Inkriminovaný snímek z učebnice. Jaroslav Hurt by podle vlastních slov měl stát druhý zleva.

„Soudruzi, máme to pevně v rukách, ničeho se neobávejte,“ uklidňovali politruci příslušníky SNB

Z Hrdlořez do učebnice vlastivědy

„Víš o tom, že Hurt z dopravky je v učebnicích,“ překvapil mě zjara můj muž nečekanou otázkou. A rychle vysvětloval, že Jaroslav Hurt, vedoucí oddělení odboru dopravy v Rakovníku sám sebe odhalil v synově učebnici vlastivědy pro pátou třídu. V kapitole z novodobých dějin je zachycen coby příslušník pohotovostního pluku sboru národní bezpečnosti, kterak stojí v kordonu pod sochou svatého Václava. S blížícím se výročím 17. listopadu jsme se s Jaroslavem Hurtem sešli a trochu zavzpomínali na tehdejší dobu.

Pomáhat a chránit

„Policistou jsem chtěl být odmalička. Je to rodinná tradice. Táta mi sice říkal, že mi zpřeráží nohy, když půjdu k policii, ale já jsem to chtěl a směřovaly k tomu i mé hry. I když ještě nebylo vymyšleno dnešní heslo pomáhat a chránit, já jsem to tak bral a proto jsem tu práci chtěl dělat,“ začíná Jaroslav Hurt své vyprávění. Z přesvědčení, že práce policisty je především o pomoci a ochráně, ho probraly první demonstrace. „Ale v osmnácti letech po masážích v SSM a KSČ to tak nevnímáte. Člověk to tehdy bral jinak. Tehdejší dobu i jinak vnímal, v něco věřil.“

Hrdlořezové z Hrdlořez

V dubnu 1987 nastoupil Jaroslav Hurt spolu s dalšími budoucími příslušníky na pětiměsíční vojnu ve Frýdku Místku a od 1. září na základní policejní školu. „Byla v Praze v Hrdlořezích. Po revoluci nám pak říkali hrdlořezové z Hrdlořez. Další pojmenování bylo údolí dutých hlav, ale rozhodně to nebylo žádné výcvikové středisko na zabíjení lidí. A nikdy k tomu ani nebylo určené. Uměli jsme se postavit k demonstraci, věděli jsme, jak s ní v kombinaci lidí a techniky zacházet. To jsme se tam učili a tímto výcvikem musel projít téměř každý policista. Ať to byla škola v Brně nebo v Praze, výuka byla stejná a vybavení také,“ pokračuje.

Pohotovostní pluk

S nástupem do školy se mladí policejní adepti stali členy pohotovostního pluku Sboru národní bezpečnosti (SNB). Jednou z prvních věcí, které se na škole učili, bylo jak zasahovat proti demonstrantům. „V roce 1988 bylo poměrně teplé září a my jsme byli navlečeni v dlouhých kabátech, na hlavách přilby, na rukou rukavice a v nich dlouhé obušky. Učili jsme se jak organizovaně postupovat proti demonstrantům. Na to byl tento pluk vždy určený, takže to byla jedna z našich hlavních výuk. A tak se k tomu i přistupovalo. Byla to vlastně naše práce, ale věřte, že nebylo úplně jednoduché se tam postavit,“ přiznává.

Ramba znal zpaměti

Jedna z prvních demonstrací po nástupu do školy proběhla 28. října 1988. Hlavní nápor však přišel v lednu 1989 a drobné nepokoje se táhly až do srpna. „Bylo to těžké, chodili jsme do školy, po ní jsme se oblékli do mundúrů a šli někam na demonstraci. Ta trvala třeba do deseti hodin večer a do postele jsme se dostali kolem půlnoci. Ráno jsme ale museli znovu do školy. I když jsme nešli do zásahu, museli jsme být připraveni. To nás zavřeli do velké zasedačky a čekali jsme, jestli se bude něco dít. Pustili nám tam video a koukali jsme na nějaké filmy, třeba Ramba jsem už znal nazpaměť. Pak nás buďto odvolali a my jsme se vrátili do Hrdlořez, nebo se vzaly policejní auta – antony a s majáky jsme projeli Prahou. Asi abychom ukázali svou sílu,“ vypráví.

Listopad byl připravený

Z jeho dalších slov vyplývá, že tehdejší režim měl potlačování demonstrantů absolutně zorganizované. „Fungovalo to, když chtěli něco rozpustit, rozehnali to a žádné násilí k tomu nepotřebovali. Proto si myslím, že 17. listopad byl předem připravený, že někdo chtěl, aby to už prasklo. Nesmyslně tam nacpali lidi někam, odkud nemohli utéct. Připravenost ostatně naznačuje i role Ludvíka Zifčáka, který byl shodou okolností velitelem vedlejší čety. Pro nás to bylo strašné překvapení, když se jeho jméno objevilo v televizi.“ Jaroslav Hurt prožíval listopadové události už jako vyřazený příslušník. V té době sloužil na místním oddělení ve Vršovicích.

Jaroslav Hurt

Zifčák – starosta

„Problém byl, že lidé neměli kam utéct. A když je tam Zifčák vedl, tak to asi musel někdo předem naplánovat. Když jsem byl na škole, zažil jsem ho jako velitele čety z vedlejšího baráku. Tehdy už byl podporučík, takže už musel mít za sebou nějakou další školu. Nevím, jakým kouzlem se z něho najednou stal největší studentský bojovník a dokonce mrtvý student. Nijak zvlášť jsem ho neznal, takže nevím, co byl za agenta. Nám dělali velitele čet ti, kteří zůstali na škole a takzvaně to podepsali. Dostali podpraporčíka, aby měli vyšší hodnosti než my. Na baráku bylo šest čet po zhruba třiceti lidech, takže nás v jedné budově bylo sto osmdesát a byla to vlastně velká náhoda, že jsem Ludvíka Zifčáka znal. Teď prý dělá starostu v obci Karlova Studánka,“ dodává.

Strana a vláda drží

Listopad roku 1989 byl pro řadové policisty ve znamení neustálých služeb. „Svolali nás a pořád jsme všichni byli v práci. Policista byl policista, a když ho zavolali, musel do práce, a pořád měl stejný plat. Nikdo se ho na nic neptal. Tehdy u policie fungovali političtí výchovní pracovníci – politruci. Říkali nám: ‚Soudruzi, máme to pevně v rukách, ničeho se neobávejte, všechno je v naprostém pořádku, strana a vláda drží.‘ Pak nám jeden den rozdali samopaly, kdyby nás prý někdo na hlídce napadl a druhý den nám je spolu s obušky sebrali, že to není humánní.“

Major se hlásil o práci

Listopad prý byl pro policisty šíleně zvláštní. Jeden z kolegů Jaroslava Hurta se málem zastřelil, protože někteří svědci tvrdili, že podle televizních záběrů byl jedním z těch, kteří tloukli lidi na Národní třídě. „Ale to nebyla pravda, jen byl někomu podobný. On v té době sloužil na obvodním oddělení ve Vršovicích, kde přijímal oznámení a na Národní třídě vůbec nebyl. Tak ho to vzalo, že málem spáchal sebevraždu. Také se mi stalo, že můj velitel čety z údolí dutých hlav, za mnou přišel a hlásil se o práci. Já jsem byl v té době nadstrážmistr (dělal pomocníka operačního důstojníka) a on byl major.“ Tato situace nastala poté, co všechny důstojníky z policejní školy vyházeli. Důvodem prý bylo, že tam učili tlouct lidi. „Ale to nebyla pravda. My jsme v životě žádné červené barety neměli. Pohotovostní pluk na Národní třídě pochopitelně byl, ale ti kluci tam jen stáli – to jsou ty známé záběry, jak jim tam dávají kytky,“ pokračuje Jaroslav Hurt.

Zvláštní doba

I přes politické změny probíhala u policie běžná hlídková služba. Chvíli po revoluci se prý uklidnili i zlodějíčci a násilníci, ale pak zažil Jaroslav Hurt nejšílenější měsíc své policejní kariéry. „V lednu 1990 se ještě všichni měli rádi a všechno bylo krásné, ale pak přišla velká amnestie a v únoru jsem zažil to, co nikdy předtím. Vloupačky do bytů, násilí, byla to šílená doba. Byl jsem v té době v Praze a fakt se tam děly neskutečné věci. Vzpomínám na úplně rozmlácené a rozkopané dveře do bytu, v nichž byl klíč. Nebo byt, kde byly všechny věci naházené na zemi uprostřed místnosti. Připadalo mi to jako nějaká zloba nebo pomsta. Na vloupačky tehdy doplatilo strašně moc lidí. Častokrát jsem výjezdovce dával pět, šest bytů naráz. Jeden jsme ohledávali a v šesti dalších byla zatím zjištěna vloupání. Téměř jsme se nezastavili.“

K učebnici

„Můj syn Ivan přinesl v páté třídě domů učebnici vlastivědy. Při jejím prohlížení jsme narazili na známé záběry, kdy pod sochou svatého Václava stojí řada policistů. Tehdy bylo teplo, takže jsme ani neměli kabáty. Pochopitelně se nedá poznat, kde přesně stojím já, protože v přilbách jsme všichni stejní. Ale nikdo jiný tam v tu dobu nebyl, takže jsme to museli být my. Říkal jsem synovi, tady někde jsem. Shora jsme pak šli dolů Václavákem. Nikoho jsme netloukli a demonstrace skončila. Nemuseli jsme používat sílu, protože vždycky všichni utekli. Proto říkám, že 17. listopad byl vybočením z běžné praxe. Už sama síla působila psychologicky, demonstranti raději odešli, nenapadali nás, nic takového. Neházeli kameny, oni se nás báli. Tak to bylo. Tehdy se k policii brali kluci vyšší než 170 cm, takže jsme byli i téměř stejně vysocí. Když se na to podívám dnes, je to úplně jiné. Nic proti dnešním policistům nemám, ale prostě jsou malí. Policajt by měl být velký, protože už jen díky své výšce budí respekt. Já jsem nikdy nemusel použít násilí, stačilo jen, že jsem se zvedl a zařval.“

Civil po patnácti letech

Jaroslav Hurt nastoupil k policii jako devatenáctiletý mladík. Do civilu odešel po téměř patnácti letech, kdy pracoval jako technik na dopravním oddělení a zkušební komisař autoškol. „Měl jsem dvě možnosti, buďto odejít do civilu a dělat svou práci nebo zůstat u policie na nějakém jiném místě. Takže jsem zvolil možnost přechodu pod okresní úřad. O listopadu si stále myslím, že ho někdo hodně šikovně připravil. Usuzuji to z toho, co jsem sám zažil a se mnou stovky dalších, kteří tam tehdy byli a třeba ještě dnes slouží. Nikdy jsme se neučili nesmyslně a zbytečně ubližovat. Jen jsme měli určený prostor a uměli jsme v něm udržet pořádek. Třeba je můj pohled zkreslený, ale tak to na mě působí,“ uzavírá Jaroslav Hurt.

Lenka Pelcová