Přestože Václav Láska sám sebe označuje za nadstandardního pesimistu, působí velmi příjemně.

Pouhý rok u policie stačil Václavu Láskovi, aby začal toužit po dalším vzdělání

Došel na vrchol a zjistil, že tam není elita

Rakovnický rodák Václav Láska je bývalý policista, který prošel policejní hierarchií od píky až na její špičku. Vyšetřoval ty největší polistopadové tunely. Harvardské investiční fondy či kauzu IPB. Přesto od policie odešel. Dnes se věnuje advokacii a práci v Transparency international (TIC). Ale i zde chce během několika měsíců skončit, neboť prý několikaletý styk s politiky je neskutečně ubíjející. Své zážitky a zkušenosti zpracoval knižně. První vydaná publikace Jak se zavírají tuneláři byla jakousi psychoterapií po jeho odchodu od policie. Druhá kniha, román Advokát, přibližuje jeho současnou práci. Nyní připravuje knihu třetí a možná se dočkáme i televizního seriálu podle jeho scénáře. Ale o tom všem se dočtete v následujícím rozhovoru.

K policii jste se dostal za minulého režimu nebo až po revoluci?

Gymnázium jsem dostudoval v roce 1992 a šel k policii. V té době měli policajti vlastní pětiměsíční vojnu ve Frýdku Místku. Po ní jsem rok strávil ve škole v Hrdlořezích (v údolí dutých hlav).

Proč jste se dal k policii?

Nevím. Bylo mi osmnáct a měl jsem narýsováno, že po gymplu bude následovat vysoká. Věděl jsem ale, že dál studovat nechci. Nešlo o promyšlené rozhodnutí, bylo spíš spontánní. Rodiče mi v tom nebránili, takže jsem se svezl na jakési vlně.

Přesto jste vysokou školu vystudoval a ne jednu...

Paradoxně mi stačil rok v policejní službě. Jak jsem předtím nenáviděl myšlenku na studium, tak jsem začal po vzdělání strašně toužit. Když jsem si uvědomil, že tam po mně dupe kdejaký „zedník“, bylo mi jasné, že pokud chci mít relativně klidný život, musím studovat a dostat se nad tyto lidi. Obě vysoké školy jsem studoval s tím, že je uplatním u policie. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych odešel.

Během rakovnických začátků jste psal i do Raportu. Vzpomenete si na to ještě?

Utkvěla mi kauza Chalupecký – Galas. Já jako policista – vyšetřovatel jsem byl naprosto přesvědčen o vině pana Chalupeckého. Státní zástupce mi však přikázal trestní stíhání zastavit. Paradox je v tom, že on řekne zastav to a vy to musíte odůvodnit a podepsat. Rozkaz jsem splnil, načež pan Chalupecký dal do Raportu článek, v němž mi děkoval za moudré rozhodnutí. Navíc se v článku prezentoval jako moudrý člověk, ale já jsem měl v hlavě scénu z doby, kdy jsem mu předával usnesení o zahájení trestního stíhání. Tehdy mě častoval výrazy zcela jinými. Strašně mě to tehdy rozčílilo a poprvé jsem se mediálně ohradil.

Je pravda, že tehdy poprvé jste se dočkal i politického zasahování do vyšetřování?

Zasáhl do toho v mezích svých pravomocí státní zástupce. Možná měl z hlediska čistě právního i pravdu. Zákony byly konstruované tak, že to, co udělal pan Chalupecký, asi trestní čin nebyl. Já byl tehdy relativně mladý a měl jsem jinou optiku než jen právní. Bylo mi strašně nepříjemné, že musím odůvodňovat něco, s čím vnitřně nesouhlasím. To bylo a je. A je to jedna z věcí, která deformuje vztah mezi policajtem a státním zástupcem.

Jak to funguje jinde ve světě?

Různě. Někde státní zástupci i vyšetřují, a když se rozhodnou, že se něco má udělat, tak to i vykonají a odůvodní. Někde jsou policajti samostatnější, ale většinou to funguje na stejném principu. Ten náš je nestandardní v tom, že máme nekvalitní státní zástupce, což přináší rozpory v praktickém životě a systém se pak jeví jako nefunkční.

Nedávno jste byl u Jana Krause. Působil jste na mě jako člověk s velmi pesimistickým pohledem na život...

Jo, až nadstandardně pesimistickým, ale jsem si toho vědom a občas předem varuji, ať se ode mě neočekává nic objektivního. Od roku 2001 působím v TIC, a to je osm let přímého kontaktu s politiky a korupcí, což je neskutečně ubíjející. Když vidíte jejich hloupost, nadutost a ignoranci k zákonům, nemáte v duši ani jiskřičku naděje. Kdybych alespoň v pozadí tušil lidi, kteří mohou přinést nějakou změnu, ale ti jsou mnohdy ještě horší. K pesimismu mě opravňuje moje životní zkušenost. To je i jeden z důvodů, proč chci v lednu příštího roku v TIC definitivně skončit. Už nejsem schopen kompromisů, což organizaci moc nepomáhá.

Podobně jste skončil i u policie?

Dennodenně jsem byl konfrontován s problémy, podrazy a tím, že něco nejde. To vše se hromadí v přesvědčení, že práce nemá smysl. Dělal jsem kauzy IPB, Harvardských investičních fondů (to byla primitivní zlodějna). Ale IPB byla sofistikovaná problematika, kterou vymýšlely nejlepší evropské bankovní mozky. Už jen rozlišení co je trestní čin a co ne, bylo strašně náročné. Když se mě někdo ptal, zda mi házeli klacky pod nohy, říkal jsem, že ani nemuseli, stačilo, že mi neposkytli nadstandardní podporu. Takže přesvědčení, že to nemá smysl, se hromadí a pak jednou v pátek jsem se strašně naštval a řekl si, že jestli mě to do pondělí nepřejde, dám výpověď. V pondělí jsem přišel do práce a zjistil, že to nepřešlo. Tak jsem dal výpověď a říkal si, že mám dva měsíce na to, abych si vyřešil, co dál. Když jsem u policie pomalu stoupal, říkal jsem si, že na špici budou samí chytří lidé. Došel jsem na vrchol a zjistil, že se tam mnohdy dostali kvůli drzosti, hulvátství a že tam není žádná elita. To mě naplnilo přesvědčením, že se uživím. Zakotvil jsem v advokacii a dělám ji dodnes. Nezatratil jsem ji, ale na advokáty a její stav v Česku nemám příliš pozitivní názor.

Nemrzí vás, že jste odešel od policie?

Ne, odejít jsem musel. Už to bylo neudržitelné, ale mrzí mě, že se to vůbec stalo. Měl jsem vždy v hlavě, že u policie zůstanu. Proto jsem vystudoval vysoké školy a plánoval si kariéru. Ale jak ukázal čas, rozhodnutí odejít bylo správné.

Očekáváte po ukončení práce v TIC nějakou změnu?

Jsem členem správní rady. Řeším velké průšvihy a podílím se na strategických rozhodnutích. Po volbách jsme například řešili, že nás všichni začali tahat do svých poradních výborů. Protože jsme si před volbami stěžovali, že nás nikdo nebere, museli jsme to zkusit, i když jsem cítil určité riziko. Někteří ministři to nemyslí vážně a my jim sloužíme jako zástěrka. Nechceme se odříct tvorby legislativy, to je podstata naší existence, ale museli jsme si stanovit mantinely, jak to bude fungovat. Moje vytížení v TIC je různé, teď je poměrně velké, jinak mi zabírá čtyři dny v měsíci. Dnes hledám alternativu, kde se věnovat veřejné sféře. Jednu z nich zvažuji v Rakovníku.

Hovoříte o kandidatuře v komunálních volbách. Co vás k ní vedlo?

Zkušenosti z TIC jsem nechtěl jen tak hodit do koše. A tak, když mi zelení nabídli místo na kandidátce, kývl jsem, aniž bych věděl, co od toho mám očekávat. Svou zdejší roli bych si představoval jako trochu policejní. Registruji tu zajímavé kauzy a chtěl bych mít možnost je rozšmodrchat. Druhá, vyšší ambice souvisí s TIC. Víme, jak má fungovat transparentní samospráva a já bych tu chtěl prosadit některé věci. Nejde o žádné experimenty, fungují jinde a jsou vyzkoušené. Například zveřejňování faktur, na jejichž základě město někoho platí. Každý, kdo v samosprávě nějakou dobu působí, vám řekne, že to nejde. Přitom neví, že vloni byl novelizován zákon o ochraně informací. Byl přidán paragraf, že pokud někdo čerpá peníze od samosprávy, nemá nárok na ochranu osobních údajů. Transparentnost je levná, vše jen stačí dát na internet.

TIC se vyjadřovala i k rakovnické kauze Titzlová – odbor dopravy. Ale její přístup nebyl korektní, vyslechla pouze jednu stranu. Kde je její objektivita?

O této kauze jsem se dozvěděl ex post. Právní středisko má rozpracovaných 40 – 50 kauz a já osobně se věnuji 5 – 6 nejzávažnějším. Toto šlo mimo mě. Fakt je, že problém vyslechnutí pouze jedné strany nebyl pouze v Rakovníku. Jako správní rada jsme učinili opatření, aby se to neopakovalo. Došlo i k personálním změnám.

Ve svých knihách jste využil zkušenosti z praxe policisty i advokáta, co mlčenlivost?

Ta je dána, ale je taková obecná. O tom, co jsem se dozvěděl jako policajt a co by mohlo ovlivnit probíhající vyšetřování, musím mlčet. V praxi si člověk říkal, ještě trošku, ještě, a když nedostal přes prsty, ztratil zábrany. Myslím si, že mám rozum a ke kauzám jako IPB jsem se nevyjadřoval, dokud nebyly uzavřené. K Harvardským fondům jsem měl spíše obecné prohlášení, Kožený je ve skutečnosti strašně hloupý člověk. O podstatě vyšetřování jsem se nebavil.

Čím se odlišují dnešní a tehdejší tuneláři?

Dnešní jsou zkušenější, mají za sebou praxi svých předchůdců, vědí, co jim projde a co ne. Tehdejší tuneláři nebyli provázaní do politických sfér a hledali zastoupení, až když se něco stalo. Současní tuneláři jsou programově provázaní s mocenskou strukturou. Jakmile něco praskne a policajt to dostane na stůl, nastoupí již zformovaný mocenský tlak. Dříve přicházel postupně, jak probíhaly námluvy.

Jak se ten tlak projevuje?

Přes nadřízeného je policista personálně šikanován (důtky za špatné oblečení, nadstandardně je vysílán na kurzy sebeobrany, je mu vytýkáno to, co u druhých projde). Ale myslím si, že tlak se v současnosti přesouvá na státní zástupce. Oni jsou pány řízení, takže tunelář policajta nepotřebuje, stačí, když ovládá státního zástupce. Už o tom kolují vtipy – Baví se dva podnikatelé a jeden říká: „Mám průšvih, něco na mě prasklo.“ Druhý mu nabízí, že sežene výborného advokáta. „Nepotřebuju advokáta, ale výborného státního zástupce,“ zní lakonická odpověď.

V knize Tuneláři jste se nelichotivě zmínil o rakovnických policistech. Ozval se někdo?

Ozvali se ti, co poznali ty špatné. Těm se to pochopitelně líbilo a druhá strana se neozvala.

Co si myslíte o výsluhách policistů?

Nemůžete očekávat objektivní názor, když jsem jejím příjemcem. Myslím si, že jsou zasloužené. Otázkou je jen její výše a po kolika letech by se měla dostávat. Kdo si tu práci nezkusil, to nepochopí. Policajt po dvaceti letech služby není schopen se zařadit do civilního života. Výsluha mu má vyrovnat to, co by si mohl vydělat, kdyby byl zdravý a policií nepoznamenaný.

Jaký neduh jste si odnesl vy?

Skončil jsem relativně včas – po jedenácti letech. Policie je ozbrojená složka, která se řídí rozkazy. Pokud je někdo přijímá dvacet let, a najednou se má rozhodnout sám, mívá s tím problém. Bývalého policajta poznám po minutě rozhovoru. Má to v mluvě, mimice. Vlastně celé policejní myšlení a uvažování je jiné.

Před léty jste hrál fotbal za Pavlíkov. Jak relaxujete dnes?

Přestože jsem si říkal, že fotbal budu hrát do padesáti, skončil jsem ve třiceti. Kolem začali běhat osmnáctiletí kluci a já měl problémy to udýchat. Jednou jsem se zkusil vrátit do Lašovic. Ten zápas si pamatuji dodnes. Na půlce jsem převzal balón, běžel k brance a u vápna zjistil, že už nemůžu, že nemám sílu a že mě nohy neunesou. Teď hraju rekreačně halový fotbal a největším relaxem je rybařina.

Jste opravdu schopen u vody vypnout a vyčistit si hlavu?

Jsem vláčkař, to znamená, že nesedím na bobku a nečekám, až ryba zabere. Tím, že neustále vykonávám nějakou činnost a očekávám v každé vteřině záběr, nemohu myslet na nic jiného. Navíc chodím chytat na Berounku, kde jdu proudem a ryby hledám. Když jsme se ženou probírali, proč mě to tak fascinuje, zjistil jsem ještě třetí efekt. Monotónní hukot řeky je zvuk, který přehluší vše ostatní, což je strašně relaxační. Kazí to jen ožralí vodáci.

Co chystáte na poli literárním?

Pracuji na scénáři seriálu pro ČT a mám rozepsanou třetí knihu. Bude navazovat na Advokáta, pouze se tam trochu přeskupí role. Hlavní hrdina přejde do role vedlejší a hlavní roli zaujme bývalý policajt, který s advokátem spolupracoval a dal se na kariéru soukromého detektiva.

Pomáhá vám, že se můžete vypsat?

To bylo hlavně v začátcích. Knížka Tuneláři vznikla jako moje psychoterapie. Když jsem odešel od policie, nevěděl jsem, čí jsem. Někdo mi poradil – vypiš se. Já jsem se vypisoval a napsal zhruba devadesát procent toho, co následně vyšlo. Dal jsem to do šuplíku a řekl si, že jsem vyléčený. Asi rok to leželo, až jsem se potkal se spisovatelkou Zdenou Frýbovou. Právě ona mi řekla, abych to vydal. Že jsem napsal román Advokát, byla také její práce. Oponoval jsem, že už nemohu psát literaturu faktu, tak mi řekla – napište román. Nosil jsem jí to po deseti stránkách a čekal, kdy mě s tím vyhodí. Až jsem napsal celou knížku.

Jak byste reagoval, kdyby vaše děti jednou přišly s tím, že také půjdou k policii?

Nějakou demokratickou vysvětlovací metodou bych se je snažil přesvědčit o tom, že jsou lepší povolání. Upřímně bych nebyl rád, kdyby tu práci dělaly, ale na druhou stranu to přichází v úvahu za nějakých dvanáct, patnáct let, třeba už bude policie někde jinde.

Tomu fakt věříte?

Ne, ale třeba se to stane. Když jsem v roce 2003 odcházel, říkal jsem si, jsme na úplném dně. Ale za sedm let se policie dokázala zavrtat ještě hlouběji. To, v čem musí pracovat dnešní policajti, je neskutečné. Tlak ze strany lokálních politiků, mocenských skupin místních podnikatelů i státních zástupců a nakonec masáž ze strany médií. Policie je hromosvodem všeho, byť její pravomoc je minimální. Odešla zkušenost a nového policajta nemá kdo tu práci naučit.

Nemáte chuť sbalit rodinu a vypadnout jinam?

Mám a velkou, ale naště­stí neumím jazyky. Šel bych do Skandinávie, tam se lidé usmívají a fungují. Ale jsem vlastně takový nacionalista, i když na všechno nadávám. Jsem strašně rád, že jsem Čech, a když už jsem při narození dostal ten dres, budu ho hájit. Spíš uvažuji opačně, že ukončím veškeré aktivity v Praze a vrátím se zpátky do Rakovníka. Ale současně vím, že za tři měsíce by mi to bylo líto.

Lenka Pelcová