Michal Pleska (uprostřed) jako kytarista skupiny Mandragora v květnu 1969.

Muzikantská legenda Michal Pleska tvrdí, že Rakovník je stále líhní dobrých kapel

Češi jsou jako děti – pořád musí mít něco v puse nebo v ruce

RAKOVNÍK. Michal Pleska (* 19. 8. 1948) patří k legendám rakovnické hudební scény přelomu 60. a 70. let. V letech 1968 až 1971 byl sólovým kytaristou a vedoucím skupiny Mandragora, předchůdce dnešního Brutusu. Od roku 1971 se začal věnovat hudbě profesionálně. Dva roky působil v pražské kavárenské skupině Stardust, s níž absolvoval osmiměsíční angažmá v Jugoslávii. V roce 1973 přešel do Bartošova kvinteta v Karlových Varech. Mezitím ještě chvíli hrál s další kapelou v Německu. S karlovarskou skupinou absolvovali třikrát turné po Rakousku. Z posledního v roce 1978 se už do Československa nevrátil. Půl roku zůstal v Innsbrucku, odkud posléze přesídlil přes New York do Chicaga.

Michale, je něco nového v tvém životě?

Pořád dělám to, co jsem dělal dřív. Hraji, jenom s tím rozdílem, že poslední tři čtvrtě roku podstatně méně, protože mám kýlu, která mě limituje. Také se ve Spojených státech zhoršuje hospodářská situace, takže kšeftů je trošičku méně. Sem tam se objevím v nějaké televizní show, napíší o mně v novinách…

Můžeš svoje aktivity stručně zrekapitulovat?

Hraji převážně na estrádách, které se konají přes den. Kromě toho hraji v katolickém kostele při mších. Dříve jsem také učil soukromě hudbu, hlavně proto, abych zjistil, co se dětem líbí. Tou dobou jsem se nechal zaměstnat jako hostující hudebník v jedné černošské škole. Dostal jsem se do prostředí, kam se běloch normálně vůbec nedostane. Chvíli jsem hudbu vyučoval také na Columbia College v Chicagu. Už ale dlouho neučím a ani mě to neláká.

Po internetu koluje záznam tvého koncertu, kde vystupuješ jako hudební ekvilibrista pod jménem Amazing Mike…

Tak mě pojmenovali lidé. Když mě vidí hrát, tak říkají: „It’s amazing… to je ohromující!“ A tak mě začali nazývat Amazing Mike. Já jsem se tomu dlouho bránil, ale pak jsem to vzdal a stal se ze mě Amazing Mike. Lidé vesměs neznají mé skutečné jméno, ale jako Amazing Mike jsem dost známý. Ten záznam, o kterém ses zmínil, je z televizních vystoupení. Poprvé jsem v televizi účinkoval asi před třiceti lety. Začal jsem vystupovat v Chicagu, ale naposledy jsme hrál až v Californii. Bývám hostem různých televizních show.

Na kolik hudebních nástrojů umíš hrát?

Nevím. Nejsem matematik, ale muzikant, tak opravdu nevím, na kolik nástrojů umím hrát. Nikdy jsem to nepočítal.

Je pravda, že tvojí obrácenou hru na kytaru má „na svědomí“ bratr Sáša, který ti údajně kdysi dal kytaru ze škodolibosti do ruky obráceně?

Ne, to není pravda. Sáša sice s Pavlem Pechem tu kytaru k nám přinesli, nechali ji tam ležet a někam odešli. Když se večer vrátili, tak já už jsem uměl pár akordů. Nikdy předtím jsem vlastně žádného pořádného kytaristu neviděl a na kytaru jsem ani nechtěl hrát. Že hraji obráceně je tím, že jsem levák. Dlouho jsem neměl přeházené struny, protože jsem hrál na vypůjčené kytary, ale dneska už mám struny obrácené.

Než jsi v 70. letech odešel z Rakovníka, byl jsi známý především jako bigbíťák. Jaká muzika je ale tvému srdíčku nejbližší?

Michal Pleska.

To se hodně mění. Už v době, kdy jsem tady hrával s Mandragorou bigbít, se mi hrozně líbil free-jazz. Také jsem v té době poslouchal komorní hudbu. Měl jsem doma desky s hudbou Paula Hindemitha, Arnolda Schönberga a další. Tehdy je tady skoro nikdo neznal. Navíc se mi moc líbila lidová hudba, zejména z Moravy a ze Slovenska. Dneska hodně poslouchám skotskou lidovou hudbu, o které toho lidé moc neví, protože si ji pletou s irskou lidovou hudbou. Také poslouchám tradiční muziku z jižní Indie. Zajímá mě i soudobá komorní a symfonická hudba.

Do Rakovníka se vracíš poměrně často. Co tě sem táhne?

Pokaždé něco jiného. Teď jsem sem přijel na operaci, která se neuskutečnila, protože mně čeští lékaři upozornili na problémy, které by mohly výsledek operace negativně ovlivnit. Na to v USA nikdo nepřišel. Když mně bylo 50, přijel jsem za bývalým spolužákem Vladimírem Jiráskem. Jednou v sedmé třídě jsme se při cestě z Tylova divadla navzájem klaněli jako muslimové. On tehdy řekl, že až nám bude padesát, tak bychom si to už asi nedovolili. No, a když nám bylo padesát, tak jsem přiletěl, abychom to udělali znovu. Vladimíra jsem našel až v Olomouci, a tak jsme se poklonili tam. Jinak se mi zde moc líbí. Je tu hodně míst, která jsem ještě neviděl a chtěl bych je poznat. Proto sem létám dost často a rád.

Jak na tebe působí město Rakovník, když se na něj díváš z odstupu?

Město se samozřejmě mění a lidé, kteří tady bydlí, si to ani neuvědomují. Říkají, že Rakovník je pořád stejný. Ale není to pravda. Je tu spousta nových a upravených domů. To dřív nebývalo. Ne všechny změny mě ale těší. Třeba mě mrzí, že okolo Rakovníka už nejsou skoro žádné chmelnice. Míval jsem je rád.

A co rakovnická kultura, zejména pak muzika?

Co se týká kultury, tak ta v Rakovníku opravdu kvete. Je tady spousta nových a mladých kapel. Nedávno jsem viděl tři z nich na Rozvědčíku a hrály velmi pěkně. Řekl bych, že Rakovník je líhní dobrých kapel. A z toho mám radost. V písních prvních dvou kapel, které na Rozvědčíku hrály, byla spousta prvků ze slovanské národní hudby. Zajímalo by mě, kudy se to tam dostalo. Možná, že to ti kluci ani neví, ale je to tam.

Co říkáš tomu, že dneska hrají ­rockové kapely pro pár posluchačů. Tohle za éry Mandragory přeci nabývalo. To praskaly sály ve švech…

Taky jsem si toho všiml. Byl jsem na jednom vystoupení v kulturním centru. Bylo tam hrozně málo lidí a hodně kapel. Jednak se hudba změnila, jednak se změnila i společnost. Tenkrát to byla hudba vyloženě pro mladé a byla to taková revolta proti starší generaci. Dneska tam chodí rodiče s dětmi a dokonce i babičky s vnoučaty. To je úplně něco jiného. Taky nevím, jestli není problém ve špatném termínu. Zda o víkendech neodjíždějí lidé pryč… možná, že uprostřed týdne je to lepší. Mimochodem, třeba v Chicagu je celá řada vynikajících kapel, byť je tady nikdo nezná. A ty také hrají pro málo lidí. Rockové podniky jsou v Chicagu většinou malé.

Kam se bude hudba, podle tvého názoru, v blízké budoucnosti ubírat?

Tak to nevím. To jsem docela dobře věděl, když mi bylo patnáct. Tehdy jsem měl čich na to, co se stane. Když mi bylo čtrnáct, předpovídal jsem, že se brzy dostane do módy asijská hudba, a ono se to stalo. Kdysi jsem jezdil do Reduty poslouchat Jana Hammera. Bylo to v době, když ještě nikdo nevěděl, kdo to Jan Hammer je. Bubeník Mandragory Libor Laun se mi pořád ptal, co s tím Hammerem mám. Když se pak stal slavným, Libor mi říkal: „Jak jsi to tenkrát mohl vědět?“ Měl jsem takový nějaký instinkt. Dneska už si netroufnu říct, kudy se bude hudební vývoj ubírat. Moje předpověď by asi byla hodně „znečištěná“ mými přáními.

Takže jinak. Kam bys chtěl, aby se hudba v blízké budoucnosti ubírala?

Chtěl bych, aby se alespoň část hudby vyvinula do akustické podoby. To se mi právě líbí u skotské hudby. Přál bych si, aby se do elektrické hudby podařilo přimíchat ve větší míře akustické a tradiční nástroje. Také by se mi líbilo, kdyby hudba nebyla tak pravidelná. České a moravské lidová písně mají často lichý počet taktů a to se nikde jinde moc neobjevuje. Beatles to tu a tam také měli.

Jak to děláš, že při svých návštěvách Rakovníka jsi skoro všude?

Michal Pleska při své letošní návštěvě Rakovníka navštívil také vernisáž výstavy Brass Band Goes To Museum.

(smích) Snažím se opravdu být všude. Je to taková moje vlastnost, že všude vlezu. Pár lidem řeknu, kam bych chtěl jít a ono se to nějak rozkřikne. Hlavně co se týká hudby, snažím se toho tady obsáhnout co nejvíc. A nejen v Rakovníku.

Jaký je tvůj názor na skupinu Brutus, jejímž symbolem je tvůj bratr Sáša?

Byl jsem tentokrát na několika vystoupeních Brutusu a na jednom jsem si dokonce i zahrál. Bylo to pěkné, když jsme přijeli do severních Čech a tam byly tří až čtyřleté holčičky, v rukou měli nápisy Brutus a volaly Brutus. Lidi vesměs umějí jeho písničky zpaměti, je to paráda.

Jak je možné, že Brutus je velmi oblíbený u lidí a kritika ho většinou stírá…

Tak to zkrátka je. Kritici jsou hodně často lidé, kteří jsou závistiví. Nebo mají nějaká přání a na základě těch přání píší. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se mnohému kritikovi dala do ruky kytara, tak nezahraje ani „Hoří!“

Je hodně složité, být českým emigrantem v USA?

Záleží na tom, jaký člověk je. Pro mě byly začátky docela snadné, až na peníze. Hodně nám pomáhali lidé, s nimiž jsme se setkali. Pro někoho je to tam hodně těžké, obzvlášť, když se nenaučí pořádně anglicky. Já jsem sice také moc anglicky neuměl, ale poměrně brzy jsem se přestal stýkat s Čechy, a tak jsem se anglicky naučil. Také záleží na tom, proč člověk do USA přijel. Pokud to bylo kvůli dobrodružství, tak to brzy omrzí a začne to být dost těžké. Hodně z takových emigrantů se pak vrací domů. Já jsem chtěl především hrát dobrou hudbu. Doma jsem vlastně nic jiného z pop music než anglo-americkou muziku neposlouchal, tak jsem se poměrně brzy uchytil.

Jak na tebe působí dnešní Češi?

Češi jsou jako malé děti. Pořád musí mít něco v ruce nebo v puse. Třeba cigaretu nebo zmrzlinu. A když nemají nic v puse, tak musí mít alespoň v ruce mobil.

Neuvažoval jsi o tom, že by ses do Rakovníka na „stará kolena“ vrátil?

Je tady moc hezky a já bych sem chtěl jezdit třeba i na dlouhé dovolené, ale nadobro bych se vrátit asi nechtěl. Víc než polovinu života jsme strávil ve Spojených státech. Já totiž vůbec nepomýšlím na penzi. Chci hrát pořád, tak doufám, že to půjde co nejdéle. Podle Marxe dělník neprodává svoji práci, ale jen svoji pracovní sílu. Tak jsem se rozhodl, že já budu prodávat jenom svoji práci, a to dělám. Ale do Česka se budu vždy rád vracet.

Tomáš Bednařík