Ruben Peguero

Ortodoxní Dominikánec bere tanec jako hřích a netančí

Na české holky si musel zvyknout

RAKOVNÍK. Už víc jak měsíc přijíždí jednou za čtrnáct dní do Rakovníka Dominikánec Ruben Peguero a učí ve studiu Harmonie několik desítek lidí salsu. Hodiny s ním jsou nejen plné latinsko-amerických rytmů, ale i legrace. Ruben žije v České republice dvacet let. Jaké však byly jeho začátky, jak se dostal k tanci či zda pocítil na vlastní kůži rasismus a jak na něho působily české dívky? To jsou jen některé z otázek, ke kterým jsme se během rozhovoru dostali.

Jak jste se dostal do Čech a proč jste tu zůstal?

Do České republiky jsem se dostal letadlem… (smích) Ne, získal jsem stipendium a zůstal jsem, protože jsem tu během studia založil rodinu.

Co jste studoval?

Chemii, ale nikdy jsem ji nedodělal. Skončilo mi stipendium, takže jsem ve studiu nemohl pokračovat.

Kdyby vás tu nedržela rodina, žil byste tu stejně?

Po zkušenostech, které mám, asi ano.

Neměl jste tu nikdy problém kvůli barvě pleti?

S tím se tu bohužel setká snad každý člověk, který je odlišný. V poslední době už nemám tak špatné zkušenosti jako dříve, než jsem se dostal do tohoto prostředí. Poslední negativní případ, co se týká odlišné barvy kůže, se stal před dvěma lety mému synovi. Když mu bylo třináct, byl napaden člověkem jen proto, že je tmavší. Malého kluka přepadl dospělý člověk tyčí a rozbil mu ruku tak, že nemůže hrát na kytaru.

Jste tu dvacet let, pociťujete v této oblasti nějaké změny?

Těžko říct, dříve to nebylo tak jasné. Dnes, když se podíváte na internetové diskuse, týkající se tohoto tématu, je to strašné. Snad jen pár lidí se postaví proti xenofobii, jinak jsou všichni pro. Mám spoustu známých a kamarádů, ale jakmile vyslovíte Rom, tak není mnoho lidí, kteří by proti nim neměli averzi. Předevčírem jsem se seznámil s člověkem s odlišným názorem, ale je to jen jeden člověk.

Máte nějaké zkušenosti s Romy?

Mám mezi nimi kamarády, kteří ke mně chodili na kurs, ale mám i zkušenosti s těmi, kteří mě chtěli podvést. Ale podvést mě chtěli i Češi. Měl bych si snad proto myslet, že všichni Češi jsou zloději a podvodníci?

Ptát se, kdy jste se začal věnovat tanci, je asi trochu scestné, myslím si, že u vás doma se tancem žije...

Není to tak jednoznačné. Dominikánská republika je bezpochyby taneční země i má rodina je taneční, ale když jsem se narodil, moji rodiče konvertovali. To u nás znamená, že taková rodina je ortodoxní a bere tanec jako hříšnou záležitost. Kdo konvertuje – netančí. Ne všechny větve jsou takové, ale právě ta, kterou moji rodiče přijali, ano. Všichni moji bratři a sestra tančili, já jsem byl poslední, takže už jsem tančit nemohl. Ale v tom prostředí jsem se pohyboval, pozoroval a vstřebával.

Jaká tedy byla vaše cesta k salse?

Tanci jsem se začal věnovat až v České republice a bylo to disco. První rok jsem dělal jazykovou školu v Pardubicích. Studovali tam lidé z Kolumbie, Kuby, Dominikánské republiky a mnoha dalších států. Latinoameričané jsou tančící kulturou – hlavně tyto tři národy, takže jsme se přes týden učili a o víkendu tančili.

Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat tanci profesionálně?

Když jsem se dostal z Pardubic do Prahy, tak jsme se přes týden učili a o víkendu tančili... Chodili jsme po diskotékách a v té době už byl moderní hip-hop. Já jsem ho už trochu znal, takže jsme na diskotéku přišli jako parta a tancovali jsme ho. Kolem nás se vytvořilo kolečko, protože to tu bylo nové. Tehdy mi synovec Moniky Rebcové (tanečnice, učitelka na HAMU) řekl, že má tetu, která tančí a že by nás chtěla vidět. Jednou ji mezi nás přivedl a ona mě pak vzala do divadla. Tam mě velmi zaujal moderní tanec. Monika měla taneční studio a navrhla mi, zda tam nechci učit hip-hop. Tak takhle to začalo.

Takže se dá říct, že Dominikánec se k salse dostal přes hip-hop?

Ruben během svých hodin postupně tančí se všemi frekventanty kurzu.

Jo, v podstatě jo. Založil jsem tu první skupinu hip-hop, break dance a streetových tanců. Postupem času jsme se s mými kolegy rozešli. Já jsem si tenkrát říkal, proč vlastně dělám tyto druhy tanců, když pocházím z Karibiku. Nakonec i kvůli xenofobii a protože začalo být moderní patřit k nějaké skupině, jsem si řekl, že začnu prezentovat latinsko-americkou kulturu z taneční stránky, aby se lidé tolik nebáli toho, co neznají.

Dnes máte své studio?

Ne, nemám, ale vedu taneční kurzy po téměř celé České republice. Vždy to funguje tak, že si pronajmeme nějaký prostor, sejdeme se s lidmi, kteří mají o tanec zájem a tančíme.

Vrátím se k vašim začátkům, ke studiu češtiny v Pardubicích? Je to pro cizince náročný jazyk?

To vidíte sama, jsem tu dvacet let a pořádně mluvit neumím. Začátek byl pro mě hodně těžký, přijel jsem totiž s půlročním zpožděním. Všichni se už trochu domluvili a já teprve začínal. Přemlouvali mě, abych si studium prodloužil na rok a půl, ale to pro mě tehdy bylo nemyslitelné. Chtěl jsem dodělat jazykovou školu a pokračovat ve své kariéře. Tak jsem se musel učit od rána do večera.

Co vás vedlo k tomu, jít před více než dvaceti lety studovat chemii do Česka?

V Dominikánské republice jsem studoval několik škol a ke konci i chemii. Byl jsem na státních školách, kde tehdy bylo hodně lidí sympatizujících se socialistickou myšlenkou, ale nikdo nevěděl, jak to tu skutečně funguje. Tak se poskytovaly stipendia právě do těchto zemí. Já jsem se přihlásil na konkurz a dostal jsem se sem.

Věděl jste vůbec něco o Česku, když jste sem jel?

Hrozně málo. Tehdy jsem sbíral mince, tak jsem věděl, jak vypadají české peníze a kde to zhruba je. Známý u nás byl třeba Milan Kundera. Věděl jsem, že Česká republika je ve střední Evropě a že patří k socialistického bloku, ale to je asi tak vše.

Jak vám vyhovovala zdejší strava?

Vůbec. Bylo to něco úplně jiného, než na co jsme byli zvyklí. Snažili jsme se přizpůsobit, ale nešlo to. Navíc to byla strava z menzy... Takže jsme si spíše vařili sami a po svém.

Dnes už si dáte nějakou českou klasiku?

Moc ne. V poslední době se česká kuchyně poměrně dost změnila, lidé přijali způsob zdravé výživy a v tom jedu.

Dá se říct, že Dominikánci žijí zdravěji?

To ne. Tam se hodně jí maso a sladké – až moc. Takže hodně lidí u nás trpí vysokým cholesterolem a cukrovkou.

Říkal jste, že jste si tu našel matku svých dětí i svou současnou partnerku. Líbili se vám české holky, když jste sem přijel?

Nelíbily. Musel jsem si na ně zvyknout. Byly jiné. Pojetí krásy, které je u nás, jsem tu nenašel.

Jaké je dominikánské pojetí krásy?

Úzký pas, kulatý zadek, štíhlé nohy a široká ramena.

Souvisí i s barvou pleti?

To vůbec ne. Jen s tvarem postavy. Tenkrát byla jiná kultura, holky se tady neholily. Takže to byly hrozné šoky. U nás neoholené podpaží bylo nemyslitelné.

Lenka Pelcová