Brass Band Rakovník pózuje po skončení průvodu před restaurací Fenix. Vlevo specialista na jam sessiony Rafal Kubale.

Brass Band Rakovník slavil dvacáté narozeniny i v polské Poznani

Vzteklý pes nekouše a proč byli Němci smutní

POZNAŇ. Významný neworleanský trumpetista a skladatel Bix Beiderbecke (1903–1931) zemřel na otravu alkoholem během deliria tremens v 28 letech. Proslulý pianista a skladatel Fats Waller (1904 –1943), autor skladeb Ain’t Misbehavin či Honeysuckle Rose, zesnul v devětatřiceti díky ustavičnému pití a váze 136 kg. Běžně prý vytáhl flašku Ginu za vystoupení. Podobně saxofonista Charlie Parker (1920–1955). Zemřel v 35 letech oficiálně na zápal plic, ve skutečnosti na následky dlouhodobé heroinové a alkoholové závislosti. Troufám si tvrdit, že tyto tři nejvýraznější vzory rakovnického Brass Bandu, jak po stránce hudební, tak i v otázce zdravého životního stylu, by odešli na věčnost ještě mnohem dříve, kdyby místo po Americe podnikali koncertní turné po vlastech polských. Waller by navíc vážil aspoň 160. Zatímco v kolébce jazzu se hudebníci v době prohibice dostávali k omamným prostředkům velmi obtížně, u slovanských bratrů je alkohol hudebníkům vnucován na každém kroku. Společně s vagóny vynikajícího jídla. Brass Band by mohl vyprávět. Kdyby si to ovšem všechno pamatoval. Pojďme se tedy pokusit alespoň o malou rekonstrukci jejich poslední cesty na jazzový festival do Poznaně a zpět.

Ti nevyprala?

Rakovnický dixieland už jednou v Polsku byl. Před dvěma lety přijal pozvání do takřka družebního Koscianu, kde odehrál sérii koncertů s bubeníkem Láďou Sosnou (Sestry Havelkovy). Tentokrát se měl v kompletní sestavě podívat do Poznaně na mezinárodní Oldjazz Festival s podtitulem II. Europejskie Spotkania Tradycjonalistów Jazzowych. Pozvání jsme dostali od Piotra Soroky, bubeníka polské kapely Dixiecompany. Hráli jsme s nimi na festivalech v Křížanech pod Ještědem i Řevnicích a sblížila nás milá historka. Sedíme s Poláky v šatně a chválíme jejich obleky. Hnědá kvádra s černými proužky, vestičky, ve stejném tónu i košile a kravaty. Najednou jsme si všimli, že banjista Wojciech Warszsawski má jednu ponožku hnědou a druhou černou. Chválíme jeho cit pro dokonalost: Perfekcionalista. Jenže jeden z jeho kolegů kroutí hlavou a odhaluje nám pravdu v celé její nahotě. „Ti nevyprala!?“ Následuje výbuch smíchu, flaška vodky a přátelství je na světě. Krátce poté nás Poláci pozvali na jejich festival, kde jsme se měli potkat s tradicionalisty z Dánska, Německa a Izraele.

Ondra Herink (vpravo) se ptá na cestu místního domorodce. Dostane patnáctiminutovou přednášku ve stylu: „Nejdřív se len zaseje...“

Hledá se kirowec

Brass Bandu bylo letos dvacet let. Je to jako se starým autem. Motor kupodivu ještě šlape, díky pravidelnému mazání, nicméně podvozek, kasle a hlavně klouby vykazují stopy opotřebení. Mimo jiné se to projevuje i tím, že hoši, zmlsaní dvěma leteckými zájezdy, neradi cestují autem na větší vzdálenosti. A pokud se tak má stát, kladou stále větší nároky na pohodlí. Kde jsou ty časy, kdy jim řidič Zdeněk Štochl přistavil zaplachtovaný barkas se dvěma lavičkami z parku, a kluci byli ště­stím bez sebe, že nemusí na vlak. Dnes ohrnují rypáky nad fordem tranzitem i nad merdou viano, které vlastní tubista a klarinetista. Pravda, jednomu autu je patnáct a druhému bez dvou sedmnáct, ale z hlediska komfortu Štochlovu barkasku stále hravě válcují. Ale budiž. Naště­stí máme své fanoušky i mezi rakovnickými firmami, a tak hned na první našlápnutí získáváme podporu společnosti Croy, která nám dává k dispozici mikrobus i s řidičem. Polsky kirowec.

Z auta rovnou do hospody

Vyrážíme v pátek 22. října v 9 hodin. Milan Sunkovský pomáhá Ondrovi Herinkovi namontovat třetí řadu sedaček. „Kolik je vás? Šest? Mám tam dávat i tu poslední sedačku?“ „Jasně,“ odpovídáme vedoucímu skladu, který byl připraven jako záložní šofér, pokud by Ondra nemohl. Kdyby tušil, že hned za deset minut budeme sedačku zase vyndavat, asi by si ťukal na čelo a byl rád, že mohl zůstat doma. Ale Ondra nehne ani brvou. Sedadlo musí uvolnit místo nástrojům a hlavně asi stovce piv. Abychom prý nemuseli cestou tak často stavět kvůli pitnému režimu. Stavíme ale stejně. Zákon zachování hmoty funguje i u tekutin. Zvláště u chlapců nad 50 let. I Marek Vašut o tom ví své.

Jedeme přes Drážďany a cestou jedenkrát bereme naftu. Zastávek je ale asi dvacet, protože kromě pivního režimu nás zdržují i kuřáci. Nakonec stojíme v zácpě kousek za německopolskou čárou. Silničáři makají bohužel i v pátek odpoledne, takže kvůli díře třikrát půl metru se zdržíme o dvě hodiny.

Piotr už volá, kde jsme, že za chvíli hrajeme v klubu restaurace Fénix na Starém rynku. Slibujeme, že dorazíme v půl deváté, ale nakonec je to ještě o něco později, protože v Poznani nemůžeme najít hotel. Navigace v Polsku totiž neukazují ulice, což je ve městě s 600 tisíci obyvateli a řadou dálničních nadjezdů docela problém. Nakonec přece jen trefíme, složíme kufry a hned vyrážíme hledat Starý rynek. Dojedeme až do historického centra. Čeká nás starobylé náměstí, něco jako Staromák, a uprostřed nádherná vícepodlažní restaurace Fenix. Před ní je křídou namalovaný „plakát“, že dnes hraje Brass Band (Czesi). Ve sklepním klubu je ostatně jako v celém podniku úplně narváno. Lidi nás vítají potleskem, a ještě než vybalíme, přistane na stole tácek o průměru kola od vozu. Je plný panáků, které vypadají jako malá řezaná pivka. „Dziki pes,“ vysvětluje nám provozovatel podniku, Krzysztof a hned prozrazuje recepturu: trochu malinového sirupu, vodka a tři kapky tabasca. Chutná to báječně. Ostré a zároveň sladké. Ale nikdo si netroufne odhadnout, jak nám bude zítra ráno. Ve Fenixu hrajeme až do půlnoci, postupně se přidávají i pianista a banjista z německé kapely Black Point JazzMen, kteří jsou tu na večeři. A propos večeře: kolem půlnoci se nosí na stůl talíře husté polévky (žurek) a po nich asi tak kilo grilovaných žebírek na hlavu s přílohou a salátem. A vzteklý pes na slehnutí, samozřejmě.

„Vzteklý pes nekouše,“ shodujeme se ráno u snídaně. Je to neuvěřitelné, ale nikoho nic nebolí, takže bez problému vyrážíme na seřadiště kapel. Sobotní program vypadá na první pohled nenápadně. Od 12 do 14 neworleánská paráda městem. Pak oběd ve Fenixu a v 16 hodin zvukovka v kongresovém centru lékařské fakulty. Pak volno. Večerní galakoncert začíná od 19 hodin, ale my jdeme na řadu až ve finále. Čili ve 22. Sice máme hrát ještě na jamu v renomovaném hudebním klubu Blue Note, ale to prý už jen krátce. „Těším se, že si pak dám s vámi na hotelu taky jedno pivo,“ plánuje si dosti naivně Ondra.

Ve volném čase, kterého bylo poskrovnu, učíme hrát občany na hudební nástroje.

Neworleánští parádníci

Všechny kapely se sjíždějí před budovu starého pivovaru, který je zrekonstruován na supermoderní nákupní centrum. Cihly, kov, sklo. Monstrózní komplex. Jak tak stojíme, Sláva Vaic už to nevydrží a ozývá se v něm zřejmě nějaký dozvuk vzteklého psa. „Odklepni to,“ bejkuje bubeníka a začínáme. Postupně se k nám přidávají i další, takže hrajeme všichni dohromady a náš big band na jedno použití zní velkolepě. Kolem se srocuje početná skupinka diváků, Sláva zpívá do megafonu a rozdává sóla. Když ukáže na polského klarinetistu Rafala Kubaleho, ten, místo aby hned začal hrát, nechápavě odvětí: „Já?“ Kolegové smíchy málem polknou nátrubky a shodují se, že tenhle kousek se i s Rafalem zapíše navždy do historie festivalu.

Nakonec doráží i dvojice s logem akce na transparentu a průvod se dává do pohybu. V čele pochoduje dětská dechovka, která hraje dixielandové kousky z not, a pak s menším odstupem jamují i všichni další hudebníci. Společné hraní se ujalo, takže i nadále se všichni drží kolem Brass Bandu. Náš suzafon je totiž jediným basovým nástrojem v celém průvodu. Pianisti a kontrabasisti jdou s rukama v kapsách až na Dány, jejichž basák se dobrovolně dře s velkým bubnem. Průvod vrcholí na Starém rynku před Fenixem. V obležení turistů, fotografů i kameramanů se vynořuje i Krzysztof. Na vodítku vede malého pejska. „Vztoklyj pes?“ ptáme se. Krzysztof se směje a zve nás na oběd. Zase hustá polévka, výborné maso, příloha a náš oblíbený drink. A málem bych zapomněl. Pivo bez pěny. Jediná polská specialita, která nám velkou radost nedělá. Ale pomalu si zvykáme.

Nekonečná zvukovka

Z hospody jedeme rovnou na zvukovku. Navigace opět nezná ulic. Takže se ptáme na medicínskou univerzitu a místní nás posílají na nejrůznější vídrholce ve městě. Nakonec narážíme na týpka, nad jehož navigačním uměním žasneme. Ondra vystupuje z auta a ptá se na cestu. Následuje 15 minut, kdy náš člověk temperamentně vykládá, pobíhá a rozhazuje rukama. Doleva, doprava, nahoru, dolů, dokola, a stále to nebere konce. Kirowec s užaslým výrazem trpělivě poslouchá, ale zbytek posádky už to nemůže vydržet. „To není možný! To je magor!“ Otevíráme dveře, abychom i my zachytili tohle one man show. „To ti snad vysvětloval cestu do Bangladéše? Co proboha tak dlouho mlel?“ ptáme se. „Já vlastně ani nevím, ale nedalo se to zastavit,“ vysvětluje Ondra. Za hodinu konečně přijíždíme na zvukovku, abychom se dozvěděli, že hrajeme jako poslední, a tudíž bude lepší nastavit zvuk až těsně před vystoupením. To už máme rozbaleno a do začátku galakoncertu zbývá asi půl hodiny. Shodujeme se, že vlastně nevíme, jak se dostat na hotel a podruhé bychom sál stejně už nikdy nenašli. Takže zůstáváme v šatně, z auta nanosíme pivo a dělíme se s Dány, Poláky i Němci. Za chvíli už všichni muzikanti chodí po chodbách s českými plechovkáči. Před koncertem nás čeká ještě „lehká“ večeře. Přecházíme přes silnici do klubu, kde je připravena další hostina. Nabíráme si domácí jitrnice, jelita, klobásy a jiné lahůdky a sedáme ke stolu v domnění, že večeře je studená. Jak dosedneme, přináší obsluha vydlabané chleby se žurkem a po nich místní specialitu. Vepřové panenky se smetanovou omáčkou na liškách a nadýchané kynuté knedlíky. Tvrdíme, že už nemůžeme ani koukat, ale hostitelé si naše výmluvy vysvětlují po svém. „Něco na slehnutí?“ Než stačíme odmítnout, už je na stole flaška vodky. „A ještě do druhé! Přece to nevylejete.“ Do sálu se vracíme ztěžka, ale zvesela. Únava a kalorie doléhají na kapelu až těsně před vystoupením. Sláva s Kadlusem relaxují vleže na stole, vystoupení Němců se chýlí ke konci a přichází náš čas.

Proč byli Němci smutní?

Kadlus si přináší na podium kromě kornetu i dvě plechovky piva. Obřadně je otevře, napije se a s rozverným úsměvem si přeměří lidi v sále. „S váma to pude,“ říká si napůl pro sebe. Lidé zatleskají, jako by skočil salto mortale, a kontakt s publikem je navázán. Komunikace funguje od první do poslední noty úplně neuvěřitelně. Sláva uvádí písničky v češtině a zhruba pět set lidí v sále rozumí. Hltají každé slovo a chápou i pointy jednotlivých písniček. Nejvíc se jim líbí historka o pletených džínách. Taky zažili Tuzexy a bony! Nakonec si poprvé v historii užíváme potlesku ve stoje. Pro první opravdový standing ovation jsme si museli dojet až 600 km od domova.

Skupinka lidí pod podiem chce podpisy. Tatínek přivádí malého chlapce: „Chtěl by si s vámi podat ruku,“ vysvětluje.. „Jste taková veselá kapela,“ děkuje další fanoušek. „Ale ty Němci před vámi byli proti vám hrozně smutný,“ pokračuje v komplimentu. Do hovoru se zapojuje i známý vtipálek Warschawski. „Wiem, dlaczego oni bardzo smutni. Prograli wojnu,” vysvětluje polský banjista a je po debatě. „Ti nevyprala?“ zdravíme se a on ihned vyhrnuje obě nohavice a ukazuje černé fusekle.

Tu noc hrajeme ještě v klubu Blue Note. Sídlí v suterénu kamenného paláce, v němž měl za druhé světové války sídlo Adolf Hitler. Na chodbě plakáty kapel světového významu, šatna jak pro stouny. Do sálu se mezi tím nahrnula i část diváků z medicínského centra, takže nás vítají potleskem, jen co strčíme nos do sálu. Na podiu už hrají smutní Němci společně s Poláky, my máme přijít na řadu až za hodinu. ­Piotr Soroka přináší obrovskou mísu s ledem a v ní láhev vodky. Připíjíme si na další setkání a jdeme diváky dorazit. Je jedna hodina po půlnoci a na hotel se dostaneme někdy kolem půl třetí.

„Jak tohle můžete vydržet? Kde berete tu energii?“ ptal se nás v neděli ráno Ondra. Pivo si sice během těch tří dnů nedal ani jedno, ale prý nelitoval. „To jsem fakt ještě nezažil. Kdybyste potřebovali řidiče, číslo máte,“ loučil se s námi v neděli večer po příjezdu do Rakovníka.

Hned v pondělí ráno jsme měli na stole další dvě pozvání do Polska i naskenovaný výstřižek z titulní strany polské mutace Timesů s naší fotkou. Takže 19. listopadu na festivalu v Bydgoszci!

Pavel Sklenička