Odminovací stroj Božena při jedné z oprav.
Vojáci odminovávali území v teplotě 45 °C ve stínu. „Je to, jako byste se osprchovali ve věcech,“ říkají
S Boženou na minových polích v Jordánsku
RAKOVNÍK. Pětice vojáků 152. ženijního praporu Rakovník se 10. srpna vrátila z Jordánska. Speciální devítičlenný tým, jehož byli součástí, po dobu čtyř měsíců likvidoval v údolí posvátného Jordánu minová pole. Pomáhaly jim v tom dva odminovací stroje Božena 5 z rakovnického praporu. Odřad také školil jordánské vojáky.
Život ve skleníku
Pro rakovnické ženisty se na čtyři měsíce stala domovem základna Al Karamah v Jordánském údolí, které leží 390 metrů pod hladinou moře. Teplota se zde v červenci a srpnu pohybuje v rozmezí 38 až 47 °C. Extrém nejen pro člověka zvyklého na středoevropské klima, ale i pro stroje. K tomu všemu je potřeba ještě připočítat všudypřítomný písek a prach. „Vysoké teploty a prašnost pro nás byly jednou z nejobtížnějších věcí. Zažili jsme období, kdy nezafoukal naprosto žádný vítr, bylo to jako opravdové Palermo, a za týden jsme byli svědky malé písečné bouře,“ vzpomíná poručík Radim Holuša.
Žít v Jordánském údolí je stejné jako žít ve skleníku. Tato oblast patří mezi deset nejteplejších na světě. „Jsou dny, kdy si připadáte, jako kdyby někdo otevřel dvířka od vyhřáté trouby,“ popisuje nadrotmistr Daniel Gajdušek. Po celé čtyři měsíce cvičení vojáky ochladila jen klimatizace. Za celou dobu, noci nevyjímaje, totiž teplota neklesla pod 30 °C.
Písek horší než miny
Extrémním teplotám byl přizpůsoben i denní režim. Protože v době od 14 do 18 hodin, kdy slunce pálí nejvíc, by nebyly schopny pracovat snad ani stroje, brázdily Boženy minová pole jen ráno a dopoledne.
Budíček byl v 6 hodin, ke snídani se většinou podával jogurt, džem, vajíčka a arabský chléb, a v sedm odjížděli vojáci na minová pole. Pro Boženy, které jsou schopné ustát výbuch miny, je paradoxně větším problémem miniaturní zrnko písku. Proto museli vojáci během odminování pravidelně čistit filtry a odstraňovat písek zevnitř stroje. V našich podmínkách to není nic těžkého, ale v teplotě 45 °C ve stínu? „Je to, jako byste se osprchovali ve věcech,“ přirovnává rotmistr Radek Urbánek.
Vladimír Záškodný, velitel odminovacího týmu v Jordánsku.
Národním jídlem hummus
Oběd se podával na základně kolem 14. hodiny. „Zpravidla to bylo kuře s rýží. Na místní stravu jsme si zpočátku museli zvykat. Jejich kuchyně je velmi odlišná od naší evropské. Národním jídlem je hummus, což je jakási kaše z cizrny, citronové šťávy, sezamových semínek, česneku a soli, a mansaf, který se připravuje z arabského chleba, žloutků, zakysané smetany, rýže, kuřete, cibule, orientálního koření, kari koření, soli a pražených půlek mandlí. Bylo to opravdu jiné jídlo, než na jaké jsme zvyklí z domova. Nicméně kvalita a kvantita jídla byla velmi vysoká,“ popisuje major Vladimír Záškodný, který odminovacímu týmu velel.
Díky za klimatizaci
Po obědě museli vojáci vyčistit stroje, nářadí i oděvy a od čtyř odpoledne měli prostor pro volnočasové aktivity. „Odpolední slunce je ale opravdu neústupné, takže jsme všichni byli schovaní na pokojích a byli vděční za klimatizaci. Až kolem šesté večer vycházeli první odvážlivci z pokojů,“ přibližuje poručík Radim Holuša.
Večery většinou trávili sportem. Běhali kolem základny, hráli nohejbal, posilovali v provizorním fitnescentru, které si odřad vytvořil z vlastních prostředků, a otrlejší se věnovali nácviku boxu, na který ale bohužel na základně nebylo žádné vybavení. Večeře se podávala v osm, po ní velitel ostatní seznámil s úkoly na následující den a v deset byla odpískána večerka.
Týden začíná v neděli
Jordánský pracovní týden začíná už v neděli, nikoli jako u nás v pondělí. „Plyne to z jejich náboženství. Dny osobního volna tedy byly v pátek a sobotu, ale sžili jsme se s tím brzy. A jak jsme volno trávili? Většinou jsme se věnovali sportovním aktivitám a běžným činnostem, jako je úklid pokoje, údržba svěřeného vojenského materiálu, případně praní a žehlení,“ popisuje major Vladimír Záškodný.
Vojáci ale měli možnost i poznávat život v Jordánsku. „Je srovnatelný s ostatními arabskými zeměmi. Dodržují stejné kulturní i náboženské zvyky. Musím přiznat, že jsem byl hodně překvapený hlavním městem Ammán, které se dost podobá evropským destinacím. Jinak je krajina hodně zubožená a suchá, je vidět bída domorodého obyvatelstva. Ale oproti jiným státům se Jordánsko snaží své lidi, pokud projevují zájem o práci, zaměstnávat. Země se nepotýká s žebráním jako jiné arabské země. Také hodně dbají na vzdělání a výchovu mladých lidí. Například v hlavním městě jsou čtyři americké střední školy,“ popisuje své dojmy velitel odřadu.
Část speciálního týmu s jedním z jordánských vojáků, které školili na operátory.
Samý písek a kámen
Na první pohled vypadá krajina v Jordánsku dost zuboženě, ale místy je prý velmi pěkná. V určitých oblastech je velmi rozmanitá, v jiných naopak monotónní. Přímo v Jordánském údolí, kde se nacházejí minové oblasti, je krajina převážně písečná až kamenitá, jen místy jsou vidět křoviny a zatravněné plochy.
„Vyprahlá a popraskaná půda, která by ocenila vydatné srážky, hovoří za všechno. Vody je velký nedostatek. Zavlažovací systémy fungují na bázi čerpání vody ze zadržovacích nádrží řeky Jordán. Jordánsko disponuje rozmanitou a specifickou půdou a písčitým podkladem. Písek, resp. krystalická struktura písčitých zrn, je největším unikátem ze všech arabských zemí, nelze je srovnat ani s Afgánistánem, Írákem nebo Sýrií. Písčitá zrna jsou tu tak jemná a drobná, že se při podkladu složeném jenom z písku musí člověk propadnout,“ vysvětluje major Záškodný.
Božena oděná prachem
To byl také jeden z hlavních problémů, který vojákům ztěžoval práci. Dalším byla pochopitelně veliká prašnost terénu. „Jakmile se spustí stroj s cepákovým zařízením a nejsou příznivé povětrnostní podmínky, tak Božena rychle zmizí v oblaku prachu,“ popisuje štábní rotmistr Lukáš Hoch. Oblak prachu je pak prý vidět až do dalekých vesniček. Pokud Božena zmizí v prachu, je hodně náročné udržet rovnou linii odminovávaného pásu. „Je to jako jezdit se zavázanýma očima,“ doplňuje rotmistr Michael Ježek.
Čtyřicetileté výbušniny
Vojáci pracovali ve čtyřech oblastech Jordan Halley na ploše 20 000 m². Jestli se jim podařilo aktivovat nějakou minu, ale nemůžou stoprocentně potvrdit. „Miny byly na tomto území položeny před čtyřiceti lety a vlivem povětrnostních vlivů, klimatických podmínek a také jejich stářím, přišly o své výbušné vlastnosti. Proto můžeme jen odhadovat, že Božena 5 při práci miny rozdrtila svým cepákovým zařízením,“ říká poručík Holuša.
Přesto vyžaduje práce na minovém poli zdravý respekt. Vojáci musejí být opatrní, i když vědí, že většina min už nevybuchne. Vždycky totiž mohou narazit na jednu, u které to neplatí. „Na cvičení jsme se připravovali. Všichni jsme prošli školeními na minové nebezpečí, byli jsme poučeni, s jakým materiálem se můžeme setkat, jak jsou miny, které se vyskytují na území Jordánska, konstruovány a složeny. A samozřejmě jsme byli připraveni i na řešení nouzové situace, kdy uvízne stroj uvnitř minového pole,“ říká poručík Holuša.
V týmu totiž byli i dva specialisté EOD (Explosive Ordnance Disposal), což jsou jednotky na likvidaci nevybuchlé munice. Tito specialisté v případě, že se stroj porouchá v minovém poli, bezpečně dovedou operátory, kteří Boženu dálkově ovládají, ke stroji. Po celou dobu se ale musí držet jejich instrukcí a pokynů.
Jordánské údolí – to je písek a kamení.
Jak se dorozumět?
Lidé v Jordánsku jsou prý velmi dobrosrdeční, vstřícní a milí. „V prvních třech dnech jsme absolvovali na základně Zarqa školení týkající se kulturních zvyklostí, náboženství a odlišnosti arabského světa a způsobu života. Dozvěděli jsme se, jak se máme chovat, jaká používat gesta, jak komunikovat,“ vysvětluje Radim Holuša.
Přesto nebyla komunikace kvůli jazykovým bariérám zpočátku jednoduchá, časem se ale vojáci naučili i nějaké arabské fráze a situace se zlepšila. Velitel odřadu komunikoval s velitelem základny v angličtině.
Právo většího auta
Jiný jazyk, klima či kuchyně ale nebyly jedinými rozdílnými zvyklostmi, s nimiž se vojáci potýkali. „Určitě musíme zmínit dopravní situaci. V Jordánsku platí naprosto jiná dopravní pravidla než v Evropě. Především tzv. právo silnějšího a většího auta. Na kruhových objezdech má přednost ten, kdo na něj vjíždí, a ne ten, kdo na něm již je,“ popisují a s úsměvem dodávají: „Další odlišností je rozdílný přístup k času, protože čas je v arabském světě relativní pojem. Pokud tu domorodec nebo voják znalý angličtiny odvětí „tomorrow,“ neznamená to vždy zítra. Pokud řekne ,,next time,“ může to znamenat i týden, a když odpoví v arabštině „in šal allah“, v překladu Dá-li Bůh, nemusíte opravdu nikam spěchat.“
Vojáci obstáli
Hlavním úkolem vojáků v Jordánsku nebylo jen odminovávání území, ale i výcvik tamních vojáků JAF (Jordan Armed Forces). Během čtyřměsíčního cvičení je vyškolili v operátory prvního stupně. Jordánští vojáci už tedy nyní dokáží stroje ovládat sami. Rakovnické Boženy jim ale nezůstaly, vrátily se domů společně s odřadem. I ony přiletěly „živé a zdravé“.
„Troufáme si tvrdit, že se toto mezinárodní cvičení v náročných klimatických podmínkách dá definovat jako úspěch Armády ČR. Cvičení bylo pro nás pro všechny obrovskou příležitostí vyzkoušet si reálné ostré odminování v praxi. Tyto zkušenosti, dovednosti a praxe mají pro operátory cenu zlata. Zjistili jsme, co jsme schopni opravit na stroji svépomocí, například svářečské práce, jaké zázemí potřebujeme a hlavně jakým chybám se v budoucnu vyvarovat. Cvičení byla taková velká prověrka pro potencionální budoucí působnost strojů například v Afgánistánu. Určitě jsme v ní obstáli,“ hodnotí velitel.
A co přinesla zkušenost z Jordánska přímo jemu samému? „Byla to neocenitelná zkušenost z mezinárodní spolupráce, která mě naučila, jakým způsobem kooperovat a řešit vzniklé problémy s arabskými vojáky či obyvateli arabského světa. Také jsem si mohl procvičit angličtinu a setkat se se zajímavými lidmi, kteří se zajímají o oblast odminování.“
Božena v akci na minovém poli.
Železná lady Božena 5
Božena 5 je odminovací stroj, který je schopen „přežít“ výbuch tří tankových min najednou. Funguje na principu rotačního cepákového nástavce, na němž visí řetězy s „kladívky“. Ta se zanoří až půl metru do země, při rotaci minu zaktivují a ona se odstřelí.
Božena funguje na dálkové řízení. Nástavec vpředu je širší než samotný stroj, proto se nemůže stát, že by minu minul. Výrobce udává úspěšnost 97 procent. „Může se totiž stát, že jsou miny schované někde v dolíku a stroj dolík přejede. Když se miny dávají třeba až metr hluboko a deset na sebe, tak to Božena nezvládne. V takovém případě musí přijít na řadu ruční odminování,“ vysvětlují ženisté. Boženu vyrábějí na Slovensku, využívá ji už 25 zemí světa. Do roku 2010 bylo vyrobeno 200 kusů těchto strojů.
Markéta Hartlová
