Takhle mohli Radka Červeného vidět diváci letos v Rakovníku na Galavečeru bojových sportů v KC. Na příští ročník by chtěl Radek získat Daniela Landu. Účast prý už přislíbil moderátor Vlasta Korec.

„Dříve jsem byl spíš na voňavky a olejíčky,“ říká Radek Červený

Hlídal vánoční stromek i Madonnu

RAKOVNÍK. Mnozí z vás ho znají jako trenéra boxu v TJ TZ Rakovník. Další ho potkávají na akcích pořádaných zdejším KC, kde už rok se svými kolegy funguje jako ochranka. Možná jste ho zaregistrovali coby spolupořadatele večera bojových sportů konaných v KC.

Málokdo ví, že Radek Červený hlídal i nejednu světovou celebritu. O nich i o tom, jak se k profesi bodyguarda tento vyučený zedník dostal, jsme si povídali den poté, co v pražské O2 Aréně dohlížel na hladký průběh koncertu skupiny Aerosmith.

Jak se člověk stane bodyguardem?

Já jsem začínal v Ippon karate klubu u Františka Kopunce. Pak jsem prošel výcvikem u Milana Mendíka, který má boxerský oddíl a cvičí i policejní adepty a středočeskou zásahovku. Byl tak hodný, že nás k nim přidal, takže jsme si prošli jejich kompletním výcvikem a udělali zkoušky. V té době jsem si pořídil i zbrojní průkaz. Dělali jsme u něho i zkoušky na přežití. Naučil nás, jak se chovat k lidem a proč lidé chtějí ochranku.

Jaké jsou ty zkoušky na přežití?

Je to dřina.

Spíš fyzická nebo je to nápor na psychiku?

Je to obojí. Mohou být i rozdělené, nebo může jít jen o zátěžový test. Já jsem zažil jednodenní. To tě někde vysadí a musíš se dostat na místo určení. Já jsem šel ze Zdic. Měl jsem svůj batoh s výbavou a byl jsem ozbrojen. Není to jako ve filmu Copak je to za vojáka, kde mohli používat auta a kde je mohli lidé vidět... Nás nesměl vidět nikdo a do druhého dne jsme se museli dostat na dané místo. Šla po nás policie a koho chytila, na čtyřiadvacet hodin ho zadržela. Do svého batohu dostaneš třeba dvacet kilo zaplombované zátěže a tu musíš s sebou tahat. Jakmile jsme došli, dělali s námi ještě další zkoušky a pohovory.

Takže tě nechytili?

Ne, já jsem prošel. Dokonce se na mě uzavíraly sázky, protože já jsem v té době byl spíš na voňavky a olejíčky... V tom lese jsem opravdu trpěl. Šel jsem ještě s Radkem Kučerou z městské policie a Michalem Putíkem, který dnes dělá výcvikáře u oddílu rychlého nasazení. Takže jsme ve skupině měli dobrý, vycvičený koně, ale já jsem trpěl a fakt jsem to přežil. Naště­stí to byla jen jednodenní zkouška, protože existuje i sedmidenní. To se nesmíš ani mýt, odvezou tě třeba patnáct kilometrů, musíš se vrátit, máš patnáct minut na to připravit si jídlo a zase tě odvezou. Pak třeba dvě hodiny mlátíš do pytle a plníš další testy. Je to náročné na psychickou výdrž a je to dřina. Zásahovka i Mendík cvičili i v zimě, ale to jsem naště­stí nikdy nešel. Tam bych asi zůstal. Letos v srpnu si chceme to naše putování zopakovat, takže zveme všechny kamarády, boxery i kluky z městské policie. Ale už si dáme kratší cestu.

A jak ses dostal k ochrance?

Přešel jsem k bezpečnostní službě, ale musel jsem chvíli čekat, protože berou až od osmnácti. Tam jsem si udělal další zkoušky – slaňovací a potápěčské. Zajišťovali jsme převozy peněz, ochranku lidí i objektů. Tahle práce je o kontaktech, jakmile si uděláš trochu jméno, oslovují tě další a další lidé, a když jsou spokojení, doporučí tě dál. Dnes už jsem v téhle branži osmnáct let. Máme takové jméno, že nás berou znovu a znovu. Vědí, že jsme opravdu dobří a spolehliví. Už mám své lidi nebo kamarády, kterým zavolám a jdeme. Jezdíme a lítáme i na dovolené s lidmi, kteří se o sebe bojí. Hlídáme i jejich domy, ale to je přes známosti, protože nikdo si nepustí do baráku cizího člověka. Někdo nás třeba ani nepotřebuje a jde mu jen o to, aby mohl machrovat, že má ochranku. Je to pestré, v zimě jsme třeba hlídali i vánoční stromky.

Kdy jste se dostali do O2 Arény?

Poměrně nedávno, má to tam na starosti paní Ježková. Vždycky nám zavolá a řekne své požadavky. Tam to máme fakt dobrý, hlídáme pódium v první lajně, takže se dostaneme blízko ke zpěvákům. Nebo jim děláme osobní ochranku. Já jsem třeba dostal přiděleného Drupiho. Pak ho hlídám po celou dobu jeho pobytu v O2 Aréně od příjezdu do odjezdu na hotel.

Ke komu ses ještě takhle dostal?

Hlídal jsem Eltona Johna, Drupiho, Kis­sáky a jiné velké skupiny, Michaela Jacksona, Madonnu, vlastně všechny celebrity, které se tam objevily. Hlídali jsme i Karla Gotta, když měl výročí. Vedle toho jezdíme i na fotbalové zápasy a dostali jsme se i k Superstar.

Vloni na pivním festivalu v Rakovníku hlídal Radek Červený i Petru Janů. Pro úplnost dodáváme, že o snímek tentokrát nepožádal on, ale ona.

Jak blízko se dostaneš k celebritám? Máš šanci je poznat trochu blíž, než běžný smrtelník?

Dostaneme se do zákulisí a trochu nahlédneme do toho, jací jsou. Někdo působí namyšleně, a když se s ním setkáme, je to naopak. Pak nás zase zklame zpěvačka, o které jsme si mysleli, že je perfektní. Jedna třeba nechtěla vidět kouř v celé O2 Aréně, hrozila tím, že odjede. Občas nás berou i na jejich večírky. Třeba teď jezdíme se Spartou. Fotbalová hřiště už má na starosti kolega, ale nás si Sparta bere na své večírky. Jezdíme tam kolegové z boxu a dostaneme se přímo mezi ně.

Kdo na tebe nejvíc zapůsobil?

Nejlepší jsou hezké zpěvačky, herečky, ale vede Tina Turner. Tu jsem odmalička bral, byla hezká a vystupovala suprově.

Mluvíte s nimi?

Je tam jazyková bariéra. Většinou máme překladatele nebo nám tlumočí přímo do ucha.

Kdo tě nejvíc překvapil kladně nebo záporně?

Zrovna včera byl pro mě příjemným překvapením koncert Aerosmith. Znal jsem od nich jenom jednu písničku – Armageddon a zažil jsem nádherný koncert. Steven Tyler skvěle zpíval, jel dvě a půl hodiny v kuse. Na to, kolik jim je let, odvedli perfektní šou. Byl to zážitek.

Poslal jsi mi snímek s Drupim, sama jsem tě fotila s Petrou Janů. Je běžné, že se s vámi nechávají celebrity vyfotit?

Jsou k nám docela vlídné a při představování se s námi poměrně často vyfotí. Dají nám i podpisy nebo nám podepíší fotky. Moje dcera mi vždycky přinese blok a chce podpis pro paní učitelku, ta zase pro svou dceru... Takže je vozím domů a rozdávám.

Můžeš porovnat nějakou světovou celebritu a začínající hvězdičky ze Superstar?

Ty ze Superstar byly klidnější, protože jsou z toho všeho ještě vykulené. Neví, co si mohou dovolit, mnohdy ani neví, kdo jsme my. Tamti jsou ostřílení a vědí co a jak. Třeba řeknou, tady můžete být, to je v klidu.

Leckdo si teď může myslet, že dělat bodyguarda je ta nejlepší práce na světě, že si užíváte v první lajně na koncertech světových legend. Jaké je zákulisí tvé práce?

Pořadatelé nám obvykle sdělí své požadavky, kolik chtějí lidí a co chtějí zabezpečit. Vždy si to jeden z nás vezme na starost (většinou já). Musíme vědět, co zabezpečujeme a podle toho i volíme lidi. Ten, kdo běhá kolem pódia, musí mít i výšku, aby měl přehled. Vysoký člověk je třeba i když se potlačují lidé. Svaly budí respekt, ale nejsou to hlavní. Síla je zase dobrá k tomu, když musíme někoho vynést.

Jak takové zabezpečení koncertu vychází časově?

Musíme tam být obvykle už od rána, i když je vystoupení třeba v devět hodin večer. Musíme tam stát, nesmíme se třeba hnout ode dveří. Někdo si i určuje, co máme mít na sobě. Někdy je nepříjemné dusno a my tam musíme být v oblecích. Jinak je to náročné hlavně na nohy. Hlavně nesmíme nic podělat, to by byl průšvih.

Když se nesmíte hnout, co běžné lidské potřeby – pití, jídlo...

To si voláme na výměnu, ale kolikrát to prostě vydržíme. Když se kolem něco děje, jde to. Koncerty většinou bývají v pohodě, občas tam jen omdlívají diváci a my je pak musíme vynášet ven.

Radek Červený s Drupim v O2 Aréně.

Takže nic drastického?

Za moji kariéru se mi stalo, že jsem měl tři bodné rány a dvakrát po mě stříleli. Přesněji jednou po mě vystřelili dvě rány. Naště­stí se ten dotyčný netrefil. Jedna se mu zasekla a druhou trefil do zdi.

To bylo při koncertu?

Ne, to byla taková menší skupina v Králově Dvoře u Berouna. Byl jsem tam s kolegou Miroslavem Karhánkem. Oba nás řízli do krku. Mně ještě propíchli ruku a jednu ránu jsem dostal do břicha. Takže to není jenom o vynášení omdlelých.

Z toho mi vyplývá, že horší jsou ty malé, vesnické akce...

Je to tak. Někdo nesnáší alkohol, jednou za rok se napije a pak neví, co dělá. My si musíme dávat pozor, nesmíme nikoho praštit, raději vyvést, použít páky. Dnes má hned každý po ruce právníka a my pak na krku napadení. Někdy raději voláme policii a výtržníka zadržíme jen do té doby, než přijede.

Je něco, do čeho bys nešel?

Zkusil jsem už leccos, líbí se mi to, je to zajímavá práce. Šel bych asi do všeho. Akorát si říkám, když vidím, jak běhají kolem auta amerického prezidenta, že to bych asi nezvládl. Kdybych ho měl doběhnout pět set metrů, tak tam padnu a už se nezvednu. Takže do toho bych asi nešel, i když je to hezké a krásně se na to kouká.

A když si představíš, že oni tam jsou na to, aby případně vletěli do rány...

Tak to je taky s otazníkem. Ono je to hodně o psychologii. Myslím si, že do toho stavu, že by tam člověk skutečně vletěl, se může dopracovat tvrdým výcvikem. My se třeba stýkáme s ochrankou prezidenta Klause. Jsou to kluci, kteří k nám jezdí trénovat box a sebeobranu. Jsou vycvičení na střílení, ovládají jazyky, psychologii. Mají dobré zkoušky, ale také se chtějí naučit prát. My zase na oplátku od nich okoukáme, co a jak dělají. Takže se takhle střídáme a pomáháme si. Jsme docela dobrá parta. Mám kolem sebe dobré kamarády, kteří mi vycházejí vstříc. Je nás deset a jsou to opravdu spolehliví lidé.

Kdybys měl syna a řekl ti, že to chce také dělat?

Asi bych mu nebránil, je to hezké. Mně se to líbí.

Co by měl splňovat kluk, který by se k vám chtěl přidat?

My s sebou bereme i mladé kluky, kteří třeba jen hlídají venkovní brány. Někdy i holčiny, protože někdo po nás chce i lidi na trhání lístků.

Dám příklad dvacetiletého kluka, který několik let dělal karate a má hnědý pásek. Kam byste ho pustili?

Záleží na tom, jak vypadá. Dnes nejsou podstatné svaly. Sice budí respekt, ale to není všechno. U speciální ochrany jsou spíše kluci velcí, šlachovití. Silný člověk je dobrý, že může něco zvednout, ale když je někdo vysoký a rozpřáhne se, je to o něčem jiném. Jsou i služby, kde si určují, jak mají lidé vypadat. Na koncertech je to většinou jedno, ale jsou i taková místa, kde nesmí mít lidé z ochranky dlouhé vlasy nebo vousy.

Lenka Pelcová