

Rakovnický ženista Juraj Králik si odváží fenku Alici ze základny Šajkovac domů.

Markéta Hartlová