Tato formace vystoupí 8. června v Rakovníku. Daniel di Bonaventura, Tomáš Liška, David Dorůžka.

Kontrabasista Tomáš Liška vystoupí po čtyřech letech v rodném Rakovníku

Od Brutusu mezi jazzovou elitu Evropy

Nenápadného mladíka s baskytarou si asi většina rakovnických hudebníků pamatuje ze skupiny Brutus, kde odehrál několik sezón ještě v době studia konzervatoře. V té době už pravidelně vystupoval i s Kontrabandem Milana Svobody, vibrafonistou Radkem Kramplem a dalšími. Spolupracoval mimo jiné i s Lenkou Dusilovou či Michalem Horáčkem. V současné době sbírá na mezinárodní jazzové scéně jedno ocenění za druhým a vloni se vydal na skladatelskou dráhu. S bandoneonistou Danielem di Bonaventurou (Itálie) a kytaristou Davidem Dorůžkou natočil autorskou desku Invisible World. Právě s tímto projektem zavítá 8. června i do Rakovníka.

Jak vznikla česko-italská formace?

Už dva nebo tři roky jsem psal písničky a většina skladeb byla zamýšlena pro zvuk akustické kytary, kontrabasu a bandoneonu. Vždycky se mi líbilo takové komorní složení, bez bicích nástrojů.

Bandoneon je něco mezi heligonkou a menším akordeonem.

Možná na pohled. Ale zvukově ne. Bandoneon má svůj charakteristický zvuk, který je daleko ušlechtilejší a hlubší. Je to chromatický nástroj o pěti oktávách, stejný rozsah jako violoncello.

Jak se ti podařilo získat hráče až z Itálie?

Sháněl jsem bandoneon po celém světě. V České republice vím o dvou, ale ti se věnují spíš tangu. A to já nechtěl. Oslovil jsem pár hráčů. Někteří byli i světově známí. Nakonec jsem našel svého člověka při poslechu desky Miroslava Vitouše, českého kontrabasisty, který žije deset let na severu Itálie. Koupil jsem si desku Universal Syncopations. Hrozně se mi líbila, a pak v šesté skladbě najednou zaznělo cosi neuvěřitelně krásného. A tak jsem objevil Daniela a jeho bandoneon. Oslovil jsem ho a všechno jsme vyřídili přes mail a skype, Poprvé jsme se viděli až v Praze na letišti. Strašně to zafungovalo. Od první chvíle.

Najdeš hráče, z jehož muziky padneš na zadek, zavoláš, tady Liška, potřeboval bych, abys přijel do Prahy, a on přijede?

Jelikož už mám za sebou nějaký rok hraní, mohl jsem mu poslat nahrávky, za kterými si stojím, protože už takové vznikly. Mohl jsem mu poslat svůj životopis, který nezní v téhle chvíli úplně zle, a mohl jsem mu poslat i krátkou demo ukázku skladeb, které jsem chystal natočit. A Daniel nabídku přijal

Nechali jste ho, aby se k vám zcela volně přidal?

Tomáš Liška a smyčec

Přesně tak. Když člověk spolupracuje s takhle velkýma muzikantama, jako je David Dorůžka nebo Bonaventura, nelze hráče omezovat. To by byl i hřích. Prospěšnější pro hudbu je vůbec nic neříkat, nechat prostor novým věcem.

Rovnou jste se domluvili, že natočíte desku a pojedete na turné?

Domluvili jsme se nejdřív na desce, natáčela se v červnu. Před natáčením jsme měli 3 dny zkoušku a tři dny točili ve studiu Sono. Pak jsme začali plánovat krátké turné na prosinec. Teď v polovině května jsme měli pět koncertů a další v červnu, kdy se objevíme i v Rakovníku. Bohužel, jsme všichni tak vytížení, že další koncerty plánujeme až na příští rok.

Vracíš se Rakovníka, kde si tě většina lidí pamatuje naposledy s baskytarou u Brutusu.

U Brutusu jsem skončil v roce 2005. Od roku 2003 jsem hrál s Kontrabandem Milana Svobody, pak Pražský Big Band a další formace.

Nešlo přehlédnout tvoji spolupráci s Lenkou Dusilovou a Clarinet Factory.

Projekt Eternal Seekers, to byla hodně zajímavá nabídka. Hráli jsme na Pražském jaru a naproti tomu třeba na rockových festivalech. Seskupení funguje dodnes.

Čeho z tvé dosavadní hudební dráhy si nejvíce považuješ?

Asi spolupráce s Davidem Dorůžkou, v jehož triu aktivně funguji. Dále hraní s kapelou Points, s níž jsme vyhráli první místo na velké soutěži ve Španělsku. Díky tomu jsme se dostali na další evropské festivaly. Mimo jiné i do finále soutěže v Belgii. Tam jsme skončili druzí a já dostal cenu basisty festivalu. Vážím si i spolupráce s Cyrillem Oswaldem, holanským saxofonistou, který mě pozval do svého kvartetu. Velmi krásná spolupráce je i s Martou Töpferovou.

Jak jsi se dostal k této umělkyni?

Díky své drzosti. Koupil jsem si její poslední desku a doslova mě uchvátila svým projevem a muzikou, kterou dělá. Napsal jsem jí: Marto, líbí se mi co děláte, a kdybyste měla někdy do budoucna problém sehnat v Evropě basistu, jsem tady. Půl roku se nic nedělo, pak odepsala, že na Vánoce přijede do Prahy. A že bychom si udělali session. Tak jsme si u nás doma zahráli a zafungovalo to, krátce nato mě pozvala na jarní turné a od té doby spolu každý rok spolupracujeme. Teď jsme byli 16 dnů na evropském turné. Objevuje se i na mé desce.

Kdy vlastně nastal ten zlom, že jsi se stal hráčem evropské úrovně?

Tomáš Liška a kontrabas

To nebyl zlom, spíše postupné krůčky. Když jsem se dostal v roce 2000 na konzervatoř, první dva roky jsem vůbec nebyl schopen hrát. Hrál jsem jen se studentskými kapelami, ale vůbec jsem si netroufal jít hrát do klubu ani do restaurace. Kontrabas je hodně náročný nástroj. Přirovnal bych to k trubce nebo trombonu. Člověk to musí mít každý den v ruce. I když je pauza, musíš se tomu stále věnovat. Hráč vlastně neustále svádí fyzický souboj s nástrojem. Musíš vynaložit velké úsilí, a zároveň být uvolněný. To je těžké skloubit dohromady. První dva roky jsem jenom cvičil. Ale protože jsem měl z baskytary slušný základ, co se týče rozvinutého improvizačního myšlení, měl jsem na čem stavět. Až po dvou letech mě začali kluci tahat na hraní. Někdy to bylo horší, někdy lepší. Ale všechno mělo svůj smysl. Hrál jsem pravidelně pětkrát týdně, a tak to šlo roky. Proto jsem daleko rychleji navázal kontakt s muzikantským světem a s praxí. Postupně se člověk prohraje až k těm skvělým hráčům.

Co plánuješ dál? Jestli tedy neimprovizuješ i v životě...

Rád plánuju a mám rád před sebou cíle, ke kterým chci směřovat. Vloni to byla deska, pro letošní rok přemýšlím o dalším projektu. Píšu nové věci, určitě se chci zaměřit více na rozvoj komponování než na vlastní nástroj. S tím souvisí i rozvoj ostatních stránek muzikantského myšlení.

Co se týče nástroje, máš co zlepšovat? Jsou hráči, při jejichž hře ti spadne brada?

Záleží, podle čeho posuzuješ, jak kdo hraje. Pro někoho to je technika, přístup, pro jiného zvuk. Každý má jiné hodnoty. Moje ikony v muzice nejsou proslulé brilantní technikou, ale svojí hloubkou jako lidi. Před pár lety jsem na tom byl technicky mnohem líp než teď, ale vůbec mě to netrápí. Myslím, že daleko víc hovoří jiná stránka osobnosti, než jen vycvičená technická úroveň. Samozřejmě si snažím udržovat nějaký level, protože se ode mě očekává, že jsem schopen zahrát ve vysokých polohách určité dvojhmaty a ladit.

Pořád denně cvičíš?

Jak to vyjde, minimálně dvě hodiny denně, a když jsou volné dny i víc. Je to práce jako každá jiná. Muzikant by se měl věnovat hudbě 5 až 6 hodin denně. Nejen cvičení, ale třeba i soustředěnému poslouchání hudby. Hrát na piano, cvičit sluch, intonaci, kompozici, studovat klasickou hudbu. Když mám volný den, snažím se tenhle záběr plnit.

8. června hraješ v Rakovníku. Po jak dlouhé době?

V Rakovníku jsem hrál vlastně naposledy s vibrafonistou Radkem Kramplem před čtyřmi roky v muzeu. Tentokrát se koncert koná ve Vinotéce ve Vysoké ulici, kde bude naším koncertem otevřena nová terasa. V případě nepřízně počasí máme domluvené náhradní prostory v muzeu. Tak doufám, že přijdete.

Pavel Sklenička