Profesor Jaroslav Nešetřil.

Profesor Lexa ho naučil nejen základům malby, ale přivedl ho i k vědě

Matematika je schovaná podobně jako sůl

V seznamu osobností vyznamenaných letos prezidentem Václavem Klausem při příležitosti státního svátku 28. října byl částečně zastoupen i Rakovník. Medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy totiž obdržel prof. RNDr. Jaroslav Nešetřil, DrSc. Vladislavským sálem znělo jeho profesní představení: „Významný český matematik, profesor Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Mezinárodně uznávaný odborník v oblasti kombinatoriky, který se rovněž zabývá algebrou a teoretickou informatikou. Byl dlouholetým vedoucím Katedry aplikované matematiky MF UK, v současnosti pracuje jako ředitel Institutu teoretické informatiky. Vědecky působil a přednášel na mnoha předních světových univerzitách a výzkumných pracovištích.“ Za sebe musím konstatovat, že profesor Nešetřil je velmi sympatický, příjemně se s ním povídá a nejen o matematice.

Zaujal mě název vašeho oboru. Co si mám představit pod pojmem diskrétní matematika?

Je pravda, že to je pojem trochu zavádějící, jakoby šlo o něco tajného, diskrétního. Ale znamená to opak spojitého. Řada jevů, které člověk studuje, jsou spojité, což je příklad času nebo pohybu. V moderní době je však řada jevů přetržitých a počítač je příklad za všechny. Některé vypadají jako spojité, a přitom nejsou. Například v případě filmu jde o posloupnost diskrétních obrázků.

Matematika vás bavila odjakživa, nebo vás k ní někdo dovedl?

Moje maminka učila matematiku a přírodní vědy, ale nikdy mě k ní nijak zvlášť nevedla. Matematika mě svým způsobem bavila, ale nepředstavoval jsem si, že se jí budu věnovat. Na gymnáziu jsem chtěl být umělcem. Ale to asi bylo přirozené. Rakovník je malé město a v malých městech matematici nežijí, ti jsou jen ve velkoměstech. Tady by se neuživili.

V tom, že jste od svého úmyslu opustil a dal se na dráhu matematika, bylo určité racionálno?

Moji rodiče s tím moc nesouhlasili a ani já jsem nebyl o své dráze umělce moc přesvědčen. Nevěděl jsem, zda budu matematikem nebo fyzikem, co mám studovat, zda mám jít na univerzitu nebo fakultu jaderného inženýrství, která byla nově otevřena na ČVUT. Jaderné elektrárny tehdy představovaly budoucnost a byli tam velmi dobří učitelé.

Co tedy rozhodlo?

Dodnes říkám studentům, že jsem se rozhodl velice náhodně. O svém povolání se totiž člověk rozhoduje velice často primitivním, nekvalifikovaným způsobem. Neporadili mi ani rodiče, ani učitelé na gymnáziu. Až jednou jsem si povídal s chemikářem, doktorem Steigerem, a ten mi řekl: „Když se neumíš rozhodnout, jdi na univerzitu, protože tam ještě dva roky mezi matematikou a fyzikou volit nemusíš.“ I dnes se řada studentů rozhoduje náhodně nebo podle nějakých lesklých plakátků.

Má matematika s uměním něco společného?

Myslím, že ano. Mě tyto souvislosti velice zajímají, a dokonce o nich sem tam něco napíšu. Podstatnou součástí matematiky, protože to je abstraktní disciplína, je estetická kvalita práce. Úspěšná práce je velmi často i hezká. Ne v tom smyslu, že je vytištěná na pěkném papíře, nebo že jsou tam hezká písmenka. Ale má myšlenkovou eleganci, která je její podstatnou součástí. I umělci mají velice rádi matematiku, trochu se opájejí logikou, spatřují v ní určitou jistotu.

Matematika je racionální obor, v umění je volnost...

Abstraktní umění používá jen několik symbolů, a právě proto musí být hodně racionální. Svobody je tam poměrně málo. Pochopitelně můžete obraz namalovat jakkoliv, ale podle toho i vypadá. Aby zapůsobil, má abstraktní malíř jen velice málo možností. Pochopitelně matematika, která se učí ve škole, je technická a přesná disciplína. Je velký rozdíl, jestli před částkou na účtu v bance máte plus nebo mínus a záleží na tom, zda má na konci jednu nebo tři nuly. Ale tohle není celá matematika. Pro středoškoláky je poměrně velký šok, když přejdou na vysokou. Tam je matematika o něčem jiném. Téměř nepokračuje, co bylo předtím, ale předpokládá se, že všichni umí násobilku apod. Učí se tam hezké věci. S těmi ošklivými, které dají hodně práce, se člověk seznámí až mnohem později.

Co je v matematice ošklivé?

Třeba to, že se musí probrat řada příkladů. Některé nové výsledky, které jsou na hranici poznání, vyžadují spoustu detailní, namáhavé práce. Matematický text je také zpravidla velmi zhuštěný, takže pochopit několik stránek je dost obtížné.

Zajímá vás abstraktní umění díky tomu, že jste matematik?

Abstraktní umění mám rád, ale nesouvisí to s matematikou. Sám spíše tíhnu k figurálnímu umění.

Zmínil jste, že jste chtěl být výtvarníkem. Jak moc jste se věnoval malbě?

Vždy jsem uměl kreslit a jako dítěti se mi líbilo, když mě za to příbuzní chválili. Maminka mě seznámila s profesorem Lexou a já jsem k němu chodil asi pět let na kreslení a malování. To on mě učil základům, chodil jsem k němu rád. Byl to noblesní, odměřený pán. Naučil jsem se od něho řadu věcí, ale možná mě ovlivnil i ve vztahu k vědě, protože mi o ní vyprávěl. Pocházel ze slavné rodiny, jeho strýc byl český vědec, zakladatel egyptologického ústavu UK. Před 2. světovou válkou napsal vědecké práce o egyptském náboženství. Vyprávěl mi o něm, že pracuje v akademii, že má přednášku a mně to znělo jako pohádka, byl to úplně jiný svět.

Pak už jste ve výuce malby nepokračoval?

Ne, už jsem to uměl... (směje se)

K fotografování jste se dostal později?

Byla to přibližně stejná doba, možná trochu později. Na fotoaparát jsem si ušetřil, a koupil jsem si opravdu moc hezký. Jeden z mých příbuzných, Franta Mukařovský, fotografoval a měl i komoru, tak jsem u něho dělal snímky. Měli jsme stejné foťáky – Exakty a vyměňovali jsme si zkušenosti. Fotil jsem docela hodně – na nádraží, po městě. Pro sebevědomí mladého kluka to bylo dobré. Měl jsem i výstavu. Můj vzdálený příbuzný byl i rakovnický fotograf Karel Koubek (zakladatel Amfory), ale s Amforou jsem se tak trochu minul, protože vznikla v době, kdy jsem končil na gymnáziu a šel do Prahy.

Jaké koníčky máte dnes, fotografujete ještě?

Na to už nemám čas. Navíc nemám rád slovo koníčky. Když něco dělám, dělám to pořádně. Malování není můj koníček, beru ho vážně a mám ambici zabývat se jím stejně vážně jako kterýkoliv jiný umělec nebo neumělec. Co je to koníček? Něco, co člověk dělá jen tak bokem?

Jak se tedy odreagováváte a nabíráte síly? Co máte na to, abyste vypnul?

Vypnu, spím.

Vedle spánku. Třeba procházka, práce na zahradě...

Na zahradě se svou ženou dělám rád, rád něco buduji, ale nepovažuji to za koníček. Když stavím psí boudu, chci ji postavit jako architekt, s tou ambicí do toho jdu. Pokud koníček znamená intenzivní činnost, tak potom matematika je mým koníčkem.

Někde jsem četla, že matematika je vaším životním stylem. Jak tomu mám rozumět?

Možná, že to vzniklo z takovéto úvahy – nechápu matematiku jako dovednost, jak si mnoho lidí myslí – rychle násobit, počítat. To by bylo málo a člověka by to dlouhodobě neuspokojilo, utekl by někam jinam. Matematika je způsob pohledu na svět, jak se vyrovnat se skutečností, jak věci chápat. Matematiku určitým způsobem umí každý. Má mnoho tváří – školní, kupecká, finanční (pro bankéře, tu studuje řada lidí), sociologická, pro biology, informatiky. Pak je vědecká matematika, kterou rozvíjí lidé ze špičky pyramidy, a ta vypadá úplně jinak. To je zvláštnost této discipliny. Krasobruslení vypadá podobně na základní úrovni i na vrcholu, jen piruet je víc a skáče se výš. Matematika je v tomto jiná. Na vrcholu se téměř nepočítá, zachází se tam s úplně jinými pojmy, posouvá se vědění. Řešené problémy jsou velice konkrétní, dají se popsat, ale nedají se řešit jednoduchým způsobem. Matematika je způsob, jak přesněji vyjádřit nepřesné věci. Z historického hlediska matematika odpověděla na jednoduché otázky – co je to prostor, křivka, dimenze, rozměr, náhoda. Co je náhoda, bylo uspokojivě odpovězeno až před šedesáti lety. Předtím to lidé chápali intuitivně, ale pak zjistili, že to tak jasné není. Problémy špičkové matematiky mají blízko k životu.

Lze vůbec odhadnout na střední škole, kdo by měl matematiku studovat?

V tom je role učitelů a jejich dovednost. Podobně jako se projeví, zda člověk umí nebo neumí rychle běhat, pozná se budoucí matematik třeba podle toho, že nemá problémy se středoškolskou matematikou, že se jí nebojí, byť je oborem obvykle obávaným. I vy, novináři, o ní tak píšete. Například teď vyšla zpráva, že padesát procent studentů neudělalo maturitní test z matematiky. Politici řeknou – to je hrůza. Já si ale myslím, že to je fantastický úspěch, vždyť ty děti to napsaly bez přípravy.

Co si myslíte o úrovni dnešních studentů?

Dnešní studenti toho vědí daleko víc. Chytré děti používají počítač a jsou jako savé houby. Pro nás byl problém sehnat nějakou knihu a ony všechno ví, všechno viděly. Každá generace je jiná, ale děti, které dnes chodí k nám na školu, jsou stejně dobré jako dříve.

Když mluvím s kantory na středních školách, obvykle si stěžují, že úroveň studentů se snižuje...

Ale studuje mnohem více dětí. Když jsem přišel já na školu, bylo nás v ročníku asi sto matematiků a fyziků. Dnes je jich zhruba pět stovek. Po druhém ročníku jsme studovali ve výběrovém kroužku – matematická analýza – kde nás bylo osm. Všichni jsme se stali profesory. To, že nás tam zařadili, jsme považovali za poctu. Dnes je to jiné, nic takového neexistuje, ale člověk mezi těmi studenty pozná ty, kteří k tomu mají předpoklady a které to baví. Je jich zhruba stejně, talent je v omezeném počtu. Proto se nemůžeme měřit s Čínou, Amerikou, Ruskem nebo Indií, které mají daleko větší základ a mnohem větší pravděpodobnost, že se tam vyskytnou i větší talenty. K matematice je třeba talent. Když má dítě vlohy, mnohem víc vydrží. Je to stejné, jako ve sportu. Dnes se často říká, že se matematika špatně učí, ale učit ji je velmi těžké. Klobouk dolů před všemi učiteli. Vyložit matematiku poutavým způsobem, jako příběh, když je látka abstraktní, není snadné. Podobně jen málo lidí dokáže vyložit abstraktní umění.

Čím je pro vás matematika?

Matematika je návod k pohledu na svět, je to také malá disciplina a matematiků je velmi málo. V médiích se rozebíralo, zda má být povinná maturita nebo ne. Ať není, ale pak jednou budeme národ hlupců. To si musíme rozhodnout. Na internetu jsem četl otázku – kdy jste naposledy potřebovali Pythagorovu větu? Co to je za hloupost, i kdyby ji nikdy nikdo nepotřeboval, je to součást vědění, přístupu ke světu. Matematika je schovaná v podstatě ve všem. Je jako sůl, většina lidí řekne – já nesolím – ale představte si, kdyby sůl nebyla. Vždyť na to máme překrásnou pohádku. Přesto říkáme, že sůl nepotřebujeme a stejně je to s matematikou. Také je schovaná, ale když by nebyla, nevíte o okolním světě. Naučíte se násobit, přečíst výpis z banky, ale nebudete chápat logiku věci.

Lenka Pelcová