Jiří Röll

„Kdo něco dovede, nepotřebuje ze sebe něco dělat, on tím prostě je,“ říká Jiří Röll

Karel Gott si potřásl rukou i se šatnářkami

S bývalým pracovníkem MěKS, vedoucím klubu mládeže v Rakovníku, dnes dramaturgem KC Jiřím Röllem jsme si povídali o osobnostech kultury, s nimiž se setkal během své dlouholeté kariéry. Jak na něho zapůsobil Karel Gott, dnes již nežijící Waldemar Matuška či Milan Chladil? Jaké požadavky mají dnešní vycházející hvězdy a hvězdičky?

Kumštýřka Eva Olmerová

Člověk může jen těžko zaujmout jednoznačné stanovisko o druhém na základě jednoho setkání, ale přesto leccos napoví... „S někým jsem se potkal jednou, s jiným vícekrát a další se stali mými kamarády. Těžko se dá říct, ten je příjemný – je dobrý a druhý, že je nepříjemný, a tak nestojí za nic. Spíš jde o to, jak je ten člověk inteligentní a jak se umí chovat v dané situaci,“ začíná Jiří Röll.

První osobností přesahující okresní rámec, byla Eva Olmerová. „S ní jsem se setkal v roce 1968. Tehdy se v Rakovníku konaly přehlídky zdejších bigbítových kapel. Eva Olmerová byla vynikající zpěvačka, ale i rozporuplná osobnost. Po zkoušce si sedla k piánu a začala zpívat gospely, a to jsem zíral s otevřenou pusou. Ale bohužel inklinovala k alkoholu. Koncert naště­stí dopadl dobře, ale když odjížděla, byla na šrot a vymyslela si na nás nehoráznou lež. Kluk, co ji přivezl, nám pak řekl, že to dělává. Spíše bych však vyzdvihl její osobitost a že to byla kumštýřka par excellence.“

Jedním z poznatků, které Jiří Röll během své kariéry udělal, je to, že baviči jsou spíše odměření, vážní. Pak prý vlezou na jeviště a řádí jako černá ruka. Patří mezi ně i Zdeněk Izer a Petr Freund.

Chladil – Rodowicz – Matuška

V době, kdy Jiří Röll pracoval v OKS (Okresní kulturní středisko), pořádaly se koncerty v Dělnickém domě. Z tohoto období mu utkvěly tři osobnosti. Vzpomíná na vystoupení Yvetty Simonové a Milana Chladila, které doprovázela kapela Sedm strýců. Tehdy se poprvé a naposledy setkal s Milanem Chladilem. „Byla to velice bezprostřední člověk, který uměl a na druhou stranu si nebral žádné servítky. Nebudu říkat, jaký měl slovník, ale zanechal ve mě dobrý dojem. Druhá byla polská zpěvačka Marila Rodowicz, hovořící velice dobře česky. Nezapomenu na moment, kdy se převlékla ve vinárně dělnického domu a já ji vedl na jeviště přes rakovnickou galerku – okolo výčepu. To byla ulička hanby, ulička smrti a ta holka tam vyslechla hrozné pokřiky,“ pokračuje. Potkal se i s Waldemarem Matuškou, který s ním probíral nemocná záda. „Začal se se mnou bavit – člověče, mě bolí plotýnky, buď rád, že seš mladej. Pak jsme se zabrali do řeči, až ho jeho žena Olga (Blechová) musela zahnat na jeviště, protože už hráli předehru. Když pro něho přišla, řekl jen – to sem vůl, viď a šel.“

Rokenroloví kamarádi

Zajímavých a známých lidí byla spousta a na všechny si Jiří Röll ani nemůže pamatovat. „Kdybych měl říct, kdo mi byl nejbližší a s kým jsem se skamarádil, byl by to Karel Zich. Potkal jsem ho v klubu mládeže, když jezdil se svou kapelou Flop. Spojovala nás slabost pro Elvise Presleyho, dali jsme se do řeči, měl odjet v půl jedenácté, ale ještě v půl jedné jsme se bavili. Od té doby jsme si tykali. Naposledy jsem ho tu potkal, když už skončil kariéru sólového zpěváka a vrátil se ke Spiritual kvintetu.“ Další, o nichž by se dalo říci, že se stali jeho kamarády, byli převážně lidé z rokenrolové sféry.

Velice dobrým člověkem je podle Jiřího Rölla Viktor Sodoma. „Možná ta jeho dobrota mu zabránila ve větší kariéře. Z pozice jednoho z nejlepších bigbítových zpěváků přestoupil k Frantovi Ringo Čechovi, u něhož zpíval Papoušky kakadu a Parní stroje. Bylo to v době, kdy se bigbít pronásledoval, takže přešel, protože Ringo v tom uměl chodit.“ Mezi dalšími, na něž Jiří Röll rád vzpomíná je i Jirka Bíbr Šimák, člověk, který objevil Mikyho Volka a zpíval s Crazy Bandem. I Pavel Kratina, který dával dohromady nejslavnější podobu Olympiku. „To jsou bezprostřední lidé, kteří něco umí, o nichž se píše a mluví. Když si je pak srovnáte s člověkem, který nic neznamená, ale moc si o sobě myslí, je mi z toho až smutno,“ komentuje.

Ani Petr Spálený neměl v Rakovníku žádné zvláštní požadavky.

S Gottem o mládí v Radnici

Ze skutečných top star zanechal v Jiřím Röllovi velmi dobrý dojem Karel Gott. Setkal se s ním několikrát. Poprvé to bylo v Rakovníku, kde měl recitál. „Všichni čekali, až přijede mistr. Viděl jsem ho, jak jde po schodech nahoru, na sobě kožené sako. Přišel a začal se se všemi zdravit. Stály tam i šatnářky, podal ruku i jim. Přijel tehdy s Pavlem Větrovcem, který ho doprovázel na klavír a s Milošem Skalkou. Ten to uváděl. První, co zjišťoval, bylo, zda je všechno v pořádku a kde bude zpívat. Když mu řekli, že je vše připravené, šel na jeviště a začal zkoušet. Od šesti hodin zpíval nepřetržitě do sedmi. Koukal jsem na profesionalitu člověka, který přijel (z jeho pohledu) do pupíkova a nechtěl to odbýt. Jak jsem postupně zjistil, chtěl vybrat repertoár, který v daném momentu může přednést co nejlépe. Testoval si, na co má. Doslova pak musel být vyhnán z jeviště, protože dole už byli lidé. Teprve pak se začal starat o šatnu. Po koncertě jsem se s ním dal do řeči, protože jsem se ho vždy chtěl zeptat na jeho mládí. On totiž jezdíval do Újezdu u sv. Kříže u Radnic, kam jsem i já jezdil k babičce. Mezi námi je čtyři roky věkový rozdíl, tak jsem mu říkal, že jsme se tam možná potkávali. Povídali jsme si ve foyer Tylova divadla a já měl pocit, že mluvím s naprosto normálním člověkem. Tam jsme si uvědomil, že kdo něco dovede, nepotřebuje ze sebe něco dělat, on tím prostě je. To jsem poznal i u interpretů vážné hudby nebo u Lucie Bílé, Heleny Vondráčkové, které byly velice bezprostřední a příjemné.“

S Josefem Sukem o babičce

S houslistou Josefem Sukem, pravnukem Antonína Dvořáka měl Jiří Röll také společné téma z minulosti. Povídali si o jeho dědovi Josefu Sukovi, hudebním skladateli a jeho mamince (tedy vnučce Antonína Dvořáka). „Můj táta měl za války radiotelegrafistku, a to byla právě ona. Tohle místo jí vymysleli v Příbrami, aby nemusela být nasazená do Reichu. Když jsem s ním o tom mluvil, měl na sobě kalhoty od smokingu. Dooblékl se, až když ho nebožtík Radim Smýkal upozornil, že už je deset minut po začátku. Když pak spustil na housle a na violu, tak mi jen spadla dáseň a říkal jsem si – takový machr a baví se s tebou naprosto normálně. Já si těchto lidí nesmírně vážím právě za to, že při tom, co umí, zůstali lidmi.“

I frontman skupiny Kryštof byl pro Jiřího Rölla překvapením. „Když přijeli, hledal jsem Richarda Krajča, ale málem jsem ho přehlédl, protože je to menší, nenápadný cvalík.“

Opačně jen v náznaku

Pokud člověk chválí, nic se neděje, ale jmenovat lidi, kteří působí opačně, prý dost dobře nejde. Proto je Jiří Röll zmínil jen v náznaku. „Byli tu lidé, kteří prošli soutěží Super star, mohl bych jmenovat jedno děvče, které se chovalo asi jako tři Vonráčkové a tři Bílé dohromady a dnes po ní ani pes neštěkne. A když ano, tak jen v Aha nebo v Blesku. Ale nechci nikoho skandalizovat, protože se může stát, že člověk nemá právě svůj den. Tím však nemyslím výše zmíněnou slečnu. Druhou věcí pak je, že by své problémy měl ukočírovat a nepřenášet je na druhé.“

Příklad toho, že to jde, je prý Josef Náhlovský. „Když přijel, měl na uchu mobil a strašně se rozčiloval. Byl dost ostrý. Až jsem si říkal – tenhle člověk chce někoho bavit? Když jsme začali komunikovat, bylo vidět, že je znechucený, ale mluvil normálně. Pak šel na jeviště, vycenil tesáky a bavil lidi. Přišel zpátky a bylo vidět, že nemá dvakrát náladu. Ale byl korektní a na nás to nepřenášel. To je další poznatek, co jsem udělal – baviči jsou spíše odměření, vážní. Pak vlezou na jeviště a řádí jako černá ruka.“

Připravte beefeater!

Kdysi prý Jiří Röll kroutil hlavou, když se dočetl o požadavcích zahraničních hvězd. Kupříkladu Elton John vyžaduje kromě jiného bílé křídlo a na něm červené růže. S takovouto extravagancí se ještě nesetkal, ale jisté náznaky už zde jsou. „Když tu byl Karel Gott (asi před sedmnácti lety), vypil třetinku matonky, i když jsme mu říkali, ať si dá, co chce.

Ani Petr Spálený (poměrně nedávno) nevyžadoval žádné biftečky. Pak ale přijede rocková kapela a požaduje mísu sýrovou, mísu se salámy, s uzeninou, mísu zeleninovou, mísu tropického ovoce, tolik a tolik lahví vody neperlivé a perlivé, tolik a tolik piva, ale pouze Plzeň, víno červené i bílé,“ vypočítává, ale kapely jmenovat nechce. Jde prý především o kapely mladé, současné, jejichž sláva končí někde mezi Tachovem a hranicí.

„Jestli někdy četly požadavky Eltona Johna, mohou si myslet, že to je to pravé ořechové, co patří k tomuto businessu.“ Jedna kapela prý dokonce chtěla beefeater. „Volal jsem její manažerce a ptal se, jestli někdo z kapely slaví narozeniny nebo jestli tu mají promoci. Když řekla, že ne, ptal jsem se, proč chtějí tvrdý alkohol. Prý je to normální občerstvení. Tak jsme se do sebe pustili a já tu kapelu jsem nevzal. Lidé, kteří by na to měli po celoživotní pouti právo, to nedělají a ten, kdo je na výsluní možná dočasně, ano. Možná proto, že ví, že jeho umělecký život nebude dlouhý.“

Lenka Pelcová