Radomír Janda žije sám. Má ale dvě dcery, celkem šest vnoučat a pět pravnoučat. „Když se sejdeme, někdy jim vypravuju, jak jsme žili, když jsem byl malý. Diví se a ani mi to kolikrát nechtějí věřit. Na Vánoce jezdím za nimi. Musím. Když tam prý nejsem, vzpomínají na mě a brečí, že jsem tady sám.“

Žili v bídě, místo psaní Ježíškovi museli vydělávat na dárky

Opravdu štědrý večer zažil v dětství jen jednou

Dětství, Vánoce a zimní radovánky bývají obvykle v našich vzpomínkách spojovány s pocitem radosti a ště­stí. Když jsem se zeptal na nejkrásnější Štědrý den Radomíra Jandy z Lubné, třiaosmdesátiletý muž posmutněl. Po chvíli mě pozval do svého domku a pod obrazem rodné vsi, který namaloval jeho tatínek, mi začal vyprávět následující příběh.

O tátu přišel v sedmi

„Já jsem z moc chudý rodiny. Tatínek zemřel ve dvaatřiceti. Zbyly nám jenom dluhy,“ vzpomíná Radomír. Jeho rodina bydlí v domku v dolní části Lubné od nepaměti. Děda dům koupil za dva tisíce zlatých a matka, jako nejmladší ze sedmi dětí, ho později dostala. „Tady jsme žili. Tatík sloužil u sedláka a při tom dělal na šachtě. A právě tam se mu stal úraz na ruce. Rakovnický doktor od bratrský pokladny ho léčil na zánět kloubu, ale tatínek měl zlomenou kůstku, od toho dostal kostní tuberkulózu a za dva roky byl nebožtík. Mně bylo sedm, sestře pět. Mamince třicet.“

Za bolestné revolver

Rakovnický lékař léčil horníka se zánětem, ale když se nálezy dostaly k hornickému doktorovi na Kladně, zavolal si pacienta a řekl mu: „Musím vám říct pravdu. Máte kostní tuberkulózu a ta je nevyléčitelná. Já to musím dát k soudu.“ Jenže rakovnický doktor v tom uměl chodit. „Nechal stornovat všechny recepty, které tatíkovi předepsal, a tak to nakonec vyhrál. Otec dostal 250 korun bolestného. Tak šel a za 200 korun koupil bubínkový revolver. Že toho doktora voddělá. Jenže hornický lékař to na něm poznal a tatíkovi to rozmluvil.“

Než otec pana Jandy zemřel, nechal postavit ve dvoře domku chlívce. Bílé cihly tehdy koupil na dluh. Stály 6 000 korun a peníze pak musela matka splácet. Přitom pobírala jen 23 korun vdovský důchod a na sirotky po 15 korunách. Takže celkem třiapadesát korun měsíčně. Kilo cukru tehdy stálo 6 Korun. „To byla hrozná bída,“ vzpomíná Radomír Janda.

Tatínek pana Jandy rád maloval. „Když pak nemohl pracovat, kamarádi si od něj obrázky kupovali. Pár nám jich ale přece jen zůstalo. Já mám už jenom jeden. Byl to jeho první, jsou to vodové barvy.“

Jak unesl kosu...

„Maminka byla poslední ze sedmi dětí a jediné, které mělo řemeslo. Byla švadlenou. Jenomže musela pracovat na polích, takže to nemohla dělat. Svá pole jsme neměli, byly všechny pachtovaný, celkem jedenáct štrychů. Jak se jde na nádraží, bydlel nějaký Melč. To býval nejlepší hospodář z Lubné. Vždycky říkal, Fanynko, já na ten pacht nepospíchám, až budeš mít, tak něco dáš. Ale ne všichni byli tak ohleduplní. Když matka nezaplatila, přišel penďák a hned matce zaplomboval šicí stroj. A nemohla pak šít ani pro nás. Už tenkrát řádili exekutoři, tak jako dnes.“

Děti musely své matce pomáhat na poli. „Jak jsem udržel kosu, už jsem pomáhal. Od 11 let. Pěstovali jsme hlavně brambory, pro dobytek burgán a na chleba žito. Když se urodilo, matka mohla zaplatit pacht. Když se neurodilo, bývalo to špatný. To jsme jako děti taky vybírali klásky žita z bodláků.“ Poslední pole měla obec Lubná až u silnice na Pavlíkov. Ve druhé zatáčce, jak je les. „Tam matka měla políčko od obce. Malé, jak náš dvůr. Až tam jsme chodili s kravičkama orat. Ráno jsme vstávali ve tři hodiny a šlo se. Než jsme se tam dostali, to byla doba. Matka chudák byla udřená jako kůň. Dřela od rána do večera. I sama sekala. Pak ještě poklidit dobytek. Později se k nám přistěhovala její sestra, její syn pak dělal taky na šachtě, tak matce, pokud mohl, pomáhal.“

Místo psaní Ježíškovi na chmel!

„Aby k nám vůbec přišel Ježíšek, museli jsme chodit s matkou česat chmel. ‚Děti, česejte, ať vám můžu koupit na Ježíška boty a oblečení,‘ pobízela nás maminka. Když přišly Vánoce, matce pomáhal jeden z bratrů. Ten nám vždycky opatřil stromek. Na čokoládu nebyly peníze, takže jsme na strom dávali jablka, ořechy a barevné papírky a do něj kostky cukru. Řetězy jsme vyráběli z papíru a nití. Babička nám pekla cukroví, hlavně pracny, a ty se také věšely na stromek.To bylo jediné cukroví, které jsme měli.“ A jak vypadala štědrovečerní tabule? „V poledne se jedl kuba, abychom večer viděli zlaté prasátko. K večeři králík a salát. Měli jsme dvě kravičky, takže máslo, mléko a smetana byly vlastní. Nejlepší z večeře býval salát. To byla samá smetana, místo majonézy. Na ten jsme se nejvíc těšili. Kapr sice tehdy nebyl drahý, ale my ho neměli. Až později.“ A jak trávily děti v chudých rodinách vánoční den? Televize ani rádio nebyly, nebo na ně Jandovi neměli. Od příbuzných dostávali všelijaké pohádkové knížky, takže se četlo.

„Sáňky jsme neměli, lyže taky ne. Ale měli jsme brusle, které se připevňovaly rovnou na boty. Šlajfky. A z nich jsem si udělal prďáka. To bylo prkýnko, které se přibilo na brusle. Jezdilo se od horní křižovatky až sem dolů. Zimy bývaly tuhé. Jednou byl kvůli sněhu Senec úplně odříznutý od světa. Musela se volat rakovnická posádka a vojáci prohazovali ručně cestu. Přes třímetrový závěje, žádné bagry tehdy nebyly.“

Na Ježíška věřil Radomír do sedmi let. „Ale když zemřel tatík, maminka nám říkala: ‚Děti, v životě nevěřte v pána Boha, ten není. Kdyby byl, tak bychom neměli takovou bídu a tatík by nezemřel.‘

Vánoční sbírka

Radomírův tatínek býval sportovcem. Cvičil v DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) a byl prý velmi šikovný a zdatný. „Maminka nám vyprávěla, že na rohu u Karla Jiráska bydlel nějaký Červený, který měl obchod. Tam se scházeli chlapi, co sloužili u sedláků. Tatík se jednou vsadil, že dojde po rukou až nahoru k rybníku. O sud piva. A došel. Já jsem pak později taky chodil cvičit do DTJ. Pamatuji, že jednou letěl kolem dvouplošník a náš cvičitel mě chytil za ruce a začal mě točit dokola. Já mu říkal, aby mě pustil, že se mi točí hlava. A on ne a ne. Když mě pak pustil, já padl a zvracel. Doma jsem to říkal matce a ona mi radila, abych tam už nechodil. To bylo tady v Lubné, jak je kluziště, tam bývalo cvičiště DTJ. Když jsem tam přestal chodit, vzali mě sousedi Bechyňovic, kteří byli o čtyři roky starší, do Sokola. Tam si mě oblíbil cvičitel, který dělal na Raku účetního a bydlel tam, co dnes bydlí Klik. Nějaký Bidrman. Chodil jsem tam nějaký čas a cvičilo se. Kluci od sedláků zlobili, to byli uličníci, ale já ne. Já na to nebyl zvyklý. A cvičitel mi vždycky, když jsme někam šli, říkal: ‚Radomíre, běž a kup dvě kousky a dva buřty.‘ A rozdělil se se mnou. A jednou pro nás udělal sbírku, a kdo mohl, tak nám dával cukroví a dárky. Pak to přivezl k nám domů. Byly tam i nějaké dřevěné hračky, myslím, že i mašinka, a hodně cukroví, i čokoládové. Prostě to, co jsme doma nikdy před tím neviděli. To byl jediný krásný Štědrý den, co si pamatuju. Bylo mi asi tak 11 let.“

Pavel Sklenička