Čistecké jablko, s nímž by se mohl Vladimír Herles vyfotit, jsme museli na zahradě hledat téměř s lupou. „Hynou tu na úbytě. Jsou hodně malá, tak nevím, jestli vůbec lidi na fotce nějaké jablíčko uvidí,“ směje se.
S rodem Herlesů je spjato nejen čistecké jablko, ale i prvenství v diagnóze infarktu myokardu podle EKG
Vyhlášené sady a školky už nikdo neobnoví
ČISTÁ. Kdo by neznal čistecké jablíčko? Tuto lahodnou odrůdu vyšlechtil ve svých sadech v Čisté František Herles. Na okraji svého rodného městečka si na přelomu 19. a 20. století postavil secesní vilku, k níž přiléhaly rozlehlé sady a školky. Po válce však čekal prosperující zahradnictví smutný osud. Po vzniku JZD byly na dědice uvaleny dodávky, které nebylo možné splnit, a tak byli nuceni vložit majetek do JZD. A socialistické zemědělství ovocné stromy nezajímaly. Sad byl vykácen a zničen. Herlesovi získali po revoluci majetek zpět. Vše však bylo na hony vzdáleno někdejšímu předválečnému lesku. Secesní vile sebrali soudruzi její někdejší noblesu přestavbou přízemí na byty, sad byl nenávratně zničen a okrasná zahrada, založená jako park, se změnila v zarostlý lesík. I přesto má tento kout pro současného majitele Vladimíra Herlese (vnuk Františka) stále své kouzlo. Se ženou sice žije v Praze, do Čisté se ale pravidelně vracejí.
H jako Herles
Herlesova vila není při pohledu od silnice nijak nápadnou stavbou. Po přestavbě vzaly mnohé dekorativní prvky na fasádě za své, i přesto se ale některé secesní detaily zachovaly. Že jste u Herlesů, pochopíte ve chvíli, kdy si všimnete písmene H v kovaném zábradlí balkonu či v medailonku nad hlavním vchodem.
Kdybychom se mohli přenést o sto let zpět, procházeli bychom při cestě k domu parčíkem s úhlednými kruhovými květinovými záhony s palmami uprostřed, naproti vchodu bychom na mírné vyvýšenině spatřili altánek, na zahradě by vykukovaly pařníky, kolem nichž by rostly měsíční jahody, cestu by lemovaly ovocné stromy (to jediné zůstalo) a zahradu by uzavíral plot, za nímž by následoval zhruba kilometrový sad s šesti řadami stromů. Přesně tak si zahradnictví pamatuje Vladimír Herles ze svých dětských let. Narodil se v roce 1935, takže si na svého dědečka, který všechno vytvořil, pamatuje jen mlhavě. Zemřel, když mu byly tři roky. Ovšem dobu, kdy zahradnictví ještě prosperovalo, má v paměti stále. „Mám odtud spoustu krásných vzpomínek. Jezdíval jsem sem na prázdniny. Každé místo, kam jezdíte jako dítě, vám přiroste k srdci. I kdyby to byla kamenitá poušť,“ říká Vladimír Herles.
Přes tři tisíce stromků
Jeho dědeček František se v Čisté narodil, a sice 30. dubna 1861. I když je jeho jméno v Čisté spojeno především se sadařstvím a ovocnářstvím, profesí byl inženýrem chemie. „Dědeček byl takový univerzální a úžasně aktivní člověk. Původně byl zaměstnaný po různých cukrovarech, kde vytvořil mnoho patentů, roku 1894 si v Praze zřídil chemicko-analytickou laboratoř, to mu ale nestačilo. Ke svému rodišti měl blízký vztah, proto tu na pozemcích za železniční tratí postavil tuhle vilu a začal se zabývat i ovocnářstvím. Jak se k tomu dostal, nevím, možná přes cukrovarnictví. Dělal ale i jiné věci, dokonce se tu snažil dolovat. Někde směrem k Petrovicím a dál za Příčinu, ale pokusy nebyly úspěšné, na nic nenarazili,“ popisuje Vladimír Herles.
Jeho aktivita s ovocnými sady a školkami, které začal zakládat v roce 1898, byla mnohem úspěšnější. V roce 1937, kdy o nich psal v publikaci Město Čistá a okolí Jaroslav Janata, zaujímaly Herlesovy sady plochu 8,5 ha a čítaly přes 3000 stromů v 600 odrůdách. Na dalších 3,24 hektaru byly založeny ovocné školky. Janata mimo jiné píše: „Některé ovocné stromy jsou čisteckými specialitami, vynikajícími znamenitými vlastnostmi. Školky se stále rozšiřují, což nasvědčuje tomu, že jsou Herlesovy stromky velmi žádány a to hlavně pro svou otužilost, neboť jsou z polohy 500 m nad mořem. Majitel se zúčastňuje každoročně četných výstav, odkud si odnáší mnoho vyznamenání a diplomů.“ K sadům a školkám patřila i zelinářská zahrada a hospodářský statek v čp. 147, který měl výměru 17,25 ha.
Vše řídil z Prahy
František Herles musel být i úžasně schopný organizátor času. Vše, co v Čisté vlastnil, totiž řídil z Prahy, kde bydlel. „A fungovalo to. Do Čisté jezdíval vlakem. Jednou jsem našel jeho dopis, který psal z Prahy. Psal ho v pátek v poledne a stálo v něm, že přijede v sobotu v poledne a co všechno musí být do té doby hotové. Takto to fungovalo. Starala se tu o to armáda lidí. Z doby největšího rozkvětu zahradnictví jsem viděl i katalog s nabídkou ovocných stromků. Měl tisíc položek. Před válkou to bylo jedno z největších zahradnictví v Čechách. K tomu všemu měl dědeček ještě titul Doctor honoris causa na technice a přisedal u státnic. Dělal kde co. Musel mít kolem sebe opravdu schopné lidi, jinak nechápu, jak mohl všechno stíhat. Zemřel krátce před válkou v roce 1938. Ještě za války tu zahradnictví fungovalo, po válce ale více či méně hynulo na úbytě.“
Vladimír Herles u vchodu do rodinné vily, který dodnes zdobí šambrána a pozlacené H.
Barbarství se dostalo i do televize
František Herles měl tři děti. Dva syny a jednu dceru. „Majetek zdědil strýc, snažil se ve všem pokračovat, ale sám se o všechno starat nemohl. Když mu pak napsali, jaké dodávky musí odvádět, donutilo ho to někdy v polovině 60. let darovat vše státu. Dodávky, které mu stanovili, nemohl nikdy splnit. JZD tu alespoň nechalo strýce až do jeho smrti bydlet. Přízemí ale přestavělo na byty a také zlikvidovalo sad i školku, které dědeček taková léta budoval. Za socialismu se pěstovalo hlavně obilí a nějaká jablka nikoho nezajímala. Když se stromy kácely, ukazovali to jako barbarský čin dokonce i v televizi. Ze sadu se stalo pole, kde se ničemu nedaří, protože je tu půda samý kámen. Ne nadarmo se tu říká v Kamenici. Jezdívali jsme sem za strýcem i za socialismu, ale nikdo z nás nečekal, že se nám vila někdy vrátí zpátky. Spíš jsme počítali s tím, že až strýc zemře, zabere si JZD i jeho pokoje v patře a my o vilu přijdeme nadobro,“ přibližuje Vladimír Herles, jehož obavy se nakonec nevyplnily. Naštěstí přišla revoluce a restituce.
Z kanceláře celnice
Nikdo z potomků si bohužel vztah k ovocnářství či zemědělství nevybudoval. Proto neměl nikdo z dědiců ambice navrátit Herlesovým sadům jejich zašlou slávu. Vladimír Herles je elektrotechnik, než odešel do důchodu, pracoval v Akademii věd, od vysoké školy procestoval velký kus světa. Když přijde řeč na obnovu sadů, jeho žena se té představě upřímně zasměje. „Na to manžel opravdu není,“ říká s úsměvem. Sama má k záhonkům mnohem blíže. Je sice ekonomka, ale její dědeček byl stejně jako jeho čtyři sourozenci zahradníkem.
Byty, které v přízemí vily vybudovalo JZD, majitelé ponechali a nadále je pronajímají. Díky tomu mají jistotu, že dům po dobu, kdy jsou doma v Praze, nikdo nevykrade. JZD ale nebylo prvním vetřelcem v Herlesově vile. Za války zabavili kancelář zahradnictví Němci a zřídili v ní úřadovnu pro německé četníky a celníky. Jen pár set metrů odtud totiž byla hranice mezi Sudety a Protektorátem. A po válce kancelář převzaly Lesy. Na ty ale pan Herles nevzpomíná ve zlém: „Lesy sem pomohly zavést elektřinu. I po válce se tu ještě svítilo petrolejem a poslouchalo rádio na krystalku. Důvodem byla trať. Kabel se sem musel vést buď pod zemí, což bylo drahé, nebo nad zemí, ale aby nemohly dráty spadnout dolů, musela být pod nimi ochranná síť, takže i druhé řešení bylo drahé.“
Kde získat nové stromky?
Elektřina nebyla pro rozvoj sadů a školky životně důležitá, ovšem voda ano. Proto prý také František Herles založil meliorační družstvo a někdy v roce 1910 provedl na pozemcích sadu meliorace. „Od lesíku až k zahradě natáhl trubky, díky nimž jsme měli v zahradě pořád dostatek vody. I když byla Čistá na suchu a byl zákaz zalévání, tak jsme měli vody dost. Bohužel někdy v 90. letech nahoře v lese vykáceli velké stromy a těžké stroje zřejmě celý systém narušily. Od té doby už není funkční. Meliorační šachta, kde vždy tekla voda proudem, vyschla,“ říká Vladimír Herles.
Do Čisté jezdí se ženou moc rádi. „Je tu krásný klid. Jsme na samotě, ale přitom je to do vesnice kousek. A úplně nejradši mám zahradu. Je na ní i několik stromů čisteckého jablíčka, ale moc se jim nedaří. Jablíčka jsou malá a je jich málo,“ říká a dodává, že by rád někde získal mladé stromky této odrůdy. Inu socialismus zavinil spoustu paradoxů.
Kapacita české kardiologie
Herlesův rod ale neproslavil jen František starší. Snad ještě známějším se stal František mladší, otec současného majitele vily. Byl významným lékařem a zakladatelem české školy elektrokadriografie. O elektrokardiografii sepsal první učebnici a jako první u nás v roce 1929 diagnostikoval podle EKG infarkt myokardu. Mezi lékaři byl uznávanou kapacitou. Na počátku padesátých let vedl profesor Herles kardiologickou laboratoř na II. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice. Pod jeho vedením zaznamenala kardiologie na klinice největšího rozmachu a věhlasu.
„O tatínkovi se říkalo, že byl jedním z posledních lékařů, kteří ještě znali celou medicínu, nejen jeden svůj obor. Nebavila ho jen kardiologie, zabral na všechno, znal mnohé souvislosti. Medicínou opravdu žil, stejně jako maminka, která byla zubařka a v Praze na klinice v Kateřinské ulici založila první dětské zubní oddělení v republice. Měla velkou potřebu pomáhat druhým. Kdokoli za ní přišel s nějakým problémem, okamžitě začala přemýšlet, co by se v té věci dalo udělat, kde by se mohla zeptat... Až do smrti se snažila číst, studovat a dělat si výpisky. I když už jí bylo k devadesáti, pořád si něco psala. Stejně aktivní byl do poslední chvíle i tatínek,“ vypráví Vladimír Herles.
I František Herles mladší jezdil pravidelně do čistecké vily. V bývalém parádním salonku své matky měl pokoj, kde vydržel celé prázdniny sedět u psacího stolu a psát. „Za prázdniny tu třeba napsal celou knihu. Zavřel se v pokoji a celé dopoledne ťukal na stroji. Pak si šel odpoledne sednout na zahradu, napást se, jak říkal, a zase se vrátil ke stroji,“ vzpomíná s úsměvem jeho syn. Profesor Herles se dožil 91 let.
Markéta Hartlová
