Jiří Urban.

Jiří Urban z Křivoklátu získal titul mistra ČR a bronz z ME skupiny B v americkém fotbalu

Hra pro tvrdé a odolné chlapy, nic pro pápěrky

Chlapi jako hory připomínající novodobé gladiátory, střety na pokraji sebezničení, zákroky vypadající jako kriminální činy, nesrozumitelná pravidla – tak vypadá z pohledu laika americký fotbal. Je tomu ale opravdu tak? Na to by měly odpovědět následující řádky. Zjistili jsme, že jeden z českých hráčů, kteří se tomuto pro nás stále „exotickému“ sportu věnují, pochází z Křivoklátu. Jmenuje se Jiří Urban a nastupuje v dresu několikanásobného mistra republiky Prague Panthers. Vloni získal bronzovou medaili na ME skupiny B, které se hrálo v Rakousku.

Z Křivoklátu do Plzně

Jirka Urban se narodil v Rakovníku 9. 4. 1975. Po tátovi, který byl výborným fotbalistou a později fotbalovým trenérem, zdědil sportovní buňky. Když chodil na Základní školu v Křivoklátě, začal oblékat dres fotbalového týmu Permonu Roztoky. Kromě toho jezdil na kole a na sportovišti U Kolečka hrál tenis a volejbal. Vyučil se elektromechanikem a pracoval v roztockém Permonu, posléze v rozvodných závodech v Rakovníku. Našel si přítelkyni, která bydlela v Plzni. „Začali jsme shánět byt a řekli jsme si, že půjdeme tam, kde ho dřív získáme. Moje přítelkyně měla větší ště­stí, a tak jsem se v roce 1995 odstěhoval do Plzně,“ začíná své vyprávění Jirka Urban. Tento krok pro něj měl zásadní krok i co se týká sportovní kariéry.

Není fotbal jako fotbal

„Rok jsem nedělal skoro nic a pomalu mně začal chybět pohyb. Začal jsem pročítat inzeráty, jestli v některém plzeňském klubu nehledají fotbalisty. Jeden takový jsem našel a vydal jsem se na trénink. Až tam jsem ale zjistil, že se nejedná o kopanou, ale o americký fotbal,“ pokračuje ve vyprávění Jirka. Říká, že se chtěl otočit a odejít, ale trenér ho přesvědčil, aby to zkusil, za to, že prý nic nedá. Zřejmě Jirku dobře otipnul. Jeho postava – 192 cm výška a 96 kg váha – byla pro americký fotbal jako dělaná. „O americkém fotbalu jsem neměl vůbec potuchu. Nikdy jsem žádný zápas neviděl ani v televizi. Netušil jsem, jaká má pravidla, ani v kolika lidech se hraje. Ale nechal jsem se přesvědčit a zkusil to. Dneska už vím, že jsem udělal dobře,“ přiznává Jirka. A tak, úplně náhodou, se dostal do týmu Pilsen Tornadoes.

Dva záběry ze zápasu o třetí místo proti Itálii na ME skupiny B v rakouském Wolfsbergu. Jirka Urban má číslo 90.

Pravidla v kostce

Laikům americký fotbal připomíná „drsnou“ variantu rugby. Podle Jirky Urbana je to ale jen zdání. Hraje se na hřišti dlouhém 120 yardů, které je rozděleno na 12 deseti­yardových pásem. Hraje se šišatým míčem, který připomíná ten rugbyový, je ale menší. Na zdolání každých 10 yardů má tým čtyři pokusy. Když se mu to podaří, postupuje dál až do koncové zóny (endzone). Pokud ne, dostává příležitost soupeř. Na každé straně hraje 22 hráčů – 11 útočníků a 11 obránců. Vždy hraje útok jednoho týmu proti obraně druhého týmu. Hraje se na 4 × 12 minut, částečně na čistý čas. Cílem týmu je získat více bodů než soupeř. Skórovat lze postupem s míčem (během či zachycením přihrávky) až do soupeřovy koncové zóny (touchdown), kopem (field goal) či složením protihráče s míčem v jeho vlastní koncové zóně (safety).

Na dodržování pravidel dohlíží 4 až 7 rozhodčích. Za každý faul je tým penalizován návratem o 5, 10 a 15 yardů. Za brutální faul následuje vyloučení. Jirka Urban tvrdí, že se tak děje jen výjimečně. „Nejtěžším faulem je chycení protihráče za mřížku u přilby. To je i životu nebezpečné, mohlo by dojít ke zlomení vazu. Kdo tenhle faul udělá, je bez milosti vyloučen.“

Tvrdost se cení

Aby nedocházelo ke zranění hráčů, musí každý z nich mít předepsanou výstroj. „Především je to přilba s ochrannou mřížkou na obličej, chránič zubů, dále chrániče ramen, kyčlí, kostrče a stehen, kolenní chrániče a náloketníky,“ vypočítává Jiří Urban. Ptám se, zda mají v tomto sportu vůbec šanci menší chlapíci. „Samozřejmě, vzadu nebo po stranách využívají týmy menší běhavé hráče, kteří mají nízko těžiště a je velice obtížné je bez faulu zastavit. My třeba máme v mužstvu kluky, kteří měří 167 cm a váží 70 kilo. Samozřejmě, linemani, kteří musí zadržovat soupeře, jsou ti největší a nejsilnější chlapi,“ vysvětluje Jirka. Tvrdost je v americkém fotbalu ceněna. Čím silovější hráč, tím lepší. Některé kontakty jsou opravdu dost tvrdé. Hráči jsou na to ale trénováni už od samých začátků. Vědí, jak se postavit, jak ránu přijmout i dát.

V útočné lajně

Jirkův postup byl poměrně rychlý. Již po roce svého působení v celku Pilsen Tornadoes byl vyhlášen nejlepším nováčkem roku. V roce 2008 si jeho generální sponzor vynutil změnu názvu na Pilsen Patriots. „V podstatě stále hraji v útočné lajně. V obraně vypomáhám, když se někdo zraní. Nastupoval jsem na pozicích tight end, wide receiver i defense end,“ říká Jirka.

V dresu Patriots nahlédl poprvé také do reprezentace. Bylo to v roce 2003, kdy se formoval český národní tým pro Mistrovství Evropy v Dánsku. Jirka se dostal do širší nominace, ale do užší už nepronikl. Svoji roli sehrálo to, že ho zaměstnavatel nebyl ochotný uvolnit na tak dlouhou dobu. Na dres s lvíčkem si tedy musel ještě nějaký čas počkat…

Záběr z finále MČR mezi pražskými týmy Panthers a Black Hawks. Jirka Urban (90) při útočné akci.

Atraktivní liga

V Česku se kromě „normální“ varianty amerického fotbalu hraje (hlavně přes zimu), také varianta se sedmi hráči. V té dosáhli Pilsen Patriots několika úspěchů. Dvakrát získali druhé a jednou třetí místo v otevřeném Mistrovství ČR (hrála zde i mužstva z Polska a Maďarska). Také v „jedenáctkovém“ MČR si nevedou špatně. Jsou pravidelným účastníkem ČLAF, což je nejvyšší soutěž. Kromě Patriotů ji tvoří ještě Prague Panthers, Prague Lions, Prague Black Hawks, Brno Alligators, Bratislava Monarchs, Příbram Bobcats, Havířov Devils, Šumperk Dietos, Budweis Hellboys a Pardubice Stallions. „Systém soutěží se často mění. Česká asociace amerického fotbalu se snaží ligu neustále zatraktivňovat,“ podotýká Jirka Urban.

Bronz z Rakouska

Vloni ho potkaly dvě významné události. Byl nominován do reprezentačního týmu na ME skupiny B, které se hrálo v rakouském Wolfsbergu. A hned přišel první velký úspěch. Po velké bitvě s Itálií, kterou zdolali 27:17, vybojovali Češi bronzovou medaili. Výborným výkonem se o ni zasloužil i Jirka Urban. „Byl to velký zážitek a asi prozatím vrchol mé fotbalové kariéry. Kdybychom nešťastně nepodlehli Dánsku, mohli jsme být i ve finále. Ale i tak jsem moc spokojený,“ přiznává.

Skvělé výkony „vykoply“ Jirku i na vrchol české ligy. O jeho služby projevili zájem pražští Panteři. „Je to Top tým, jedenáctinásobný vítěz ligy. Domácí zápasy hraje v Edenu. O nabídce jsem dlouho nepřemýšlel a podepsal jsem přestupní lístek. Trenér mě zařadil na pozice fulbacka a defense enda.“ S Panthers se stal Jirka hned ve své první sezóně mistrem ČR, když ve finále porazili svého městského rivala Prague Black Hawks. Vyzkoušel si i Euroball (evropská liga mistrů) a rakouskou ligu, kam byli Panthers přizváni. „Jen o fous nám uniklo play-off. Z dlouhodobého hlediska jsou Prague Panthers hodnoceni jako pátý nejlepší tým Evropy. Stejné tři soutěže nás čekají i v následujícím ročníku, takže stále je o co hrát,“ dodává Jirka Urban.

Nic pro pápěrky

I když se americký fotbal dostává v Česku do povědomí stále většího počtu lidí, pořád nedosahuje popularity, jako třeba hokej, fotbal, basketbal nebo volejbal. „Je to poměrně dost nákladný sport. Klub musí mít na pronájem stadionu, povinností je mít na každém zápase přistavenou sanitku, uhradit se musí rozhodčí a zejména doprava. Když jsem hrál ještě v Plzni a jeli jsme třeba do Bratislavy nebo Havířova, musel každý hráč, než nastoupil do autobusu, zaplatit třeba pětistovku na dopravu. Je to ale velmi atraktivní, tvrdý a fyzicky náročný sport pro chlapy. Pro pápěrky v něm není místo. Je to něco úplně jiného, než na co je tady člověk zvyklý. Cizinci, kteří v některých mužstvech nastupují a mají zkušenosti třeba z amerických univerzitních soutěží, a naši špičkoví hráči ho neustále posouvají dál. Každému klukovi, který je odolný a fyzicky zdatný, bych americký fotbal doporučil. Já už bych ho za nic nevyměnil,“ loučí se se mnou Jirka Urban.

Tomáš Bednařík