Kresba anonyma zachycuje hrad Křivoklát po požáru v roce 1643.

S důsledky požáru, který vypukl na Křivoklátě 18. srpna 1826, se setkáváme prakticky dodnes

Červený kohout změnil hrad v šedivé ruiny

Kronikáři, zaznamenávající dějiny hradu Křivoklátu, nepopisují jenom události slavné, kdy byl hrad svědkem významných státnických aktů, hlučných hodokvasů a okázalých honů, ale zachycují také období zmaru a zkázy. Čtyři zhoubné požáry, které ohrozily samou existenci mocného královského a později panského sídla, patří k nejsmutnější historii hradu. S důsledky posledního, který vypukl 18. srpna 1826, se můžeme na Křivoklátě setkávat prakticky dodnes. Tomuto ohni budeme věnovat i dnešní díl Malého pitavalu z Rakovnicka.

První dva požáry

První velký požár zachvátil hrad 18. března 1422. Tento rok patří k nejdramatičtějším v historii hradu. Během několika měsíců byl Křivoklát několikrát dobyt: prohusitsky orientovanými pražskými měšťany, katolickým vojskem Aleše Holického ze Štern­berka, husitskými oddíly Žibřida z Chříče a znovu zpět Alešem Holickým. „Z neopatrnosti královské posádky vznikl v polovici března v konici oheň, který rozšířil se na celý hrad, a vše, co bylo ode dřeva, lehlo popelem,“ píše kronikář Václav Kočka.

„O Hromnicích (2. února) roku 1597, když mlatci pivo bílé odspílali a v spilce oheň udělali, prohořela půda. Hlásný, ucítiv smrad, obcházel hrad s písařem a tu již ze spilky, na které byl krov pobitý šindelem na způsob věže, vyšel oheň; vrazil do kanceláře, kde byly knihy manské, urbární a trhové, odkud přeskočil na pivovar. Veliká světnice shořela a císařské pokoje zpředu i zezadu chytaly. Včas přijeli Rakovničtí na pomoc a oheň zdolali. Knihy byly zachráněny všecky,“ informuje kronikář o druhém velkém křivoklátském požáru.

Inspektor panství František Nittinger.

Žhář skončil v řetězech

Zatím největší oheň vzplál na hradě 3. června 1643. Jeho viníkem byl Matyáš Pinkas, dvacetiletý podkoní křivoklátského fořtmistra Václava Kundrata Elsnice. „Brzy ráno šel Pinkas pro řezanku. Pod krovem rozsvítil kus louče a položiv ji do krbu, šel do vedlejší místnosti. Než smíchal řezanku s ovsem a nabral ji, hořela již sláma. Pinkas hasil ji kloboukem, ale nešlo to. Karel Elsnic, syn páně lesmistrův, byl první na místě. V košili vzbudil otce, ten zase volal hradní lid, ale pomoci nebylo. Shořelo 38 pokojů a komor. Manové měli ve svých pokojích uloženy originály majestátů a mnoho věcí cenných, které již při začátku války roku 1620 byli tu ukryli, a ty shořely všecky,“ popisuje Václav Kočka třetí zhoubný požár. Když Pinkas viděl zkázu hradu, vsedl na koně a ujel do Berouna a posléze do Příbrami. Tady byl dopaden a v řetězech veden k výslechu do Strašecí. Cestou se mu ale podařilo eskortě uprchnout. V květnu 1644 byl znovu dopaden a odsouzen k nuceným pracím při obnově hradu.

Zpráva z tisku

Prestižní list Prager Zeitung přinesl ve čtvrtek 21. září 1826 pod titulkem „Požár Křivoklátu v Rakovnickém kraji“ následující zprávu:

„Horský hrad Křivoklát, položený v Rakovnickém kraji v Čechách, postihl 18. srpna 1826 smutný osud strašného požáru. Požár vypukl dopoledne o půl desáté pod taškami krytou střechou bytu vrchního aktuára, zachvátil krovy na pivovaře, pak ony nad knížecími pokoji, a aniž by ještě někdo mohl tušit velikost neště­stí, ocitlo se celé zastřešení této na západ ležící budovy v plamenech.

Plameny podporované větrem vznítily další nejbližší šindelovou střechu vrchnostenské kanceláře a zatímco bylo usilováno o záchranu úředního archivu a ostatních pozemkových knih panství, byla už i tato střecha v plamenech. Kvůli nedostatku vody, jenž byl na hradě díky suchému počasí, byl začátek pomoci omezený, a pak se stále zesilujícím větrem vyhasly naděje, že se nad ohněm brzo zvítězí. Poté, co plameny zachvátily střechu věže, jež stráží vchod do hradu, včetně hodin, postupovaly směrem k bytu vrchního úředníka, ke hradní kapli a ke staré kdysi hlavní budově hradu. Požáry rozdmýchávané větrem se vznítily do dvou stran. Naproti na horskou stráň, kde stojí les, a na dva domky ležící pod hradem v osadě Buda. Přes stoupající obavy a další vyzvánění se zmenšovalo vypětí všech, kteří ze všech stran okolí přispěchali na pomoc… Až dvě hasičské stříkačky z Nižboru a královského města Rakovníku, které přijely, konečně požářiště omezily.“

Pohled na dolní nádvoří hradu. Kreslíř Josef Šembera ho zachytil v roce 1823, tedy pouhé tři roky před posledním zhoubným požárem.

Příčina neznámá

List Prager Zeitung informuje také o rozsahu škod. „Celá strana hradu, ležící k poledni, včetně obytné budovy sládka, a nezaklenutá část hradní kaple (zaklenutá vnitřní stará část zůstala nepoškozená), potom celá stará hlavní budova hradu, v níž je byt hradního kaplana, učitele a škola, s výjimkou zaklenutého rytířského sálu; konečně byty bednáře a strážného, jež se nacházejí na hradbách, shořely a byly strašlivě zpustošeny v době kratší, než 3 hodiny. Nové budovy hradu, ležící na protější večerní straně k severu, zůstaly nepoškozené.

Škody, jež vznikly tímto požárem vysoké vrchnosti, Jeho Jasnosti panujícímu knížeti Karlu Egonovi z Fürstenbergu, stejně tak jako obyvatelům zpustošené části hradu, nebyly ještě sděleny; stejně tak jako vznik požáru není vysvětlen.

A tak byl tento starý, stejně tak jako velice známý horský hrad Křivoklát, poté co po posledním požáru v roce 1643 183 let neprošel žádným podobným neště­stím, po čtvrté kvůli běsnění ohně zničen a proměněn v šedivé rozčilující trosky.“

Nittingerův „raport“

Ve Státním oblastním archivu Praha je o požáru dochován také „raport“ inspektora křivoklátského panství Františka Nittingera, který odeslal jeho majiteli knížeti Karlu Egonu II. z Fürstenbergu. Nittinger v něm specifikuje některé škody.

Inspektor panství v hlášení v podstatě potvrzuje to, co zveřejnil Prager Zeitung. „Hořely knížecí pokoje i s nábytkem, byt aktuára, kancelář proti nádvoří, kancelář vrchního a faráře, střecha věže i s hodinami, střecha nad kaplí, kruchta s varhanami, při čemž však zpovědnice a oltář nebyly zachváceny, byt učitele a škola… vše shořelo až na klenby v přízemí. Ohněm vzplanula též okna sklepení a zde uložená vlna z křivoklátského panství. Ta byla zčásti uhašena a vynesena na nádvoří, ale zcela prosáklá vodou… Nešťastnou náhodou zachvátil oheň také byt hlídače brány a panského bednáře při vjezdu, čímž bylo zabráněno na krátkou dobu vjezdu do hradu,“ uvádí Nittinger.

Na závěr „raportu“ přidává inspektor dovětek: „Oheň se šířil bleskurychle po všech střechách, že nebylo možno myslet na záchranu budov, zvláště když nebylo v zámku dostatek vody a tato byla přinášena z potoka v Budech. Ačkoliv hořící krovy a trámy a kamení i cihly létaly nejen na nádvoří, ale i na silnici, která vede z Bud do hradu, přece naště­stí nepřišel o život žádný člověk.“

Obnova bývalých královniných komnat na horním nádvoří.

Hořelo i v podhradí

Z Nittingerovy zprávy ale také vyplývá, že požár hradu způsobil značné škody i v podhradí, kterému se říká Budy. „Ohněm byly zapáleny též dva malé staré domky pokryté doškami a postavené ze dřeva. Hořícími šindeli, létajícími z hradu až do Bud, byly tyto domky zasaženy a vyhořely až do základů.“

Vyhořelé domky v Budech náležely Janu Hildebrandovi a Václavu Hornofovi. Oba domky byly znovu postaveny s přispěním panství. Jeho ředitelství vyzvalo obyvatele Bud, aby sepsali škody, způsobené požárem, a předložili je vrchnostenské kanceláři k úhradě. Celkem se přihlásilo 82 poškozených ze 43 domů. Náhrady se pohybovaly od 10 zlatých až po 15.926 zlatých. Nejvíce obyvatel žádalo náhradu v rozmezí 100 až 300 zlatých. Nejvyšší nárok vznesl židovský obchodník Josef Löwy z čp. 54, který požadoval za poškození domu 360 zl. a dalších 15.926 zl. za zničení nábytku, šatů, peřin a zboží. Další židovský obchodník Samuel Fluser z čp. 15 žádal náhradu 600 zl. za poškození domu a 13.890 zl. za zničený nábytek, šaty, zboží, tabák a kolky. Podle vznesených nároků byly kromě dvou zmíněných domů, které zcela lehly popelem, nejvíce v podhradí poškozeny domy čp. 27 (mlýn Jana Dubského – škody za 930 zl.), čp. 5 (mydlárna vdovy Josefy Tolmanové – škody za 700 zl.) a čp. 57 (hostinec Antonína Janovského – škody za 660 zl.).

K vyrovnání škod a dále k pomoci se záchrannými pracemi na hradě vyslal kníže Fürstenberk do Křivoklátu dvorního radu Karla Merleta, který byl Františku Nittingerovi vítaným a účinným pomocníkem.

Obnova hradu

V další zprávě ze 13. 9. 1826 informuje inspektor panství Nittinger knížete Fürstenberka o pokračující obnově hradu. Mimo jiné píše: „Chtěl bych Vaši Jasnost utěšit, že restaurování hradu Křivoklátu ani zdaleka nebude tak nákladné, jak se bez bližšího zkoumání vyjadřuje každý pozorovatel velkého spáleniště. Hlavní zdi i příčky jsou celkem dobře zachovány; střechy a krovy budou potřebovat hodně dřeva a dalšího materiálu, ale nikoli hotových vydání a to tím méně, čím poddaní průběžně a dobrovolně, bez nejmenšího vyzvání, bez nároku na peníze se písemně a jmenovitě nabízeli. To další nezbytné bude získáno díky důchodům vrchnostenských správců. Právě tak se nabízeli domkáři, místní lidé, ano i ti nejchudší nádeníci, a bez nároků na peníze přispěli k výkonům denní práce… vynasnažím se učinit vše, co bude zapotřebí, abych prokázal celkovou hospodárnost a úsporu při restaurování vyhořelých budov.“

Výčet toho, co již bylo uděláno, sděluje František Nittinger knížeti v dopisu z 9. 11. 1826. Krom jiného uvádí: „Od požáru byly znovu obnoveny střecha kostela a bytu duchovního, bytu důchodního nebo též starého rytířského paláce, dále od školy a bytu učitele, nebo též od starých královských pokojů, pak byly opět dány do pořádku klenba a rozšíření kostela a velká část bytu duchovního. Celkové dosavadní výdaje činí přibližně 5000 zl. vídeňské měny nebo 2000 zl v konvenční minci, neboť poddaní vykonali všechny povoznické práce stejně tak jako velkou část podavačských prací z čisté potřeby a lásky k Vaší Jasnosti bezplatně. V příštím roce se pak následně musí zastřešit budova, v níž se nacházejí knížecí pokoje, stará a pozdější vrchnostenská kancelář, pak byt vrchnostenského úředníka, pak čtyřboká věž, na níž byly hodiny, nakonec stará kulatá věž, neboť v této poslední se nutně musí umístit vězení.“

Epilog

Na závěr hlášení z 9. 11. 1826 inspektor Nittinger dodává: „O vypuknutí požáru se nemůže zatím nic, ani nic pravděpodobného zjistit. V této věci byl podroben přísnému vyšetření vrchnostenský aktuár Peytznach a toto opakované šetření bylo uloženo knížecí vrchnostenské kanceláři. Až knížecí inspektorát obdrží o této věci sestavený protokol, zašle ho bezodkladně Vaší Jasnosti…“

Ani přes další výslechy knížecích úředníků nebyla vina žádné konkrétní osoby prokázána. Kníže nechal vypracovat plány na obnovu hradu v původním slohu (stavitel J. C. Wyttek), ale jeho úmrtí v roce 1854 renovační práce zastavilo. Teprve v letech 1875 – 1913 prošel hrad rozsáhlou regotizací, tedy procesem, kdy mu měla být navrácena jeho pozdně gotická podoba. Na těchto úpravách pracovali především architekti Josef Mocker, Kamil Hilbert a rakouský architekt Humbert Walcher von Molthein. Renovační práce řídil vrchní stavební inspektor Jan Baptista Urban. Díky jeho podrobným zápiskům, které jsou uloženy ve Státním oblastním archiv Praha, jsou tyto práce podrobně zdokumentovány a badatel si může z jejich četby udělat obrázek, o jak rozsáhlé dílo šlo.

Tomáš Bednařík

(Autor děkuje PhDr. Duně Panenkové za překlady německy psaných listin)