Kamil s nepálskými svatými muži v Káthmandú.

Nepálskou anabázi Kamila Němečka provázely potíže s policií, mafiánem, ale také krásné týdny na padáku v okolí Pokkary

Dva měsíce létal s turisty v předhůří Himaláje

Tři měsíce strávil letos na jaře rakovnický paraglidista Kamil Němeček, účastník závodu Dolomitenman a dalších extrémních závodů, v Nepálu. Nebyl tam však jen jako „obyčejný“ turista, ale splnil si jeden ze svých snů – zalétat si na paraglidu sólově i v tandemu v Himaláji. Krátce po svém návratu se Kamil zastavil v naší redakci, aby se s námi a s našimi čtenáři podělil o své zážitky.

Kde ses, Kamile, v Nepálu vůbec vzal?

Kontakt na provozovatele jedné z nepálských společností, které se zabývají tandemovým létáním v Himaláji, mně zprostředkoval můj kamarád Michal Krista z Brna. Spojil jsem se s oním mužem prostřednictvím internetu a dohodl s ním tříměsíční pobyt v Pokkaře, při němž jsem měl pro klienty jeho firmy zajišťovat tandemové létaní. Vše vypadalo jednoduše. Smluvili jsme si schůzku na letišti v Káthmandú, odkud mě můj budoucí zaměstnavatel měl přepravit do Pokkary a zajistit veškerá povolení k létání v Nepálu. A tak jsem 16. února odletěl přes Frankfurt a Katar do Káthmandú.

Z tvého hlasu usuzuji, že ale vše asi neprobíhalo tak, jak sis představoval.

To tedy neprobíhalo. Nabin Paudel, jak se můj nepálský zaměstnavatel jmenoval, na mě nečekal. Stál jsem tam na letišti s bágly, dvěma padáky, notebookem a blížila se noc. Nevěděl jsem, jaký hotel mi zajistil, jeho mobil byl nedostupný, a tak mi nezbylo nic jiného, než přijmout nabídku jednoho z taxikářů a nechat se odvézt do předraženého hotelu v centru města. Zkoušel jsem se s Nabinem spojit pomocí mailu, ale ten byl pro výpadky elektřiny mimo provoz. Naště­stí jsem druhý den ve městě úplně náhodou potkal kluky z české výpravy, která se vracela z Himaláje domů a ještě čtyři dny pobývala v Káthmandú. Byl mezi nimi i Michal, který mi kontakt na Nabina dohodil.

Podařilo se ti nakonec s Nepálcem setkat?

Podařilo. Najednou se z ničeho nic objevil, jako když se nechumelí. Přestěhoval mě do levnějšího hotelu a doporučil, že si můžeme s Michalem ještě před mým odjezdem do Pokkary zalétat poblíž Káthmandú. Létali jsme ve vymezeném úzkém obdélníku poblíž letiště. Jaké bylo naše překvapení, když nás po přistání zadržela policie a oznámila nám, že jsme porušili vymezenou zónu a létali na zakázaném území. Někdo jim nahlásil, že tam létal nějaký červený padák. Vůbec jim nevadilo, že jsme měli padáky jiné barvy. Abychom jim neutekli, tak nám naše padáky sebrali. Michalovi ho druhý den vydali, protože odlétal domů, ale můj si nechali. Nabin mně řekl, abych byl klidně dál v hotelu na jeho útraty, že můj případ vyřídí. Trvalo dlouhých 18 dní, než mi oznámil, že můžeme odjet do Pokkary.

Kamil nad Pokkarou na tandemu s jednou ze svých klientek.

Takže konečně ses mohl věnovat tomu, proč jsi do Nepálu přijel…

To jsem si myslel, i když jsem odjížděl bez padáku s tím, že ho Nabin dodatečně do Pokkary doveze. Už jsem byl pěkně nervózní, navíc ze mě Nabin stále tahal nějaké peníze. Do Pokkary, která leží asi 160 km západně od Káthmandú, jsme vyrazili taxíkem. Asi po 50 kilometrech nás zastavila opět policie. Prý jim volal někdo z Káthmandú, že tam Nabin někomu ukradl 50 tisíc rupií. Dvě hodiny nás „dusili“. Nevím, co si s Nabinem řekli, ale po dalším telefonátu nás beze slova pustili. Taxikář jel jako šílený. Začalo pršet, cesta byla hodně nebezpečná a taxík měl úplně sjeté gumy. Není tedy divu, že jsme havarovali na mostě přes řeku. Naprali jsme to do svodidla. Měli jsme ště­stí, stačily dva metry a skončili bychom v patnáctimetrové propasti. Taxikář auto opravil a pokračovali jsme dál. Na jedné zastávce, kdy jsme dolévali vodu do prasklého chladiče, nás dojela motorka. Její posádky vytáhla Nabina z auta, začala ho tlouct a křičela, že v Káthmandú nezaplatil účet za hotel. Poté nás donutila, abychom se obrátili a vrátili se s nimi zpátky do hlavního města.

Takže jsi opět skončil tam, odkud jsi vyjel. Dostal ses vůbec do Pokkary?

Vynechám podrobnosti. Zjistil jsem, že Nabin je pěkný podvodník, že po něm jde spousta lidí, které ošidil nebo okradl. Skončil jsem v Káthmandú v tom samém hotelu, ve kterém jsem bydlel před odjezdem. Abych se vyhnul dalším komplikacím, dohodl jsem se s tamním personálem, že zaplatím svůj pobyt a svoji útratu. Za Nabina, který opět někam zmizel, jsem ale zaplatit odmítl. Také jsem se spojil se šéfem tamní letecké asociace, vysvětlil mu situaci a on mně dovolil, abych si vzal svůj padák, který tam stále ještě byl. Vyrovnal jsem se v hotelu a turistickým autobusem jsem i s oběma padáky odjel do Pokkary, kam jsem dorazil po osmi hodinách.

Nastoupil jsi nakonec v Nabinově letecké společnosti?

Po příjezdu do Pokkary jsem se snažil Nabina najít, což se mi nakonec podařilo. Chtěl jsem, aby mi vrátil peníze, které jsem mu dal. Odpověděl typickou větou, s níž jsem se často v Nepálu setkával: „Tomor­row a Don’t worry!“ (Zítra a Bez obav). Řekl jsem mu, že buď mi dá peníze hned, nebo ho předám policii. Protože se k vracení peněz neměl, oznámil jsem svůj problém turistické policii, která má za úkol pomáhat cizincům. Evidentně zkorumpovaný policista dělal značné obstrukce, ale nakonec přece jen Nabina zatkl a vsadil za mříže. Za tři dny mně policie volala, že peníze jsou na stanici, abych si pro ně přišel. Nabin totiž obvolal své známé a ti mu je půjčili. Tím jsem s ním definitivně skončil.

A co tvé létání?

Poté, co jsem se dozvěděl, že Nabinovi už před časem úřady pozastavily licenci k létání, obrátil jsem se na jinou společnost v Pokkaře a tam mě přijali jako pilota tandemu. Leteckých společností je v Pokkaře asi osm, každá má kolem pěti pilotů a létání tam má vysokou úroveň. Měl jsem ště­stí, protože většina společností má piloty nasmlouvané už dopředu a je docela těžké se mezi ně dostat. Nepálci nelétají, tak si společnosti většinou najímají cizince – Američany, Brity, Rusy, Bulhary…

Začal jsem létat, a to byla příjemná část mého nepálského pobytu. Létal jsem s pasažéry, kteří si objednávali buď půlhodinové nebo hodinové lety. Létali jsme v předhůří Himaláje a našim klientům jsme ukazovali osmitisícovky.

Sehnat v Nepálu nevěstu není žádný problém. Námluvy si vyzkoušel i Kamil.

Kdo tvořil tvoji klientelu?

O klienty není nouze. Všude je hodně reklam na paragliding i rafting. Létal jsem hodně se Singapurci, Číňany, Indy, Němci, Holanďany, Kanaďany, Angličany nebo Pakistánci. Jako první pasažérku jsem měl Nepálku – a ta se mi při letu pozvracela. Později jsem se dozvěděl, že dva ze tří Nepálců se vždycky pozvrací. S ostatními národnostmi to bylo lepší, ti snášeli lety dobře. Bydlel jsem nedaleko kanceláře, odkud jsem létal. Na start nás vyváželi dodávkou a přistávali jsme v údolí u velkého jezera, odkud jsme byli i s pasažéry odváženi zpět. Padáky nám balily za malou úplatu děti. Dělaly to perfektně. Celkem jsem byl v Nepálu tři měsíce, z toho dva jsem létal jako pilot tandemu. Létal jsem denně, na svém kontě jsem měl celkem okolo 85 letů.

Měl jsi možnost podívat se i jinam, než do Pokkary?

Poslední týden jsem si vzal v Pokkaře volno a vyrazil jsem na šestidenní túru do hor. Původně jsem chtěl jít sám, ale nakonec jsem si vzal průvodce, abych zbytečně nebloudil. Jmenoval se Kul a byl bezvadný. Pomáhá nepálským sirotkům, má na to úřady vydanou licenci. Je social worker a stará se o malý sirotčinec, kde mají pět dětí. Není tedy divu, že mě zavedl i mezi místní lidi, které na cestě znal. Dokonce mi z legrace nabídl, abych si šel mezi vesničankami vybrat manželku. Zajímalo mě, jak takový obřad probíhá, a tak jsme z recese navštívili tři rodiny. Nejdřív jsme to probrali s otcem, pak teprve s dcerou. Jeden otec mi ukázal certifikát, že jeho dcera studuje dobrou školu, ale dodal, že kdyby se mi nelíbila, má ještě jiné dcery... ženy v Nepálu nechodí zahalené a jsou to docela pěkné holky. Je tam asi 80 etnických skupin. Z náboženství jednoznačně převažuje hinduismus, k němuž se hlásí 90% obyvatel.

Jak vidno, nakonec ses v Nepálu neoženil. Došel jsi alespoň do cíle svého pochodu?

Cílem treku bylo místo, které se jmenuje Pun Hill. Leží v nadmořské výšce 3200 metrů a je z něj vidět nejvíc osmitisícovek pohromadě. Byl to velký zážitek. Při návratu do Káthmandú jsem zažil sociální nepokoje a pouliční bitky. Tamní maoisté dělali dusno. Naště­stí nepokoje netrvaly příliš dlouho. I přes všechny trable, které mě v Nepálu vinou Nabina Paudela potkaly, je Nepál krásná a zajímavá země plná kontrastů a Nepálci jsou milí a vstřícní lidé. Pobyt v této zemi byl pro mě velkým zážitkem a jednou bych se tam rád ještě na čas vrátil.

Tomáš Bednařík