Karel Plíhal nesnáší fotografování během koncertu, raději zapózuje po vystoupení.

Stále si prý hlídá, aby v občasném „hnoji“ zůstalo něco poetiky

„Lidí se v podstatě bojím,“ říká Karel Plíhal

Karel Plíhal, svébytný písničkář a člověk s osobitým kouzlem. Po rozhovoru s ním toužíte, přitom cítíte obrovský respekt. Já jsem o něj usilovala už při jeho předposledním koncertu v Rakovníku před dvěma lety. Tehdy to nedopadlo, necítil se na nějaké povídání. Letos jsem však uspěla. Podmínkou bylo, že se sejdeme až po koncertu a že se rozhovor bude týkat právě tohoto vystoupení. Sedli jsme si v zákulisí Tylova divadla, Karel kouřil jednu cigaretu za druhou a než odpověděl, nechal si vše projít hlavou. Mnohdy se odmlčel i uprostřed odpovědi a po chvíli pokračoval. Působil zkrátka stejně roztržitě, jako občas působí na pódiu. Povídání s ním ale bylo velmi příjemné a že se netýkalo pouze koncertu, si můžete přečíst.

Koncert jste uvedl tím, že před lidi předstupujete tradičně nervózní. Je to pravda, i když v této branži působíte už dlouhou dobu?

Jsem poměrně nevyrovnaný člověk, takže mi docela dlouho trvá, než se zklidním. Před koncertem je to na mě moc informací, které musím mít připravené v pohotovostním stavu.

Takže proto potřebujete mít před koncertem absolutní klid?

Je to lepší.

Co vás dokáže rozhodit?

V tomto směru jsem docela soběstačný. Já vesměs vytáčím sám sebe. Za to nikdo nemůže, to se objevuje nahodile.

Je o vás známo, že nesnášíte focení během koncertu...

Samozřejmě nemám rád, když se fotí, mám docela těžké kytary. Ale nejde ani tak o mě. Blesky především ruší lidi. Mé vystoupení je poměrně komorní a je mi líto, když nějaký „nadšenec“ během koncertu ruší ostatní.

Ve vašich písničkách se objevují velmi nevšední témata. Jak je hledáte?

Jsou to vlastně zachycené nálady, k nimž následně hledám slova. Čekám, až přijdou.

Písnička se tedy rodí tak, že máte náladu a snažíte se ji zpracovat textově a melodicky?

Mám náladu a melodii a dopracovávám ji textově. Ale protože chci tu náladu vměstnat do melodie, je to náročnější a pochopitelně to bolí. Jde to, ale je to těžší, než psát volně.

Mohl byste být pouhým interpretem myšlenek někoho jiného?

Tak jsem vlastně dělal desku písniček Josefa Kainara. Byla to hozená rukavice, ale musel jsem k tomu výrazem i prostředky nějak dorůst. Jsou to krásné texty a já jsem to nechtěl nějak odfláknout. Kainarovy básničky jsou hodně hravé a přišlo mi, jakoby byl jeden z mých učitelů, takže jsem si dovolil po letech udělat z jeho písní desku.

Jinak tuto představu odmítáte?

Myslím, že u nás, písničkářů, jsou text, hudba a projev nedílnou složkou osobnosti. Nejsem si jistý, zda by to fungovalo, kdybychom si navzájem zpívali písně. V každém případě by to bylo jiné.

Mají písničkáři ještě co říct dnešní generaci?

Myslím, že určitě. Pořád budou pokračovatelé, i když v jiných podmínkách a s jinými výrazovými prostředky. Písničkáři budou fungovat dál, a to vůbec nesouvisí s politikou, bylo by divné, kdyby skončili. Úžasný je třeba Xindl X. Úspěch je dán schopnostmi, nějakým talentem a uměním zaujmout. Pak už je jedno, jestli to je kapela nebo písničkář.

Vy sám nemáte potřebu vyjadřovat se k politickým událostem?

Už nemám tolik času, abych si mohl dovolit s ním plýtvat na nějaké politické popěvky, které jsou, jak se politika mění, zbytečné. Spíš čekám a udělám si radost tím, že se snažím dodělat písničky, které chci mít – nálady, jak už jsem se zmínil. Sice to zní morbidně, jako bych se chystal umřít, ale to ne. Mám sešity a řadu nápadů a ty se snažím nějak dokončit, ale to se nedá vysvětlit. Ty písničky, které dnes hraji, nemám ani nikde napsané. Ty se vyseděly a za ty roky poskládaly. Měl bych si je napsat, sakra.

Na mě i váš koncert působí jako improvizace, i když to je asi hloupost...

Básničky mezi písněmi mají jistou volnost, pořadí si píšu jenom kvůli tomu, že střídám kytary a ladím a nechci zdržovat.

Takže záleží na vaší momentální náladě, co ten den dáte?

Z osmdesáti procent je program daný napevno – písničky určitě. U básniček je to různé. Mám hodně práce s kytarami, musím se soustředit, takže kdybych od toho měl nějak odcházet, asi bych se z toho zbláznil.

Během koncertu mi připadalo, že se sám bavíte. Je to opravdu tak, že bavíte publikum a současně děláte radost i sám sobě?

To je spíš vaše věc, jako publika. Já před diváky lezu s tím, že nevím, do čeho jdu. Když je publikum výborné, jako bylo dnes, jde to samo, není to žádná námaha. To si člověk jen tak povlává a cítí se uvolněně, jakoby seděl v křesle. Stejně jako tu sedíme teď a povídáme si, tak se cítím stejně uvolněně, jako teď s vámi. Ale je to otázka toho, že se lidí v podstatě bojím, takže mi chvíli trvá, než se uvolním.

Jaké bude publikum, poznáte už během prvních okamžiků koncertu?

Určitě. To se nedá popsat. Ale nechci to házet všechno na posluchače a dělat si alibi, to ne. Teď to možná vypadá, jako bych se netěšil, ale tak to není. Někdy to jde hůř, jindy líp, ale to je můj problém a ne publika. Byl bych asi blázen, kdybych si myslel, že každý koncert bude takhle vstřícný, ale obvykle bývá. A z toho mám radost. Snad to nezní tak, že se chlubím, ale většinou z toho mám dobrý pocit.

Kam byste se zařadil. Jste písničkář, folkař...?

Honza Burian to myslím někde psal, že kategorie písničkářů obsáhne úplně každého, kdo dělá písničky. Tak je velice polopaticky daný obsah práce. Péťa Fiala z Mňágy je také písničkář, i když vystupuje s celou kapelou.

Jste pro takovéto škatulkování muzikantů?

Mám pocit, že rozlišování je už trochu pasé. Od šedesátých let se vyplýtvaly a vynalezly všechny možné styly od reggae, blues, country, etnickou hudbu... Kruh se uzavřel a teď se vlastně čerpá z té studny a každý do toho vnáší, co je blízké jeho výrazovým prostředkům. Každému je to dnes úplně jedno. Pamatuji si ještě z mládí, když někdo hrál na elektrickou kytaru, tak ho málem zabili. To už dávno není pravda.

Kdy jste přidal elektrickou kytaru?

To už je určitě sedm let. Je mi bližší, líp se mi na ni hraje ten prstový styl. Španělky jsou takové neohrabanější, pomalejší.

Na jaké kytary hrajete?

Španělka je americká Martin model Eric Clapton, druhá je Fender Telecaster. Jsou to moji miláčci. Doma na ně furt hraju.

Váš syn vystudoval klasickou kytaru. Bylo to díky tomu, že doma „furt“ hrajete?

Určitě jsme byli komediantská rodina. Moje bývalá žena byla herečka, takže děti logicky vyrůstaly v tomto prostředí.

Jak upravujete starší písničky?

Jen techniku hry na kytaru, aby byla současnější. Ze starých písniček si vybírám jen ty, které mě ještě dnes nějak oslovují, které mám dodnes rád.

Osobně radši hrajete staré nebo nové skladby?

Podle momentálního rozpoložení. Je to velice subjektivní věc. Někdy si prožiji starou píseň, někdy tu novou. Jindy je jen zazpívám. Prostě někdy se do toho dostanu, někdy ne. Každý den je to jiné.

Kdyby to mělo být na sílu, jste schopen písničku z koncertu vypustit?

Jasně a klidně se k ní vrátím, protože mi přijde nefér, aby někdo z koncertu poznal, že mě něco nebaví. To bych se styděl. Hraji jen to, co mě ten den baví.

Nemáte pocit, že v poslední době trochu přitvrzujete (viz „kondolence – kondom v Lence“). Napadaly vás obdobné básničky třeba před dvaceti lety?

To mě nenapadaly vůbec. Básničky dělám až v posledních osmi letech. Ale mám jich daleko víc, které se vůbec nedají říkat. Nějaká hranice tam být musí. Ta Lenka je asi maximum, kam jsem schopen před obecenstvem zajít. Nemohl bych je říkat, kdyby byly jen samoúčelně sprosté, hulvátsky humorné. Pořád si snad hlídám, aby zůstalo něco poetiky v tom občasném „hnoji“.

Fascinoval mě vytetovaný motýlek, který se časem změní v ošklivou noční můru...

Když si tak představím ty babičky s vytetovanými „motýlky“ na pláži, ale zatím jsem je ještě neviděl. To teprve přijde.

Dočkáme se v dohledné době nějakého CD nebo knížky?

Novou desku má člověk v mládí jako takový svůj grál, ale to mě už docela přešlo. Víc si dnes užívám koncertování. Písniček mám hotových asi šestnáct a pořád je to moc krátké, ještě mi chybí několik věcí, které by to uzavřely. Ta deska by měla být mou mírnou výpovědí z poslední doby. Takže ještě chybí nějaké kamínky, aby ta skládačka měla svou logiku.

V čem se vaše psaní změnilo?

Hudebně se snažím, aby v rámci mých možností byly melodie alespoň trochu nosné. Nemohu se vracet k období prvních písniček, to už bylo. Člověk se má snažit a využívat svých zkušeností, ne sekat jak na běžícím pásu druhou Námořnickou nebo třetí Akordy, to je blbost. Tak se snažím i kvůli sobě. Bolí to, ale myslím, že se to vyplatí, soudě podle koncertu. Nikdo neodešel – až na tu jednu paní – občas jsou nějaké ztráty...

Takže nepatříte k těm Honzům Nedvědům, kteří si sednou a píší?

Ne, ale myslím na to každý den. Hledám slova, aby se mi to nějak sešlo, aby to nebylo moc popisné, aby tam zůstal ještě nějaký prostor pro fantazii, protože popisné písničky člověka za chvíli omrzí. I mě by přestaly bavit. Z tohoto důvodu si myslím, že vydrželo Kluziště a Vstávej holka. Že to nejsou až tak jednoznačné písně a každý si v nich může najít to své. I já, když už jsem zapomněl, jak vznikaly.

Připadáte si s věkem zralejší?

Zralejší ne, spíš opatrnější. Člověk má větší sebereflexi. Určitě se víc hlídám, jestli jsem někoho nevykradl, nebo jestli jsem nevykradl sám sebe, proto to jde logicky pomaleji, ale to je normální. Někdy si připadám zralý, jindy ne. Když zapomenu, že jsem zralý, něco napíšu.

Lenka Pelcová