Vodácký rychlokurs Petra Kozohorského.

Řekou Oty Pavla s pádlem v ruce a minimem vodáckých zkušeností

Na Berounku ta ta ta ta, na kánoi s tata tata

Omlouvám se za pomatený titulek. Ale to víte, jakákoliv upoutávka na reportáž je v ospalém prázdninovém čase dobrá. Ostatně popěvek agresivní TV reklamy parafrázovala moje dcera Bára, když jsme pod zvíkoveckým mostem skočili do kánoe a vydali se vstříc vodáckému dobrodružství. Na jeho konci mělo být zjištění, jak vypadá nejkrásnější úsek „naší“ řeky optikou vodáka amatéra.

Kolikrát jsem již zaslechl slova: „Jé, já bych si sjel(a) Berounku, ale nemám na to čas a nikdy jsem v lodi neseděl(a).“ Ano. Představa, že ke sjetí řeky potřebujete pět dní dovolené, vodácké vybavení a partu kamarádů, není od věci, ale o to nám nejde. Naopak. Chceme dokázat, že úsek řeky protínající náš region lze zvládnout za jeden den. S minimem vodáckých zkušeností a prostředků.

S nápadem kupodivu souhlasila i moje prázdninami omámená dcera Bára. Možná mě chtěla přesvědčit, že na posledním školním výletě po Vltavě se něco z vodáckého řemesla naučila. Ihned se pasovala do podřízené role háčka a hrnula se k počítači, že zpracuje podklady pro naši poznávací plavbu. Všímat si chceme výrazných dominant, úskalí plavby i zázemí pro vodáky.

Loď řídí zadák

Roztocká firma Petra Kozohorského (www.asksport.cz) se půjčováním lodí zabývá bezmála deset let. Náš telefonický požadavek na jednodenní zapůjčení „kéňi“ jejího provozovatele nikterak nezaskočí. „V půl desáté doražte k hospodě U Jezzu. Tady necháte auto, a já vás i s lodí dovezu pod zvíkovecký most.“ Takhle jsme si to představovali.

Ráno je naše dvojka U Jezzu včas. Petr má na břehu v parádě partičku deseti mladých, co chtějí doplout do Nižboru. V lodích ještě neseděli. „Loď řídí zadák. Takhle natočíte příď doleva, takhle doprava. Háček v podstatě nemusí nic dělat.“ Vodácký rychlokurs se zájmem posloucháme i my. Kluci a holky dopínají záchranné vesty a vyplouvají. Na hladině před roztockým jezem si nesměle zkoušejí ovládat loď.

„Tak sedáme a jedem. Hodím vás na Zvíkovec a na jednu loď čekají ve Skryjích,“ spráskne ruce instruktor. Inu, kdopak dnes rád čeká.

Berounka nevyschne

„Dneska to teče. Svezete se,“ hodnotí Petr stav vody. Po parných dnech dvě noci pršelo. Řeka je plná zakalené vody. Prý optimální stav. „Berounka má výhodu, že nikdy úplně nevyschne. Když už je Sázava suchá, tady se pořád jezdí.“ O tom, že je Berounka atraktivní, svědčí i počty půjčoven. Před osmi lety, kdy roztocká firma začínala, bylo na úseku Chrást – Roztoky (64 km) pět půjčoven. Dnes je jich tu dvanáct.

Trochu nás zarazí, že náš úsek od Zvíkovce do Roztok měří 22 kilometrů. „To hravě zvládnete. I když nepádlujete, je to na lodi rychlejší než pěšky,“ uklidňuje Petr. Kratší úsek ze Skryjí měří 12 kilometrů.

Cestou z našeho řidiče páčíme nějaké veselé historky od vody. „No jo, novináři,“ kroutí hlavou, ale nezklame. „Největší talenti jsou Holanďani. Přijedou ze Skryjí a za celou cestu nepochopí, jak se loď řídí. Jednou mi skupina nasedla v Roztokách do lodí a první zamířil rovnou přes jez. Samozřejmě se udělal. Když to ti ostatní viděli, okamžitě vyskákali z lodí do vody.“ Druhá story se stala holandskému páru s dítětem. „Ze Skryjí k nezabudickému jezu se asi třicetkrát cvakli. Dáma s kloučkem to nakonec vzdala a šla pěšky. Táta srdnatě doplaval vedle převrácené lodi až do Roztok.“

A co našinec? Může si náš úsek sjet i pádlem nepolíbený člověk? „I desetileté děti si s lodí poradí. Stačí si držet špičku po proudu, ostatní vám brzo dojde samo. Jezy můžete vždycky přenést. Měl jsem tu i paní, bylo jí přes sedmdesát, v životě nejela řeku a chtěla to alespoň jednou zkusit. Když dorazila do Roztok povídá, vidíte, teď už můžu umřít.“

Kouřimecká rybárna. V popředí zbytky techniky po někdejším přívozu.

Elektrárny

Než dorazíme pod zvíkovecký most, upozorní nás Petr ještě na jednu skutečnost. Prý méně humornou. Při plavbě budeme míjet vodní elektrárny u Šlovic a u Nezabudic. Zvlášť u té nezabudické jde většina vody přes elektrárnu a skoro žádná přes jez. Před časem tu bývalo velmi pěkné koupání a provoz nedalekého branovského kempu byl na jezu závislý. „Mrzí mě, že se při budování elektráren ani trochu nemyslelo na vodáky a další desítky lidí, které Berounka během sezóny živí,“ uzavírá Petr nevesele. Současně dorážíme do kempu, odkud se dá dobře nastoupit do lodi. Sundaváme kánoi a loučíme se nevodácky: „Na viděnou.“

Ahóój!

Kemp U Varských je na levé straně řeky a jsou tu dobré podmínky pro táboření. Řada vodáků si tu dává svoje „startovní pivo“. Vzorné jsou i záchody včetně sprch. V hospodě teplé jídlo a ceny lidové. Nás zajímá hlavně místo pro nastupování do lodi. Ani to nemá chybu. Je 11.30 a my se pohupujeme na kánoi Vydra s obloukem zvíkoveckého mostu nad hlavami.

Vydra je plastová loď a podle odborníků prakticky nezničitelná, což oceníte zvláště při průjezdu mělkých řečišť. Díky malému ponoru je velmi dobře ovladatelná, zároveň dost vratká, ale na to si brzy zvyknete. Stačí se moc nevrtět.

První test nás čeká záhy. Jez u Kočkova mlýna je mírný. Bohužel, před námi zrovna nikdo nejede a nevíme kudy. Volíme moudré vodácké pravidlo a přirážíme krátce ke břehu. Na první pohled je jasné, že se budeme držet vpravo. Sedáme, rovnáme loď po proudu, šup a příjemně se sklouzneme po vlnkách. Tohle vyšlo mistrovsky.

Zdolání jezu nás uklidňuje. Začínáme si vychutnávat i okolí. I když skoro nepádlujeme, loďka rychle sviští podél břehu. Za námi se ozývá šplouchání dalších lodí a první vodácké „ahóój“.

Za troubení vuvuzely

První zastávkou je tábořiště Čechův mlýn (dnes elektrárna) u Šlovic. Při pohledu na místní jez se s háčkem domluvíme, že loď raději přeneseme. Pod místem, kde by se dalo sjet, se to trochu „vaří“. Máme obavy, že budeme mít loď plnou vody. Vzdálenost pro přenesení kánoe není velká. „Včera přibyla voda. Projížděli tu napití vodáci. Měli ramena a převrátili se. Jednu holku pak tahal z vody táta a rybáři.“ To už jsou slova Renaty Levové, provozní místního kiosku. Asi pod dojmem situace si objednáváme jen malé pivko. Tábořiště je útulné, ale sprchy tady nehledejte. Podle provozní je sezóna zatím nic moc a v podstatě ji nastartoval až prodloužený víkend na začátku prázdnin.

U vedlejšího stolu sedí vodáci v námořnických trikách. Zvažují, jestli si mají dát gulášovku. Chtějí na jídlo zastavit u Rozvědčíka, ale kdosi straší, že se tam na jídlo čeká dvě hodiny.

Dopíjíme a spouštíme loď na řeku. Jeden z vodáků vytáhne vuvuzelu a troubí nám na cestu. Ota Pavel by koukal.

Středověký hrad Týřov přes hřbet háčka.

Jídlo na ohýnku

Pádla občas zavadí o kameny. Je zřejmé, že vody pod šlovickým jezem je méně než dosud. V dálce už jsou vidět oblouky železného skryjského mostu a naše další zastávka. Tábořiště a kemp s vodáckým názvem Ahoj.

Paní Jitka Veselá provozuje kemp již třináctým rokem. Ani ona nevidí letošní sezónu moc dobře. „Nevím, jestli je to krizí nebo počasím. Nejdřív bylo vedro a teď je voda zase moc zakalená. To někoho odradí,“ uvažuje paní Veselá. Vodáci podle ní víc šetří. V hospodě utrácejí spíš jen za pivo a jídlo si raději „klohní“ na ohýnku. Někteří návštěvníci se prý shání i po sprchách, které v kempu nejsou. Loučíme se s přáním lepšího zbytku sezóny.

Může za to doktor

Pohled na dominatu středověkého hradu Týřova a přilehlý kopec Vosník nám bere dech. Máme pocit, že teprve tady začíná ta pravá Berounka Oty Pavla. Díky focení úplně zapomínáme, že tady vyúsťuje do řeky Oupořský potok. Od redakčního historika Tomáše Bednaříka jsme měli za úkol zjistit, jestli tu ještě stojí chata fialového poustevníka. Příbytek legendárního malíře Václava Matouška z Pavlových povídek údajně odnesla povodeň v roce 2002, ale je už prý zase na svém místě.

Omámeni pohledem na Týřov jsme si ani nevšimli, že zarostlé ústí Oupořského potoka právě míjíme. Objevení chaty musíme nechat na jindy. Musíme se soustředit na další Bednaříkův úkol: vyfotit z řeky Kouřimeckou rybárnu. Právě tady napsal Ota Pavel většinu svých knížek a rybárna díky své malebnosti „suplovala“ branovský Luh ve filmových verzích povídek Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři.

Blížíme se na místo. Řeka tu pěkně teče a jasné, že z lodě snímek nepořídíme. Háčkovi dávám náhlý povel k přistání. Už už jsme u břehu, ale rychlý proud nám stáčí loď doprava. Jen se špička dotkla břehu, ani nevíme jak, jsme oba po krk ve vodě. Konečně si můžeme vyzkoušet i obrat lodě plné vody. Zásada zní: loď nechte dnem vzhůru, jinak ji nevylijete. Na břebu se převlékáme do suchých věcí z bandy. Při focení Kouřimecké rybárny ze břehu myslíme na doktora Bednaříka.

Švestkové knedlíky

Nezastavit se při cestě Berounkou v restauraci U Rozvědčíka znamená, že jste tudy nepluli. Ani my jsme si tuhle raritu nenechali ujít. Místo, kde se vystupuje, poznáte okamžitě, lodí je tu tolik, že bývá problém se vylodit. Nám se jedno místečko nabízí, a tak jdeme. Ostatně něco bychom už pojedli. Chuť nám nakonec bere pohled na stohlavý dav. Inu, legenda táhne, ale my si velké zdržení nechceme dovolit. Háček si zklamaně odpouští zdejší pověstné švestkové knedlíky. Čeká nás ještě branovský Luh a kemp.

Nezabudický jez zoufalec.

Ejhle Prošek

Branovský přívoz jsme poznali okamžitě. Siluetu převozníka jsme viděli už zdálky. Po vzoru Karla Proška odpichoval bidlem prázdnou pramici. Ke břehu Luhu (kde je umístěna pamětní síň Oty Pavla) jsme přirazili takřka stejně. Jiří Nagy je jedním z pěti převozníků, kteří se tu během sezóny střídají. O prázdninách se převáží denně. Zájem o službu bývá nevyzpytatelný. „Teď pátek a sobota byla vyloženě cyklistická. Můj rekord je 9 kol a 9 cyklistů na pramici. Horší to bylo s motorkáři. Bylo jich deset a chtěli se vsadit, že je nepřevezu. To víte 10 stokilových chlapů. Převezl jsem je, ale s tak potopenou pramici jsem ještě nejel,“ popisuje humorné příhody převozník.

Svoji práci bere Jiří Nagy jako relax. „Tady se zastavil čas. Neznám kouzelnější místo na světě. Je to úžasná zásobárna energie,“ sděluje svoje pohnutky pro prastaré řemeslo.

Ani plivnout

Jez v blízkosti nezabudického mlýna (dnes elektrárny) má pověst zoufalce. Právem. I přes vyšší stav vody vypadá žalostně. Při delším suchu přes něj vůbec nejde voda a loď pak nesete vyschlým korytem desítky metrů. V kamenitém terénu je tristní i možnost přenesení kánoe. Varovná slova majitele půjčovny lodí potvrzuje i správce nedalekého kempu Jindřich Benák. „Vodáci nadávají, protože pro ně neudělali nic. Kdysi tady bývalo stanů, že se tady nedalo ani plivnout, a podívejte se dnes,“ ukazuje na vylidněný kemp správce.

Bacha na vlasec

Poloostrov Višňová poznáte z řeky na první pohled. Z někdejší osady prvních trampů se stala frekventovaná chatová oblast, kde jsou hned čtyři kempy. Pochopitelně se zázemím pro vodáky, teplou vodou ve sprchách i teplým jídlem v restauracích. Vyberete si vždycky. Děti na nás volají ahóój, ale ke břehu už nepřirazíme. Jsme na vodě již pět hodin a cíl naší cesty je na dostřel. „Koukejte na cestu, motáte se mi do vlasce, je vám ta řeka málo široká?“ Obuje se do nás divoce vyhlížející mužík. Zřejmě nechtěl chodit za úlovkem daleko, a tak se i s pruty skryl v křoví kousek od restaurace U Jezzu. Dorážíme ke břehu, kde nás už vyhlíží majitel půjčovny. „Jste celí?,“ zajímá se při přebírání lodi. „Docela jo,“ ukazujeme mokré svršky a líčíme náš manévr u Kouřimecké rybárny. „Vyklopili jste na levou stranu, že jo?“ S háčkem jsem se na sebe nechápavě podívali. Jak to může vědět? Aha, odstředivá síla.

Za chvíli sedíme v hospodě Pavla Škarýda, kde si objednáváme ten nejlepší řízek s bramborovým salátem pro zadáka a boloňské špagety pro háčka.

Sláva Vaic

P. S. Jedna moudrá rada pro ty, kteří by podobnou plavbu chtěli uskutečnit. Udělejte to od pondělí do středy. Na řece je poloprázdno a v hospodách jakbysmet.