Rozdováděný dav fanoušků při jubilejním koncertu v Lišanech.
Petr Bradáč: „Činnost jsme měli zastavenou několikrát. Například za to, že bubeník hrál moc nahlas.“
Meditace – pět kšeftů ročně nám úplně stačí
V pátek 18. června oslavila rakovnická legendární rocková skupina Meditace v plné svěžesti své pětatřicáté narozeniny. Výroční koncert proběhl v lišanské sokolovně, kde kromě jubilantů zahrály i spřízněné kapely Dhepo a Operation G Point. V první z nich hrají synové předčasně zesnulého zvukaře Meditace Bóži Volrába Michal a Marek, ve druhé dcera kytaristy Meditace Jimmy Karlíka Jana. V předvečer této významné události jsme se sešli na kus řeči se zakladatelem skupiny a jejím dlouholetým kapelníkem Petrem Bradáčem
Zkoušky na národním výboru
Rok 1975, doba největšího normalizačního temna, a na Rakovnicku vznikne kapela, která se stane legendou. Jak k tomu vůbec došlo?
Když je ti 18, tak nepřemýšlíš o tom, jaká je doba. My byli tehdy ve třeťáku na gymplu. Hráli jsme ve skupině Admirals v Chrášťanech, začalo to v ní skřípat, docházelo k názorovým rozporům, a tak se nás několik sebralo, Admirals jsme opustili a založili jsme si vlastní kapelu.
Kdo byli ti „praotcové zakladatelé“?
Já jsem hrál na baskytaru, Vašek Rais na kytaru, Vláďa Hasal na bicí a Vladimír Sam Tuček zpíval. Posléze jsme ještě přibrali varhaníka. Nejprve jsme zkoušeli Mirko Beneše z Roztok, pak Petra Vašatu z kladenské Otylky a nakonec u nás zakotvil Pepa Fencl, který se vrátil z vojny a měl zkušenosti z působení v Mandragoře. Navíc vlastnil hammondky, skvělý to nástroj.
Dneska se to snadno řekne, založili jsme si vlastní kapelu. Ale tenkrát to přece nebylo vůbec jednoduché, založit si jen tak kapelu…
To je pravda. Tenkrát musela mít každá skupina, každý orchestr, každé hudební těleso nějakého zřizovatele, který na ně dohlížel. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme narazili na dva vstřícné lidi. Dovolím si tvrdit, že nebýt jich, nebyla by Meditace vznikla. Vláďa Hasal bydlel v Městečku a tam byl předsedou národního výboru Karel Jirásek a předsedou Osvětové besedy František Jiskra. I když to byli chlapi o generaci starší než my, nebáli se vzít pod svá křídla bigbít. Stali jsme se tedy skupinou Osvětové besedy Městečko a zkušebnu jsme dostali přímo v budově národního výboru!
Kdo vymyslel název Meditace?
Dostala se nám do ruky deska skupiny Blue Effect, která se jmenovala Meditace. Někdo navrhl, že bychom se mohli jmenovat také tak. Po půl litru key-rumu jsme se na tomhle názvu shodli. Kupodivu jsme s ním nikdy neměli problémy, protože to neznělo anglicky. Jakmile měla kapela anglický název, musela ho změnit, jinak jí hrozil zákaz.
Petr Bradáč.
Bóža byl tmelícím prvkem
Žádný bigbít se neobejde bez pořádné aparatury a dobrého zvukaře…
To je taky pravda. My jsme ale měli oboje vynikající. Naše aparatura měla firemní označení Firesound. Ideově ji navrhl Vašek Rais, protože měl elektro vzdělání. Zkonstruovali jsme ji za aktivní pomoci všech členů kapely u mě v truhlárně. Nechali jsme si udělat i mixážní pult. No a zvukaře jsme měli skvělého. Po krátkém přemlouvání tohle místo přijal bigbítový fanda z Krupé a jedna z hlavních postav rockového doupěte na Šustně Bóža Volráb.
Apropos, Bóža Volráb, jediný člen kapely, který se nedožil pětatřicetin Meditace…
Bohužel… moc nám všem schází. Byl to perfektní kluk, nesmírně obětavý a pro kapelu doslova dýchal. Byl jejím tmelícím prvkem. Nebyla snad jediná kulišárna, za kterou by nestál. Vymyslel pravidelné jarní a podzimní jízdy na řeku Berounku, pod Újezd nad Zbečnem. Jezdili jsme tam celá parta včetně rodinných příslušníků. Později působil také jako náš dopravce. Vždy spolehlivý, vždy ochotný přiložit ruku k dílu a komukoliv pomoci.
Bóža nedělal dopravce od samého začátku?
Ne, zprvu jsme si najímali různé dopravce, včetně legendárního pana Pelikána. Taky nás vozil Radek Polcar se svým Moskvičem, do kterého se vešlo strašně moc věcí, Franta Dykast, Jirka Stehlík, Jarda Beneš, Míra Herink a mnozí další. Bóža jezdil až později.
Nemůžu se nezeptat na dnes tolik diskutované přehrávky. Měli jste při nich nějaké problémy?
Samozřejmě, jako ostatně všechny bigbíty. Ale uměli jsme si poradit. Nejdřív jsme zjišťovali, kdo bude sedět v komisi, a když jsme to zjistili, tak jsme podle toho vytvářeli playlisty, které jsme pak komisi předložili. Dělalo se to tak, že jedna písnička byla třeba pod třemi nebo čtyřmi českými názvy. Na přehrávky jsme měli nazkoušené čtyři kousky a ať komise ukázala na co chtěla, vždycky jsme zahráli ty čtyři věci. Víc se toho nehrálo, protože program přehrávek byl nabitý. Já jsem navíc dělal kapelnické zkoušky. Trošku teorie, trošku politiky… ono stejně bylo jedno, jak zahraješ. Už dopředu byly kvalifikace rozdělené. Abych byl ale objektivní, v Rakovníku byli většinou komisaři u přehrávek rozumní. Když jsi moc neprovokoval, nechali tě projít. A to bylo to hlavní.
Bubeník v nátělníku vadil
Měli jste někdy nějaký průšvih, který vyústil v zákaz činnosti?
Měli, i když ne tolik, jako některé jiné kapely. Na kšefty jezdily „přepadovky“ z OKS nebo Odboru kultury ONV a kontrolovaly, jestli hrajete to, co máte schváleného. A taky, jestli se chováte při produkci slušně. Jednou jsme měli zakázanou činnost na tři měsíce, protože náš bubeník byl nevhodně oblečen – hrál v nátělníku. Soudružka z odboru kultury mu doporučila, aby si příště vzal slušivou košili s krátkým rukávem. Když na nás začátkem 80. let začaly chodit davy fanoušků, stali jsme se podezřelými. Každý, za kým jezdily davy, byl podezřelý. Třeba nám bylo vytýkáno, že se kvůli naší muzice návštěvníci tancovaček chovají nevhodně. Prý jsme svojí hudbou mládež ideologicky narušovali. A tak nás občas poslali k ledu.
Jednou po vašem koncertu prý dokonce zasahovala Veřejná bezpečnost?
S tím jsme ale opravdu neměli nic společného. V březnu 1979 jsme hráli v sokolovně na Křivoklátě a končili před půlnocí. Davy našich fanoušků se nahrnuly na nádraží a chtěly odjet domů do Rakovníka. Přijel však jen jeden motorový vagón. Vláček už byl plný a na perónu stále mraky lidí. Průvodčí začal řvát, aby dovnitř už nikdo nelez, a tak ho ti, co už byli ve vagónu, popadli a vyhodili ven. V Rakovníku už čekala Veřejná bezpečnost a přišly na řadu i pendreky. Ti, co to tušili, ale vystoupili už v Chlumu a v Rakovníku to slízlo i pár chlapíků, kteří jeli domů ze šichty…
Kde všude jste hrávali?
Měli jsme různé štace. Nejčastěji ale v Lužné v hotelu Lebeda a v Rakovníku v Dělňáku a Klubu mládeže. Jinak skoro po celém okrese. A vyjížděli jsme taky i mimo něj. Třeba do Podmokel, Kozárovic, Kaznějova nebo Kožlan. Tam byl šéfem OKS jakýsi Kvídera, něco jako tady Mayer, a ten nás taky pěkně dřel. Ale z úplně jiného důvodu, než Mayer. Kvídera měl totiž svoji kapelu Sejf a aby měla kšefty, tak každé cizí dal flastr. Nás dostal na to, že bubeník Libor Laun hrál údajně příliš hlasitě.
Kolik kšeftů Meditace mívala?
Nebyla to žádná závratná čísla. Kšefty se počítaly řádově na desítky. Třeba v roce 1976 to bylo 23 vystoupení, v roce 1980 jsme hráli dvaatřicetkrát, v letech 1982 až 1984, kdy jsme byli, podle mého názoru na vrcholu, to bylo 44, 29 a 23 kšeftů za rok.
V Meditaci se moc hudebníků nevystřídalo…
Jádro zůstalo po celou dobu stejné. Na začátku 80. let nás posílil druhý kytarista Stanislav Jimmy Karlík, k Samovi jsme se snažili najít druhého zpěváka, ale hlavně jsme měnili bubeníky. Po Hasalovi bubnovali v Meditaci Upír Krejčí, Pepa Šiler, Milan Let, Pepík Hejda, Libor Laun a další.
Sam Tuček působí v kapele od jejího vzniku.
Pět kšeftů stačí
Kdy se kapela rozpadla?
Meditace se nikdy oficiálně nerozpadla. Po revoluci měl každý z nás spoustu aktivit, moc se nehrálo, a tak jsme si dali na čas odpočinek. Naposledy jsme hráli 30. června 1990 v Lužné a pak v září 1993 při křtu alba skupiny Brutus na Tyršáku. V listopadu 1994 jsme se zúčastnili bigbítového show ve sportovní hale Je to jenom rock and roll. Od té doby hrajeme víceméně pravidelně tak pětkrát do roka. Na podzim máme benefici v Rakovníku s Undertakers, Prošlou lhůtou a někdy i s Dhepem, v dubnu hrajeme na narozeninách kamaráda Vaška Kožíška, tu a tam ještě něco, např. se loučíme s létem Na Mlatě v Lužné.
Sedmipísňové CD, které jste nahráli u příležitosti letošního jubilea, je de facto vaším prvním oficiálním nosičem…
V roce 1983 jsme u nás v truhlárně natočili demáč na jeden magnetofon a jeden zavěšený mikrofon. Pak jsme to roztočili na kazety. Bylo tam asi 14 písniček. Na druhou strany kazety jsme nahráli věci stažené z kšeftů. Když si člověk uvědomí na co a jak se to nahrávalo, tak to zase není až tak špatná nahrávka. Ve výročním roce jsme si řekli, že bychom si něco zkusili nahrát ve studiu. Tři dny jsme točili v Plzni u Pavla „Rohlíka“ Broma v Ex-Aviku. Napsali jsme si seznam skladeb a řekli si, že uvidíme, co stačíme nahrát. Skončili jsme u sedmičky – to je dobrý číslo, ne?!
Dožije se Meditace 40. narozenin?
Rádi bychom. Ale člověk nikdy neví. Pokud to jen trošku půjde a lidi na nás budou chodit, snad to ještě těch pět let vydržíme. Rozhodně ale nechceme zvyšovat počet vystoupení za rok. Těch pět nám úplně stačí. Nejsme už nejmladší a při pěti kšeftech do roka si nelezeme na nervy.
Tomáš Bednařík
