Jiří Petráček je v padesáti letech nejmladším včelařem v Řevničově.

Květový a medovicový med starosty Jiřího Petráčka získal zlatou medaili

Kdybych místo medu vytáčel řízky, mám včelstev víc

Starostové obcí Třtice, Senec, Pavlíkov a Řevničov mají kromě své funkce společného i koníčka. Všichni čtyři jsou včelaři. Řevničovský starosta Jiří Petráček ale do této skupiny nepatří dlouho. Včelaří teprve dva roky. I když je to krátká doba, má už za sebou první úspěch. Jeho květový a medovicový med získal ve druhém kole soutěže Český med 2010 zlatou medaili. „Na mě přesně platí rčení: Čím hloupější sedlák, tím větší brambory,“ říká s úsměvem a přiznává, že je dost netradiční včelař. Med vůbec nepoužívá, nemá rád, jak lepí, a navíc při každém žihadle příšerně oteče.

Co vás na včelaření zlákalo?

Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím v roce 2008. Byl to hodně špatný rok na ovoce a já neměl na zahradě třešně, jablka, zkrátka nic. Tak jsem oslovil řevničovské včelaře, jestli by si ke mně za zahradu nechtěli dát včely. Pan Hájek, který tu hodně dělá do včel, mi povídá: Já ti poradím. Studnička ti nechá úl a já ti seženu včely. Tak jsem se tímhle zvláštním způsobem stal včelařem s jedním včelstvem.

Kolik je v Řevničově včelařů?

Myslím, že šest. Spolek spadá pod Nové Strašecí, kde je nás něco přes třicet. A je trochu smutné, že jsem ve svých padesáti letech nejmladším registrovaným včelařem v Řevničově.

Zůstal jste u jednoho včelstva?

Ne, už jich mám pět. Rozjel jsem s pomocí pana Studničky jedno včelstvo a hned jsem slyšel: Jedny včely jsou na prd, nepovede se zima a nemáš nic, to chce aspoň troje. Tak jsem to rozšířil na troje. Pak jsem zase slyšel: Troje, to ještě pořád není nic moc. To z pěti, když se něco nepovede, ti vždycky alespoň jedny zbudou. Tak mám patery, ale myslím si, že příští rok ještě nějaká přibudou. Ale žádnou velkovýrobnu medu, kdy bych měl sto a více včelstev, neplánuji. Třeba pan Ibl ze Třtice, který začal také před dvěma lety a získal zlaté medaile v prvním kole soutěže Český med, jich má osmdesát a to už je honička. S takovým počtem už se dá uživit, ale touhle cestou já jít nechci. V průměru vychází na včelstvo 40 kg medu, ale když se o ně člověk dobře stará a mají dobrou pastvu, tak je to i víc. Ale co s tím, takového lepidla.

Co jste předtím věděl o včelách?

Že dávají žihadla. (směje se) A pak to základní, co ví každý ze školy, že existuje nějaká matka, dělnice a trubci, že vyrábějí med a to bylo asi tak všechno. Jak o tom člověk nic neví, tak čte, čte a pořád čte... a pak má stejně pořád pocit, že toho ví ještě míň, než když začal číst.

Měl jste nějakou představu, co tenhle koníček obnáší za práci?

Velice zkreslenou. Včely ale mají velkou výhodu. Ne, že by se člověk o ně nemusel starat, ale není to dobytek, který potřebuje každý den nažrat, nemusíte kvůli nim okopávat burgán, aby bylo krmení na zimu... Věnovat se jim musíte, ale z mého pohledu jsou včely tak trochu jako traktor. Na zimu to zaparkujete, na jaře nastartujete. Práce je kolem nich dost, ale pokud máte včelstev málo, není to žádná otročina, spíš příjemný relax. Začínám koncem března, když se včely probudí k životu a mají první prolet. To je kolem nich ale jen takové oťapávání, pak se to rozjede na plné pecky. Medobraní je od června a při troše ště­stí až do konce srpna. Po něm musíte včely nakrmit, aby byly do konce září nakrmené cukrem na zimu. Když jim vykradete úly, tak jim musíte dát náhražku zásob, aby přežily zimu. Pak přichází na řadu léčení proti varroáze. U toho je výhodou, pokud je člověk ve spolku včelařů, organizace se o léčení stará. V zimě je pak kolem včel příjemný klid. Jen se u úlů musíte občas zastavit kvůli sněhu. Nesmí totiž zamrznout sníh v česlu, aby mohl do úlu vzduch. Nebo občas zkontrolujete, jestli se dovnitř nesnaží dostat strakapoud nebo myš.

Je medobraní větší zápřah, než jste čekal?

Je to rachot. Zvláště letos, kdy se včely rojily jak o život. Nebyl týden, abych nebyl ve včelách a nepral se s nimi. Ale měli to tak všichni. Bylo to zřejmě počasím, protože pořád bylo víceméně chladno, vlhko a deštivo. Včely nemohly tolik na pastvu, tak se rojily.

Co se s nimi dělá, když se rojí?

Je to alchymie. Postupuji tak, jak mi poradil pan Studnička. Dělá se to, že matce přistřihnete jedno křídlo. Když se včely vyrojí, tak matka spadne před úlem a neodlétne pryč. Roj se posadí někde na větvi a když zjistí, že nemá matku, vrátí se zpátky do úlu. Pokud máte ště­stí, a to jsem zatím měl, tak matku seberete, otevřete úl, vylámete matečníky, kde se líhne nová matka, a dáte tam tu starou. Pak si říkáte, jestli jsem to vylámal dobře, tak se nevyrojí, jestli ne, tak to zítra v poledne nastane znovu. Takhle jsem měl letos u dvou včelstev postaráno o zábavu od května do půlky června. Ale je to s nimi sranda.

Zdá se, že vás to opravdu chytlo?

Opravdu mě to baví, je to příjemný relax. Je to úplně jiná práce než na úřadě, kde se člověk spíš pořád s něčím zlobí. U včel si krásně pročistíte hlavu. Rád u nich třeba jen tak sedím a koukám na letový provoz.

Kolik žihadel už jste dostal?

Letos málo, asi šest. Sice se hodně snažím, abych žádné nedostal, protože vždycky strašně oteču, ale ne vždy se to povede. I když k nim nosím klobouk se závojem, bez něj by to nešlo. Nejhůř jsem vypadal, když jsem dostal žihadlo do hlavy, to se ze mě stal mongolský pastevec. Místo očí jsem měl jen malé štěrbiny a pár dní mžoural na svět. Když vidíte chlapy, kteří včelaří léta, jak se ve včelách hrabou, převrací je a včely si jen tak v klidu létají a spokojeně bzučí, tak si říkáte, že něco tak hodného už jste dlouho neviděl. Jenže sotva to jdete zkusit sami, tak vylítnou, jak když do nich střelí.

Co vlastně s medem děláte, když ho sám nepoužíváte?

Já s ním sice nesladím, ale rodina ano. Ono je to se včelami jako s čuníkem. U zabíjačky se taky spousta rozdá příbuzným. Takže dost medu rozdám. A letos se mi podařilo i nějaké přebytky prodat. Jen ho rozdávat, nejde do nekonečna. Přece jen jsou s tím i nějaké výdaje, které by se člověku měly vrátit. Sám na med moc nejsem. Jsem dost naslazený jen z medobraní, když ho vytáčím. Je pravda, že kdybych vytáčel řízky, tak bych asi měl včel víc (směje se).

Máte úly jen u zahrady?

Když máte pět včelstev, tak nemá cenu jezdit na jiné stanoviště. Abych měl dva úly doma a dva na druhém konci Řevničova, to by nemělo smysl.

Když už jste se dal na včelaření kvůli zlepšení úrody na zahradě, pomohlo to vůbec?

Letos ne, ale za to mohlo hlavně špatné počasí, s opylením to nebyla žádná velká sláva. Ale loni to znát bylo, ovoce bylo na zahradě dost.

Kolik včelstev dokáže zvládnout jeden člověk?

Hodně. Ono rozhoduje hlavně to, zda chce člověk včelařit ze záliby, nebo proto, aby ho to živilo.

Kolik včelstev může člověka uživit?

Pokud člověk chce, aby mu to přineslo nějaké peníze, tak si myslím, že by jich měl mít minimálně třicet. Pokud včelaříte spíš pro zábavu, že máte takového domácího mazlíčka, tak to o zbohatnutí není. Já jsem do toho zatím vrazil přes 25 tisíc korun a myslím, že bude hodně dlouho trvat, než se mi to vrátí.

Jaký med děláte?

Nijak dál ho neupravuji, takže mám to, co včely nanesou. Po jaru je květový a nektarový a potom medovicový. Medovice jsou sladké šťávy, které vylučují mšice a puklice. Letos jsem měl med květový a medovicový, tedy lesní tmavý, v závěru snůšky. Vytáčel jsme celkem třikrát.

Ocenění vašeho medu vás muselo potěšit o to víc, že jste včelař začátečník?

Ještě než bylo vyhodnocení, dostal jsem poštou výsledky rozborů s certifikátem, že je to med vynikající kvality. Už to samotné mě potěšilo. A zlatá medaile, to byla taková třešinka na dortu.

Kdy soutěž Český med probíhala?

Uzávěrka prvního kola byla někdy v červnu nebo v červenci. Ale posílal jsem tam vzorky tak dlouho, až jsem je neposlal. Pak ale vyhlásili druhé kolo a to už mi neuteklo. I když je pravda, že jsem to tam posílal na poslední chvíli 27. října, navíc to bylo před svátkem a koncem října byla uzávěrka. Když jsem pak 16. listopadu na stránkách výzkumného ústavu zjistil, že mám zlaté medaile, tak jsem opravdu kulil oči. Asi přesně splňuji pravidlo, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory.

Netušíte, kolik vzorků do soutěže přišlo?

Nevím. Číslo vzorku jsem měl 2700, ale netuším, jestli čísla přidělovali postupně od nuly. Soutěž je i taková osvěta našeho českého medu, aby lidé nekupovali nějaké čínské náhražky a nebo nekvalitní med z dovozu. Zvláště pak ze zemí, kde se o včely nestarají tak dobře jako u nás. Říká se, že co se o medu začalo více mluvit, tak zase vzrostla jeho spotřeba.

Jak jste vlastně svoje včely za zlatou medaili odměnil?

No, nechal jsem je přeléčit (směje se).

Markéta Hartlová